Treking > Tipy na výlet > Kladské rašeliny, magický skvost v Slavkovském lese
Kladské rašeliny, magický skvost v Slavkovském leseSeverojižní přechod pustinami Slavkovského lesa11.11.2011 | Jan Křivanec
Slavkovský les tvoří zjednodušeně řečeno výplň západočeského lázeňského trojúhelníku. Kromě několika někdy až přelidněných lokalit (Krásenská rozhledna, Kladská, Svatošské skály) zde můžeme putovat dlouhé hodiny, aniž bychom potkali živou duši. Většímu rozšíření pěší turistiky bohužel brání i systém značených cest - stačí se podívat na novou turistickou mapu z roku 2009 a vidíme, že velká část značek vede nezajímavě po silnicích. Právě v roce 2009 se to ale významně změnilo, zásluhou města Březová u Sokolova byla postupně vyznačena nová červená značka do turisticky dosud neobjevených a dříve i zapovězených končin. Konečně tak mají pěší turisté možnost přejít pohoří atraktivní trasou bez silničních úseků dokonce s výstupem na nejvyšší vrchol Lesný (983 m). Výška to sice není ohromující, ale kdo si přitom uvědomí, že jde o nejvyšší bod vnitrozemských pohoří a vrchovin Čech? To jsme si samozřejmě nemohli nechat ujít! Domlouváme volný termín a lákáme známé do slavkovských pustin. Skutečně, na celé trase dlouhé 27 nebo 31 km je jen jedna obydlená vesnice. V několika případech vypadala naše konverzace asi takto: "Dá se to zkrátit?" "Nedá." "Co když to neujdu?" "Ty to zvládneš…Jinak ale padlé kusy necháváme ležet, kdo by se s nimi tahal." Dvacet lidí, to jsem tedy nečekal. Z nádraží v Sokolově odjíždíme městským autobusem do Březové u Sokolova, kde na náměstí začíná naše červená značka. Má dokonce jméno - stezka svatého Václava - na připomenutí jednoho z památných gotických kostelů zničených ve Slavkovském lese v období komunismu. Ještě než vyrazíme, upozorňuji účastníky na městskou architekturu, na architektonický styl ve světě nazývaný tradicionalismus, u nás SORELA (socialistický realismus v architektuře). K nám se totiž dostal v poválečné době, kdy byl prezentován jako pokrokový styl sovětských pracujících. Jak už to bývá, všechno je jinak, tradicionalismus vznikl dávno předtím ve Spojených státech amerických… Značka nás vede kolem historické hrázděné usedlosti na křižovatku s pěkně opraveným památníkem obětem první světové války a pokračuje čtvrtí rodinných domků ven z města. Hned u cesty narážíme na rostlinu, s níž se setká každý výletník ve Slavkovském lese. A i když ji ještě nikdy neviděl, neomylně ji pozná. Je to bolševník velkolepý, vetřelec z Kavkazu, přivezený do Čech zásluhou jednoho ze zahradníků knížete Metternicha. Jeho porosty vzbuzují různé, většinou však hororově laděné představy. Na kraji lesa překračujeme malý potůček kdysi zvaný Wiegenbach a už je to tady! Dvě dámy, rázně si vykračující jako první, se zapovídaly tak, že přehlédly šipku upozorňující nás na odbočení ze široké cesty na lesní pěšinu. Rázem se tedy první stanou posledními. O něčem takovém se píše myslím i v bibli, na našem výletě se to v různém obsazení stane ještě několikrát. Pěšiny a cesty nás vedou kolem řady lesních zákoutí k lesní loučce, nad níž obdivujeme u kraje lesa mohutný bachratý smrk. Dokonce bylo požádáno o jeho zapsání mezi památné stromy, ale příslušný úřad bohužel nevyhověl. O kousek dál přicházíme na křižovatku cest i turistických značek U Heinlova mlýna. Prochází tudy další nová značka z Březové, tentokrát okružní zelená "stezka svatého Vavřince". Opět jedno přehlédnutí šipek a čeká nás první významnější stoupání do lesního údolíčka se skupinou balvanů Šedý kámen. Místo je to romantické, přicházejí na řadu první sušenky. Lesní cesty nás teď už téměř bez stoupání dovedou do Kostelní Břízy. Všude je vidět, že ves po roce 