Zimní Javorníky, přechod hřebene divokých Javorníků na moravsko-slovenském pomezí

Trek ve stopách dávných dráteníků a portášů

Javorníky jsou pohoří, jehož větší část se nachází na Slovensku, menší na Moravě. Nejvyšší hora tohoto geomorfologického celku je Veľký Javorník (1 071 m), v moravské části je to potom Malý Javorník (1 019 m).

Pro mě osobně byly Javorníky velkou neznámou. Měl jsem tu čest již navštívit některá pohoří u nás, některá pohoří na Slovensku. Ze zahraničních zemí jsem již navštívil státy v severní Evropě, Rumunsko, Slovinsko. Ba dokonce už i Makedonii znám, takže když se to vezme, byla ostuda, že krásné Javorníky jsem neznal, i když je mám přímo pod nosem.

Hned ze začátku tohoto roku (2016) jsem se svou přítelkyní Evkou absolvoval první letošní trek. Vánoce a konec roku byly jako v předchozích letech bohaté hlavně na jídlo a pití, proto nebylo vůbec na škodu zrealizovat nějakou očistnou vycházku.

Čtěte také: Javorníky na sněžnicích, zimní přechody v Západních Karpatech

Třídenní procházka na čerstvém vzduchu o předpokládané délce cca 80 km tomuto měla napomoci. Volba padla na Javorníky. Jednak proto, jak jsem psal výše, že toto pohoří jsem neznal a jednak také proto, že jsem chtěl vyzkoušet Evku, jestli vydrží na vícedenní túře, dříve než si ji vezmu - jestli mě teda neodmítne za to, že ji způsobuji takováto příkoří.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

A ještě jeden důvod byl ten, že jsem dlouho na vícedenním treku nebyl, naposledy vlastně na konci léta, kdy jsem šel přes Chočské vrchy a Roháče, a už mi to chybělo.

Trasu jsme již plánovali společně - teda, já jsem navrhl trasu (pomohly mi k tomu klasicky mapy.cz), Evka na ní naplánovala noclehy a dokonce je i telefonicky objednala. Takže jelikož jsme trasu měli s noclehy v chatách, nemuseli jsme tím pádem tahat karimatky a spacáky, což jsem uvítal, protože mi stačilo vzít si jen svůj 35 l batůžek, do kterého se mi krásně vlezlo oblečení (jelikož byla zima, tak jsem tušil, že většinu budu mít na sobě) i nějaké to jídlo a další nesesery potřebné na cestu.

První den

Je 7.1.2016. S Evkou jsme domluvení, že se sejdeme v Čadci na nádraží. To bude oficiální start našeho treku. Vlak mi jede v 7:54 z Ostravy hl. n. Znaven z práce z předešlého dne klasicky stíhám vlak jen tak - tak. Tím, že z autobusové zastávky před nádražím musím přímo běžet na perón, tak si nestíhám koupit lístek. Moje chyba, kterou následně zaplatím přirážkou u průvodčího ve vlaku. Trochu mě to štve, ale plechovka piva mi pomáhá zapomenout.

Vlak má trošku zpoždění, takže v Čadci vystupuji asi v 9:30 místo plánovaných 9:09. Evka už mě tu čeká, takže jakmile se přivítáme, kupuji si ještě v místním občerstvení minerálku na cestu a poté již vyrážíme. První rozcestník je hned před nádražím a směruje nás na Hotel Husárik. Dneska máme v plánu jít celou dobu po červené značce. Nutno dodat, že počasí nám asi moc přát nebude, protože obloha je pokryta nízkou oblačností.

Cesta přes Čadcu není nikterak zajímává, aspoň teda z mého hlediska. Dokonce se nám daří ztratit ve městě značku, ale přibližně víme kde jít, takže ji po chvíli nacházíme. Jakmile vyjdeme z centra města, cesta začíná lehce stoupat kolem hřbitova, ZSŠ hotelových služeb, kolem obchodní akademie a dvou gymnázií. Potom procházíme přes lesík a následně míjíme další hřbitov. Jakmile vystoupáme po asfaltce přes další lesík, objevuje se před námi hotel Husárik.

Nádraží v Čadci má nadmořskou výšku asi 415 m. U hotelu jsme již ve výšce 725 m n. m. Od hotelu odbočuje doprava polní neznačená cesta na blízký kopec Briava (820 m), na kterém je i vysílač. My pokračujeme po značce v podstatě po rovině až k rozcestníku Za Husárikom.

