Čundr přes Křivoklátsko a Český kras (2), přes Žebrák a Velkou Ameriku na Karlštejn

Túra přes Žebrák, Týřov, Křivoklát, Tetín, Svatý Jan pod Skalou, Velkou Ameriku a Karlštejn

Klesáme do města Beroun, jehož název se odvozuje od italské Verony. V místech se žilo už v době železné, obec povýšil na město v roce 1295 král Václav II. Za husitských válek sídlo nejprve stranilo Zikmundovi, obrátilo ve chvíli, kdy ho v roce 1421 dobyl Jan Žižka. V dalších stoletích několikrát vyhořelo, šeredně ho poničily povodně a za třicetileté války ho vydrancovala vojska obou stran; k výraznému rozvoji přispělo zřízení železniční tratě z Prahy na Plzeň (1861 - 1862).

V centru zaujme náměstí s kostelem svatého Jakuba a se dvěma branami, jimiž se ve středověku vjíždělo do města, neschází zbytky hradeb.

Zaskakujeme na oběd a míříme k další štaci, která se už nenachází na území CHKO Křivoklátsko. Přesunujeme se do Českého krasu. I v tomto případě se jedná o chráněnou krajinnou oblast, vyhlásili ji v roce 1972 na ploše 128 km². Oblast formují převážně vápence, které nabízí časté krasové jevy včetně jeskyň, dostáváme se do geologicky nejcennější části pánve zvané barrandien. Navrch se přidává vzácná květena a zvířena.

Čtěte také: První část článku Křivoklátsko a Český kras

K naší první zastávce v Českém krasu neputujeme z Berouna nijak daleko; zastavuje nás Tetín. Dle bájí zde žila Teta, čili sestra Libuše a Kazi, obec působí velmi malebně. Stojí zde zámek, jenž je v soukromém vlastnictví, tři kostely, které jsou zasvěceny svaté Kateřině, svaté Ludmile a svatému Janu Nepomuckému, pohostinské zařízení i řada obytných domů; nás zajímá především oblast původního hradiště.

Sídlo založili v 9. století a patřilo k nejstarším v Čechách, později ho přeměnili na královský hrad. Z památky se sice téměř nic nedochovalo, leč i tak má svůj půvab. Ze skalnatého ostrohu se nabízí krásný výhled na okolí. Přímo pod námi teče Berounka, podle níž se šine železniční trať, upoutá i Beroun a kopce, skály a lomy Českého krasu; v nedaleké jeskyni nalezli pozůstatky jeskynního medvěda.

Přestože místo stojí za delší zastavení, příliš se nezdržíme. Vyhání nás krátká dešťová přeháňka. Ještě ve vsi opouštíme turistickou značku a přestupujeme na cyklistickou stezku svaté Ludmily. Tuto dámu, jež představovala babičku svatého Václava, uškrtili na přání kněžny Drahomíry v Tetíně dne 5. září 921 vrahové Kvaň a Tmaň, kteří za svůj podlý čin dostali darem vesnice - osada Tmaň skutečně existuje nedaleko od Berouna.

Stezka svaté Ludmily nás přivádí k Berounce a ubíráme se po břehu, je to nádhera. Skvělé výhledy na skaliska nemají chybu, posléze se shodneme, že krajina z protější strany tak malebně nevypadá. Sami sebe se proto tážeme, proč tudy kromě cyklistické stezky nevede i pěší trasa. Není to škoda?

V osadě Srbsko nás přivábí do restauračního podniku bramborová polévka, děje se tak v pravou chvíli. Než se posilníme, přežene se venku druhá a poslední přeprška tohoto dne, lépe jsme si nemohli vybrat.

Vracíme se po druhé straně Berounky kus zpátky a cestou chvíli pozorujeme ondatru, zahýbáme do oblasti skal. Kdybychom představovali geology, zajisté slintáme blahem, oblast má šmrnc. Po pár kilometrech nás zdraví klášterní budovy Svatého Jana pod Skalou. V místě dnešního svatostánku žil původně poustevník, klášter založili v 11. století. V roce 1310 zde zřídili proboštství a v roce 1517 opatství, dnešní podoba objektu pochází ze 17. a 18. století.

Jelikož nastal večer, příliš se u kostela nezdržujeme a vylézáme na skalní masiv Skála, který vystupuje sto osmdesát metrů nad údolí. Od vrcholového kříže se nabízí skvostné výhledy na svatostánek i další osady a kopce; ve skalní jeskyni kousek pod vrcholem bývalo v minulosti opevněné pravěké hradiště. Tam ovšem stezka nevede, odbočujeme na Solvayovy lomy.

