Norsko, cyklovandr Skandinávií (cykloexpedice)

Aurlandsvegen, Sognefjellsvegen, Spiterstulen (1)

Minulý rok po treku v Jotunheimenu jsem si říkal, že by nebylo špatné projet si kousek Norska na kole. Cesty vypadají docela fajn, hlavně aby vyšlo počasí. Tak jsem se na to zaměřil, něco přečetl, koupil nové kolo, sbalil věcí a na konci června vyrazil. Chtěl jsem dojet vlakem do města Otta a odtud pokračovat na kole, ale nebylo mi to přáno.

Vlakové štěstí v neštěstí

Do Osla jsme nakonec dorazili s více než hodinovým zpožděním. Moc jsem nevěřil, že by se dalo doběhnout s krabicí na kolo a baťohem z autobusáku na vlakáč, vyzvednout lístek a doběhnout vlak. Optimismus je ale nakažlivý a po jasném prohlášení kolegy kolisty z autobusu, že máme ještě několik málo minut jsme popadli naše krabice s koly a další věci a jali se dobývat nedosažitelnou metu spoje do Dombasu. Jak se ukázalo, cestu mezi nádry jsem si ještě pamatoval, ale ani to nás nezachránilo od potupného zjištění, že vlak je pryč. Průser byl ten, že o víkendu to byl poslední spoj na delší vzdálenost.

Pot z nás jenom lil a při představě budoucích zážitků na kole jsem začal pochybovat, jestli jsem si neukrojil příliš velký krajíc. Negativa byla ale vyvážena příjemnou paní z NSB, která mi vytiskla lístek na již odjetý vlak bez problémů s tím, že záleží na průvodčím, zda ho bude respektovat či ne. Nebyl mi ještě jasný poplatek za kolo ve vlaku-podle nového jízdního řádu NSB byly poplatky za kolo zavedeny.

Rozhodl jsem se pro vlak do Lillehameru, zbytek vzdálenosti do Otty, asi 110km si šlápnu, ale alespoň něco ujedu za draze zaplacenou jízdenku a nebudu přežívat noc s feťáky na nádraží. S kolegou jsme si podali ruce, snad se někde ve Flamu nebo dál potkáme. Jak se ukázalo, ve vlaku to bylo v pohodě, bez sebemenších problémů uznaná jízdenka, s kolem v krabici taky žádný problém. Jo kde jsou naše ČD.

Vpřed

V Lillehammeru jsem smontoval kolo, naložil na něj všechny věci a přemýšlel, jestli to ujedu a jak. Nakonec jsem se zapřemýšlel na tak dlouhou dobu, že mi málem unikl závěr velkého jezera Mjosa. Těch sto kilometrů nebylo nijak náročných, krajina se zvolna vlnila kolem řeky, žádné extra stoupání. Ve dvě hodiny v noci jsem to zabalil za stodolou u jednoho starého statku. Do Otty můj jednostopý dopravní prostředek nakonec nedojel, vzal jsem to kratší cestou na Lalm. Nedaleko Lalmu došlo k prvnímu defektu, žádná tragédie, zastavilo dokonce pár motorkářů a ptali se, zda nepotřebuji s něčím pomoct. Co nedoporučuji jsou zkratky, kratší cesta je většinou horšího povrchu a v 90% to je docela ostré stoupání. Jinak jsou silnice v Norsku v naprosté pohodě a i komunikace s nižšími čísly mají vzorný asfaltový koberec.

Odpoledne jsem dojel do Lomu a navštívil místní kostel. Jedná se o druh dřevěného kostela, tzv. stavkyrkje, v Norsku se těchto staveb nachází na několik desítek a hlavním tahákem je to, že se na stavbách snoubí prvky jak pohanské tak křesťanské. Typické jsou dračí hlavy na střechách kostelů.

Temný středověk je cítit i na místních hřbitovech, kolem většiny z nich jsou vystaveny nalezené náhrobky a různé kamenné desky, zkrátka kdo má rád trošku tajemno, tak si přijde na své. Na hřbitovech je hlavně klid a zvláštní atmosféra - většina těchto míst sloužila za dob vikinských jako božiště a obětiště. Samotný Lom je menší městečko, narvané turisty, takže se není proč tady zdržovat.