1989 doslova vstala z mrtvých. Určitě stojí za to podívat se i na její internetové stránky. Nebo jako my zajít do krásně opravené historické restaurace na návsi. Další možnost dát si pivo budeme mít až v cíli. Opouštíme ves s hezkým pohledem na obnovený zámecký park a klesáme do údolí Velké Libavy. Překročíme kouzelnou meandrující říčku a dáváme pozor na odbočení vlevo ke kaskádě malebných lesních rybníčků. Mírně stoupající lesní cesty nás dovedou na křižovatku se žlutou značkou. Cestu vyměníme za málo znatelné lesní pěšiny, které nás dovedou na starou, ale dnes už téměř nepoužívanou cestu. Následující úsek až do bývalé Horní Žitné se většině účastníků moc líbil. Staré cesty lemované kameny, neustále se měnící scenérie luk, pastvin a lesů s občasnými výhledy, co víc si turista má přát? Je nám dobře, endorfiny působí. Krátká tvarová odbočka nás přivede do bývalé vsi Ostrov. Historie této stejně jako mnoha dalších vsí ve Slavkovském lese skončila po druhé světové válce. Nejprve museli odejít původní němečtí obyvatelé a krátce nato i noví osadníci kvůli zřízení vojenského prostoru. Dávno skončilo ve Slavkovském lese působení armády, dávno i těžba uranu, a území se již dosídlit nepodařilo. Pokus o vzorovou socialistickou vesnici s vysokými paneláky, které jsme viděli z plání u Ostrova, skončil vcelku podle očekávání neslavně. U pomníku v bývalé Horní Žitné přijdeme na silnici, ale pozor, brzy z ní odbočíme vpravo do lesa. Je to obtížně označitelné místo. I v lese musíme dávat pozor na značky a nenechat se mást vyjetými kolejemi od traktorů. Když nám značka ukazuje vpravo dolů, vzniká mezi ženským osazenstvem něco jako vzpoura. Cesta je hůře schůdná, močálovitá, a navíc vede z kopce, což nejdeme na nejvyšší vrchol? Ukazuji na značky a jdu první. Skáču ze strany na stranu a ukazuji, jak přejít bez ztráty sucha v botách. A neodpouštím si poněkud pichlavou poznámku, že každého jsem včas upozorňoval, aby si vzal dobré boty. Nakonec po překonání močálovitého úseku skoro všichni přiznali, že to bylo docela fajn dobrodružství. Na zastávce u Smrkovecké vyhlídky doplním ještě informaci, že jsme právě prošli kdysi obávané močály u Smrkovce, kde měl brloh obr Kober. Dlouho jediný obyvatel Slavkovského lesa obr Kober byl hrdinou mnohých vyprávění, asi jako Krakonoš. Pokračujeme divokou lesní krajinou k štěrkové cestě, přetneme ji a scházíme lesní cestou do horní části údolí Podleského potoka. Zde naše červená značka končí, dále budeme pokračovat po modré. Zásluhu na úpravě trasy na Lesný má tentokrát město Lázně Kynžvart. Vyndáváme čokoládu, čeká nás konečně stoupání na nejvyšší bod pohoří. Je to postupné, namáhavější jsou jen počáteční a závěrečný úsek. Na vrcholu si podáváme ruce, jako někde ve velehorách. Na pěkné travnaté planince odpočíváme a zapisujeme se do vrcholové knihy. Škoda, že chybí pořádný výhled, vidět je jen průsekem, jímž jsme sem vyšli. Scházíme pohodlně na silnici do Vysokého sedla. Vzhledem k únavě některých účastníků scházíme po žluté značce kolem kynžvartského hradu do Lázní Kynžvart, napijeme se minerálky v lázeňském parku, pokračujeme na nádraží a vracíme se domů. Ušli jsme 27 km a přešli jsme Slavkovský les z jednoho úpatí na jiné. Kdo uskuteční skutečný severojižní přechod (31 km), půjde z Vysokého sedla stále po modré pohodlně lesními cestami až do Mariánských Lázní. Doufám, že to také někdy příště uskutečníme. Kladské rašeliny a Lesný, turistická mapaLíbil se vám tento článek? Diskuse k tomuto článkupřidat názorDalší související články:+ Skály a podivné jeskyně v údolí Ohře+ Slavkovský les na kole – nejen za hornickými památkami + Rozhledna Bučina u Kyselky + Poohří a Slavkovský les turisticky (2) |
|