NP Gran Paradiso, výstup na horu Monte Emilius (3 551 m n. m.) v italských Grajských Alpách

Nečekaný, ale velice povedený týden v oblasti Gran Paradisa

Ještě v pátek dopoledne jsem si myslel, že následující dny budu trávit ve Walliských Alpách, ale několikadenní zdravotní potíže kamaráda, se kterým jsem měl vyrazit na Dom, mě donutily změnit plány. Formou krátké textové zprávy, jsem oznámil své opoře ve stáří Saskou, že druhý den vyrážíme na hory.

Do jedné hodiny ranní jsem kombinoval obtížnost vytypovaných vrcholů s počasím a schopnosti druhého člena výpravy. V sobotu ráno bylo vše jasné, že vyrážíme na sever Itálie na Gran Paradiso (4 061 m n. m.). Málokdo ví, že tato nádherná oblast je součástí Grajských Alp a já osobně vůbec nevěděl, že nějaké Grajské Alpy vůbec existují. O vrcholu jsem věděl, jelikož jsem jej již viděl Mont Blanku nebo z vrcholků Walliských Alp.

O cestě se zmiňovat nebudu, je pekelně dlouhá tam i zpět jsme najeli 2 700 kilometrů. Snad jen přivítání hor v podobě osvícené jižní stěny Dufourspitz vycházejícím Sluncem. Opravdu kouzelný a dech beroucí pohled. Důležité na cestě je, držet se směr Aosta, městečko kterým protéká ledovci napájená řeka Dora Baltea a je ze tří stran sevřeno horami. Na severu a z centra města viděný obrovitý Grand Combin, severovýchodně masiv Mont Blanku a na jihu náš Gran Paradiso.

Čtěte také: Gran Paradiso, výstup normálkou - Grajské Alpy

Rif. Vittorio Emanuele

Z Aosty je třeba dojet dlouhým, ale pěkným údolím Val Savarenche až na samý konec do osady Pont (1 994 m n. m.), kde je veliké parkoviště a kemp. Z údolí Val Savarenche je možné pro výstup na Gran Paradiso využít chat Rifugio Chabod, pro tuto chatu je lépe využít parkoviště asi o 1,5 km níže a nebo Rif. Vittorio Emanuele II (2 719 m n. m.), kterou jsme volili my.

Z parkoviště trvá cesta asi dvě hodiky po trase č. 1, což je i po nočním cestování zvládnutelné. Na chatě jsme byli kolem jedné hodiny popoledni a jelikož jsme neměli zamluvené ubytování, museli jsme dvě hodinky čekat, zda-li pro nás chatař něco najde. Volný čas jsme trávili spánkem. Jelikož byla neděle, neměl jsem obavy, že nocleh nebude. I tak bylo na chatě v tuto dobu spousta lidí.

Matrazenleger byl večer z poloviny zaplněný a 10 eur za noc není moc. Akorát musí člověk dávat pozor na hlavu, jelikož je tam hodně nízký strop. Po ubytování jsme šli zmapovat terén a zjistit kudy se jde na vrchol. Cestička je vyšlapaná, občas mužik a na ledovci je zdálky vidět pěšinka. Vrchol ze spodu není vidět, ten se ukáže až ke konci výstupu.

Túra na Gran Paradiso

Ve čtyři hodiny ráno začne chata vstávat. My ještě ležíme a vylézáme ze spacáků až je matrazenlager prázdný. Všichni vychází okolo páté. Před půl šestou se za svitu čelovky vydáváme na cestu i my. Do morénového údolí cestu známe ze včerejšího průzkumu, takže nebloudíme. Od chaty je to směr na sever.

Po příchodu k potoku se jde proti proudu až na konec splazu ledovce Gran Paradiso. To již máme na botách nějakou chvíli mačky, protože po tvrdém sněhovém poli to jde lépe. To již začíná svítat a tím pádem je pořád co sledovat.

Na začátku ledovce se navážeme a od konce splazu se dáváme doprava až na hřeben až ke skalním útvarům Beca de Montcorvé. Po nimi se napojují další skupiny chaty Chabod. Už teď vím, že na vrcholu bude přelidněno.

