Chibiny, nezapomenutelný trek v divokých horách na poloostrově Kola v Rusku

Tajemné hory na poloostrově Kola

Pro loňské prázdniny jsme si vybrali jako náš cíl Chibinské hory na poloostrově Kola v Rusku. Chtěli jsme poznat drsný sever a zároveň současnou ruskou realitu.

Po čtyřech dnech strávených v Petrohradě vyrážíme vlakem směrem na sever. Náš cíl – stanice Apatity – ležící asi 150 km na sever od severního polárního kruhu. Cesta vlakem trvá asi 28 hodin a vede napříč rovinatou ruskou Karélií s mnoha jezery a občasnými dřevěnými vesnicemi.

Teprve u Kandalakši, přímo u zálivu Bílého moře, se začínají zdvíhat hory. Jsou sice vysoké jen 600 metrů, ale při pohledu od moře působí mohutným dojmem. Asi po 90 km od Kandalakši konečně vystupujeme v Apatitech. Odtud se přesunujeme do 20 km vzdáleného Kirovska, hlavního východiska do Chibinských hor.

Poloostrov Kola má rozlohu asi 120 000 km², tedy přibližně tolik jako bývalé Československo. Kola má charakter roviny až pahorkatiny s průměrnou nadmořskou výškou 400 - 600 metrů. Nejvyšší a plošně nejrozsáhlejší z nich jsou právě Chibinské hory, jejichž nejvyšší hora měří rovných 1 200 metrů (to alespoň tvrdí nová ruská mapa, která je v okolí Chibin těžko k sehnání).

Chibiny se rozkládají mezi dvěma jezery, Imandrou a Umbozorem, do nichž stékají z Chibin četné říčky a potoky. Větší z obou jezer, Imandra, má rozlohu 876 km², což je asi o polovinu více než Balaton.

Divoká horská krajina vzala zejména v okolí Kirovska hodně za své poté, co se zde začaly těžit ve velkém apatitové a nefelitové rudy. Díky vyšším platům ve zdejších dolech vzrostla velikost dvojměstí Apatity-Kirovsk až na 100 000 obyvatel. Rudy se zde těží hlubinně i povrchově, čímž se bohužel změnil ráz krajiny. Kromě toho, že zde vznikl typický stupňovitý reliéf, ním tak známý z krušných hor, došlo i k otrávení vody v některých jezerech. Naštěstí dál od Kirovska a dalších měst, kde se doluje, je již krajina nedotčená.

Ubytovali jsme se na kraji Kirovska v bývalé hornické vesničce, nyní opuštěné. Jedna z bývalých ubytoven pro horníky nyní slouží jako základny pro studenty Lomonosovy univerzity, díky níž zde můžeme asi 10 dní pobývat. V prvních dnech podnikáme několik menších výletů do okolních hor pod vedením zkušeného geologa a znalce zdejších hor Sergeje Bodrova. Nadmořská výška naší základny je asi 350 metrů, nadmořská výška okolních hor kolem 1 000 m. Hory spadají do údolí prudkými srázy. Žádné značené cesty zde nevedou a výstupy jsou proto kratší, ale namáhavé.

Úplně dole v údolí se nachází nižší les – tajga. Průchod skrz ní nám ztěžuje jednak nepřehledný terén, jednak mraky komárů, pro které jsme zřejmě vzácným a lákavým soustem. Záhy les přechází s narůstající nadmořskou výškou v křovinatou tundru, která je ještě výše střídána holými skalami a suťovisky, kde rostou maximálně mechy a lišejníky. Svahy jsou prudké a zapotíme se, než je zdoláme. Zato komáři počínaje tundrou mizí.

V horách se nachází množství malých jezírek ledovcového původů. Ve vyšších polohách jsou četné sněžníky, které často využíváme k pochodu – jde se po nich rozhodně lépe než po obrovských balvanech, či suti. Ačkoliv jsou hory z údolí strmé s jen těžko přístupné, jsou nahoře rovné nebo jen mírně zvlněné a spíše se jedná o jakési náhorní planiny či táhlé hřebeny, než o výrazné vrcholy. Nejdelší výlet z naší základny trval tři dny. Vrážíme, ačkoliv počasí se značně zhoršilo.

Chibiny, mapa

Teploty teď v červenci dosahují tak 5 – 10 °C, velmi často prší a slunné dny jsou vzácností. Jdeme po trase doporučené Sergejem. Dlouhé údolí se postupně zužuje a my stoupáme stále výš, do průsmyku Ramsay.

Potok, jehož tok sledujeme, postupně mizí pod sněžníky a my po nich jdeme až do průsmyku. Odtud se cesta zvolna svažuje na druhou stranu údolí. Po třech kilometrech se již v údolí rozlévá malá řeka, nápadná z okolních kopců. U jezera v dolině, kde jsou stopy po předchozích návštěvnících, stavíme stany a přespáváme.

Bohužel stále prší, ale i tak druhý den poslušném horolezeckém výstupu zdoláváme okolní příkré svahy a ocitáme se na náhorní plošině. Zde se déšť mění ve sněhovou vánici, proto raději ihned sestupujeme zpět do údolí a zalézáme do stanu. Ráno vstáváme a balíme stany. Je zima a okolní kopce jsou pokryty bílým popraškem sněhu.

Sledujeme od malého jezera dále tok řeky po turistické "cestě", která je občas používána stejnými nadšenci, jako jsme my. Trasa je ovšem neznačená a na jednom místě nám dokonce nezbývá než řeku přebrodit, to vše za stálého vytrvalého deště. Konečně dorážíme do cíle naší cesty, železniční stanice Chibiny. Zde říčka mizí v jezeře Imandra a my se přesunujeme vlakem zpět do Kirovska.

Vzhledem k tomu, že jsme za polárním kruhem, je zde v létě dlouho vidět. Poslední den našeho pobytu se nečekaně vyjasnilo, a tak zdoláváme naposledy okolní kopce, abychom spatřili půlnoční slunce. Vzhledem ke zdejším zeměpisným souřadnicím tu Slunce teď zapadá v 00:40 h, ale ve 2:40 h ráno již vychází. Pořizujeme foto a po několika sněznících sestupujeme zpět do tábora.

Deset dní našeho pobytu je u konce a my se loučíme s krásnými, ale i v létě drsnými horami a odjíždíme vlakem zpět do Petrohradu. Chibiny jsou každopádně krásné a chtěli bychom je každému doporučit. Vyražte dříve, než se objeví turisté a zaplaví je podobně jako jiná pohoří například v Evropě.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.