Opálové bane s štôlňou Jozef, výlet v pohoří Slanské vrchy

Tip na výlet v Slanských vrších

Tento světový unikát se nachází jen kousek pod hřebenem malého pohoří Slanské vrchy táhnoucího se od Prešova kolem Košic až k maďarským hranicím, a pokud se do Slanských vrchů vypravíte, tak opravdu stojí za to opálové doly navštívit.

Štôlňu Jozef, kterou se lze v současnosti do opálových dolů dostat, najdete v bývalé obci Dubník, hned pod silnicí spojující obce Červenica a Zlatá Baňa. Z hřebenovky Slanských vrchů tam vede modře značená odbočka z rozcestí Za Dubníkom, po které zhruba za hodinu doputujete až ke vchodu do štôlňe. Pro toho, kdo má radši autoturistiku, je na zmíněné silnici vybudováno označené parkoviště.

A co je na těch opálových dolech tak unikátního? Těžilo se tu prý už v době Římanů někdy ve 4. stol. př. n. l., tehdy jen povrchově, těžba se zavrtala do země ve 13. století (první písemná zmínka z r. 1409) a až téměř do konce 19. století byly toto jediné opálové doly na celém světě! Vidíte, a skoro nikdo to neví…

Čtěte také: Herľanský gejzír – jediný na Slovensku; Slanské vrchy

Historie slovenského opálu tak trochu připomíná historii českého uranu - nakonec ho těžili domácí v potu tváře pro cizince. Nejvíc toho vytěžili Rakušané, zejména pak za působení rodiny vídeňského klenotníka Samuela Johanna Nepomuka Goldschmidta, který dokonce bydlel přímo tady, v Dubníku. Když půjdete po modré značce z hřebenovky, tak míjíte starý pomník s německými nápisy, což je monolit Emmy D. Goldschmidt von Libanka, jeho manželky. Těžilo se tu i po objevení dalších dolů (Mexiko, Austrálie) a těžba byla ukončena až v roce 1922 za Československé republiky.

Polodrahokam opál je "prírodný amorfný oxid kremičitý s premenlivým obsahom vody (SiO₂.nH₂O) charakteristický svojou hrou farieb a vysokou estetickou hodnotou", jak se praví na slovenské Wikipedii. Průmyslové využití ale nemá, takže je odkázaný jen na šperky - i když i to stačí k celosvětovému věhlasu.

Dne 10. listopadu 2016 bylo zaregistrováno Osvědčení o zápisu zeměpisného označení výrobku "Slovenský opál" u Světové organizace duševního vlastnictví (World Intellectual Property Organization) pod registračním číslem 1061. Opál ze Slovenska je na anglické královské koruně, Napoleonova manželka, císařovna Josefína, nosila nejslavnější opál s názvem "Oheň trojský" a největší opál "Harlekýn" o hmotnosti 594 g je uložen, jak jinak, než ve Vídni, konkrétně ve vídeňském přírodovědném muzeu.

V minulosti se do opálových dolů vstupovalo, jak jsem se dočetl na internetu, dedičnou štôlňou Viliam. To ale prohlídku organizovala jiná firma (Opálové bane Dubník, a.s.), která měla tehdy doly v pronájmu, a nyní se cítí "štátnymi úradníkmi okradnutá o dobývací priestor" a nemůže přijít té současné firmě (Banský spolok Slovakia opal) na jméno. Jako bych mi to něco připomínalo…

Těžit opál v podzemí nicméně stejně není dovoleno, i když ho tam podle odhadů ještě asi jedna třetina zbývá, a tak celý "dobývací priestor" zahrnuje jen povrchovou těžbu, což znamená víceméně takovou recyklaci dávno vytěžené hlušiny. To samozřejmě k obživě nemůže stačit, a tak se tu pořádají prohlídky za 10 € na osobu, pro menší skupiny za 9 € na osobu a pro velké skupiny za 8 € na osobu. Kromě toho tady trénují jeskynní potápěči, a to jistě také není zadarmo.

A tím se dostávám konečně k vlastní prohlídce. Ale pozor! Toto nejsou žádné stříbrné doly v Kutné Hoře nebo štôlňa Glanzenberg v Banské Štiavnici - žádné mundúry a atomkecky - jen přilba se světlem a místo klaustrofobie prostory jako v nějaké honosné krápníkové jeskyni, jen ty krápníky jsou zatím ve stadiu zrodu. Tady se těžilo opravdu ve velkém.

