Muntii Capatini a Paring, přechod hřebene pohoří

Tilak Treking 2004; soutěžní článek č. 4

Vydat se za horami do Rumunska znamená nejprve absolvovat dlouhou, a chcete-li jet co možná nejlevněji, ne vždy zcela pohodlnou cestu. My jsme si jakožto dopravní prostředek vybrali vlak, pomocí kterého lze celkem dobře skloubit relativní rychlost dopravy (pokud na železnici funguje tak jak má, což je, pravda, málo kdy) s přiměřeným pohodlím(když jsou i vlakové chodbičky zaplněny tak, že dveře od kupé téměř nelze otevřít, natož se pak uličkou prodrat na WC). Nicméně je samotná cesta, která vlakem trvá přes dvě noci, vzrušujícím dobrodružstvím a zcela jistě Vás již na počátku cesty trochu zocelí.

S nadsázkou by se dalo říci, že ať v Rumunsku vystoupíte kdekoliv, jste horám již téměř na dosah. My jsme se vlakem přiblížili až do městečka Lotru, jež je sevřeno v údolí řeky Olt, která tvoří východní hranici pohoří Munţii Capaţini.

Samotné pohoří leží v jihovýchodní části rumunských Jižních Karpat (Capaţii Meridionali) a jeho hlavní hřeben se táhne v délce více než 70 kilometrů ve východozápadním směru. Od něj směrem k jihu se rozprostírají rozsáhlé zelené pastviny, které ještě i dnes spásají nesčetná stáda ovcí a prohánějí se po nich stáda divokých koní, jež spolu s opuštěností celého pohoří dávají Munţii Capaţini tu pravou karpatskou nespoutanost.

Charakter pohoří silně připomíná Malou Fatru, oproti pohoří Paring, které na Munţii Capaţini bezprostředně navazuje v jeho západní části v sedle Curmatura Olteţului (1 640 m) a které svoji větší rozervaností připomíná spíše Nízké Tatry. Nicméně karpatská podobnost jednotlivých pohoří táhnoucích se celým tzv. karpatským obloukem je zjevná. I hlavní hřeben Paringu se táhne ve východozápadním směru a sice v délce zhruba 50 kilometrů.

Oproti opuštěnému Munţii Capaţini je však mnohem více navštěvován, k čemuž přispívá dobrá dostupnost z větší města Petroşani na západní straně pohoří, sloužící právě jako vstupní brána do hor. Dále si nese statut druhého nejvyššího pohoří Rununska, hlavní hřeben v celé své délce prakticky neklesá pod hranici dvou tisíc metrů. Výborné napojení obou pohoří přes sedlo Curmatura Olteţului tak dává možnost přechodu obou hlavních hřebenů najednou. A právě tuto hřebenovku jsme si vytyčili jako naší trasu přes dvě divoká a nespoutaná pohoří rumunského karpatského oblouku.

Poté co jsme vystoupili z vlaku nás ještě ochotný řidič svého Pick-Upu (Pochopitelně značky Dacia, ta se v Rumunsku dostane opravdu všude. Novodobí pastevci ji dokonce používají v nejvyšších polohách hor ke shánění ovcí.) přiblížil údolím řeky Lotru, která tvoří severní hranici Munţii Capaţini, přímo pod zalesněné severní stráně do městečka Valea lui Stan (340 m). Městečko je spíše jakýmsi chudinským ghettem, kde můžete pozorovat onen známý obraz chudé společnosti, jak si jej pamatujeme ještě z cest za dovolenou do oblastí právě Rumunska a Bulharska v dobách minulého režimu.

