Treking > Cykloturistika > Severní Panama na kole, cykloexpedice Amerikou
Severní Panama na kole, cykloexpedice AmerikouPanama, na kole Střední Amerikou (11)5.6.2013 | Jan Evják
"Kanál, jedeš na kanál, kamaráde...?". Jedna z nejčastějších vět, která pronásleduje všechny, kteří míří směr Panama. Samozřejmě. V povědomí většiny lidí je tato země spojena právě se světoznámým průplavem spojujícím oba oceány. V mém plánu byl zahrnut také. Tedy alespoň do doby, než jsem potkal kluky ze Santerras. Přeci jenom informace jsou často značně protichůdné a je lepší využít těch, které se zakládají na zkušenosti machos, kteří měli tu čest a navštívili onu technickou modlu. Během několika večerů, kdy se za řevu opic Howler monkey diskuze točila kolem přírody, mimozemšťanů, ovoce z pralesa a cestování, zbyl čas na letmé seznámení s Panamou. Čtěte také: Kostarika - zlaté časy, na kole Střední Amerikou (10) Z informací od kluků se dalo spolehnout na několik věcí. Pro cyklisty je podstatné hlavně to, že teplota dosahuje zcela jiných hodnot než v Kostarice. Samozřejmě vyšších. Panamerikana je rožhavena do běla a samotné courání se ke kanálu nese jeden zásadní problém. Návrat zpátky do San José k odletu. Nalej, vylej tisíc kilometrů tam a tisíc zpátky. Hrubým odhadem. V končícím období sucha dost brutální představa. Pláže Pacifiku nejsou prý také žádná sláva a co jsem měl možnost vidět na fotkách od Joerga, je to pravda. Nejzajímavější část této země je tedy nesporně sever, se zalesněnými horami a vulkánem Baró. Co je však podstatné, na karibské straně se nachází souostroví Bocas del Toro a po dlouhé době půstu je možnost opět téměř zcela bez problémů nahlédnout pod vodní hladinu v relativně pěkném moři. Hranici překračuji mezi městečky Sixaola a Guabito. Žene se bouřka a proto nás zcela logicky nechávají čekat na dešti venku. Po všech těch hraničních přechodech nečekám žádné sladkosti v podobě snadného průchodu. Na panamské straně je za okýnkem unavený chlap a hned po mně požaduje zpáteční letenku. Rozbaluji, tedy vše, co mám a po důkladném hrabání nalézám dokument. Vše je vysvětleno a tedy v pořádku. Omyl. Za druhým uslintaným okýnkem, před kterým jsem si vyložil věci na desku, tak, aby neležely v bahně na zemi, se probrala dvěstěkilová matróna od své obědové pauzy a vehementně se dožaduje volného pole působnosti. Nejsem zřejmě dost rychlý a tak mne povzbuzuje strkáním věcí z pultíku. Na zem do bláta padá mapa i s průvodcem i slavná rezervace letenky. Lidi za mnou mne asi litují nebo mají obavy z nastalé situace. Starší paní mi pomáhá sbírat věci a říká rozfuněné lokomotivě za okýnkem, že ráda počká. S věcmi pod oběma pažemi a báglem odcházím. Loučím se s paní policajtkou několika našimi méně používanými srdečnými slovy, vyjadřujícími přání štěstí do dalších chvil, dnů a let. Baba naprosto chápe a řve zhruba to samé. Bocas del ToroPřesně už si nepamatuji dobu strávenou ve školním autobuse, s uniformovanými žáčky. Jisté je to, že jsem vystoupil v městečku Almirante, které tvoří hlavní přístav pro plavbu na zmiňované souostroví. Lehce poprchá. Ještě aby mi mezi korály pršelo. To by bylo nadělení. Obecně totiž platí, že pokud je počasí na pacifické straně ucházející, na té karibské prší. V pozdním odpoledni přistáváme na hlavním ostrově Colón. Ubytování není problém sehnat, ale přesto chvilku jen procházím hlavní ulici a rekognoskuji terén. Převládají černoši, obchody vedou zase Číňani, připomíná to Belize. Zastavuji se před dřevěnou budou s honosným názvem International hostel. Majitel, dvoumetrový