Babky, Sivý vrch a Liptovský hrad - úžasný horský přechod na středním Slovensku

Trek Liptovskými vápencovými holemi, túra na Liptovský hrad

Kdeže se Liptovské vápencové hole nacházejí? Na Liptově. Samotný geomorfologický celek však dnes na mapách již nenaleznete, neboť po několikerých změnách v minulosti byly rozděleny mezi tři dnešní geomorfologické celky - Západní Tatry, Chočské vrchy a Velkou Fatru.

Liptovské vápencové hole začínaly na soutoku Oravy s Váhem, tedy vrcholem Šíp a přes Velký Choč se táhly až po Sivý vrch, jenž dnes chápeme jako součást Západních Tater. Turististovi nakonec může být vcelku jednu, jak si geomorfologové toto území rozparcelovali, neboť tyto změny nemají pražádného vlivu na to, že jde o území lidskou rukou relativně netknuté, krásné a turistice zaslíbené.

Snad i proto jsem si túru v těchto končinách vybral za túru tradiční, kterou jsem pro potěchu ducha absolvoval vždy před jarní cestou do vyprahlých končin Sahary. Jaký kontrast šťavnaté zeleně oblých vrchů kypících životem a "fádních" písečných plání Sahary, ve kterých narazit alespoň na známku života je problémem. Ne, nebudu porovnávat neporovnatelné a proto se rovnou pustíme do nitra hor na Liptově.

Čtěte také: Na západě Západních Tater, túra na Sivý vrch

Přes Bobroveckou Vápenici na Babky

Ranním autobusem se přesouváme z Liptovského Mikuláše do Jalovce, ze kterého již musíme po svých. Po žluté turistické značce míříme vstříc nevšedním zážitkům. Po důvěrně známé stezce míříme k Bobrovecké Vápenici a dále přes rozcestí Tokariny na krásnou skalní vyhlídku nad rozcestím Pod Sokolom, kde se objevuje modrá turistická značka.

Dá se stoupat i po modré, ale já mám radši pohodlnou lesní cestu. Zelená značka tady byla zrušena (alespoň při mé poslední návštěvě byla zamalována), ale zdejší čachrování se značkami již opravdu neřeším. Po hranicích přírodní rezervace Mních se dostáváme k pěkné skalní vyhlídce na skalní hraně vrcholů Sokol (1 316 m) a Mních (1 460 m). Pozoruji poštolku, která plachtí ve vzdušných proudech, druhá pak poskakuje kolem hnízda na nepřístupné skalní římse.

Vzhůru na Babky

Na rozcestí Grúň se loučíme s širokou cestou a pěkně svižně si to šineme vzhůru na Babky. Kdybychom pokračovali přímo, tak bychom se dostali k turistické chatě Pod Náružím. Ta však na konci dubna v týdnu nebývá otevřena. V minulosti kousek od ní stával pěkný bivak, kterého jsme několikrát v minulosti využili. Po dostavbě zmíněné chaty však bivak byl stržen.

Původně jsme tuto akci pojímali jako třídenní. Odpoledním vlakem do Mikuláše, k večeru jsme se dostali pod Babky k pěkné boudě a za ranního slunce jsme pak pokračovali dále. Mělo to své kouzlo. Byť pěkně mrazivé. Dvě noci v horách tak nyní střídá pouze jedna, celou trasu absolvujeme za dva dny.

Babky (1 566 m) jsou skvělým rozhledovým bodem. Chočské vrchy, Malá Fatra, Velká Fatra i Nízké Tatry jsou odsud doslova jako na dlani. A k tomu všemu lesknoucí se hladina Liptovské Mary.

Přes Rígeľ a Malou kopu (1 637 m) pokračujeme do sedla Predúvratie. Na okolních alpínských loukách si právě dává dostaveníčko jaro, kterému se podařilo ze země vytáhnout doslova hektary šafránů. Opravdu nádhera, jaro na Liptovských vápencových holích nemá chybu.

Kousek před sedlem Predúvratie je pramen vody, kde doplňujeme vodu. V letních měsících se ale na tento zdroj nedá spolehnout. Pokud nemáte vodu, pak doplňte na Červenci a nebo ve svahu Babek, kde jsou stará koryta pro napájení dobytka.

Sivý vrch

Po krátkém stoupání na Velkou kopu (1 648 m) nabíráme další metry strmým stoupáním na kosodřevinou porostlý vrchol Ostrá (1 764 m). Ostrá je skutečně ostrá. Strmá homole Ostré je nezaměnitelným vrcholem. Většina lidí využívá traverzu na východním úbočí (tuším, že je neznačený), já si chci ale vychutnat Ostré a zejména nádherných výhledů. Jako na vojenské přehlídce tady defilují Sivý vrch, Salatín (2 048 m), Lysec (1 830 m) se Spálenou (2 083 m), ale také Pachoľa (2 167 m), Baníkov (2 178 m) či Jalovecká kopa (1 937 m) s Barancem (2 184 m).

Po krátkém oddechu a svačince sestupuji do sedla Priehyba (1 650 m), kde již čekají kolegové. Společně se dostáváme na Sivý vrch (1 805 m), nejvyšší bod našeho dvoudenního treku. Oběd na vrcholu nepatří ke kulinářským zážitkům, co čekat od paštiky… Přesto ta podezřelá hnědá hmota zahání kručení v žaludku a dodává sil na další cestu.

