Jeseníky, přechod Jeseníků aneb fantastická hřebenovka pohoří Hrubý Jeseník

Poprvé jsem hřeben Jeseníků prošel někdy před patnácti léty. Počasí tehdy přálo, cestou jsem spatřil tehdy ještě hojné kamzíky. Později jsem se o hřebenovku pokoušel ještě asi třikrát, ale počasí se na dokončení přechodu dívalo jinak než já. Jednou nás dokonce sfoukla sněhová vánice počátkem října! Proto jsem nyní využil "konexí" u sv. Petra, počasí předem objednal a naplánoval cestu v rezervovaném termínu.

Hřebenovka Hrubého Jeseníku je středně náročná. Průměrně zdatný turista ji zvládne (i s rezervou) za dva dny. Ano, hlavní hřeben se dá proletět i během jednoho dne, to si však těchto krásných hor příliš neužijete.

Vzhůru na Šerák a na Keprník

Startujeme z Ramzové (762 m) na vlakové zastávce, resp. v chatě Ramzovské sedlo, kde dáváme startovní pivo. Kolem lyžařské sjezdovky pak pokračujeme vzhůru. Nejprve na rozcestí Čerňava (1 065 m) a dále přes Koňskou vyhlídku na rozcestí na Šeráku (1 319 m). Tato cesta, během které se otevírají krásné výhledy na Keprník, je podrobněji popsána v samostatném článku.

Jiřího chatu na Šeráku tentokráte vynecháváme, máme zpoždění. Po širokém chodníku sestoupíme na rozcestí pod Keprníkem (1 282 m), ze kterého to jde na vrchol Keprníku poměrně svižně vzhůru. Po kamenité cestě. Na Keprníku ustupuje nízký smrkový les a naopak se objevují kamenité pláně a louky s porosty nepůvodní kosodřeviny.

Z vrcholového skaliska Keprníku se otevírají nádherné kruhové rozhledy. Obzoru dominuje Králický Sněžník, Smrk v Rychlebských horách, dále na západě je vidět siluetu Orlických hor a naopak na východě Beskydy.

Keprník (1 423 m) je za námi a již si to míříme dále k jihovýchodu. Nejprve na rozcestí Trojmezí (1 316 m), za kterého bychom mohli pokračovat vlevo po žluté TZ na Vozku a dále do Branné. Tuto trasu naleznete v jiném článku. My zůstaneme věrni červené hřebenovce, která pokračuje k pěknému rašeliništi s upravenou vyhlídkovou plošinou.

Toto rašeliniště vzniklo v mělké depresi s nepropustným kyselým podložím v místech s vysokým úhrnem srážek, kterými jsou nakonec celé Jeseníky pověstné. Vhodné útočiště tady našla řada rostlinných a živočišných druhů, které tady našly vhodné podmínky po skončení doby ledové. Jmenujme kyhanku, šichu, klikvu, z živočichů pak například sýce rousného či žluťáska borůvkového.

Směr Vřesová studánka

Pokračujeme pralesem a zároveň přírodní rezervací, která je nejstarším chráněným územím na Moravě (r. 1903) a jedním z nejstarších chráněných území v rámci celé České republiky. To hned po Žofínském pralese a Boubínském pralese. Dnešní NPR Šerák - Keprník je jednou ze čtyř NPR (národních přírodních rezervací) na území Hrubého Jeseníku (dalšími jsou Praděd, Rejvíz a Skřítek). Za zmínku také stojí staré hraniční kameny, které v minulosti tvořily hranici tří panství.

Krásným jehličnatým lesem pokračujeme do sedla Pod Vřesovkou (1 205 m). Před sedlem les ustupuje a otevírají se nádherné pohledy k Červené hoře. Tento krajinářsky velice hodnotný úsek určitě ocení každý fotograf i turista. Určitě stojí za to se tady na chvíli zastavit a pokochat se výhledy na oble modelované okolní hřebeny Hrubého Jeseníku.

Konečně je tady Vřesová studánka (1 290 m), na které nás vítá malá kaple z roku 1934 zastřešující, prý zázračný, pramen. Je to jedna z možností, jak doplnit na hřebeni zásoby vody. V minulosti tady stávala dřevěná turistická chata, která byla postavena v roce 1893 na místě původní dřevěné útulny z roku 1820.

