Trek pod K2 a Broad Peak v oblasti Karakoram, trek pod známou osmitisícovku

Reportáž z treku pod osmitisícovky

Možná se dotkneš vysokých hor, třeba dostaneš chuť se proletět nebo jen tak se zahledět do dálky a možná se pak vydáš na cestu. Každý s duší objevitele sní o krajině za horizontem, o modré obloze nebo někdo o tom, jak lidé jinde žijí. Hlavou se ti honí, kam bys vyrazil. Je v to tobě kus snílka. Doma a kolem dokola to už dobře znáš. Máš to nutkání, někam bys jel.

Kamarád Petr, který lítá po světě, jako stěhovavý pták, mi jednou povídá: "Až to v Rotterdamu v práci zabalím vyrazím na cestu kolem světa. Pojedeme do Karakoramu v Pákistánu, pak vlakem na sever Indie, přes Thajsko do Singapúru, dále do Jižní Ameriky. Pak uvidím, co dál." Ani chvíli jsem neváhal. "Jedu s vámi do Karakoramu."

Půl roku později jdu po úzké pěšině kolem řeky Biaho, která se zařezává hluboko do úzkého údolí lemovaná čtyřtisícovými vrcholy. Její šedé rozbouřené vody jsou vydatně napájeny ledovci Biafo a Baltoro vysoko nahoře. Stezka je vysekaná do skály na levé straně údolí. Místy jdu pod převisem, místy je stezka zase hodně úzká. Na straně srázu do řeky Biaho je stezka vyztužena pečlivě vyskládanými kameny, aby se nezřítila do zuřící řeky. Přemýšlím, jak to, že to celé vydrží nápor oslu s nákladem, k tomu několika tisíc nosičů a pár stovek trekařů ročně.

Čtěte také: Trek k pramenům posvátné Gangy a ledovci Gomukh, indický Himaláj

Údolí se stokrát zatočí, než dojdeme po dvou dnech do posledního zeleného kempu pod ledovcem. Mám problém s kolenem, které při každém kroku bolí. Ortéza nepomáhá, zabírá střídavě jen voltaren a brufen. Hlavou mi letí černé myšlenky, zda pod K2 vůbec dojdu, co když budu muset trek vzdát.

"Dojdu aspoň do Urdukasu. Ne. Dojdu celý trek. Uvidíme.", říkám si zmateně pro sebe. V kempu Paju už je utábořena Kazašsko-ruská expedice, která dobývala K2 4 měsíce a teď sestupují. Dáváme se do řeči: "Jak se daří?" "Chlapi, neviděli jsme ženskou čtyři měsíce, tady rostou stromy - zelená, nahoře uvidíte jen šutry, sníh nebo led", povídají zmateně. Nás 60 kilometrový ledovec a jeho kamenná moréna teprve čeká.

Konečně na ledovci Baltoro

Všude jsou balvany. Jsou obrovské nebo střední - ty se různě viklají a nedá se předvídat, co udělají a kam se pohnout, pak jsou malé, jako hrubší kamenivo na našich lesních cestách. Zvláštní kategorii tvoří kamení ve vyschlých řečištích pod ledovcem - pečlivě zakulacené staletím obrušování divokým tokem Biaho river. Na takové pak bota dosedne pouze velmi malou části své plochy, takže to držíš koleny, kotníky a na kloubech chodidla.

Největší luxus je jít po písku. Tam vidíš, jak mohou být kameny rozmanité, co do tvaru. Ale můžeš se na to dívat i jinak - kameny šedé, hnědé, červené, žluté nebo bílé a pak barevný mix. Asi jsem barevnější hory ještě neviděl. Tohle vidíš 10 dnů v kuse. Takhle si ty šutry roztřídíš, a jdeš a jdeš. Později tě už víc na téma šutry nenapadá, tak začneš vymýšlet "kamenné peklo", "šutrové moře", Stonehenge. Více si nepamatuji, co se mi honilo hlavou při každodenních osmihodinových etapách na ledovci Baltoro.

Takový je ledovec Baltoro, jak pomalu teče údolím, kroutí se, zatáčí, právě stoupá nebo klesá, tak nikdy nevíš, co tě čeká za horizontem. Možná uvidíš Broad Peak, třeba už tam bude čistý bílý led a sníh, po kterém se jde jako po bavlnce, možná budeš za chvíli v kempu.

Třeba uvidíš Broad Peak

Cesta se vine mezi obrovskými kameny po boční moréně ledovce Baltoro. Údolí ledovce se už po sté zatáčí, právě mi hlavou běží zase ta myšlenka, co uvidím za horizontem nebo za zatáčkou. Tu myšlenku mám dneska po desáté, ale je docela zbytečná. Vím, že tam bude Baltoro a jeho několik řad morén.

Mechanicky šlapu na kameny, vybírám si je pečlivě, aby mě některý nečekaně zradil. Hledím pořád na zem na tu cestu ne cestu. Chvílemi ani nevím, co je právě kolem mně. Zrovna jsem na dalším horizontu, zvednu hlavu, abych se podíval kudy se klikatí cesta. Bleskne mi hlavou: "Sakra, to je Broad Peak."

Nad ledovcem se pravě nízko převalují husté a těžké mraky a chuchvalce mlhy, nad nimi je však temně modrá podvečerní obloha. V tom světle, za tmavou siluetou hory se zlověstně ostrou špicí, se objevil vrcholek Broad Peak vystupující ze šera ledovce, zlatavě osvícený zapadajícím Sluncem. Sedl jsem si, abych si vychutnal krásný pohled a atmosféru místa. Najednou už ani nechci být konečně v kempu, úplně jsem na kemp zapomněl.