černoch, mi vysvětluje, co a jak. Místo volné má na společném pokoji s dalšími pěti postelemi. Není problém, těch pár nocí s dredaři a pouličními umělci nějak přežiji, však to nebude poprvé. Na závěr se obr představuje. Jmenuje se Hanibal. Tak to sedí. ArchipelagoMám opět štěstí, počasí se změnilo a místo zataženého nebe je ráno se sluníčkem, po mráčku ani památka. Spolu s dalšími ztracenci se naloďuji a míříme na tour po ostrůvcích spojenou se šnorchlováním. Osádka lodi je kosmopolitní, Argentinci, Amíci, Němka a má maličkost. Cestu nám v zátoce delfínů zpestřují zcela nečekaně samotní delfíni. Příroda tady díky chráněnému území nedostáva zabrat a tak je možnost vidět spoustu zvířat, jak nad, tak i pod hladinou. Pro mne byl zážitkem pro mnohé zcela nudný lenochod. Před polednem je nachystán "trhák" našeho výletu. Černoušek připevní na konec lodi dlouhou větev a upevní na ni dvě lana se štíty, které vypadají jako hodně velké plexi od motorky. Systém je jednoduchý. Natáhnete se na hladinu s maskou a trubicí a za jedoucí lodí korigujete hloubku ponoru klopením štítu. Jednoduché, praktické. Nikde ale není napsáno, že vás neztratí a pokud se ráčíte potopit do větší hloubky je dobré se dívat dopředu na číhající skály, hloubka se totiž mění. To ovšem strojníka nezajímá a valí plynem lodi své tempo. První turnus nedoplavali oba Američané, ztratil je při otočce. Doporučuji. Celkem adrenalinový zážitek, jak poznat život pod hladinou. Naštěstí je možné na dalších lokalitách i klasické šnorchlování. Na místě zvaném Piscina, čili bazén je hloubka větší než v okolním moři a po nadechnutí a pár tempech se otevírá zázračný svět drobného korálového útesu. Trávím většinu času tam. Kéž bych měl žábra. Stále více mne fascinují barvy a divoké rejdy ryb, synchronizované pohyby polypů. Vše ale končí a míříme zase oklikou ke Colónu. Ještě nabrat benál. Stavíme u mola čerpací stanice. Za chvilku máme u boku lodi kanystr s benzínem, ovšem má to jednu vadu, je v něm voda. Tak znova a lépe. Naštěstí byl průhledný. Kdo by ale po takovém snovém dnu neodpustil tuhle drobnou chybu v logistice. Klid a mír na BastimentuColon je rušným mistem, o co je tady více lidí a party o to miň je tu času na přemyšlení a čteni. Vzpomínám na Lubošovi rady a nechávám se zavézt zhruba 15 minut lodí na nedaleký ostrov Bastimento. Klid a mír, žádné uřvané diskošky a bary. Odpoledne začíná poprchat a přichází bouřka, ideální čas pro poslouchání šumícího deště a hromů ze zavěšené hamaky. Hotýlek je téměř poloprázdný, tenhle typ mám rád, dřevěné konstrukce, veselé barvy, podlaha drobně vrže. Obsluhu tvoří usměvavé starší černošky. Výborně vaří. Tohle místo má své kouzlo. Nikdy jsem nehledal rušná místa přecpaných měst s mrakodrapy. Uděláte si pár fotek a to je vše. Chcíp bych tam. Technické pozlátka pro mne nejsou zajímavá a lidé v těchto mraveništích nemají čas se zastavit na kus řeči, vše je strojené, tak jako společnost sama. Tady ještě naštěstí vše funguje normálně. K večeru vyrážíme s Portugalcem na druhou stranu ostrova, láká nás pláž. Cesta je vlastně necesta, vinou bouřky je v lese bahno a nedá se jít ani v sandálech, bosky je to bezpečnější, po chvilce zjistíte, že taková chůze v bahně je i praktickým zážitkem, poznáte, jak jste lehce zranitelní. Okolní les k nám hovoří, zvuky hmyzu střídají tlumené výkřiky opic. A jelikož je po bouřce a příroda je jaksi čilejší, tak máme štěstí i na tukany a červené šípové žáby. Konečná na Playa de estrellaZpátky na Colonu sedám na kolo a mířím na severní cíp ostrova, mělo by tam být