Chata sloužila turistům téměř sto let. Zbourána byla v roce 1988. Prý pro špatný technický stav. Dnes z chaty zbyly pouze základy s podezdívkou a schody. Na jejím vršku je pak kříž a lavičky, ze kterých se otevírají výhledy na Vozku (1 377 m) i k městu Šumperk.

Červenohorské sedlo

Z Vřesové studánky pokračujeme po úbočí Červené hory (1 337 m) přes přírodní rezervaci Sněžná kotlina o výměře 104,33 ha. Tato rezervace má vertikální rozpětí 340 m (980 - 1 320 m) a chrání významné ekosystémy karovitého údolí, které vzniklo působením svahových ledovců v poslední době ledové i pozdějším mrazovým zvětráváním. Z nejvýznamnějších rostlinných druhů tady nalezneme hořec tečkovaný (Gentiana punctata), kapraď žebrovice různolistá (Blechnum spicant), přes 80 druhů mechorostů aj.

Po široké cestě s pěkným výhledy sestupujeme k Červenohorskému sedlu. Na rozcestí Bílý sloup (1 227 m) je informační tabule, která nás informuje mimo jiné o tom, že první mapa s vyznačenými turistickým trasami byla vydána již v roce 1882 Johanessem Ripperem, zetěm V. Priessnitze (zakladatel lázní Jeseník). Odsud je to kolem jednoho turistického přístřešku na Červenohorské sedlo opravdu kousek.

Na Červenohorské sedle (1 013 m) dáváme dobrou bramboračku, pivo a kofolu a pokračujeme dále. Přecházíme silnici spojující Jeseník a Šumperk a tentokráte po modré TZ (červenou na chvíli opouštíme) pokračujeme po příjemné lesní svážnici pod vrcholy Velký Klínovec (1 164 m) a Výrovka (1 167 m) přes rozcestí Skalní tabule (1 090 m), U Výrovky (1 110 m) a Nad Petrovkou (1 080 m) na rozcestí Kamzík (1 190 m), na kterém stojí pěkný turistický přístřešek, jenž by v případě nouze šel využít k bivaku.

Rozcestí Kamzík, Švýcárna

Švýcárna je asi nejznámější a nejoblíbenější turistickou chatou v Jeseníkách. Předchůdcem dnešní Švýcárny byla salaš z roku 1829, kterou nechal vystavět kníže Lichtenstein na místě opuštěného ovčáckého Česnekového domu.
Prvním salašníkem se stal Švýcar Johan Aegerter a již v té době sloužila Švýcárna turistům jako útočiště před nepohodou, kde Švýcárna bylo možno zakoupit jednoduchou stravu či pořídit nouzový nocleh. Švýcárna se tak vlastně stala první turistickou chatou na území Jeseníků

Mezi rozcestími Nad Petrovkou a Kamzík chodník strměji stoupá, v závěru je pak blátivý úsek, jenž po deštích určitě vyžaduje vysokou turistickou obuv. Od Kamzíku (asi 30 m) se navíc otevírá pěkný výhled na dolní nádrž PVE Dlouhé stráně v masívu hory Mravenečník (1 343 m).

Kráčíme po úbočích vrcholů Malý Jezerník a Velký Jezerník (1 307 m) po pěkné lesní cestě s častými výhledy. Ta nás po táhlejším stoupání přivádí na další rozcestí zvané Slatě (1 299 m), na kterém se opět napojíme na naší červenou hřebenovku. Zašli jsme si sice asi jeden a půl kilometru, ale zato jsme si užili pohledu na PVE Dlouhé stráně.

A proč se rozcestí jmenuje Slatě? To proto, že se kolem rozkládají podmáčené louky a slatě, které se právě nyní bělají chundelatými hlavičkami suchopýru pochvatého (Eriophorum vaginatum). V blízkém a nepřístupném Česnekovém dole bychom nalezli porosty česneku sibiřského (Iris sibirica). Z rozcestí je to již jen skok na chatu Švýcárna, která je skutečně za rohem (za zatáčkou).

Chata se nachází na jihozápadním úbočí vrcholu Malý Děd (1 355 m), který je sousedem Pradědu. Sice jsem původně chtěl dnes dojít na Jelení studánku, ale protože je již osm hodin a Kamilovi to šlape trochu pomalejc než jsem doufal, bivakujeme trochu "masňácky" v teple a u piva… Spíme na chatě ve čtyřech, vedle u stolu sedí starší pár z Plzně, se kterým se dá příjemně popovídat.

