Velké vymřelé šavlozubé kočkovité šelmy na území Česka

Šavlozubé kočkovité šelmy - kočky, lvi, levharti a "jaguáři" v ČR

Kočkovité šelmy jsou úchvatnými predátory, jež lidstvo fascinují již odnepaměti. Nejstarší známí zástupci velkých koček zde žili před 25 miliony lety, avšak v porovnání se současností byly v dávné minulosti jejich počty mnohem vyšší. Celá řada kočkovitých šelem, včetně známých šavlozubých koček, se totiž kdysi vyskytovala i na území dnešní České republiky, kde jistě představovala nepostradatelnou složku tehdejších ekosystémů. Podíváme se nyní společně na kočkovité šelmy, které u nás žily v průběhu čtvrtohor a se kterými se setkávali naši předkové.

Z větších, divoce žijících kočkovitých šelem se na našem území v současnosti vyskytuje pouze rys (rod Lynx) a i ten si díky činnosti člověka prožil svoje. Rys je kočkovitou šelmou severní polokoule a dnes zahrnuje čtyři druhy: rysa ostrovida (Lynx lynx), rysa kanadského (Lynx canadensis), rysa pardálového (Lynx pardinus) a rysa červeného (Lynx rufus).

Rysi představují pro Českou republiku významnou vývojovou linii, protože právě typový druh tohoto rodu, tedy rys ostrovid, patří společně s vlkem obecným (Canis lupus) a medvědem hnědým (Ursus arctos) k našim největším šelmám. V dospělosti měří rys v kohoutku kolem 70 cm a jeho hmotnost dosahuje u velkých jedinců i 38 kg.

Čtěte také: Rys ostrovid, ostražitý obyvatel horských lesů

Rys ostrovid je kromě svého příznačného, tmavě žlutého až hnědého zbarvení kožichu s černými skvrnami charakteristický přítomností krátkého, přibližně dvaceticentimetrového ocasu, chlupů na bradě prodloužených v licousy a špičatých uší s výraznými štětičkami. Jedná se o samotářskou šelmu, jež převážně loví lesní kopytníky (zejména srnce obecné).

V minulosti se na území Eurasie rysi vyskytovali hojně, ale s rozšiřováním lidských vlivů postupně došlo k jejich velkému úbytku. Z území dnešní České republiky pak populace rysů vymizely někdy v letech 1835 až 1894.

V průběhu první poloviny 20. století sem několik málo jedinců opět proniklo, avšak jejich počty byly velmi nízké. Podepsal se na tom i ilegální lov. Dnes stálé populace rysa ostrovida žijí na nesouvislých ostrůvcích v Beskydech, v Jeseníkách a na Šumavě.

Z pohledu divoce žijících kočkovitých šelem se dá s jistou nadsázkou říct, že střední Evropa jednadvacátého století patří rysům, kteří se zde vyskytují ve dvou druzích: rys pardálový, jež je však kriticky ohroženým druhem a žije na Pyrenejském poloostrově a rys ostrovid, jehož vlivy jsou dokonce patrné prakticky v celé Eurasii.

Kdybychom se však vrátili o tisíce let do minulosti, měli bychom možnost setkat se v Evropě i s mnohem většími kočkovitými šelmami, které by pravděpodobně neoplývaly stejnou plachostí jako náš rys.

Je dobře známým faktem, že Evropa v průběhu čtvrtohor (čili posledních přibližně 2,6 milionů let) hostila celou řadu druhů kočkovitých šelem, z nichž nás nejvíce budou zajímat tzv. šavlozubé kočky, lvi, levharti a "jaguáři". Právě ti se totiž našli i na území České republiky.

Šavlozubé kočky (Machairodontinae), pro které se také často používá označení "šavlozubí tygři" nebo "šavlozubí lvi", byť s tygry ani se lvy blízce příbuzné nejsou, tvoří evoluční větev v rámci kočkovitých šelem (Felidae) a u široké veřejnosti se těší výrazné oblibě. Jednalo se totiž o mohutné šelmy, které byly charakteristické zejména svými výrazně dlouhými špičáky.

Na tomto místě je ovšem třeba upozornit, že k takto nápadnému prodloužení špičáků nedošlo pouze u skupiny Machairodontinae. Tento znak se ve skutečnosti vyvinul několikrát nezávisle na sobě, a to jak u blízkých příbuzných kočkovitých šelem (viz níže), tak i u skupin příbuzných velmi vzdáleně (včetně např. vačnatců, jako byl Eylacosmilus).

Mezi příbuznými kočkovitých šelem (v rámci rozsáhlé skupiny Feliformia) došlo k prodloužení špičáků i u nimravidů (Nimravidae) a barbourofelidů (Barbourofelidae). Obě tyto skupiny jsou šavlozubým kočkám na první pohled velmi podobné, ale bližší studium jejich anatomie přesvědčivě ukázalo, že i když se jedná o relativně blízce příbuzné skupiny, vyvinuly se nezávisle na sobě a jsou tak příkladem paralelní evoluce.

K šavlozubým kočkovitým šelmám patří celá řada známých predátorů. Z nejpopulárnějších lze zmínit např. rod Homotherium, jež je u nás občas nazýván také jednoslovným názvem dýkozubec a jehož pozůstatky jsou známy z různých koutů světa, včetně České republiky. Jednalo se o zvíře přibližně stejně velké jako lev, které - jak dokládá nepřeberné množství různých kosterních pozůstatků tehdejších savců z našeho území - zde rozhodně nemělo o potravu nouzi.