Po cestě jsme minuli kapličku a u rozcestníku boží muka. Potom pozvolna klesáme přes osadu Griečovci dále až na výšku 665 m. Další stoupání vede přes les, kdy opět míjíme kapličku a dostáváme se až na rozcestí Črchľa, z něj je to už jen co by kamenem dohodil na Chotárny kopec (906 m). Cestou na něj mě zaujaly pěkné dřevěnice v osadě Burdovci, tolik typické po celém hřebeni Javorníků. Opravdu nádhera, která dotváří kolorit tohoto pohoří.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Při sestupu z Chotárneho kopce obdivujeme, jaké krásné tvary vykouzlil mráz z vody na stromech. Ikdyž počasí nepřeje, tak jak jsme si představovali, i přesto je na co koukat. Klesli jsme až na rozcestí Blažková u osady Blažkovci. Jdeme dále po rovince a cestou míjíme odbočku na Marťácký vrch (854 m) s rozhlednou.

Nejdeme na něj, protože je taková mlha, že bychom stejně nic neviděli. Procházíme kolem další kapličky a v osadě Petránky si dopřáváme svačinku. Z Petránek nás čeká krátké stoupání na vrch Vrchrieka (861 m), teda abych byl přesný, kousek pod něj.

Cesta dále pokračuje stylem klesání, rovinky, stoupáníčka až na Jakubovský vrch (874 m). Hřeben mezi Chotárným kopcom a Jakubovským vrchom je na několika místech zkrášlen uměleckými balvany, dílem místních výtvarníků z Kysuc a Pováží, které jsou jistě zajímavým zpestřením na turistické stezce.

Z Jakubovského vrchu klesáme až do další malebné osady - Mračkov. Zde se rozhodujeme, že si dopřejeme další malou svačinku. Evka vytahuje z batohu směs nejrůznějších oříšku v pudle a já se v dobré víře nabízím, že je ponesu a budeme je zobat za chůze. Kousek za osadou je klesání k mému neštěstí značně zledovatělé a nebyl bych to já, abych tu slavnostně neuklouznul a veškerý obsah pudla nerozsypal po celém okolí. No, nakonec i má milá ocenila, že oříšky ze země přece jen chutnají tak nějak lépe. Hlavně, že v batohu si nesu nesmeky, tam je jim opravdu dobře…

Na dalším vrcholu - Kamenité (834 m) se nachází menší rozhlednička. Ať z ní koukám do všech směrů jak jen chci, stejně přes mlhu nic nevidím. Věřím tomu, že když počasí přeje musí být odsud opravdu pěkné výhledy. Snad někdy příště budeme mít štěstí. Kousek za rozhlednou se nachází další z kapliček, kousek za ní vstupujeme do lesa a protože se již pomalu stmívá, musíme si pospíšit. Cestou míjíme několik stavení a poblíž nich studánku, ze které mráz vyčaroval nádhernou ledovou skulpturu.

V osadě Bielovci se k nám připojuje žlutě značený turistický chodník, tzv. Naučný chodník drotárov. Po něm přicházíme až do cíle našeho prvního dne treku - do sedla Semeteš (680 m) a zároveň stejnojmenné osady, kde máme rezervován nocleh v turistické ubytovně U Cipára.

Samotný Semeteš je poznamenán tragédií z 2. světové války, kdy zde bylo postříleno 21 místních obyvatel nacisty. V osadě měl své předky americký astronaut Eugen Cernan a narodil se zde výtvarník Miroslav Cipár.

Turistická ubytovna se mně i mé přítelkyni velmi líbila. Je zařízená v historickém stylu. Nachází se zde hospoda i prodejna potravin. V hospodě si dopřáváme pivínko. Evka mě překvapila tím, že pro nás dopředu objednala večeři, tudíž jsme měli připravený vynikající vepřový guláš s chlebem (cena za půllitrovou porci - 2 eura). Horká sprcha také přichází vhod. Před spaním ještě vykukuji z okna a na obloze se blyští milióny hvězdiček. Očekávám, že zítra nás čeká krásný den.

Druhý den

V noci se nám celkem dobře spalo. Ráno koukáme z okna, ale počasí vůbec není jako večer před spaním. Je mlha jako prase. No nic, co se dá dělat. Dáváme snídani z vlastních zásob a posléze vyrážíme dál.

Naše cesta pokračuje opět po červeném turistickém chodníku, dále po Naučné stezce drotárov. Je na něm umístěno několik informačních tabulí seznamujících turisty s životem dráteníků a z jejich řemeslem. Opět celkem zajímavé a poučné zpestření.

Naše trasa hned ze startu u ubytovny prudce stoupá, v kopci nás předbíhá pošťačka. Stoupání se zastavuje v osadě Solíkovci. Procházíme přes další osady - Šupíkovci a Vrchrieka (ano, v Javornících je více míst s takovýmto místním názvem). Dále pokračujeme lesem a míjíme kopec, na kterém se nachází, bohužel, nepřístupná rozhledna Luby.

