Prokletije, výstup na Maji Jezerce a Karanfil

Bílé štíty klidu; soutěžní článek č. 7, Treking s Tilakem 2009

Světlé, šedobílé až bílé vápencové pohoří Prokletije mají na svém území tři země. My jsme ho začali poznávat z té nejmenší části, černohorské, abychom pak inkognito přešli do části albánské a shlédli z nejvyšší hory Maji Jezerces 2 694 m n.m. Třetí část spadá do území Kosova, kde se sice již neválčilo, ale vládlo všeobecné napětí kvůli čerstvě vyhlášené kosovské samostatnosti. Tak jsme si řekli, že na první ochutnávku to stačí a s objevováním kosovské části počkáme na stabilnější časy.

Černohorské Prokletije vás uchvátí už od prvního pohledu. Cestou z městečka Gusinje, pro poutníky jakéhosi posledního civilizačního bodu s půvabnou atmosférou, se náhle před Vámi otevírá jako kouzelná kniha krása doliny Grbaje. Doliny nevelké délky (její jádro bezprostředně obklopené horstvem má necelé 3 km), podkovovitého tvaru, rovných lučin, od nichž ostře po obou stranách stoupají černohorské vrcholy Prokletých hor až do výšky téměř 2 500 m n.m., aby se vzápětí rozdělily na černohorskou a albánskou část. Nalevo obkreslují obzor skalnaté, visuté a ostré hroty skupiny Karanfil, napravo pak dotvářejí půlkruh zčásti travnaté vrcholy Volušnica a Popadija, které protíná pohraniční linie se sousední Albánií.

Šťastnější z vás nepůjdou z Gusinje pěšky. Ačkoliv to není daleko, k okraji doliny cca 6 km, rozpálený asfalt s báglem na zádech prodlužuje každý metr třikrát. Alternativou je svérázná domorodá taxislužba smluvních cen a vesměs jedné značky - obstarožní Mercedes s německou SPZ. Cestou tam jsme patřili k těm šťastnějším, cestou zpět už méně - krávy pasoucí se v dolině dle našich zjištění řidičák nevlastní. Kdežto v Gusinje je povícero hospůdek, kde místní otcové a synové od rána do večera popíjejí v džezvě připravené kafe, černé a horké jako peklo, občas také pivo Nick neboli Nikšičko, a není problém se domluvit, že až dopijí, zavezou.

Jak už tomu u cestování bývá, náhoda tomu chtěla, že jsme sedli do "taxíku" spolu s náruživým horalem a fotografem a zároveň bělehradským hercem - jak vyplynulo z naší česko/anglicko/slovensko/rusko/srbské konverzace během jízdy a posléze i u salaše. Vsuvka pro české filmové fajnšmekry - můžete ho u nás zahlédnout v menší roli ve filmu Trainspotting.

Setkání s Predragem bylo pro nás zajímavé nejen ze sociálního hlediska, ale přínosné také proto, že byl členem beogradskeho planinarskeho družstva a Prokletije měl prochozené už od dětských let, znal místního sýrového šamana Šabana a zkrátka nás při těch prvních okamžicích krapet navigoval, včetně kávy, rakije a cigaret. (Ačkoliv nejsme žádní kuřáci, rychle jsme zaregistrovali, že všude se doslova hulí ostošest, hory nehory, a odmítnou znamená společensky se znehodnotit.)

Náš srbský herecký průvodce nám taky do jisté míry ztělesnil jakousi živou mapu, za což jsme mu byli docela vděční, protože sehnat v Česku tištěnou mapu Prokletije bylo nesnadné. My měli s sebou jen pár stránek vygooglované ruské vojenské mapy, pochopitelně bez jakýchkoliv značení turistických tras, navíc vše vyjeto den před odjezdem na barevné tiskárně nevalných kvalit.

Základnou v Grbaji je Planinarski dom na jejím okraji, kam mířil i náš Predrag. Jde o menší patrovou stavbu na kamenných základech, kde lze v patře přespat, s kuchyňkou, starými plechovými kamny a příslušenstvím. Rozkládá se na rovinaté louce, údajně patřící místnímu guru, svéráznému, důstojnému a velmi dobrosrdečnému majiteli menšího stáda krav, ovcí a koz pobíhajících po Grbaji, který bydlel v salaši opodál. Šaban měl neodhadnutelný věk, dobrou, ráznou ženu a syna, který uměl "po polski" a znal Ostravu, protože sem jezdí za místními speleology, t. č. se nacházeli v sousední dolině Ropojaně.

