Forststeig Elbsandstein - Lesní stezka Labské pískovce u sousedů v Sasku

Pětidenní putování po asi 100kilometrové trase

Na konci května 2024 se vydávám s kamarádem Honzou na pětidenní dálkový trek jen kousek za naše hranice, do německého Saska. Vedle národního parku Česko-saské Švýcarsko tu byla poměrně nedávno (v roce 2018) otevřena lesní stezka Labské pískovce (Forststeig Elbsandstein). Zhruba stokilometrová stezka vede skrz hluboké lesy, kolem pískovcových skal a přes několik stolových hor s úžasnými panoramatickými výhledy. Na trase je zřízeno několik chatek a bivakovacích míst pro přespání (mimo ně je zakázáno stanovat), a proto se balím jako na klasický horský dálkový trek s přespáním v přírodě. Jen místo stanu beru pouze tarp, nicméně dostatečné zásoby jídla jsou nutností.

Etapa 1: Bad Schandau - Königstein - Nikolsdorf (30 km / +1 100 m / -850 m)

V Praze nastupujeme do rychlíku Berliner a již po dvou hodinách vystupujeme na nádraží v německém Bad Schandau. Většina lidí sice trek chodí z druhé strany (podle oficiálních stránek) a začínají tak na nádraží Schöna u Hřenska, ovšem my jsme se rozhodli pro opačnou variantu. Jedním z důvodů byla i horší předpověď počasí na víkend, a proto jsme chtěli využít ještě slunečnějších dnů pro výhledy ze stolových hor mezi Bad Schandau a Königsteinem. V infocentru na nádraží Bad Schandau kupujeme trekingové lístky, které jsou nezbytné pro přespání na stezce. Jeden stojí € 10 bez ohledu na to, zda přespáváte v chatce nebo pod stanem, a z jejich výtěžku se hradí údržba stezky, chatek a bivakovacích míst.

Již z nádraží od břehu Labe začíná stezka pomalu stoupat do kopce vstříc první stolové hoře Papstein (451 m). Přímo nahoře se nachází restaurace, kde je možné se občerstvit a zároveň se kochat parádním výhledem na zvrásněnou krajinu, které dominují další stolové hory v okolí. Dohlédnout však lze až na Drážďany, zatímco z druhé strany kopce vidíme např. na Děčínský Sněžník.

Sotva sejdeme po schodech dolů, přejdeme silnici a už opět stoupáme (a místy šplháme po zajištěných žebřících) na další stolovou horu. Jen o tři metry nižší Gohrisch nabízí podobně úžasné výhledy, jen absence restaurace a její horší dostupnost znamenají, že už tu nenajdeme tolik jednodenních turistů, především z řad německých důchodců. Cestou dolů máme dokonce i my menší problémy, jak s našimi velkými batohy sešplhat po žebřících a projít skrz úzké skalní štěrbiny.

Pod kopcem se moje a Honzovy cesty na chvíli rozdělí. Zatímco Honza pokračuje po žluté značce a vystoupá ještě na Pfaffenstein, já odbočuji na Muselweg a musím nakonec neplánovaně dojít až do Königsteinu, abych si zde koupil balenou vodu. Nachází se zde také jedna z největších horských pevností v Evropě, ale na její návštěvu nemám čas. Místo toho po značené cestě opět stoupám směrem do lesa, abych se tam v oblasti Quirl napojil na naší lesní stezku. Při krkolomném překonávání terénního zlomu, tentokrát směrem dolů, náhodně narazím na Honzu, který mi tak oproti mé haprující GPS ukazuje tu správnou cestu.

Kolem páté hodiny přicházíme k prvnímu stanovacímu místu na trase zvanému Quirl-Biwak. Nachází se zde dvě piknikové lavičky, pět míst pro stany a WC. My si však jen krátce odpočineme a pokračujeme ještě 5 km do Nikolsdorf-Biwak, kde pro dnešní noc zakotvíme. Kromě jednoho Němce se stanem tu jsme jinak úplně sami, navíc tu je k dispozici i pitná voda z kohoutku. V době naší návštěvy tu stojí i téměř hotová velká dřevostavba, zřejmě budoucí restaurace.

Postavíme tarp, uděláme si večeři, strážce si zkontroluje naše vyplněné trekingové lístky a než začne po setmění pršet, uleháme do spacáků. V noci mě kromě kapek deště probudí i liška, která si odnáší náš pytlík s odpadky. Je třeba myslet na to, že v kempech žádné odpadkové koše nejsou, odpadky je nutné tahat s sebou a přes noc je zabezpečit před návštěvníky z lesa.

Etapa 2: Nikolsdorf - Rotsteinhütte (22 km / +650 m / -600 m)

Stezka nás po krátkém stoupání přivede nejdříve ke krásnému skalnímu divadlu (podobnému tomu ve Sloupu v Čechách) a poté ke skalnímu labyrintu. Zde potkáváme dvě rodiny s dětmi, které se zde náramně vyblbnou, ale i my dospělí prozkoumáváme různá skrytá zákoutí a cestičky mezi skalami.