Už je vidět i vrchol a něco světlého na něm, což je soška madony. Zbývá jen skalní vrcholek, který vypadá ze spodu, jakoby byl poskládán z obrovitých kvádrů. A teprve teď začíná ten správný adrenalin. Všichni chtějí k madoně a zase zpět. Místa na hřebínku moc není. Zhruba patnáct metrů od vrcholku požádám asi Itala o pořízení fota. Saska se trochu bojí, takže my máme vrchol Gran Paradisa zde, dva metry pod madonou a patnáct od ní.

Dobrá rada pro některé, vyrazit z chaty mezi čtvrtou a pátou a nebo až po šesté. Na vrchol je to pohodovým tempem čtyři hodinky i s kochacíma pauzami. A co je z Gran Paradisa vidět. Dalo by se říci že vše. Všemu dominuje Mont Blank, Grad Combin, následuje celý Wallis, prostě nádhera.

Hlavní vrchol Gran Paradisa je kousek dál po hřebínku, po překonání malého sedýlka, takže kdo nechce mít přelidněno u madony, může tam, byla tam vidět podstatně míň lidí. Svítí sice sluníčko, ale silný a hlavně studený vítr nás popohání dolů, kde si u jedné ze špic Montcorvé v závětří dáváme svačinku. Dolů se jde po stejné cestě a pomalu se člověk svléká, na ledovci níže začíná být už jak v peci. Na chatě padlo zasloužené pivko.

Mont Emilius

Měl jsem v plánu ještě dva výstupy, ale nastala změna, když jsme potkali na chatě českou výpravu z Brna, kdy mi jejich průvodce doporučil výstup na Mont Emilius (3 551 m n. m.), který se jako obr tyčí nad Aostou a je zněj opravdu luxusní podívaná. Docela dobrý typ, i když je to dlouhá túra.

Po příchodu na parkoviště a přespání jsme si druhý den, tzn. v úterý udělali krátký výlet na takovou náhorní plošinu s názvem Plan Borgno (2 774 m n. m.). Z Pontu trvá na konec stezky 3A dvě hodiny a výstup opravdu stojí za to. Po celou dobu sledujete, jak se ukazuje celý masiv Gran Paradisa.

Ještě týž den jsme sjeli do Aosty a po zjištění informací jak a kudy na Mont Emilius jsme se přesunili do hoského střediska Pila (asi 1 830 m n. m.). Nikdy jsem si nemysle, že někdy budu usínat a sledovat západ slunce za Mont Blankem. Opravdu pěkné místo na nocleh.

Ve středu v šest ráno vyrážíme na Mont Emilius. Byly dvě možnosti po trase 16 a 16A k bivaku Federigo (2 912 m n. m.), z Pili asi tři hodiny a z bivaku po Via Fermate na vrchol, podle informací dvě hodiny.

Já zvolil raději normálku po trase 14, jelikož Saskie tomuto způsobu horských aktivit "zatím" moc nehoví, takže nás čekal pětihodinový pochod přes jezírko Chamolé, k chatě Arbolle (2 516 m n.m.). Výhledy byly už od rána parádní.

Až do sedla Troins Capucins (3 242 m n. m.) je stezka na italské poměry dobře značena. Ze sedla je to již horší. Je potřeba se držet hřebenu a dávat pozor kam člověk šlape, jelikož některé kameny (a ne malé) jsou těšně před sesunutím.

V jedenáct hodin jsme byli na vrcholu a opravdu, výhled stojí za to. Od Mont Blanku až po Wallis, který byl lehce oblačnosti a třeba Matterhornu vykukovala jen vrcholová špička, na druhé straně Gran Paradiso, jak jinak, Grivola a uchvacující tří kilometrový pohled dolů do Aosty.

Dolů po stejné trase a kdo chodí po horách, tak se mnou bude souhlasit, že sestupy jsou úmorné a bolavé. Osvěžující koupel v jezírku Chamolé lehce otupila stehenní bolavé svaly a chodila. Do Pili jsme využili lanovku, což ušetří pětiset výškových metrů. Za odměnu jsme se nacpali pizzou, kterou kuchař připravil opravdu v rekordním čase a dvoudenní lenošení u jezer Viverone a Maggiore, které je opravdu hodně dlouhé a voda byla příjemná.

Na to že, byl výlet do Grajských Alp naplánovaný, dá se říct za pět dvanáct, povedl se a osobně můžu všem doporučit navštívit tuto krásnou lokalitu.

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.