Do podzemí a do hory nad ním stačili "baníci" vyhloubit třináct pater, z nichž pět spodních a část šestého už zatopila voda, kterou samozřejmě museli kdysi neustále odčerpávat, a teď se nově zrestaurovaným vchodem vstupuje do patra sedmého. Zatopená patra slouží již vzpomínaným potápěčům.

Doly od svého uzavření v roce 1922 víceméně chátrají, takže se až na jeden vozík a několik lamp žádného důlního vybavení nedočkáte. Dokonce i koleje, po kterých kdysi vozíky jezdily, se dávno staly trofejemi sběračů kovů. Na jednom internetovském portálu se píše, že zde můžete shlédnout "pravé žily z drahého opálu v materskej hornine". Nečekejte ovšem nějaký klenotnický spektákl, ti, co tu těžili, si dali dobrý pozor, aby toho mnoho nezbylo. Nejzachovalejší jsou prý, zcela pochopitelně, ta zatopená patra…

Nicméně mladý a sympatický průvodce se nám snažil všechny tyto ústrky vynahradit poutavým komentářem a věru, že svatá Barbora, patronka horníků, která má samozřejmě svoji sošku i ve štôlňi Jozef, byla evidentně na jeho straně. A tak jsme se kromě spousty zajímavých historických faktů, které jsem už z větší části popsal, dověděli například to, že všechny ty chodby razili baníci bez výdřevy, pravda, andezit, který je zde nosnou horninou, je něco jiného než uhelná sloj. Přesto zřícení hrozilo i tady, ale ti staří machři dobře věděli, kde nechat pilíř a do čeho se radši nepouštět, a tak není ani znám případ, že by tu byl nějaký zával. I když k pracovním úrazům samozřejmě docházelo, dřina to byla úmorná a baníci umírali mladí. Je prý doloženo, že některé místní ženy vystřídaly za svůj život dva až tři muže-baníky. Mzdy měli mizerné, a tak se tu kradlo, kamerový systém, naštěstí pro ně, ještě neexistoval…

Asi v polovině prohlídky si nás průvodce krásně vychutnal. To už nás drahně dlouho vodil jako medvědář medvěda labyrintem chodeb, a pak nás najednou nechal na jakémsi rozcestí hádat, kudy bychom měli pokračovat, abychom se ve zdraví dostali ven. No, kdybychom šli tam, kam jsem tipoval já, tak by tento článek asi psal už někdo jiný…

Na závěr nám průvodce připravil malé překvapení. Pravil, že místní andezit je docela chutný, a následovala praktická ochutnávka. Obřadně otevřel plochou plechovou krabici se "vzorky", které prý s kolegou pro návštěvníky zvlášť nasbírali. Vypadalo to opravdu jako šutry, ale byla to velmi dobrá čokoláda. Takže sladká odměna nakonec…

A ještě jsem si nechal jeden humorný postřeh, kterým jsme návštěvu opálových dolů zahajovali. Průvodci mají zázemí v unimobuňce před štôlňou disponující i jakýmsi základním sortimentem občerstvení, k němuž patří také plechovkové pivo. No, nedejte si je po několika dnech vandrování po horách!

Průvodce se ptal, jestli chceme "chladené". Ovšemže ano, ale marně jsme se rozhlíželi, kde mají v té unimobuňce lednici. Starost přímo k zasmání - průvodce vzal beze slova klíče a vedl nás ke štôlni. Když ji otevřel, ledový závan nás málem sfoukl - no, ano, lepší lednici byste si stěží mohli přát. A opravdu, hned za vchodem byly narovnány petky s nealkem a plechovková piva. Teplota ve štôlňi se totiž v průběhu roku pohybuje jen mezi +0,5 a +6,4 °C. Tak s tím při její návštěvě počítejte!

Nakonec jedna poznámka. Opálové doly nabízejí i exkurzi do povrchové těžby. Jen kousek od štôlňe Jozef na modré značce je celý labyrint jakýchsi chodeb bez stropu, kterými prochází "Náučny chodník kútiskom Dubník" s informačními tabulemi a studánkou svaté Barbory. Kvůli vydatnému dešti jsme však tuto část dolů nenavštívili. Aspoň zbylo taky něco i na ostatní…

Slovenské opálové bane, turistická mapa

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.