Pokračuji dál za město a hledám plácek na spaní. Tachometr hltá první kilometry cesty Sognefjellsvegen, která vede přes Skojolden až k městečku Gaupne u Sognefjordu. Míjím malý skanzen zemědělské techniky a rozbíjím tábor u řeky. Pozoruji místní zemědělce jak sečou dobře metr vysokou trávu a propočítávám, jak dlouho bude ještě pěkné počasí, když v podhůří Jotunheimenu probíhají senoseče. No snad to budou sušit na slunci a ne balíkovat.

V srdci hor

Další den mířím k horské osadě Spiterstulen, která slouží jako jedno ze dvou míst odkud můžete vystoupit na nejvyšší horu Skandinávie - Galdhopiggen (2 469 m n.m.) Na fotkách a v povídání na netu se jeví odbočka a následná trasa do Spiterstulenu jako brnkačka, kdo by taky čekal nějaké zádrhele na 18 km, že. Cesta je ale poškozená, snad po nějakých povodních, má pořádný sklon, místy sypký povrch, zkrátka nic moc s plně naloženým kolem. Ale co je dneska jednoduché.

Po úmorné dřině se objevují první nádherné výhledy. Vzpomínám na minulý rok, kdy jsme měli jeden nádherný den bez mráčku zrovna když nás uvítal hřeben Bessegen. Pro tem jeden den to stálo za to. Letos zatím počasí drží a teploty jsou hodně nad 25 stupňů, na Norsko až zvláštní. Snad vydrží sluníčko i na dobu výstupu na Galdhopiggen. Původně chci strávit zbytek dne odpočinkem a focením, ale po zjištění, že stanování stojí 50 NOK se rychle rozhoduji pro změnu plánu.

Kolo kamufluji suchými větvemi jalovce, do ledvinky dávám foťák, pas s penězi, dvě proteinové tyčinky a ještě se stíhám zavěsit za tříčlennou skupinku Norů. Je 11:30. Výstup sutí je bez problémů, orientace trochu zmatečná, zvláště ve spodní části je vyšlapáno mnoho chodníků a najít ten lehčí, který vede vzhůru bez zbytečných oklik je problém. Na tuhle věc mám ovšem své norské průvodce. Mají tak podrobnou mapu, že málem ani neví, kde přesně jsou. Nakonec se bez problémů dostáváme k pásmu firnu, kde je patrná vyšlapaná cestička.

Trhám se pokračuji nahoru, sněhu přibývá, slunce pálí jako čert a do toho všeho se přidává studený vítr. Druhá třetina Galdhopiggenu mi dala zabrat nejvíc. Marně si vyčítám, že jsem nevzal trekové hůlky. Snad to zvládnu i bez nich. Po dvou a půl hodinách mám krizovku, po slezení jednoho falešného vrcholu se schovávám do sněhu za kámen a přemýšlím, jestli to celé nevzdám, zkrátka jsem v koncích. Za všechno může zřejmě vyčerpání z předešlých dnů a absence odpočinku.

Nejlepší na cestování sám je ale to, že zásadní rozhodnutí musíte udělat sami a tím pádem se pak nejde na nic a nikoho vymlouvat. Jdu dál. Za pár desítek minut potkávám skupinku holek, které jdou z vrcholu a vidím v dálce, kolik lidí na něm ještě je. No potěš, nejsem zrovna příznivce davů na horách. Jako zázrakem se situace zlepšuje, vyčerpání trochu odchází do pozadí, u vrcholu Galdhopiggenu se totiž otvírají krásné výhledy, není zkrátka čas bědovat, musím udělat fotky té nádhery. Za malou chvilku zdolávám i samotný vrchol.

