Trek z Kremence na Minčol, přechod poloninského pohoří Čergov na východním Slovensku

Z Čirče do Cigeľky (9)

K cíli dnešního dne, obci Obručné, udával rozcestník na Malém Minčolu jen dvě hodiny chůze, a tak jsme tam nakonec vyráželi až okolo třetí odpoledne. Změnili jsme značku na červenou a táhli dál horami a lesy. Cesta měla opět charakter hřebenovky s vrcholky a sedly, ale začali jsme klesat.

Zprvu velmi mírně, za kopcem Dlhá (1 006 m n. m.) už znatelně, místy to byly řádné sešupy. Navíc jsme museli dávat pozor na značkování. Konečně jsme vyšli z lesa do luk a pod námi v údolíčku se vylouply střechy Obručného s dominantou kostelíka. Nejraději bychom tam slétli jako ptáci nebo to aspoň vzali po loukách co nejkratší cestou, ale značka s tím ještě nějak otálela a brala to po úbočí oklikou. I to jsme zvládli a už procházeli mezi domy obce.

Obručné je sice podobně zapomenutá ves jako Livov nebo Kríže, ale má jednu výhodu. Leží na hranici s Polskem a navíc u poměrně frekventované silnice. V tu dobu byl totiž v Polsku výrazně dražší alkohol, a tak se jezdilo za nákupy na Slovensko, což stačilo udržet finančně nad vodou obchod i hospodu, zde umístěné ve společném objektu. Mohli jsme tedy plně využít jejich nabídku a doplnit zásoby i tekutiny.

Čtěte také: Trek z Kremence na Minčol, z Čirče do Cigeľky (8)

V obchodě pak, v souladu s předchozím, zabíraly dobrou polovinu regálů jen láhve s alkoholem, a to v nevídaném množství a druhové rozličnosti (pozn. situace se změnila, za alkoholem se už z Polska na Slovensko moc nejezdí. Nejsem si jistý, zda to hospoda a obchod v Obručném přežily).

S příjemnou majitelkou jsme zapředli rozhovor na téma možného noclehu. Objasnili jsme jí naše představy a ona po chvíli přemýšlení jasně tipovala fotbalové hřiště. Tedy bývalé fotbalové hřiště, ale nebylo to jen tak nějaké fotbalové hřiště. Našli jsme na něm i ohniště a polní cesta za vzdálenější brankou už představovala hranici s Polskem včetně regulérních hraničních patníků. "A na dřevo se chodí do Polska!", zněla poslední instrukce. A tak jsme se ještě domluvili, že přijdeme ráno do obchodu na snídani, a odtáhli na kutě.

Pátý den - Kurovské sedlo

Ráno jsme docela vyspávali, snídaně v obchodě se konala až v devět. Další cesta po červené značce nebyla zrovna jednoduchá. Rozcestník se nakonec objevil až u frekventované silnice nad obcí a dál jsme to tipli tak nějak "po čuchu", bylo to mizerně vyznačkováno.

Naše putování se teď přimklo ke slovensko-polské hranici a cesta podél hraničních patníků nás podvědomě přenesla o nějaký ten rok zpátky, kdy jsme ji šlapali opačným směrem od Kremence. Šli jsme téměř nepřetržitě lesem s minimem výhledů do krajiny. Vystoupali jsme na vrch Nad dolinkou (768 m n. m.), minuli polský kopec Barwinek (866 m n. m.) a sestoupili k místu, kde je na mapě avizována Kráľova studňa.

Název "Kráľova studňa" je sice honosný, ale kromě šipky na rozcestníku k ní žádné další značky nepokračovaly, takže nalézt pramen v maliní zarostlém řídkém lesíku byla opravdu několikachlapová záležitost. Kanci jedni!

Nabrali jsme vodu a pokračovali dále loukou s výhledy zejména na polskou stranu, kde bylo možné pozorovat sjezdovky nad lázeňským městem Krynica a dole v údolí hned za hranicemi ves Wojkowa s pěkným dřevěným kostelíčkem. Vlezli jsme znovu do lesa, kde se k nám připojila polská žlutá značka vedoucí právě z Wojkowy do další polské obce Muszynka.

Začali jsme zase mírně stoupat až na vrch Pusta (867 m n. m.). Cesta byla spíše kamenitá, a tak se nám šlapalo vcelku dobře, i když to bylo trochu nudné. Opět jsme střídali kopce a sedla, jak už to tak u hřebenovky bývá, a nakonec jsme pomalu klesali ke Kurovskému sedlu.

Času bylo dost jak na to popojít ještě kousek dál, tak se naopak pořádně poohlédnout po příhodném noclehu. Nakonec zvítězila ta druhá varianta a přispěl k tomu předem avizovaný předčasný odjezd jednoho z nás domů. A odtud se to zdálo přece jen jednodušší než někde z pustiny.