U Planinarskeho domu jsme rozbili stan, za symbolické 1 euro, vybírá se každý den ráno. Stanů tam stálo již několik, jeden patřil mladému čes. páru (který mezi řečí letmo zmínil kemp Crvena Glavica poblíž Budvy, což se později ukázalo velmi cennou informací). Zbytek stanových příbytků obývali hlavně Srbové, Slovinci, ale narazili jsme tam i na Bulhary a Němce. Ten den, po náročném přesunu, jsme udělali krátkou (cca 3,5 hodiny), ale velmi impozantní túru nad dolinou přes Volušnici a Popadiju (cca 2 000 m n.m.) po albánské hranici a zpět dolů ke stanu. Oč časově nenáročná byla, o to zajímavější výhledy skýtala. Mezi vrcholy na jihu poprvé zasvítila kopule Maji Jezerces.

Večerní a noční nebe nedovolovalo spát, tisícerý hvězdný třpyt teplé srpnové noci dával tušit temné stíny vrcholů všude kolem nás. Na to se nedá zapomenout…

Druhý den nás čekal výstup na skalnaté Karanfily. Karanfili je označení skupiny strmých ostřejších vrcholů (karanfilič = hřebíček) o výšce do 2 500 m n.m, pnoucích se z východu nad dolinou Grbaja a ze západu nad sousední téměř rovnoběžnou dolinou Ropojana. Šli jsme nalehko, nejtěžší byla voda, co jsme si s sebou nesli, protože nahoře ji není, bágly jsme nechali hlídat stan.

A tak nás čekala ne zas tak obtížná celodenní túra prošpikovaná strmým stoupáním a klesáním hned od počátku, ale především množstvím úchvatných pohledů a rozhledů jako na dlani, vesměs na minulá (Gusinje), budoucí (Zastan koliba, Maja Jezerces) či současná místa našeho putování. Shůry byla vidět i barevná tečka našeho přechodného domova s oranžovou podlážkou. Počasí vyšlo na 150% a když jsme k večeru ochutnávali dle Predragových slov nejlepší ovčí sýr v celé Černé Hoře a Šaban nás k tomu naléval rakijou, lepší závěr dne jsme si ani nemohli přát. Jediným malým škraloupem byla Šabanova pohrdlivá a trpká slova "mjakka" na moji domácí slivovicu…

Třetí den začal hned zrána družným loučením s naší již známou skupinou planinarskeho družstva z Bělehradu. Přitom padla informace, že Ropojana, cíl dnešního noclehu, je vděčným lovištěm medvědů, a též že na Maji před týdnem dost sněžilo. Naštěstí jsme to zvládli bez větších následků, pamětliví, že taxík z Grbaje do Gusinje nemá kdo řídit. Popřát srečan puť nám přišel také Šaban a jeho lahodný sýr.

Rozloučili jsme se s tichým kouzlem Grbaje, které bohužel s postupujícím turistických ruchem (má být prohlášena národním parkem) vezme podle všeho trochu zasvé, jak dokládaly první dvě rozestavěné budovy. Jediné, co nám pokazilo závěrečný dojem, byla hlučná a jistě i podroušená 20hlavá skupina Čechů, která jako jediná ze všech návštěvníků doliny se ubytovala na horních pastvinách, asi aby ušetřili to jedno euro na pivo…

A hupem zpět do Gusinje, tentokrát po svých. V saharsky sálajícím slunci, kde nohy, notně zatížené batohem a trošku i zbytkovým alkoholem, tiskly svůj obraz do výhní rozpuštěné cesty. A tak v Gusinje hupem na Nicka. Jednoho. Druhého. Třetího. (Já coby osoba ženského pohlaví jsem v hospůdce seděla jediná, a tak mi postupně všechny tři Nicky posílalo osazenstvo stolů okolo, kynuli mi na pozdrav a očividně byli rádi, jak mi to pivo chutná).