My jsme však přijeli do hor a tak se hned začínáme drápat do strmých strání. Počasí je v půli července přijatelné, ale počítáme s tím, že se budeme muset vyrovnávat s typickým karpatským počasím. To na sebe nenechalo zase tak dlouho čekat, neboť po dvou dnech, které jsme se škrábali k hlavnímu hřebeni, přišly husté mraky s vydatným a vytrvalým deštěm, hory se oblékly do mlžného hávu a celá krajina prosákla a zchladla. I v těchto chvílích jsme však dokázali vstřebávat krásy a klid hor, jež nám rumunská pohoří nabízela plnými doušky. Poté co jsme se dostali až na hlavní hřeben, dostalo naše putování již jiný rozměr.

Nasměrovali jsme naším východozápadním směrem a každým krokem jsme se již de facto přibližovali domovu, přestože jsem kolem sebe viděli jen nekonečnou rozlehlost rumunských Karpat. Před dalším putováním po hřebenu nutno podotknout, že orientačně je zvládnutí hřebenovky v podstatě snadná záležitost a to i přesto, že v Munţii Capaţini se se značením setkáte jen zřídka kdy. Na hřebenu nám to příliš nevadilo, neboť téměř z kteréhokoliv vrcholu se dal hřeben přehlédnout a další trasa byla zřejmá.

Nicméně vyškrábat se skrz husté lesy severních strání po nesčetných ovčích stezkách, samozřejmě neznačených, v nás nechávalo ten pravý objevovatelský pocit a střetnutí se značkou bylo vskutku sváteční chvíli, která nás navíc utvrzovala v tom, že se stále držíme podél cesty, která by nás měla vyvést až na hlavní hřeben.

Z "mapy" (jednalo se spíše o situační plánek obou pohoří), kterou jsme měli k disposici se příliš podrobností vyčíst nedalo a tak jsme byli odkázáni na nepostradatelný kompas a průvodcovské statě z úst místních bačů. Oproti Paringu, kde se již s bačou těžko setkáte, je celá hřebenovka značena tak, jak jsme zvyklí třeba z Alp či z našich turistických tras a to tak, že téměř "na každém kroku".

My se tedy napojujeme na hřeben až daleko za první výraznou horou Munţii Capaţini, kterou je 1 491 metrů vysoký Vf. lui Stan. Překonáváme první horské louky na širokých hřebenových plání a scházíme až k "ukazateli", kterým je široká buldozerem upravená cesta táhnoucím se podél hlavního hřebene celým pohořím Munţii Capaţini.

Tento zásah člověka do zdejší krajiny zde vyryl nesmazatelnou vrásku, která ubírá na kráse divokému pohoří. Naštěstí však žádný asfaltový tér nehyzdí a nebije do očí ani srdcí milovníkovi hor a na místní krajině má případný návštěvník stále co obdivovat. Nám nezbývá nic jiného než se po oné cestě vydat a našlapávat první kilometry z dlouhé cesty, která se vine před námi.

Ve východní části cesta prakticky přesně kopíruje široký hřeben a tam, kde se od hřebenu odklání a v dlouhých serpentinách se klikatí kolem nevýrazných travnatých kopců se vydáváme do příjemně vonících zelených strání, abychom si z jejich vrcholků mohli vychutnávat stále nové a nové výhledy. Ty co směřovaly na sever se zarazily o sousední rumunská horstva a ty, které jsme upírali k jihu překonávaly nezměrné dálky rumunského vnitrozemí, nad kterým vždy vládla modrá obloha i když na nás se od severu či východu valily černé mraky nicoty, jak jsem společně nazývali nepřiměřeně zčernalou a slunečním paprsků neprůchodnou oblohu.

Náš stan jsme prakticky vždy stavěli na nějakém rovinatém, travnatém plácku přímo podél cesty. Tady žádné schovávání před ochranáři není zapotřebí. A jelikož nemáme trasu nijak přesně kilometrově rozplánovanou, vydáváme se na cestu vždy s ohledem na počasí.