Jako zázrakem tady není ani noha, většina lidí totiž sestupuje s průvodcem přes ledovec na horskou chatu a lyžařské středisko Juvashytta. Mám klid pro přemýšlení. Počasí doznává změn, zatahuje se a sluníčko už tolik nepřipaluje. Všude kolem se otvírají dech beroucí výhledy na zasněžené vrcholky štítů Jotunheimenu. Příroda jak cumel. Na chvilku ještě prozkoumávám možné přístupové cesty do vrcholové chatky, nedá se nic dělat, je zamčená a pouze několik pohledů dovnitř malými okny dává tušit čaj, kávu a různé jiné pochutiny…

Cestou dolů potkávám mé norské spolubojovníky, jsou pouze dva, nejstaršího kámoše nechali v půlce cesty a vyzvednou ho na zpáteční cestě dolů. Loučíme se a nezbývá, než se soustředit na sjezd po firnových polích do nižších poloh. Disciplína patří mezi mé oblíbené, leč nějak se mi tentokrát nedaří a pro pobavení norské rodinky v jedné chvilce ryji doslova hubou po sněhu. Nu což to se zase něco nasmáli. Do pásma sutě a začínajících keříků sestupuji úplně grogy, oči samy od sebe mrkají, mám toho dost.

Nedostatek cukru v těle neguji hned dvěma tabletami hroznového cukru a snědením uzené makrely v tomatu a po posbírání všech věcí pádím k chatě Spiterstulen na druhém břehu. Mám obrovskou žízeň, dal bych si i pivo, ale vítězí chuť na nějakou sladkou tekutinu. Jednoznačně vyhrává místní jablečný mošt. Kupuji pro jistotu hned dvě půllitrové flašky a pomalu upíjím ten skvost. Není kam spěchat, nocovat budu níže v údolí, někde se prostě zašiji. Po chvilce sjezdu míjím starou opuštěnou pilu na pořez dřeva, už ráno jsem si jí všiml, střech dokonalá, z cesty tady není vidět, zkrátka ideál. Z bohatýrského spánku mne na chvíli vytrhuje malá myška, která si přišla pro svůj desátek v podobě sáčku od instantu.

Sognefjellsvegen

Jedna z delších cest označená v mapě zelenou barvou a termínem Nice wiew. Kopíruje severní okraj Jotunheimenu a je se na ní opravdu na co dívat, pokud vám vyjde počasí. Každý fanda Norska zřejmě zná kýčovité fotky cesty zalité sluncem, na které turisté s vysmátýma hubama opouštějí autobus a fotí desetimetrové masy sněhu kolem sebe. Vězte, že ve většině případů jsou to fotky právě ze Sognefjellsvegen, speciálně ze sedla Fantestein, které je se svými 1 434 m n.m. nejvyšší silniční sedlo Norska. Alespoň tak jsem se to dočetl v průvodci.

Cesta do zimy Fantesteinu byla pomalá a překonávala dvě menší sedélka, každé mělo přes 1 000 metrů. Na horské chatě v prvním z nich nabíjím foťák a kochám se pohledem na muškaře, kteří zkouší štěstí v malých plesech. Začíná poprchat, když mne během pojídání krevetového salátu vyrušuje příjezd auta s Jihlavy. Alespoň to mají napsané na dveřích - bazény Jihlava nebo tak. Posádka kombíku je mi nakloněna, zkrátka panuje přátelská atmosféra typická pro setkání krajanů v cizině. Dostávám tři plechy Staropramenuf a po odjezdu Jihlaváků hned jeden konzumuji, další pošetřím, ale dlouho se s nimi tahat nebudu, to je mi jasné. Krásným údolíčkem stoupám pomalu a vytrvale směrem k metě Fantesteinu.

Míjím jeden z větších vodopádů a náhodou potkávám karavan se známými důchodci z Lomu. Společně se fotíme u vodopádu, auta v protisměru trpělivě čekají, až uděláme těch několik fotek, nikdo se nikam nežene, prostě pohoda. Umíte si u nás představit, aby kvůli focení zastavilo v každém pruhu 5 aut a motorek a čekalo, až se pár bláznů vyfotí??? No něco nemyslitelného, že.