Žlutá značka nás odsud odvede krátkou odbočkou na Bernhardstein k prvnímu dnešnímu výhledu do okolní krajiny a poté se line kolem vesnice Bielatal dále na jihovýchod. Na lavičce s výhledem na louku a vesnici za ní si dáme pauzu na oběd a pokračujeme dále do lesa, kde neustále zastavujeme, abychom ochutnali také místní borůvky. Následně nás čekají výstupy na další tři čtyřsetmetrové skalní vyhlídky - z Lampertssteinu, Spitzsteinu a Katzsteinu se kocháme, byť za lehkého deště, výhledem na saské stolové hory, kde jsme byli včera, a celou oblast Labských pískovců. O kousek dále pak lze ještě po žebříku vystoupat na několik metrů vysoký skalní sloup Katzfels s vyhlídkovou plošinou nahoře, ale lesní cesta se odsud již svažuje dolů až k chatě Rotsteinhütte.

K chatě přicházíme po dvaceti ujitých kilometrech již kolem čtvrté hodiny a jelikož se odpoledne krásně vyjasnilo, jsme nalomeni při rozhodování, zda zůstat či pokračovat dále ještě 10 km do dalšího bivaku. Únava a další postupně rychle příchozí nocležníci nás nakonec přesvědčí, abychom pro dnešek zůstali. Kapacita 12 lůžek v chatě je totiž během jedné hodiny rychle naplněná a další trekaři tak již přichází s křížkem po funuse.

Ve zbylém čase si tak ještě uděláme krátký výšlap na blízký kopec Rotstein, podle kterého je chata pojmenovaná, a jdeme se podívat i k nedaleké studánce, kde lze nabrat čistou vodu. Každá chata jinak má k dispozici velký barel s vodou, kterou je však možné použít jen na hygienu a vaření.

Etapa 3: Rotsteinhütte - Děčínský Sněžník - Ostrov (25 km / +550 m / -500 m)

Po téměř 12 hodinách spánku se celá chatka po sedmé hodině hromadně probouzí. Na snídani si klasicky ohřeji proteinovou kaši a kafé a během ní s Honzou přemýšlíme, kam dnes dojít a kde přespat. Oproti původní předpovědi se naštěstí opět probouzíme do slunečného rána a před zítřejším téměř jistým deštivým dnem chceme využít poslední hezké počasí k dalším panoramatickým vyhlídkám a noc strávit již ideálně někde pod střechou. Náš plán je tudíž v první části dne ujít 12 km po stezce do Ostrova, kde se podle obsazenosti místního kempu a aktuální předpovědi rozhodneme, co dál.

Od Rotsteinhütte tedy kráčíme po žluté značce lesem do mírného kopce a dále po vrstevnici až do obce Ostrov, která se rozkládá podél hlavní cesty hned za státní hranicí. Dojdeme do Autokempu pod Císařem, který je oficiálním partnerem Lesní stezky a jejích trekařů, a na recepci se dozvídáme, že mají ještě volné chatky (cena přijatelná 560 Kč za chatku a dvě osoby na noc). Rychle se rozhodneme, že dnešní noc přespíme tady, a během odpoledne si uděláme odsud ještě výšlap nalehko na nedaleký Děčínský Sněžník (723 m).

Odložíme těžké batohy, chvíli spočneme a poté vyrážíme na stolovou horu, vzdálenou 5 km se stoupáním zhruba 300 m. Po červené turistické značce nejdříve krátce stoupáme prudce do kopce po kamenité cestě, následuje rovinka lesem a nakonec další krátké stoupání po asfaltové cestě až na náhorní plošinu Sněžníku.

Poměrně rozlehlá pískovcová stolová hora pak každou chvíli nabízí ze svých skalních útesů úžasné výhledy na českou krajinu, ale i samotný vrchol pokrytý smrkovým porostem, břízami a jeřáby je pastvou pro oči. Nejvýznamnějším vyhlídkovým bodem je bezesporu kamenná rozhledna vysoká 33 metrů, která nabízí kruhový výhled nejen na celou oblast Labských pískovců a Českosaského Švýcarska, ale zahlédneme z ní i vzdálené vrcholky Sněžky, Ještědu, Milešovky či Řípu; samozřejmostí je pak pohled na blízký Děčín v údolí Labe nebo vzdálenější Drážďany.

Přilehlá horská chata je dnešní den bohužel výjimečně otevřená jen pro uzavřenou společnost, nicméně i s ohledem na blížící se déšť se raději pomalu vracíme. Chuť na kafé či pivo si tak musím protáhnout až nazpět do Ostrova. Před cestou dolů se však ještě jdeme podívat na druhý konec náhorní plošiny na tzv. Drážďanskou vyhlídku a dole těsně před Ostrovem pak odbočujeme ze značené stezky do lesa mezi pískovcové Ostrovské skály. S přicházejícím deštěm pak zbytek dne trávíme v místní restauraci a v chatce, dopřejeme si konečně i teplou sprchu a plánujeme zítřejší den.