Přestože nijak nespěcháme, putujeme zhruba šest hodin denně (nutno podotknout, že s pět a dvaceti kilovým závažím, jež si neseme s sebou; to však k horskému trekingu neodmyslitelně patří) tak nám kilometry po buldozerem upravené cestě rychle ubíhají. A tak se přechodem přes jednotlivá sedla, kterými jsou sedlo Zanoaga, v jehož závěru jsou dobrá tábořiště, po dalším klesání přichází sedlo Rodenau (široké, rozlehlé, kde je vybudováno i několik salaší) dostáváme až do sedla La Piatra Rosie, které je jakousi křižovatkou turistických cest, neboť k severu odbočuje stezka do městečka Cinguet (600 m) a k jihu do osad Vaideeni (550 m) a Horezu.

My však pokračujeme dále k západu. Stále po upravené cestě až pod vedlejší hřeben výrazné hory, kterou jsme již zdálky mohli pozorovat a která nese název Vf. Ursu (2 154 m; Ursus znamená medvěd). Jednoho jsme také, jak si až do dnes myslíme, slyšeli, když se zřejmě jednoho večera pohyboval kolem našeho stanu a svůj dunivě tlumený krok doprovázel strašlivým řevem.

V tu chvíli, to již vládla noc, by se ani v jednom z nás krve nedořezal. Přestože každý z nás onen nervy drásající řev zaregistroval, ale když jsme pak společně z vnitřku stanu strachem nastavovali uši, slyšeli jsme jen tlukot našich srdcí v poněkud zrychleném tempu. I následný odvážný počin vykouknutí ze stanu nepřinesl jiný důkaz o tom, že by nás medvěd navštívil.

Hora s názvem Ursu je druhou nevyšší horou Munţii Capaţini, ale přesto ji poněkud, alespoň podle psaných řádků v některých z turistických průvodců, s nimiž bohužel stejný názor nesdílím, jaksi zastiňuje. A to tím, že Nejvyšší hora Munţii Capaţini - Nadeia (2 130 m) je popisována jako nepříliš výrazná hora, právě oproti Vf. Ursu, který údajně zcela dominuje nad okolím a je považován, což jeho název trochu může připomínat, za krále celého pohoří. Nicméně z osobní zkušenosti bych rád obrázek zdejší velikánů trochu dokreslil.

Je pravdou, že Vf. Ursu je horou výraznou a mohutnou, ale na druhou stranu její vrchol vystupuje přímo z hlavního hřebene, tak jako několik okolních podobně modelovaných kopců a tak jsou jeho svahy unášeny ruku v ruce s celým, v této části již ostřeji utvářeným hřebenem. A oproti tomu stojí Nadeia, která vrchol Ursu překonává jednak výškou, sic jen o šest metrů, ale především je situována úplně v západní části pohoří, kde se směr hřebenu od sedla Funicel (1 820 m) stáčí k severu a tak tvoří jakousi osamocenou část hřebene, které právě zcela dominuje vrchol Nadeii, který Vás upoutá i z vrcholu samotného Vf. Ursu. Nemluvě o tom, že z východní strany vskutku vynikne osamocená pyramida nejvyšší hory.

Přestože nás nepřízeň počasí na celý den uvěznila do stanu, podařilo se nám na vrchol Ursu vystoupit a ještě si vyhlídnout z hrany hřebenu zkratku do sedla Funicel. Ta se velmi vyplatila, neboť upravená cesta se v těchto místech již značně odklání od hlavního směru a v dlouhých serpentinách překonává jednotlivé zákruty poměrně členitých částí jižních svahů.

Traversujeme tak travnatým svahem jihozápadního úbočí Vf. Ursu až se opět dostáváme na hranu hlavního hřebene, odkud poměrně strmě přes suťovisko sestupujeme až do sedla Funicel. Odtud pokračujeme právě přes vrchol Nadeii až prakticky do nejzápadnějších míst pohoří, kde se opět napojujeme na upravenou cestu a kde se nám dokonce nabízí možnost odvozu terénním autem (opět značky Dacia, jen upraven do formy off road) až do sedla Curmatura Olteţului (1 640 m).