Jakmile se dostáváme ven z lesa jsme u osady Ovsenovci. Zde je třeba dát si pozor, protože se tu nachází křižovatka nejrůznějších cest, přímo u božích muk a ztrácí se zde značka. Pokud se vydáte po správné cestě, jako my, dostanete se k malebné kapličce a zároveň na asfaltku, která vás dovede až k restauraci U Melocíka. Ta se nachází v sedle Javorník (818 m) na hlavním tahu mezi obcemi Makov a Bytča. My neodoláváme a dáváme si krátkou přestávku na pivo a kávu. Končí zde i NCh Drotárov.

Po překonání frekventované komunikace pokračujeme až na vrchol Čerenka (948 m), kde končí lyžařský vlek ze skiareálu Makov. Opět předpokládám, že by z něj mohly být parádní výhledy, ale nám je počasí zatím stále neposkytuje. Míjíme osadu Gregušovci, poblíž ní jakýsi malý stonehenge a dostáváme se na rozcestí Nad Zápačou. Červená značka se zde odděluje a pokračuje až do Makova. My pokračujeme po značce modré, jelikož chceme jít stále po hřebeni, a to na vrchol Čemerka (1 052 m), z něj poté sestupujeme a vrchol Hričovec (1 062 m) podcházíme. Na jeho opačném úbočí od nás pramení řeka Kysuca.

Po modře značeném chodníku jsme došli až do sedla pod Hričovcom. Nachází se zde odpočívadlo, v létě by bylo vhodné i k bivaku. My si zde dopřáváme jen půlhodinovou pauzičku na oběd. Tady se také napojujeme opět na červenou značku a zároveň naučnou stezku Javorníky. Ta zde ovšem vede z Bumbálky. Konečně se i začíná umoudřovat počasí a ukazuje se modrá obloha, dokonce vykukuje sluníčko.

Jakmile se dostáváme ke známému lyžařskému středisku Kasárne, otevírá se nám konečně i výhled - konkrétně na Moravskoslezské Beskydy s dominantní Lysou horou. Ta je odsud doslova na dosah ruky! Evka dokonce navrhuje, jestli nezměníme trasu a nevydáme se jí vstříc. Naštěstí to zamítáme, protože zase tak blízko to není a dnes bychom tam už asi nedošli.

Od Kasární to je jen skok na Veľký Javorník (1 071 m) - nejvyšší horu celých Javorníků. Na vrcholu teda fučí ledový vítr, který zde přihnal i nízké mraky. Ty, s pomalu zapadajícím Sluncem, vytvářejí nádherné a dramatické pohledy směrem k sedlu Gežov a kótě (1 059 m).

U rozhledny Stratenec jsme již opravdu při západu Slunce a výhledy už opět, kvůli nízké oblačnosti, nemáme žádné. Cesta na Malý Javorník (1 019 m) nám přijde nekonečná a dostáváme se na něj za tmy. Poprvé se zde na tomto treku dotýkáme československé hranice. Nasazujeme čelovky a někde v místě Frňovského sedla nás celkem vystrašilo velké zvíře valící se ve tmě proti nám. Už - už jsme se drápali na stromy, když jsme zjistili, že se jedná o jezdce na koni, spadl nám kámen ze srdce.

V horském hotelu Portáš (960 m dle webu hotelu, 920 m dle serveru mapy.cz) máme objednáno ubytování. Jsme celkem rádi, protože pro dnešek toho už máme dost. Je sice jasná noc, obloha je zase plná hvězdiček, ale my už se těšíme na to, jak dáme spočinout nohám. V hotelové restauračce si dopřáváme polívku, pivo a panáčka bylinné, ať jsme zdraví. Sprchy jsou slušné, pokojík máme útulný, no co nám chybí víc?

Třetí den

V noci se nám spalo dobře. Sice na můj vkus bylo v pokoji až přetopeno, ale dalo se to. Ranní pohled z okna nám ukázal, že dnes budeme mít ještě horší počasí, než předešlé dny. Mlha je totiž ještě hustší. Na webových stránkách hotelu jsem se sice dočetl, že z Portáše bývá vidět až na Praděd, Moravskoslezské Beskydy, Malou Fatru… my máme smůlu. Ale nevadí.

Snídaně ve formě švédského stolu, kterou máme v ceně ubytování nám zlepšuje náladu. Ještě něco málo k názvu hotelu… ten je odvozen od valašských strážců hranic "portášů," kteří podle legendy měli své stanoviště přímo pod vrcholem Stolečný (962 m), přes který jsme šli předchozí den, a jenž se nachází kousek nad hotelem.