České Homotherium, později zařazené k samostatnému druhu H. moravicum (dýkozubec moravský), bylo poprvé objeveno J. Woldřichem počátkem 20. století v Brně na Stránské skále. Jednalo se o trhák, který byl společně s dalšími kosterními pozůstatky zahrnujícími lvy, slony, hyeny, koně, medvědy a tury nalezen v dnes již neexistující, nicméně mezi paleontology velmi populární, Woldřichově jeskyni.

Tato jeskyně byla spíše menší a tvořila ji asi 9 metrů dlouhá a 1,45 metru široká chodba, která se na svém konci rozšiřovala v síň o průměru přibližně 4 metrů. Síň byla předělena skalním hřbetem a její výška se pohybovala od 1,75 do 3 metrů. Už samotný Woldřich byl přesvědčený, že se v jeskyni nacházelo ohniště, v čemž ho upevňovala mj. i přítomnost popela překrytého sintrem, nicméně netušil, že pokud by měl pravdu, byl by objevitelem jednoho z nejstarších ohnišť, jaké bylo ve střední Evropě zdokumentováno.

Hypotéza o přítomnosti ohniště ve Woldřichově jeskyni byla později předmětem mnoha diskusí, přičemž nebyla dlouhou dobu ani potvrzena, ani vyvrácena. Až pozdější výzkumy Woldřichovy předpoklady potvrdily, což bylo pro českou vědu velmi významné, neboť to dokazovalo, že v průběhu cromerského interglaciálu (doba meziledová) jeskyni obýval člověk (druh Homo erectus nebo H. heidelbergensis).

K dalším velkým kočkovitým šelmám z našeho území můžeme zařadit populárního lva jeskynního (Panthera leo spelaea), jehož pozůstatky sice nejsou ani zdaleka tak hojné, jak je tomu např. v případě medvědů, nicméně i přesto je znám z velkého množství kostí (včetně kompletních koster). Lev jeskynní mohl dosahovat až o třetinu větších rozměrů než současní lvi, avšak jak vyplývá z jeskynních maleb, bujnou hřívou, která je pro lvy tak charakteristická, se pravděpodobně nepyšnil (např. v proslulé jeskyni Chauvet, která se nachází ve francouzském departmentu Ardeche a která z hlediska jeskynních maleb patří k nejznámějším jeskyním na světě, nezapomněli tehdejší lidé namalovat samci lva varlata, ale po hřívě nebylo ani památky).

V roce 1996 se objevila hypotéza založená na studiu mozkovny této šelmy, dle níž se vůbec nemělo jednat o lva, nýbrž o tygra (Panthera tigris spelaea). Pozdější výzkumy však ukázaly, že lev jeskynní byl pravděpodobně přece jenom blíže příbuzný se lvy. Otázkou ovšem zůstává, zda se jednalo o poddruh druhu Panthera leo či o samostatný druh (Panthera spelaea).

Představa lvů na území České republiky je z pohledu člověka jednadvacátého století něčím takřka nepředstavitelným. Zatímco dnes můžeme u nás tyto velkolepé šelmy obdivovat pouze v zoologických zahradách, v průběhu pleistocénu bychom na ně narazili i volně v přírodě. A nikoli pouze na jeden poddruh. Kromě již dříve zmíněného Panthera leo spelaea zde žil i Panthera leo fossilis.

Tento lev je ovšem znám z počátku středního pleistocénu, takže je starší než P. l. spelaea (lvi žili na jihovýchodě Evropy prokazatelně ještě před 5 000 lety a v Malé Asii byli přítomni dokonce ještě v devatenáctém a snad i dvacátém století, avšak to, které pozůstatky patří poddruhu P. l. spelaea a které už moderním lvům, je dosud nejisté).

Když jsme si v úvodu říkali, kterým kočkovitým šelmám se budeme věnovat, byli zmíněni i levharti a "jaguáři". V případě prvních jmenovaných se jedná o levharta skvrnitého (Panthera pardus), který je znám od pleistocénu až do současnosti a který byl nalezen na několika lokalitách České republiky. V případě "jaguárů" se pak jedná o pozůstatky taxonu Panthera gombaszoegensis, jenž je znám už ze sedimentů starých 1,5 milionu let (Itálie).

Přestože je tato šelma často nazývána "evropským jaguárem", prozatím převládá názor, že se jedná o samostatný druh a nikoli poddruh skutečného jaguára (Panthera onca), byť je třeba přiznat, že i jméno Panthera onca gombaszoegensis se v literatuře vyskytuje.

Tato šelma není široké veřejnosti příliš známá, avšak nálezy jejího kosterního materiálu byly učiněny v různých evropských státech a dokonce i mimo Evropu, což naznačuje, že se jednalo o velmi rozšířeného predátora. V České republice byla P. gombaszoegensis objevena v jeskyních na Moravě i v Čechách.

Jelikož jsme začínali rysem, rysem i skončíme. Jak jsme si ukázali, v minulosti byla Česká republika místem na velké kočkovité šelmy poměrně bohatým; žili zde lvi, levharti, "jaguáři" a dokonce i šavlozubé kočky, a tak možná nepřekvapí, že i rysi se zde vyskytovali. Jejich pozůstatky známe z jeskyní Moravy i Čech. Avšak na rozdíl od jiných velkolepých koček, se kterými se setkávali naši předkové, rysi si zde dokázali svoje místo najít i v jednadvacátém století. A nám nezbývá než doufat, že zde ještě po nějakou dobu pobudou.

• Převzato se svolením z časopisu Naše příroda, www.nasepriroda.cz

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.