Etapa 4: Ostrov - Zschirnstein (19 km / +600 m / -650 m)

Probouzíme se do deštivého rána a během snídaně v podobě míchaných vajíček v místní hospodě se nakonec rozhodneme, že i přes nepřízeň počasí budeme pokračovat. S těžkým srdcem ale musíme vynechat nejzápadnější okružní etapu lesní stezky přes Kamphütte a kolem Rájeckých skal a Tiských stěn.

Jakmile přestane kolem půl jedenácté výrazněji pršet, vyrážíme z kempu dále severovýchodním směrem a napojujeme se opět na žlutou lesní stezku. Ta nás v podstatě celý den vede neustále nahoru dolů po česko-německé hranici, skrz smíšený smrkovo-břízový les, ale baví nás to. Během cesty se však musíme opakovaně skrývat před nárazovými přívaly deště. První vlnu naštěstí přečkáme pod turistickým přístřeškem u rybníka Fuchsteich a využijeme ho k malému občerstvení se, zatímco před druhou vlnou s již slyšitelnými hromy nás ochrání velký skalní převis, ačkoliv v této etapě je pískovcových skal již relativně poskrovnu.

Jakmile se bouřka přežene, za lehkého poprchávání vyrážíme dále, ovšem zhruba po kilometru nás hromy a další déšť překvapí znovu. Tentokrát si musíme vystačit s méně komfortní skrýší v podobě stromu a po další zhruba půl hodině můžeme konečně celí promočení dojít do cíle, kterým se pro dnešní noc stává Zschirnstein-Biwak. Jedná se o malou chatičku pro maximálně 4 osoby, ale naštěstí jsme tu sami a můžeme si rozvěsit promočené věci. Ostatně za celý den jsme ani na stezce nikoho nepotkali. Nakonec se pozdravíme pouze se členem lesní správy, který nás i sem přijede zkontrolovat, jestli máme vyplněné trekingové lístky pro přespání.

Po chvíli odpočinku se před osmou hodinou večerní rozhodneme vystoupat ještě na blízký vrchol Grosser Zschirnstein (561 m), což je nejvyšší stolová hora na německé straně Labských pískovců. Nahoru přicházíme akorát včas, kdy se údolí pod námi pomalu noří do neprostupné mlhy a z bílého moře mraků se vynořuje akorát Děčínský Sněžník se svou viditelnou rozhlednou jako majákem.

Etapa 5: Zschirnstein - Dolní Žleb (9 km / +50 m / -350 m)

Poslední den nám zbývá ujít necelých 10 kilometrů k vlaku do Dolního Žlebu (oficiálně však stezka končí o kousek severněji na nádraží Schöna u Hřenska). Naštěstí již neprší, ale přesto se musíme nasoukat do mokrých bot a vyrazit.

Stezka opět pokračuje podél hranice, kdy střídavě potkáváme sloupky označené písmeny C a D, ale v podstatě již neustále jen klesá dolů. Zhruba po 4 kilometrech musíme opustit žlutě značenou stezku a odbočit na zelenou směrem na jih do Žlebu, avšak jako již mnohokrát předtím odbočku snadno mineme. Tento omyl nás alespoň zavede ke skalní vyhlídce, ze které se nám poprvé otevírá pohled přímo do údolí Labe pod námi.

Za chvíli se již správně napojíme na zelenou stezku, ještě stále vedoucí podél státní hranice až dolů k Labi. Tento úsek vede malebným údolím Klopotského potoka s malými vodopády, během kterého musíme několikrát přeskákat vodu po kamenech. Za velkým Klopotským vodopádem, který ústí do stejnojmenného umělého jezírka, definitivně opouštíme společnou státní hranici a poslední zhruba dva kilometry kráčíme podél řeky Labe do Dolního Žlebu. V obci se na závěr rozhodujeme, zda ještě absolvovat původně plánovaný výšlap na známou vyhlídku Belveder, ale nakonec jej již vynecháváme a jedeme vlakem domů.

Během 5 dnů tak máme na Lesní stezce Labských pískovců nachozeno přes 100 kilometrů a nastoupáno skoro 3 000 výškových metrů. Není to tudíž jen nudná rovina, jak by se mohlo při prvotním náhledu zdát, byť nejvyšším bodem na trase je Děčínský Sněžník vysoký "pouze" 723 m. Oproti oficiální trase jsme sice vynechali jednu etapu v německé části, zatímco českou část vedoucí skrz Sněžník jsme si mírně upravili, ale i to je obrovská výhoda této dálkové stezky.

V žádném případě není třeba se striktně držet pouze žlutě značené stezky, ale je možné si ji, ať už z časových či jiných důvodů, různě poupravit či zkrátit. Navíc celá především saská oblast Labských pískovců je protkána sítí různých dalších stezek, které nabízí zase jiné zážitky z lesního putování. Stezkař navíc velmi často a snadno přehlédne na stromech žluté značení Lesní stezky, která místy neplánovaně uhýbá do zcela jiných směrů. Proto se rozhodně vyplatí mít v mobilu stažené offline mapy Saska, aby se člověk mohl snáze vrátit zpět na stezku. Sejít z ní a ztratit se v lese však nemusí být na škodu, všude může čekat nějaké překvapení.