Naše cesta se stáčí k západu a přes nádherné skalní město zvané Radové skaly sestupujeme ke kótě Biela skala (1 316 m) a dále k hájovně Biela skala. Ani nevím, kolikrát jsem tuto trasu absolvoval, přesto znovu fotím nádherné skalní formace.

Huty a Veľké Borové

Přecházíme silnici č. 584, která spojuje Liptovské Matiašovce a Zuberec a pokračujeme do obce Huty. Koukáme na jízdní řád, ale autobus jaksi něrabotajet. Parkujeme v krčmě na pár orosených půllitrů a brzy to hrozí borovičkovou smrští. Místní štamgasti hned po zjištění, že jsme z Ostravy navazují družbu a ptají se na možnosti výdělků u nás. Když jim říkám, že Ostrava je dnes ve stejné prdeli, jako zdejší obce, poručí další rundu boroviček. Čísla o 70% nezaměstnanosti možná nepřehánějí, u nás na Jesenicku je to prý podobné…

Utíkáme v pravý čas. Vracíme rundu a i s batohy "pelášíme" směr Velké Borové. Je docela pozdě a před námi je kus cesty. Po loukách a po asfaltu, neboť s výpomocí autobusu nemůžeme počítat… Ve Velkém Borovém se nezdržujeme, zdejší hospoda je zavřena. Míříme směr Prosiecká dolina, avšak na loukách na Svoradi opouštíme značku a bez značky pokračujeme směr Malatiná.

Koliba nezapomenutelný večer u ohně

Do Malatiné máme namířeno až dalšího dne, dnešní večer budeme trávit na snad největší slovenské kolibě. V blízkosti dnes tuším prochází žlutá turistická značka. Se západem Slunce nacházíme cíl. I bez GPS… Rozkládáme spaní a rozděláváme oheň, jenž v chladivé noci příjemně hřeje.

Nebe se vyjasnilo, takže se na obloze rozsvěcují stovky hvězd. Téměř jako v úvodní "znělce" slovenských večerníčků. Jen ten bača se svým psem tady chybí, na ovečky je ještě brzy, tráva ještě nedorostla do správné výšky. Zdejší objekt před časem využili i filmaři při natáčení pohádky Král sokolů (na Slovensku se vysílalo tuším pod názvem Sokoliar Tomáš). Snad i oni tady prožili alespoň nějaký ten romantický večer jako my.

Vzhůru na Liptovský hrad

Dalšího dne se nikomu z vyhřátého spacáku nechce. Slunce pěkně svítí, přesto si dáváme na čas. Dnes nás čas tolik nehoní, máme před sebou poměrně krátkou etapu. Alespoň ve srovnání se včerejškem. Nakonec se vyhrabáváme ze spacáků, dáváme snídani a vydáváme se směr Malatiná.

Dole v údolí je slyšet cinkot zvonců ovcí, která již pastevci vyhánějí alespoň do nižších poloh. Hospodu ani nezkoušíme a rovnou sestupujeme poměrně fádní Sestrčskou dolinou. Dlouhé kilometry se táhnou, ale konečně jsme na červené turistické značce, která míří na Liptovský hrad. Využíváme její nabídky a dopřáváme si ještě pár stovek výškových metrů. Proč ne, na kterém jiném treku se vám podaří vystoupat na nejvýše položený hrad Slovenska? Troufám si říci, že na žádném dalším…

Červená nám dává sice zabrat, ale přes sedlo pod Kráľovou a kolem polorozpadlé boudy Kata se dostáváme na hrad. Žebřík by sice potřeboval generální opravu, ale ještě se dá po něm dostat na hradní skalisko. Kocháme se výhledem na Velký Choč, nejvyšší horu Chočských vrchů. Obloha se sice zatáhla, ale oblačnost je vysoko a Choč se ukazuje v plné kráse.

Návrat do všedních dnů

Po svačině a nezbytném fotografování se vracíme do sedla pod Kráľovou a odsud po bahnité cestě kolem termálního pramene s pěknou koupelí do Kalamen. No a v Kalamenech zjišťujeme, že ani tady nám autobusová pšenka nepokvete, takže se opět po svých přesouváme přes Madočany do Liptovské Teplé na vlak. Jen škoda, že i přes sliby se z této zastávky nestála zastávka rychlíková. Stihli bychom do Ostravy dřívější spoj…

Tuto nádhernou túru mohu doporučit všem, kdo si chtějí užít krásných hor a samoty. Ani jednou jsem na této trase nepotkal jediného turistu. Asi podobných "variotů" se po Slovensku netoulá tolik… Trasa je vhodná od poloviny dubna do prvního sněhu v říjnu či v listopadu. Hřeben Babky - Sivý vrch naštěstí netrpí sezónními uzávěry, na rozdíl od zbytku Západních Tater.

• Délka trasy: 44 km, první den 24 km a druhý den 20 km
• Převýšení: asi 2 400 m
• Náročnost trasy: středně těžký trek, technické obtíže (řetězy) jen na dvou úsecích při sestupu ze Sivého vrchu, jinak chodecký terén

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.