Auta pomalu odjíždějí, důchodci schovávají foťák a pátravě se rozhlížejí k vodopádu, zaslechli totiž stejně jako já zvuk ne nepodobný šumění padající vody. Má to jednu chybu, nejde to od vodopádu, ale ze dna údolí a blíží se to. Zmatení staříci zacilují foťák na vrch vodopádu v očekávání katastrofy. Nad hlavami nám ale místo tisíců kubíků vody z imaginární protržené přehrady prosviští F-16 královského letectva. Důchodci sbírají příčesky a nasedají bez fotek a beze slova do auta. Ani se jim nedivím, kdybych byl zády, taky bych měl plné kalhoty. Stíhačka totiž letěla podle mého odhadu pouze pár desítek metrů nad terénem.

Několik zatáček pod nejvyšším sedlem přibrzďují auta z protisměru a řidiči mi ne škodolibě, ale spíš informativně sdělují, kolik že to ještě je kilometrů na "wiew point". Blíží se to, blíží. Potkávám pár cyklistů od nás z Republiky, vyměňujeme poznatky a za chvilku opět funím. Kde se vzalo tu se vzalo sedlo Fantestein, likviduji zbylé dvě piva a pozoruji rolbu, jak značí novou stopu pro běžkaře. Je tu fajn, tak nějak jsem si to představoval.

Není kam spěchat, bloumám po okolí vyhlídky, fotím. Počasí se bohužel během několika desítek minut změnilo k nepoznání, začíná drobně pršet a sem tam se objeví i nějaká zatoulaná vločka. Přesto ještě nenasedám a rozjímám u druhého piva, lámu do toho i pár panáků ze železné zásoby slivovice, bude se to určitě hodit. V kulichu, větrovce, ponču, rukavicích a návlecích po několika stech metrech pozoruji, že absence předního blatníku, který jsem zapomněl na pile pod Galdhopiggenem, bude citelná. Kolem sněhu kupy, jezera s ledovým příkrovem, zkrátka čím víc míjím sněhu, tím víc šlapu abych tady nemusel trávit noc. V mém plánu se potřebuji dostat na odbočkou z Turtagra do Ardalu, řidiči mne pořád zrazují, prý to není dobrá cesta…

Po chvíli stojím na odbočce a přemítám o další variantě pokračovat dál až do Sogndalu, bylo by to v pohodě, ale musel bych pak použít trajekt a to se mi moc nechce. Tedy hlavně mojí peněžence. Kdo se bojí nesmí do lesa, otáčím řidítka směrem na Ardal. V zádech bouřka, jo to se to šlape. Pro ty, kteří budou chtít použít stejné cesty jako já: Nebojte se toho, ušetříte kilometry, cesta má dobrý povrch a není na ní nic záludného až na překonání dvou sedel. Tady se právě projeví změna chování lidí v horách.

V půlce kopce jsem totálně vyčerpaný ulehl na řidítka a zapředl již po kolikáté nikým neslyšený monolog, když vedle zastavila motorka a chlapík měl starost o můj stav, když tady tak visím. Zřejmě jsem vypadal jak po prožití zástavy. Chvilka pokecu vše spravila a já si za chvíli mohl užít první nefalšovaný sjezd ze sněhu a ledu až k mořské hladině Ardalsfjordu. A řeknu vám, že za tu dřinu to stojí.

Několik desítek kilometrů dlouhý sjezd není v Norsku ničím neobvyklým a nejlepší na tom je, že pokud nechcete přerušit jeho plynulost a opravdu si to užít, přijedete dolů k moři navlečení jako sněhuláci. Teplotní rozdíl je fajn a po útrapách na v pravdě ještě zimní Sognefjellsvegen je čachtání v moři a pití piva v 25 stupních přímo skvostné.

Země fjordů

Nejsem sice na úplném západě Norska, ale přesto i tady zasahuje do vnitrozemí nejdelší norský fjord - Sognefjorden. Samozřejmě, každá jeho odnož se jmenuje jinak. Většinou podle osady na jejím břehu. Zatím se potácím tunely po pobřeží Ardalsfjordu a směřuji do Laerdalu. Nádherná krajina u moře, v raním oparu se zrcadlí okolní hory na hladině moře, provoz téměř žádný, jen sem tam lenivě přejede trajekt. Jediný zvuk, který má převahu nad ostatními je mlaskání vln o žulové útesy. Nikdy ale není nebe bez mráčku a po příjezdu k cestě do Laerdalu zjišťuji, že budu muset překonat šestikilometrový tunel.