Kurovské sedlo je silničním hraničním přechodem ze Slovenska do Polska, ale jak už to v tom našem schengenském prostoru chodí, zašlá sláva pasové a celní kontroly je pryč a víceméně tu chcípl pes. A to dokonce i v případě kiosku, který byl sice opatřen cedulí s otvírací dobou, ale uvnitř se nenacházelo žádné zboží.

Kempovat v dohledu přece jen používané silnice se nám příliš nechtělo, a tak jsme nakonec zůstali na prvním trochu rovném a nezarosteném místě v lese kousek dále po červené značce. Vodu alespoň na vaření lze nabrat z potoka kousek pod cestou, po které jsme na Kurovské sedlo přišli.

Šestý den - Lacková a krupobití na závěr

Netřeba však vyčítat našim slovenským bratřím nedostatek pracovitosti - nejbližší vesnice jsou tady podstatně dál než ty polské včetně řádného sešupu. Šněrovali jsme si to tedy touto příjemnou krajinou mezi lukami a podél lesíků a nejspolehlivějšími ukazateli se staly hraniční kameny, protože značky často ani nebylo kam umístit.

Někde před kopcem Polianka (726 m n. m.), zrovna v takovém řídkém borovicovém lese s krásnou trávou a výhledem do Polska, se najednou objevilo několik stanů. Právě z nich vylézali naši známí z Jaroměře, které jsme potkali na Čergově. To jim ten náskok tedy moc dlouho nevydržel! Ráno se holt vyspává a kilometry pak chybějí… Na jejich obhajobu však nutno říci, že byli ještě starší než jsme byli my, a to je už co říci.

Vystoupali jsme na vrch Polianka, kde se otevřel výhled pro změnu na slovenskou stranu, a to na obec Frička a vnitrozemský masiv Busov za ní.

Typickou hřebenovkou jsme přešli přes neoznačený kopec Beskid (683 m n. m.), minuli vrch Dzielec (793 m n. m.), kde se k nám připojila polská zelená a společně s ní jsme přes další vrch Čierťaž (792 m n. m.) dorazili do sedla Beskid (polsky Przelęcz Beskid) (637 m n. m.).

Tady jsme si dali chvíli pauzu, neboť nás čekal výstup na Lackovou (996 m n. m.) čítající, jak sami lehce spočtete, více než 350 metrů převýšení, což je v této části hraniční hřebenovky nebývalá darda. A stálo to opravdu zato! Nejprve nenápadně, a pak pořádným krpálem, o nějakých serpentinách jsme si mohli nechat jenom zdát, koneckonců státní hranice na to není zařízená. V jednom místě cesta dokonce přešla v malou skalní vložku.

Nahoře jsme si dali oběd, v průběhu kterého se však zatáhlo a začalo dokonce pršet. A tak jsme nandali pláštěnky a za vydatného lijavce sestupovali do sedla s polským jménem Przelęcz Pulaskiego (763 m n. m.).

To už bylo jasné, že skončíme v nejbližší vesnici Cigeľka, a zůstalo jen otázkou, jak se tam nakonec dostaneme. Nejjednodušší by bylo pokračovat po červené hraniční značce, která pak nabízela žlutou odbočku přímo do vsi. V cestě nám však stál Ostrý Wierch (930 m n. m.) s dalšími více než 150 metry převýšení. Stačilo mokro zvenku, ne abychom byli mokří ještě i zevnitř, a tak jsme se vydali neznačenou cestou rovnou do Cigeľky.

Asi za půl hodiny jsme vyšli z lesa na louku a posléze zahlédli i první střechy chalup v Cigeľce. Přestalo pršet a nejdůležitější teď bylo zjistit, zda se v obci nachází nějaká otevřená hospoda, kde bychom se trochu osušili, nabrali sil a získali něco informací ohledně noclehu.

Na radu místních jsme navštívili "Pohostinstvo Duo", dokonce i obchod jsme po cestě míjeli, a tak bylo jak doplnění zásob, tak sušení svršků i těl za pomoci horkého čaje a borovičky. Mezitím se opět rozpršelo.

Obchod i hospoda patří stejným majitelům, paní pochází dokonce z Hodonína, a tak jsme se s ní domluvili, že se ještě ráno stavíme v obchodě na snídani. Ale co bude s noclehem? Tip padl jednoznačně na místo, které se v mapě jmenuje "Cigeľka - jazero" a bývalo dříve vyhledávanou rekreační destinací. Vyvěrá tu totiž několik minerálních pramenů, jeden se dokonce stáčí do lahví a dodává do obchodní sítě.

Kolem "jazera", které je však umělé, vyrostlo několik rekreačních středisek a pár soukromých chat. Rekreační střediska však prošla po roce 1989 ne příliš úspěšnou privatizací, takže je tam teď všechno zavřené a většina objektů má nedořešené vlastnické vztahy. Navíc je jezero stejně vypuštěné, protože by potřebovalo opravit břehy a nejsou na to peníze.