Čtvrtého Nicka v tom vedru už radši ne, abychom našli tu pravou cestu, cestu do Ropojany, doliny zářící žlutí právě kvetoucích divizen. V ní po zhruba dvouhodinovém pochodu a následném nedlouhém stoupání mírnou klikaticí jsme za soumraku uviděli naše bydliště pro tuto noc - Zastan kolibu. Neboli bývalá kasárna, opuštěná teprve po osamostatnění Černé Hory, neboť albánské hranice jsou odtud coby kamenem dohodil. Predrag a spol. nás strašili, ať si před vstupem do Albánie zařídíme úřední povolenku, nicméně jediná budka v sousedním Vusanje v dané době něpremávala, jak jsme i trochu čekali. Tak jsme vyrazili do Albánie inkognito, nemyslíce nějak více na to, jak se odtamtud budeme dostávat zpět…

Nocleh v Zastan kolibě byl zvláštní, neklidný, nejen proto, že kolem koliby jsme spatřili čerstvé medvědí stopy. Ale i ten docela nedávný vojenský duch tu byl stále cítit v kostech - pohozená kanada, nápis "vojska Jugoslávie", oprýskaná vlajka. Brr. Zato ráno se nám odvděčilo, když nám vykreslilo východním jasem špice Karanfilů z opačné strany, než jak jsem si na ně už zvykli. A my věděli - ano přes ně se překulit - a dopadneme přímo do středu čarokrásné Grbaje.

Zdánlivě nenápadné stoupání z koliby, vinoucí se bukovými lesíky, bylo hned od počátku nečekaně intenzivní. Naštěstí netrvalo dlouho a stanuli jsme na stezce táhnoucí se mírným terénem už vysoko nad Ropojanou do útrob albánského Prokletije. Ropojana má ve srovnání s Grbajou zcela jiný charakter, není až tak malebná, ale je impozantní svou délkou desítek kilometrů a spojuje obě země. Naše cesta však nevedla dolinou, chtěli jsme nahoru, podél ples až na nejvyšší vrchol celého pohoří - majestátnou homoli Maju Jezerces.

Turistická značka víceméně končila u albánské hranice. Dál už to bylo na naší vojenské mapě a odhadu. Kromě skupiny pěti Čechů bloudících opačným směrem a stručně popisujících to, co ušli, větou "bylo to hardkor", nikde nikdo. Úžasné. Ubytovali jsme se u plesa a rozhodli se prozkoumat, kudy druhý den nejlépe zdolat Maju. Počasí nebylo špatné, ale kolem 3 hodiny se přiřítila odnikud bouře s deštěm, už jsme přeci jen více v nitru hor. Kde domov můj planinarski! Věci jsme sušili celkem rychle a s respektem k počasí šli raději spát. Vprostřed noci bylo dokonalé, chrámové ticho, jen čas od času proříznuté balvany řítícími se z okolních srázů do tmy. Nikde nikdo, žádné zvíře, žádný člověk. Jen skály, hvězdy a my. A širá, neznámá Albánie. A zvláštní vůně připomínající pažitku.

Ráno krásné, po bouři ani památky, věci poměrně proschly, a tak (někteří z nás) hop do plesa a pak (oba) hore. Opět nalehko, opět bez báglů a stanu. Cestou nahoru jsme odhalili příčinu oné noční vůně - všude kolem rostla v obřích trsech divoká pažitka. Čerstvá, horská, zelená, ostrá, výrazná, pálící na jazyku a tak pikantní! Pásli jsme se jako Šabanovo stádo.

Cesta pod Maju zpestřená pažitkou trvala o něco déle, než by měla… Ale den byl jako malovaný - asi tak do výšky 2 500 m n.m. Čekalo nás právě poslední stoupání, vlastní stěna vrcholu, i když napohled oblá, tak docela příkrá a pokrytá občas zbytky kluzkého sněhu, když k nám poprvé dolehla z dáli bouře. Přidali jsme do kroku. Občas nějaký kámen ujel pod nohou a s hukotem padal ze srázu. I když hora sama o sobě ostrá nebyla, tak hladká ano a hlavně navršená z nepříliš stabilního podkladu.

Naštěstí, jak hlásal čerstvě vyvedený červený nápis, planinarske družstvo zvané Karanfil tady před nedávnem označilo nejschůdnější cestu na vrchol Maji. Díky, Karanfile! Pohled z vrcholu byl úchvatný na všechny strany. Spatřili jsme známou albánskou vesnici Thethi, z níž se z opačné strany také dá zdolat Maja (a kde byli naposledy vidět oni tři mladí čeští studenti).

Na východní straně bíle svítilo údolí řeky Valbony, v létě téměř vyschlé. A před námi ze severu se pnuly - ano - zase ony - majestátné Karanfily… Rychlý zápis do vrcholové knihy, plné českých komentářů, a bleskový úprk z vrcholu. 15. hodina udeřila. A s ní první blesk. Hmm. Zas tak daleko to nebylo. Slézali jsme do sedýlka pod vrcholem do výšky cca 2 400 m n.m., ale slejvák byl rychlejší. Naštěstí jsme objevili malý převisek a tam přečkali asi dvě hodiny, než se přehnal největší nečas a blesky už se nemíhaly pár desítek metrů před očima.