Jiná cesta do městečka nevede a do tunelu je zákaz vjezdu cyklistům. Ono upřímně řečeno, po zkušenostech z dnešní noci v několika podstatně kratších tunelech, bych se do tunelu nehrnul ani kdyby tam byl prostřený červený koberec. Co teď? Jedině opět použít trajekt a to hned dvakrát. No potěš. Chvíli lovím lidi s informacemi až mi v sítích uvízne řidič náklaďáčku a ten mi poradí využít autobus. Kdy ale jezdí neví, jízdní řády tady na zastávkách nevedou, to jsem už stihl zaregistrovat.

Náhoda ale zafunguje a z prvního přijíždějícího trajektu se líně vyvalí autobus do Laerdalu společnosti Fjord1. Mávám a nemíjí se to účinkem. Řidič zastavuje a začíná dvacetiminutový horor s názvem: "Jak dostat kolo do autobusu". Nakonec po odebrání tašek mi sděluje, že to nemá cenu, ať počkám na další autobus. Snad tam bude méně bagáže a lidí. Autobus jede až večer a další den ráno. To je konec. Zkouším prosebný výraz a mám úspěch.

Šofér se zdravě naštval a vysvětluje mi poslední možnou taktiku nástupu do autobusu. Držím kolo za řidítka a pozadu nastupuji do busu, Nor zvedá zadek s taškami a snaží se ho nacpat do předních dveří. Lámu řidítka a zatáčím do uličky. Kolo je v autobuse, ale pro změnu v něm není řidič. Co je to ale na něj! Vyskočil na palubovku a za fandění lidí v autobuse se kolem předního skla dostal na své sedadlo. Tedy to je borec. Zase si neodpustím drobné srovnání s našimi končinami: Pokud by bylo plno nehrozí, aby vám někdo takhle pomohl, samozřejmě výjimky jsou, ale většina to bere tak, že je to nad rámec jejich práce někomu pomoct.

Zvlášť jsem si vzpomenul na mého oblíbeného "přítele" řidiče, který když vrací prachy, tak musíte mít ruku v určité předepsané vzdálenosti, jinak drobáky pustí na zem. Jednou mi ten kretén naúčtoval schválně poplatek za zavazadlo a to jsem měl jenom raketu na badminton. O blba nezakopneš. Jmenovat nebudu, ale jezdí linku Vsetín - Zlín. Zkrátka, jak říkala Keliška, hlásit se to musí. Za všeobecného hlaholu se autobus dává do pohybu směrem k tunelu. Není to žádná sranda, cesta totiž nevede po vrstevnici, ale je tady i několik drobných stoupáků a sjezdů. Chvála Bohu, že to nejedu na kole.

Aurlandsvegen - to je rajc

V Laerdalu se zásobuji v krámu Kiwi mini pris a začíná šichta méně známé cesty Aurlandsvegen. Nevěděl jsem co mě čeká, ale po odbočce od slané vody Laerdalfjordu jsem začal tušit, co mne nemine. Pohled na obrovité kopce, které jsou i ve své nebetyčné výšce porostlé stromy dával tušit, že někde dál a hlavně výš bude ještě něco horšího. Richtik. Stoupání cestou plnou serpentin po téměř kolmé stěně Laerdalfjordu nebyla sranda a stálo spoustu sil. Počasí drží, sluníčko připaluje a spotřeba tekutin stoupá, na Aurlandsvegenu se vyšplhala na 6 litrů.

Míjím i několik vyhlídkových nebo lépe meditačních míst s výhledem na blízkou řeku a její vodopády a peřeje. Nádhera. Nakonec se dobelhávám k něčemu, co vypadá jako sedlo téhle šílené cesty. Sesedám a dávám si oraz, krajina se změnila, po stromech ani památka, všude kolem dokola lišejníky a osamocené balvany. O kousek dál lze spatřit první sněhové plotny. Vařím tuňáka s nudlemi a žampióny, když se ze země sněhu a ledu vynořují dva cyklisté. Jsou to Němci a jedou až na Nordkapp. Vybavení mají lepší, zkrátka profíci.