Zrovna jsme se zvedali k odchodu, když do hospody vtrhli naši známí z Jaroměře. V pláštěnkách a zablácených botách, promoklí a řádně zdrchaní. Nakonec bylo hodno je obdivovat, protože do toho krpálu na Lackovou lezli už za deště, a to musel být docela nářez. Déšť ustal a my jsme po modré značce došli k tomu vysněnému "jazeru".

Kousek v kopci nad ním se nacházel rekreační objekt s názvem "Chata mládeže", zavřený, opuštěný, ale s pěknou širokou krytou terasou. A tak jsme nakonec usínali pod hvězdnou oblohou - tedy přesněji - pod střechou, nad kterou se klenula hvězdná obloha.

Tento malý detail se však vbrzku ukázal jako velmi podstatný. V noci se totiž dostavila parádní bouřka a nestačily jí jenom blesky, hromy a vydatný déšť, ale připravila nám i další neotřelý vandrovní zážitek - krupobití. Kroupy velikosti tak do 2 cm statečně bušily do plechové střechy a jak je vítr hnal přímo proti terase, odrážely se od betonové podlahy pod okrajem střechy a cvrnkaly nám až na spacáky.

Všechny to samozřejmě probudilo, a tak jsme pololeželi a poloseděli a pozorovali běsnění živlů. I to posléze skončilo a my mohli v klidu dospat zbytek noci.

Sedmý den - Autostopem do lázní

Ráno jsme si trochu přispali a se sluníčkem, které již čile vytahovalo z okolních lesů a luk vodu přinesenou nočním deštěm, se odebrali na snídani do obchodu. Tam jsme se setkali s místními, ale naše společné představy o snídani se značně lišily. Zatímco my jsme čekali, až přivezou slibované pečivo, oni už poráželi lahváč za lahváčem.

Po snídani jsme ještě okoukli místní pravoslavný kostelík s přilehlým hřbitovem, jehož rozlehlost bude jistě stačit obyvatelům Cigeľky ještě na několik generací. Podle původního itineráře jsme teď měli nastoupit na modrou značku směr Vyšný Tvarožec a podle sil a času dojít až do lázní Bardejov (Bardejov - kúpeľe).

Nikomu se však nechtělo až do Tvarožce po horských loukách, řádně mokrých po včerejších deštích, a tak jsme se rozhodli dojít do Bardejova zcela proti všem vandrovnickým zvyklostem po asfaltce.

První vesnicí za Cigeľkou měla být Petrová. Ve skutečnosti jsme však jako první narazili na jakési cikánské ghetto. Zanedbané dřevěnice, nepořádek, rozvěšené prádlo, hordy malých dětí, obyvatelé zevlující před chalupami a na nich - a to skoro na každé - satelit. Tož tak.

Minuli jsme malinký kostelík, silnice se dostala do jakéhosi průsmyku v pohoříčku Busov a na chvíli jsme z nadhledu pozorovali i objekty okolo "jazera". Najednou zastavila u krajnice fungl nová skříňová dodávka a řidič se hned ptal, jestlipak nechceme svézt. Kdo by nechtěl? A že jede až do Bardejova, takže nebylo co řešit.

A tak bylo najednou dost času navštívit i to koupaliště v "lázních", když nám ho minule upřeli. Ještě nebylo ani poledne a nám připadalo příliš lenošné povalovat se tu až do večera. Ale co dělat? Naštěstí jsme měli od stavitele mostu z obce Kríže tip na nově vybudovanou naučnou stezku. Její existenci potvrdil i pokladní na koupališti a navíc nás vybavil i příslušným plánkem.

Naučná stezka s názvem "Lesnícky náučny chodník Čierna mláka" začínala velkou dřevěnou vstupní branou a k dispozici bylo několik různě dlouhých okruhů. My jsme si samozřejmě a neomylně vybrali ten nejdelší, když máme přece tolik času. Netřeba ani dodávat, že vzhledem k množství různých cedulí ke čtení, vyhlídek, laviček a jiných atrakcí jsme se řádně zdrželi a poslední úsek "chodníku" už brali skoro klusem, abychom trochu užili i toho koupání.

Když jsme u těch atrakcí, tak alespoň pár nejdůležitějších: Dřevěná kaplnka sv. Huberta, močálovité jezírko s plovoucím kmenem vyřezávaným do podoby příšery Marlény, dřevěná rozhledna s nádherným výhledem na zříceninu hradu Zborov a jakýsi protikuřácký koutek vyzdobený velkou dřevěnou plastikou popelníku s vajglem. Samozřejmě nesměla chybět studánka a kromě toho kamenný přístřešek s ohništěm a dokonce i krbem, kde byli návštěvníci přímo vyzýváni k opékání a grilovačce.

Bazén na koupališti i přes ne zrovna levné vstupné praskal ve švech, a tak jsme pobyt využili zejména k povalování a očistě před cestou domů. V Bardejově jsme pak stihli ještě večeři, a pak už zbývala jen ta cesta, která byla zpestřena na malém a špatně osvětleném nádražíčku v Kysaku během v plné polní k tomu správnému vagónu.

Mapy: 104 - Čergov, 105 - Ondavská vrchovina

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.