Z Portáše pokračujeme dále po červené, stále po NS Javorníky. Procházíme kolem horské chaty Spartak, kolem horské chaty Javorky a kolem horského hotelu Kohútka (913 m). Míjíme několik lyžařských vleků a sjezdovek. Lyžařů i snowbordistů je zde dost, ovšem sněhové podmínky dosti chabé…

Od Kohútky již kráčíme po NS Javornický hřeben. Pozvolna klesáme přes vrcholy Malý Javorník (868 m) a Javorník pod Černíkovem (868 m) na rozcestí Krkostěna. Odsud chodník prudce klesá až do Papajského sedla (cca 695 m), aby mohl opět stoupat až na vrchol Makyta (923 m). Na vrchol dnes jdeme jako první tudíž si musíme prošlapávat chodník. Sněhu sice není moc, ale i tak dá zabrat více, než kdyby nebyl vůbec žádný. Vrchol je zalesněný, nachází se na něm přístřešek s posezením a na severním úbočí vrcholu se rozkládá PR Makyta.

Při sestupu z vrcholu na Valašskou Kýčeru (863 m) a následné Butorky (828 m) křížíme na chodníku několikrát krvavou stopu (jako když zraněné zvíře krvácí z rány a zanechává za sebou krvavou čáru při chůzi). Zajímavé je, že kolem nejsou žádné lidské stopy. Kousek před Butorkama míjíme dva turisty, kteří jdou nahoru proti nám. A kousek za nimi nacházíme spoustu krve ve sněhu a u ní stopy oněch turistů a buď vlka anebo velkého psa (turisti, které jsme potkali žádného psa neměli). Zajímavé.

Asi 400 metrů za Butorkama přicházíme k prvním zajímavým skalním útvarům v této oblasti tzv. Skaličí. Před vrchem Šerklava (798 m) míjíme, po delší době, znak civilizace - sloupy a dráty vysokého napětí. Pokračujeme až do sedla Radošov, kde se napojujeme na modrou značku.

Na Radošově víme, že do cíle to máme už jen kousek. Jdeme dál, na vrchol Hradisko (773 m), jenž již leží v NPR Pulčín - Hradisko. Tato oblast byla vyhlášena NPR z důvodu ochrany skalních útvarů a přirozených lesních společenstev v této oblasti. A my si tyto skalní útvary užíváme plnými doušky, jelikož od rozcestí Pod Hradiskem jdeme stále po modré značce - cedule na rozcestí nás sice varuje, že v zimním období by jsme měli využít červený chodník, obcházející přírodní útvar, pískovcové skalní město Pulčínské skály. Já i Evka jsme ovšem nějací dobrodruzi a proto volíme cestu skrz, po různých ocelových schůdcích a sem tam jištěnou pomocnými fixními řetězy.

Naše poslední kroky potom vedou již po široké lesní cestě podél hranice NPR, poté se připojujeme na asfaltku a Pulčínský potok nás přivádí až k hlavnímu tahu mezi Vsetínem a Valašskými Klobouky. Náš trek zakončujeme na zastávce autobusu Čertovy skály v Lidečku, odkud se posléze přepravujeme na vlak do Horní Lidče.

Shrnutí

Dle mého názoru se jedná o nenáročný trek, nebál bych se říct, že je vhodný i pro rodiny s dětmi. Dal by se absolvovat (aspoň teda větší část) i na běžkách a v létě třeba na kole. Na hřebeni nejsou žádné brutální krpály, spíše vede stylem mírně do kopce - rovinka - mírně z kopce, apod.

Příroda Javorníků je opravdu krásná, ve slovenské části pohoří je postavena do kontrastu s lidskou činností… Tím mám na mysli tzv. kopanice, různé polosamoty na samotném hřebeni Javorníků, se svou typickou architekturou, které zde krásně zapadají a dotváří romantický obraz těchto hor. Až mě trošku mrzí, že jsme neměli úplně nejlepší počasí, protože to by byl tento obraz ještě idyličtější. Další zajímavost je, že přímo na hřebeni je různě rozmístěna spousta kapliček a božích muk, což svědčí o hluboké víře zdejšího obyvatelstva.

No nezbývá než dodat, že se sem ještě musím vrátit, protože krajina mě zde opravdu očarovala. A vy, co jste v Javornících ještě nebyly, nezbývá než doporučit… neseďte doma za pecí a vyrazte. Věřím, že se vám Javorníky zalíbí stejně jako mě.

Kilometráž

• 1. den: 29,5 km, celkové stoupání: 1 232 m
• 2. den: 27,9 km, celkové stoupání: 1 141 m
• 3. den: 22,2 km, celkové stoupání: 890 m
• Celkem: 79,6 km, celkové stoupání: 3 263 m

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.