Do druhého dne do rána věci opět poměrně vyschly, zase bylo krásně, tak akorát na rozloučení s "pažitkovým údolím". Cestou přes kopce na druhou stranu pohoří jsme se lehce ztratili, nikde ani živáčka, ani náznak vyšlapané cesty, zato průrvy v zemi a ostré vápencové škrapy. Po zběsilém kličkování jsme se jimi postupně "proškrapali" na starou pašeráckou stezku, o které jsme se dočetli na internetu, že se jí dá napojit na cestu do Valbony.

Cesta se vinula a všelijak klikatila, někdy se ztrácela a byla sotva znatelná, abychom ji zase našli, převalila se přes sedlo - a za ním se otevřel panoramatický pohled na pokračující albánsko-kosovskou část Prokletije, zvané zde Bjeshkët e Nemuna (význam v překladu však stejný). Hluboko pod nohama se rozpínalo údolí řeky Valbony. Okolní svahy tvořily před kosovskou válkou rušné lyžařské středisko, největší v Albánii. Nicméně po sestupu dolů bylo patrné, že už je to minulostí - rozpadlé hotely a zborcené zdivo některých domků dobře upomínaly na tu nedávnou neblahou kapitolu Balkánu. A všudypřítomné šílené betonové půlkruhové bunkry jako memento komunistické éry dokreslily tu podivnou, tíživou večerní atmosféru.

Místní už si nás všimli… Kam na noc? Sami dva někam inkognito - to ani ne. Nakonec jsme zakotvili na zahrádce vzadu za jedním z domků - po krátké dohodě s majitelem, naštěstí vedené v němčině. Naštěstí, neboť albánština nám zněla jako sanskrt kombinovaný s turečtinou. Mladá rodina s tříletou holčičkou nám prostřela stůl - místní "burek" (slané těsto plněné sýrem a tvarohem), pravý, čerstvý jogurt, vydatný až hrůza, klouzal do krku jako při modlitbě. Jen pálenka chyběla, muslimové nepijí. A vůbec nevadilo, že pán domu ovládající němčinu mezitím odjel a zanechal nás své rodině a napospas své rodné řeči.

Noc v zahradě až na občasné píchnutí bodláků a trnů do patřičných míst byla příjemná, vrcholky se tmavě rýsovaly za plotem proti obloze, a bylo cítit, že jsme v jiné zemi. Putování Prokletijem se tak pomalu chýlilo ke konci. Naše cesta pokračovala dál albánskou krajinou, s omamnou vůni jiné kultury, s vysoce jedovatou zmijí růžkatou v patách, s pohostinnými Albánci po boku a pivem Tirana po ruce, s překvapivostí hustých blonďatých copů u místních děvčat a úchvatnou umělou vodní soutěskou pod horami, jedinou přístupovou cestou v té oblasti, až do Skadaru a tam inkognito přes hranice zpět do Černé Hory. Ale to už je jiný příběh.

Odkazy:

• Mapa - web - z ní jsme čerpali i my: cerna-hora.xf.cz
• Terénní mapa - pro představu: www.maplandia.com
• Černá Hora - Balkán: výstupy home.pf.jcu.cz

Praktické doplňkové info:

• voda a přechod z ČH do ALB: kromě Alipašiných izvorů mezi Gusinje a Vusanje (ještě dole, před ústím Ropojany) najdete pramen u Zastan koliby (kol 1 400 m n.m.), výše pak kol. 2 000 m.n.m. jsou plesa, některá mohou být vyschlá (cca 5 nedaleko od sebe), jinak není nic (!), až dole ve Valbone
• Albánie - měna: lek /ALL/, kurs 100 leků = 20,70 - Kč (2008), ale berou i euro
• přechod ČH-ALB hranice: dříve hlídané území, ale již pár let prázdné, pro nervóznější povahy je dobré opatřit si povolenku ve Vusanje - poslední městečko před Ropojanou (ale jde to i bez toho). Taxi z Gusinje do Vusanje kol 5 - 6 euro.
• výstup na Maju Jezerces: patrně nejlépe jít jako my ze SV - část. značení, bez značení je problém (vícero cestovatelů chtělo jít z alb. Thethi - JZ, ale cestu ztratili a vrátili se)