Odtud se po klidné noci strávené v širokém sedle a po dalším příjemném setkáním s místními salašníky vydáváme vstříc pohoří Paring. První třetina celého pohoří se nazývá podle stejnojmenné nejvyšší hory této části, kterou je Papuşa (2 134 m). Tato část pohoří se dá za den zvládnout, pokud se dobře nasměrujete k výstupu na první vrchol, kterým je Micaia (2 170 m).

Značení ze sedla Curmatura Olteţului tady ještě není zcela jednoznačné. Dále však již bez problémů. Z vrcholu Papuşa se pak dostáváme do sedla Pasul Urdele (2 145 m), kde je pohoří protnuto horskou silnicí. Chvíli tedy šlapeme po cestě, kde je frekvence turistů (především těch cyklo) poměrně značná, jakožto v celém pohoří Paring.

Onen pocit osamělosti z pohoří Capaţini, se zde již poněkud vytrácí. Zato však Paring nabízí mnohem ostřejší a exponovanější hřeben. Což poznáváme poté, co opět nastupujeme do příkrých strání. Bohužel se na nás opět snesl závoj mlhy, který byl navíc skrápěn hustým mrazivým deštěm. Po chvíli již začalo být na hřebeni opravdu nevlídně a tak sestupujeme do ledovcového karu v oblasti jezer Lacul Cilcescu, kde trávíme noc.

V oblasti jezer byla vyhlášena přírodní rezervace, což je údaj, který se dostane do každého průvodce. To je z hlediska informovanosti turisty správné, ale bezohlednost, kterou působí mnozí z nich, je vidět všude kolem a v místech přírodní rezervace pak bijí hromady zrezivělých plechovek a odložených PET lahví do očí dvojnásob.

Nás však čeká další den úmorný výstup ledovcovým karem zpět do vyšších poloh, přesněji až do sedla pod vrcholem Coasta lui Rus (2 301 m), čehož bychom byli ušetřeni kdybychom se byli bývali drželi stále hlavního hřebenu. Avšak bohatá flóra ledovcového karu stojí určitě za shlédnutí.

Pokračujíc dále v cestě, doprovázeni silným deštěm a ohlušujícími údery dunivých blesků překonáváme neostřejší pasáže celého pohoří. Skrz na skrz promoklí dosahujeme až k úpatí nejvyšší hory celého pohoří – Paringul Mare (2 519 m). Pod námi spadávají ostré skalní stěny do dalšího ledovcového karu, kde se nacházejí dvě ledovcová jezera a sice Lacul Mindra a Lacul rosii.

Cesta dolů však spadá velmi prudce a navíc pomáčenou sutí, proto svůj stan stavíme na malém plácku přímo v sedle Şaua Ghereşu. Časně zrána již však stoupáme na nejvyšší vrchol, odkud máme fantastický rozhled. Nicméně již dnes chceme putování ukončit a tak pokračujeme hřebenovkou dále přes vrchol Cirja (2 405 m) směrem k horní stanici lanovky, která vede do údolí od chaty Cab.I.E.S.F. Přestože v závěru vede cesta, po které se v těchto místech promenádují již davy turistů, dlouhým traversem hory Paringul Mic (2 074 m), my si výstup na její vrchol, jakožto na první horu (bráno od západu) Paringu, nenecháváme ujít.

Poté již jen krátký sestup, lanovka (opět zpestřeno deštěm) a taxi (za mírný poplatek oproti "zlodějům" u nás) až k vlakovému nádraží v Petroşani. Zde pak jen příjemné čekání na vlak a další dobrodružná dvoudenní cesta po železnici směrem zpět do vlasti.

Rumunsko nabízí ideální možnost pro treking, při němž lze vystačit pouze z vlastních zásob a místních přírodních zdrojů (i průzračných potůčků a pramenů je v Capaţini a Paringu dostatek na několikadenní zásobu). Nemluvě o krásách hor a laskavosti místních.