Ráno na Pradědu

Chata Švýcárna leží zhruba uprostřed hřebenovky Hrubého Jeseníku, u chaty je rovněž důležité rozcestí, na kterém se připojuje další významný jesenický hřeben, jenž sem míří z Rejvízu přes sedlo Videlský kříž. To je další z možných variant hřebenového přechodu. Tuto variantu si však necháme na druhý (připravovaný) článek. Od Švýcárny se otevírají krásné pohledy na Praděd, čehož jsem večer s chutí využil.

Nyní sice naše kroky povedou po asfaltce, ale to přežijeme. Mírně stoupáme na rozcestí Praděd (1 420 m). Společnost nám po levici dělá Praděd (1 492 m) a po pravici Mravenečník se vzdálenějším Králickým Sněžníkem. V dáli dokonce zahlédnu Suchou horu v Orlických horách. Na rozcestí Praděd odbočujeme vlevo, nejvyšší horu pohoří přece nemůžeme vynechat.

Praděd je sice trochu zastavěný, na vrcholu stojí 162 m vysoký TV vysílač (vršek dosahuje nadmořské výšky 1 654 m, což je výše, než vrchol Sněžky v Krkonoších). Vrchol vysílače představuje nejvýše položený pevný bod na území ČR. Je tady rozhledna (71 m nad zemí), restaurace a především se z vrcholu otevírají krásné výhledy. Nejen na Jeseníky, ale i Krkonoše, Beskydy a řadu dalších pohoří v okolí. Dáváme vrcholové pivo. Červený drak se ale ukázal být pěkným humusem, takže to zapíjíme dalším pivem.

Ovčárna a Petrovy kameny

Z Pradědu vysokého 1 492 m, jak správně oproti novým mapám udává i turistický rozcestník na vrcholu (s 1 491 mohou jít nové mapy někam, jak jsem již dříve napsal, pro mne to zůstane 1 492 m, což je ve shodě s rokem, ve kterém Kryštof Kolumbus připlul do Ameriky, což je dobrá mnemotechnická pomůcka) sestupujeme nazpět na rozcestí Praděd. Cestou dolů je vidět z hodně kosého úhlu vodní hladinu v horní nádrži PVE Dlouhé stráně. Dále pokračujeme kolem chaty Barborka a Kurzovní chaty na Ovčárnu (1 310 m).

Na Ovčárně je spousta lidí. Bodejť by ne, dá se sem dojet autem i autobusem. Proto měníme směr a pokračujeme vpravo po červené TZ (dálková trasa E3) vzhůru na rozcestí Nad Ovčárnou (1 370 m) pod tažnými lany četných lyžařských vleků. Postupně mizí poslední zakrslé smrčky a my se po pěkných loukách a pláních borůvek dostáváme k Petrovým kamenům.

Petrovy kameny jsou známy jako místo pravidelných sletů bosorek (zejména během svatojánské noci). Možná že právě proto jsou Petrovy kameny turistům uzavřeny. Kdo se zajímá o kytky tak ví, že se na Petrových kamenech vyskytuje endemický a kriticky ohrožený zvonek jesenický (Campanula gelida) a tráva lipnice jesenická (Poa riphaea).

Vysoká hole, Kamzičník a Velký Máj

Od Petrových kamenů povlovně stoupáme k vrcholu Vysoká hole (1 462 m), na kterém stojí uzavřené chata bývalého SMEčka s terénní stanicí ochránců přírody. Před chatou je historický hraniční kámen z roku 1681, na kterém jsou dodnes dobře patrné staré erby. Vpravo před příchodem na vrchol jsou vidět základy staré budovy, většina pocestných je ale mine bez povšimnutí. Jednalo se o budovu radarové stanice a horského letiště, kterou se tady ke konci války (r. 1944) pokoušeli vybudovat Němci.

Toto polní letiště však nebylo nikdy použito. Na úbočí této druhé nejvyšší jesenické hory "pouze" došlo v roce 1950 k havárii Dakoty s 37 lidmi na palubě, z nichž pět osob havárii nepřežilo. Cesta po hřebeni má husté tyčové značení, aby turisté nezabloudili při častých mlhách.