V tu chvíli, když se dívám na osmitisícovku Broad Peak, jsem úplně zahnal všechny strasti. V tu ránu jsem zapomněl na každodenní 8 hodinové etapy po 60 kilometrovém ledovci. Únava je rázem pryč. Vychutnávám si ten moment. "Poprvé vidím osmitisícovku, jo. 10 000 kiláků, abys viděl hory, bláznivý nápad", letí mi hlavou splašené myšlenky. Je to ohromný pohled, až mi přejel mráz po zádech.

Za šera přicházím do kempu, kde kluci rovnají kameny a budují plošiny, kam postavíme stany. Společně stavíme stany a na hory kolem kempu padá soumrak. Venku je chladno, ale péřová bunda a několik vrstev vlněných triček a rolák od Icebreakeru příjemně hřeje, zatímco vaříme čaj, nudle s omáčkou a pak zase čaj. I když šlapeme denně 6-8 hodin do jídla moc chuti ve výšce 4 700 metrů moc není. Doma bych snědl nudlí trojnásobek.

Vaříme si další termosku, čaje a povídáme si, pozoruji temné siluety Gasherbrumu IV, Broad Peaku a v dálce na konci ledovce ostrý jehlan K2. V místním jazyce se ji říká Chogori, čínský Qogir. Světelné divadlo, které si hraje na jejich vrcholech zapadající slunce, kontrastuje s tmavými tvary rozpraskaného ledovce v údolí. Další na scénu přicházejí hvězdy, které jsou jasnější než jsem kdy viděl. Tady ve výšce téměř 5 000 metrů není žádné znečištění vzduchu, žádné světla. Pás mléčné dráhy probíhá nad vrcholem K2, je neskutečně jasný.

Ledovec Baltoro

Ráno se probouzíme do jasného počasí. Jsme v Concordii, místě, kde se stékají tři ledovce Baltoro, Godwin-Austen od K2, Vigne Glacier od sedla Gondogoro La. Baltoro pokračuje 57 km do údolí až do výšky 3 400 m. Baltoro je jedním z nejdelších ledovců na světě mimo polární oblasti.

Nad Concordii se tyčí na dosah ruky Gasherbrum IV, který sousedí s dalšími osmitisícovkami Gasherbrumy I a II. V údolí ledovce Godwin-Austen vstává mohutná a masivní hora - to je K2. Má nezapomenutelný tvar pravidelného jehlanu, vůbec tě nenechává na pochybách, že to je ona, nezaměnitelná. Dáváme si skromnou snídani - jeden hrnek čaje, a tři, čtyři hrsti müsli a trochu připálenou chlebovou placku Chapati od našich nosičů. Dneska míříme do base campu K2 a Broad Peaku.

Hned za táborem ledovec praská, a vytváří tu hluboké prohlubně, tu vysoké hory kamení a ledu. Jsou spojené ledovými mosty nebo úzkými hřebeny. Sotva znatelná pěšina - hodně úzká, se vine nahoru a dolů. Uklouznutí se trestá, následovala by jízda 50 metrů do jezírka plné ledové vody. K2 se přibližuje, nad vrcholem se rozprostírá tmavě modrá obloha, zatímco jižní stěnu zahaluji cáry bílých mraků, které dávají pohledu na K2 trochu dramatičnosti.

Na západě se vynoří nevinně vyhlížející sněhobílá špička Angel Peaku. Se zasněženým jehlanem K2 kontrastují tmavé siluety hor v popředí, pod našima nohama zase šedá moréna ledovce. Moréna ledovce Godwin-Austen je jako dálnice, která se vine ke K2, ale zatraceně pomalu.

K2 už je na dosah ruky, tak blízko se zdá. Hodina, dvě, čtyři to není možné, jak tady vzdálenost klame. Moje koleno mě dnes pekelně trápí. Dávka antibiotik ještě víc zpomaluje moje tempo. V 11 hodin mě poprvé napadá myšlenka na návrat do kempu v Concordii. Kluci mi to však rozmluvili. Ve 12 jsme došli do Base Campu Broad Peaku v 5 000 metrech.

"Chlapi, já to balím, koleno hodně zlobí.", říkám. "OK, Radku, my jdeme dál do BC pod K2, vrátíš se s kuchařem nebo počkáš?", domlouváme se s Petrem. "Určitě se vrátím do kempu.", volám z morény za kluky na ledovec.

Odpoledne začíná hustě sněžit…

V jednu hodinu odpoledne se prudce horší počasí, mraky visí zlověstně nízko nad údolím, první vločky dopadají na kamennou dálnici morény. Během deseti minut začíná hustě sněžit. Po dalších dvou hodinách procházíme místem, kde se ledovce srážejí. S bolavým kolenem se do stanu doslova doplazím. Kamarádi jsou asi dvě až tři hodiny za mnou. V šest večer už nervózně vyhlížíme. Stále hustě sněží. Náš guide Mashoor se vydává kamarádům naproti do rozpraskaného ledovce. Za chvíli se všichni po krátkém bloudění v rozbitém ledovci vracejí.

Pořád ty zážitky ve mně žijí. Mám v očích obrázky těch hor. Myslím na kamarády Petra a Majkla, kteří projíždějí sever Indie a Indický Himalaj. Nevím kam pojedu příště, ale nedá mi to spát. Možná se vydám na cestu do Tibetu - vidět kláštery.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.