Fotíme se navzájem a musím se Dominikovi podepsat na jeho cestovní bednu z hliníku, kterou veze za kolem a kde má mapu Evropy. Každý cyklovandrák, kterého potkali, se jim podepsal a označil křížkem přibližné místo odkud pochází. Nyní je řada na mně, abych lihovou fixou udělal křížek na Valašsku u města Vsetín. Němci odjíždějí a těší se na dlouhý sjezd ve směru mého upoceného výjezdu, který byl zřejmě tím nejhorším, který jsem v Norsku zažil.

Chvilku je klid, tak se balím a chytám k odjezdu, když přijíždí auto a manželé ve středních letech mě žádají, jestli by si se mnou nemohli udělat fotku, prý je to nezvyklé jet takové kopce na kole. Mají toho sami dost a to seděli celou dobu v autě. Nikde neudělají krok po svých a pak se diví, že nestíhají s dechem, když jdou do obchodu. Konečně nasedám a valím směrem k ledovému království Aurlandsvegenu.

To, co jsem doposud viděl ze sedla kola se zdaleka nevyrovná této cestě a vřele ji doporučuji všem, kteří budou mít podobné chutě jako já, zkrátka něco neuvěřitelného. Za jedno má cesta krásný asfaltový povrch, provoz není velký, za svoji jízdu jsem potkal jen několik aut a motorek a příroda vynahrazuje všechny útrapy na cestě do sedla od Laerdalsfjordu. Jezera s ledem, ve kterých je vidět do velké hloubky, na hladině zrcadlícími se mraky, neskutečné tvary ledu modelovaného teplejší vodou a ticho. Ticho, nikde nikdo, jen zřídka zazní z dálky zvuk zvonce od ovcí, které debužírují na volných plochách lišejník. Jedny ovce potkávám, jdou ukázněně ve svém pruhu v protisměru... Často stavím a na plošině fotím, protože kdy, když ne teď.

Zima je vlezlá i přes sluneční paprsky, takže nenechávám nic náhodě a pěkně se nabaluji. Sem tam políznu slivovičku, takový ten můj norský actimel. Následuje nádherný sjezd dolů do neznámá. Nenechávám to moc rozjet, zatáčky jsou ošidné, tak držím rychlost zhruba na 45km/h. Zastavuji pouze u nádherné vyhlídky nad Aurlandsfjordem a nechávám si udělat na památku pár fotek, stavba je to tedy monumentální, zakončena průhledným sklem nebo plexi, výhledy jsou letecké a celý fjord máte jako na dlani i se zasněženými vrcholky protějších hor. Nelze než doporučit.

Při prudkém sjezdu potkávám ještě jednoho cyklistu, má na horské poměry nezvyklé kolo, jménem Birdy, je to údajně jeho vlastní nápad, vzhledem se to podobalo kříženci mezi známým Sobi 20 a klasickou skládačkou. Je plně naložen a hodlá si projet jenom Aurlandsvegen.

• Pokračování článku

Může se hodit:

• www.nsb.no - stránky norských drah
• www.dnt.no - norský turistický svaz
• www.visittelemark.no - stránky oblasti Telemart, info, doporučení atd.
• www.visitflam.com
• www.juvasshytta.no - chcete jít na po ledovci s průvodcem?
• www.spiterstulen.no - startovní místo na Galdhopiggen
• www.nasjonalparkriket.no - Jotunheimen, Rondane, Dovrefjell…
• www.flamsbana.no - stránky legendární železnice
• www.visitgrenland.no - informace z okolí Skienu, Porsgrunu, Bamble a Siljanu
• www.drammenturistkontor.no - info v Drammenu
• www.vkt.no - smartinger bruker buss, jeďte autobusem
• www.korsvei.no
• www.visiteastnorway.com
• www.visitnorway.com
• www.bvm.museum.no - těžba stříbra v Konsbergu a vše o muzeu
• www.geanor.no
• www.heddalstavkyrkje.no - vše o nejkrásnějším sloupovém kostele Norska

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.