Z Vysoké hole s porosty nepůvodní kosodřeviny (Pinus mugo) jdeme dále k jihozápadu směrem na Kamzičník, další z krásných oblých a travnatých vrcholů hlavního jesenického hřebene. Po levici máme hluboký a velice lavinózní kotel zvaný Velký kotel, po pravici pak Sviní žleb a Medvědí žleb.

Kolem vrcholu hory Velký Máj (1 384 m) pokračujeme sestupem na rozcestí Nad Malým kotlem (1 335 m) na úrovní dalšího kotle zvaného Malý kotel. Malý i Velký kotel byly vyhloubeny svahovými ledovci v posledních dobách ledových, které se podepsaly na tvářnosti i takto relativně nízkého pohoří.

Konečně Jelení studánka!

Útulna Jelení studánka byla vybudována ve druhé polovině minulého století členy horské služby za pomoci bývalého okresního výboru v Bruntále. Jelení studánka leží kousek od pramene Stříbrného
potoka – Jelení studánky (Hirschbrunnen) pod hřebenem Jeleního hřbetu na hlavním hřebeni Hrubého Jeseníku mezi sedlem Skřítek a Ovčárnou na cestě na Praděd v nadmořské výšce 1 311 m…

Z rozcestí Nad Malým kotlem to máme již jen kousek na Jelení studánku (asi 1,5 km), na kterou jsem chtěl dorazit ještě včera. Parádní místo pro nocleh, v těsném sousedství udržované boudy je vydatný pramen vody. Co více si trekař může přát!?

Chvíli posedíme v útulně na Jelení studánce (1 311 m), koukneme na pramen, jenž je obležen rozvalující se skupinou baťůžkářů, kteří ani neumí odpovědět na pozdrav. Asi Pražáci. Nebo Brňáci? A nebo také třeba Ostraváci . No nic, krajina je krásná, počasí rovněž a nám zbývá posledních asi 6 km do cíle na Skřítku.

Na Jelení studánce opouštíme červenou TZ, která míří k bývalé chatě Alfrédka a dále do Rýmařova a vydáváme se po zelené TZ směr Břidličná hora (1 358 m). Když se podíváte k Břidličné hoře s rozsáhlými kamennými moři tak pochopíte podle čeho tato hora dostala své jméno.

Krásné louky s vysokou letní trávou jsou čechrány větrem a vlní se jako mořská hladina. Opravdu kouzelná podívaná. Fotím a fotím a nemohu se krásných panoramat nabažit. Jeseníky nadchnou každého turistu a opravdového milovníka hor. Možná až tady někteří turisté pochopí, že krása hor není dána jejich výškou a strmostí štítů, nýbrž jakousi blíže nespecifikovanou směsí roztodivných esencí působících na všechny lidské smysly a způsobující příjemné, ale mrazivé chvění…

Sestup na Skřítek

Z Břidličné hory pokračujeme k vrcholu Pecný (1 334 m), jenž je zkrášlen velkým skaliskem. Co dělá z Pecného unikum je výhled. Na severu výhledům vévodí Praděd s Petrovými kameny a Vysokou holí, Kamzičníkem a blízkou Břidličnou horou. Na severozápadě se skví Králický Sněžník, na jihu Hanušovická vrchovina s řadou lesnatých vrcholů a skalních útvarů. Na východě se pak rýsují hřebeny Moravskoslezských Beskyd a Nízkého Jeseníku s nápadným vrcholem sopečného původu - Velkým Roudným.

Po kochačce míříme přes nevýraznou kótu Pec (1 311 m) definitivně dolů. Nejprve k mohutnému skalisku Ztracené kameny (1 250 m) s porosty až 130 druhů lišejníků a pak přes rozcestí Pod Ztracenými kameny (1 100 m) a Nad Skřítkem (890 m) míříme do cíle v sedle Skřítek (867 m), kterým prochází silniční tak ze Šumperka do Rýmařova a Bruntálu.

Naštěstí je tady motorest, ve kterém si lze zajít na pozdní oběd a kofolu. Chtělo by to sice pivo, ale za volant s pivem nesmíte. Pokud odsud budete odjíždět autobusem, pak tento problém řešit nemusíte.

Původně jsem chtěl ze Skřítku pokračovat na Rabštejn (případný bivak a pivo v turistické chatě Rabštejn) a pak dále přes Kamenný vrch (952 m) a Krásne do Šumperku, ale protože se má kazit počasí, tak od záměru upouštím. Alespoň máme kam pokračovat příště…