Ty získaly název podle belgické firmy Solvay, která v těchto místech zahájila v červnu 1918 těžbu vápence a kutala až do roku 1956, poté lom vlastnila Správa silnic Praha, jež těžila do roku 1964. Následně místo osiřelo, leč nestalo se tak na věky věků. Od roku 1993 se o území stará Společnost Barbora, která zde zřídila muzeum těžby a dopravy vápence.

My v lomu přespáváme poblíž úzkorozchodné koleje, již obnovili po roce 1993; původní trať přestali používat v roce 1956. V dnešní době se po kolejích vozí v letních měsících návštěvníci, kterým je určen i blízký vozový skanzen.

Ráno pokračujeme na Bubovické vodopády. Navzdory časnému jaru v nich neteče téměř žádná voda, škoda. Ubíráme se dál a posléze necháváme batohy mezi stromy poblíž Dubu sedmi bratří. Nalehko se vydáváme k lomům u Mořiny, v nichž se těžilo už za časů Jana Lucemburského a Karla IV. K hlavnímu rozmachu těžby došlo po zbudování kladensko-nučické dráhy, na niž v roce 1900 navázala vlečka protažená do lomů, která je pro lom Kanada funkční dodnes.

K dalšímu rozkvětu přispělo zdokonalování vrtných strojů, drtičů a přechod z vozíků na svoz nákladními automobily. Navštívené lokality jsou uzavřeny od druhé poloviny dvacátého století, kdy došlo k vyčerpání zásob železné rudy v Nučickém revíru a k útlumu železáren na Kladně.

Jako první pán na holení přichází lom Malá Amerika, původní jméno znělo Školka. Přímo před námi se otevírá hluboká "propast". Strmé skalní stěny, v nichž jsou zamřížované otvory uzavřených šachet, obklopují malebné jezírko, těžit se zde přestalo v roce 1958. Jak praví naučná cedule, každou zimu zde nacházejí útočiště netopýři a vrápenci, ve vodě mají žít raci, kapři, hrouzci i parmy.

Následuje lom Mexiko. Jeho druhý název zní Trestanecký lom, protože sem v letech 1949-1953 posílali na těžkou práci politické vězně, kteří s vypětím sil plnili budovatelské plány a opouštěli lokalitu zcela vysíleni a na pokraji smrti. Nelze se proto divit, že u lomu, jenž je tři sta metrů dlouhý a přes sto metrů široký, postavili k jejich uctění památník. Dno opět zalila voda, jež vytváří jezírko.

Největší a nejkrásnější lom si necháváme na závěr, o slovo se hlásí Velká Amerika. Délka přesahuje sedm set padesát metrů, šířka činí přibližně sto padesát metrů a hloubka cca sedmdesát metrů, těžbu ukončili v roce 1963. Dno vyplňuje tradičně jezero a místo působí romanticky; není divu, že tady točily scény pro vynikající filmovou komedii Limonádový Joe. Zamrzí jen to, že se nesmí scházet dolů k vodě.

Plán je splněn a vracíme se pro batohy, po zastávce na oběd stoupáme ke Karlštejnu. Asi těžko bychom hledali v našich luzích i hájích známější hrad, zavítáme aspoň na nádvoří. Sídlo založil český král a císař Svaté říše římské Karel IV., k výstavbě došlo v letech 1348 - 1357.

Za husitských válek zde skryli české korunovační klenoty, protože hradby představovaly pro kališníky nepřekonatelnou překážku, hrad dobyli až v roce 1646 Švédové. Klenoty tou dobou už "schovávali" jinde, odvezli je v roce 1619. K rozsáhlým rekonstrukcím, které vtiskly sídlu dnešní podobu, došlo v letech 1887 - 1899.

S Karlštejnem se loučíme "kýčovitými" pohledy z luk, přes které jdeme do Zadní Třebáně. Tam zcela spokojeni zakončujeme čundr, který jsme kvůli počátečnímu "pomýlení" nevedli podle původního plánu, leč vůbec toho nelitujeme; nedovedeme si pouze představit, jak to v oblasti vypadá v hlavní turistické sezóně, kdy sem zavítají davy lidí. Naštěstí nás to trápit nemusí. Nasedáváme do vlaku a dáváme sbohem překrásným končinám. Třeba se zase někdy uvidíme.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.