zase klidněji a hlavně je oblast vhodná pro šnorchlování a je bohatá na hvězdice. Hanibal mne dává rady o cestě. No to by mne zajímalo, kde se tady dá ztratit, když je to ostrov a má jen několik cest. Trpělivě však poslouchám. Před odjezdem dostávám ještě pořádného panáka rumu s bylinkama. Chuť je zvláštní a jak říká Hanibal, jedná se prakticky o lék, který hlavně působí proti stresu. No, ať tak, nebo tak, pití to není špatné. Severní část ostrova patří k těm místům, kam se vyplatí se vracet. Pár turistů, které přivezl místní řidič Elvic autobusem stojí na pláži a lodníci jim namlouvají pohádku o vzdálené pláži s hvězdicemi, která je tááááák moc daleko, že je víc než vhodné použít jejich loď. Zbývám já. Lodí nejedu a strojník jenom utrousí sprostou nadávku. Kazím jim kšeft. No. Na pláž to trvalo chůzí 25 minut i s focením, postáváním a cachtáním ve vodě. Tak proč zbytečně používat smradlavou loď. Moře pod svou hladinou nabízí setkání s červenými hvězdicemi v počtu více než větším, jsem naprosto uchvácen. Teplota vzduchu muže být kolem 36 stupňů a člověk se v tu chvíli dočte, že Českou republiku zasypaly přívaly sněhu. Slastně jsem se protáhl a představil si ty závěje. Nechyběly mi. Jediný problém dne byl zcela malicherný, při zanořování mne najednou předběhly peníze a klíče od Hanibalova hotýlku. Daň za nezkontrolované kapsy. Po pár chvilkách mám vše až na několik drobných zpět. Ještě jednou do vody za hvězdicemi, natáhnout se pod palmu. Člověk by tady vydržel roky. DavidNenechte se zmást, nejedná se o žádného Davida, ale o město David, druhé největší v Panamě, o město, které jaksi kromě přirozené křižovatky cest a obr nádraží nemá co nabídnout. Ubytovací kapacity na nule a drahé, zkrátka nuda. Avšak pozor. Některé ulice jsou uzavřeny a z dálky se ozývá tlumený zvuk výbuchů ohňostroje. Přijíždím právě včas na slavnost kovbojů čili Vaqueros z širého okolí. Všichni jedou na koních až na jednu výjimku, chlap sedlá vodního buvola. No sedlá, spíš na něm stojí. Koně se krásně lesknou potem, každý kovboj si nenechá ujít příležitost předvést se co nejvíce. Od nejchudších až po nejvíce majetné. Dokonce jsou tady i nějaké kluby nebo co. Do těch ale patří pánové a nafintěné paničky, které s tvrdou prací honáka a kovboje nemají nic společného. Ti praví, jsou schováni v davu nebo na jeho konci. Oblečeni do klasických riflí, s nezbytným kloboukem a plácačkou s nožem ve vysoké botě, kterou objímají ostruhy. Za dlouhým průvodem jedou nákladní auta a vyhazují mezi přihlížející cukrovinky, pečivo, kávu a jiné věci. Většina lidí čeká zřejmě jen na tento okamžik. O nic mi nejde a proto chytá nejvíc bonbonů, žvýkaček a káv. Kolem mne postávají snažící se obyvatelé Davidu, ale nic, jsem vyšší než oni. Vše nakonec stejně rozdám malým dětem za mnou, které pofňukávají - nestihly si chytit svou porci štěstí. Nad darovanými žvýkačkami a cucavými bonbony zasvítí v očích něco zvláštního. Mají radost a to je hlavní. Pokračuji k hranici a poslední noc trávím na zemi na benzínce, prý je tu bezpečno, tvrdí ostraha navlečená do kevlerové neprůstřelné vesty a s pistolí a brokovnicí u pasu. Snad má pravdu. Další související články:+ Severní Guatemala, na kole Střední Amerikou (4)+ Ráj zvaný Kostarika, turistika a příroda + K magickému zelenému oku sopky Irazú + Cesta do Mexika + Přes hory a doly Jižní Ameriky (1) + Napříč Amerikou na kole aneb z komunismu do kapitalismu (1) + Včil v Chile aneb jak jsem potil kšandy v horách jménem Andy + Torres del Paine - perla chilské Patagonie Líbil se vám tento článek? |
|