Na kole na Bradlo, výlet v Hanušovické vrchovině

Cykloturistika v Hanušovické vrchovině

Už dlouho jsem se pořádně na kole nikam nedostal, takže jakmile se konečně naskytl volný víkend, neváhám a brzo ráno vyrážím. Protože mé "kopcové portfolio" delší dobu stagnovalo a také proto, že už dříve jsem o něm uvažoval, stal se tentokráte mým cílem docela zajímavý kopec - Bradlo.

Bradlo se nachází v jižní části Hanušovické vrchoviny a třeba se s kolem vyškrábat do 600 m n.m. V historii hrál docela významnou roli, již v 19. stol. na něj údajně ročně vystoupilo v průměru až 20 000 návštěvníků. V době 2. světové války pod Bradlem probíhala dělící linie mezi českým a německým etnikem, obě skupiny zde uskutečňovaly národnostně zaměřené akce (samozřejmě odděleně). Říká se mu také Moravský (nebo též Hanácký) Blaník a údajně z něj má být fantastický výhled, takže uvidíme.

Velmi brzo ráno (čeká mě docela nářez) šlapu po cyklostezkách hanáckými rovinami a brzo bez problémů rozeznávám chytré zajíce od těch blbých. Ti chytří běží přede mnou po cyklostezce tak dlouho, až je v obilí, řepce či co to tam roste, pořádná mezera a tam teprve zahnou, zřejmě aby si nezarousali tlapky a bříška. Ti blbí odbočí kdekoliv. Ale na pekáči se to nejspíš nerozezná.

Čtěte také: Skalnaté Bradlo, moravský Blaník v Hanušovické vrchovině

Ve vesnicích babičky na kolech jezdí s nákupními taškami plnými poživatin na víkend, první zoufalci už dráždí kolem svých chalup bzučící travní sekačky i se sběrači. Kosu a hrábě už jsem dlouho neviděl a také to, aby po ránu kolem domu pracoval někdo mladší, vždy jsou to jen lidé, kteří tu práci mají v krvi…

Nudná hanácká rovina je za mnou a už je tu Sobáčov, míjím hospodu, kde jsem při návratu z Mírova (z cesty k Mírovu) měl nezapomenutelné setkání se starými motorkáři.

Cyklostezka 6033 mě dovede až do Mladče na náves, pokračuji po ní dál až k mostu přes Moravu. Řeka zde vypadá až na barvu vcelku normálně, tady nic nenasvědčuje tomu, že v Čechách opět prožívali povodňové drama. Po chvíli pozorování se vracím zpět a těsně před dálnicí odbočuji vpravo po dnes už neužívané, rozbité, uzoučké asfaltce, po které se dříve jezdilo před výstavbou dálnice z Olomouce do Mohelnice.

Stále po rovině, docela to "odsejpá", auta na dálnici po levé ruce dělají pořádný randál, ale vpravo jsou krásné louky, staré stromy, lužní lesy - prostě jsem v CHKO Litovelské Pomoraví. Největší louky se jmenují Novozámecká a Hejtmanka. Kupodivu mě předjelo i na této zapomenuté silnici několik aut s přívěsy a na nich sjezdové singly a debly kanoe a kajaky, později jsem se dozvěděl, že vodáci měli na Moravě nějaké závody.

Na konci uzoučké asfaltky vpravo do Nových Mlýnů, kolem hospody Na Kodlově, kde si pravidelně dávám opravdu perfektní dršťkovou a černé pivo, je ještě brzo, takže někdy příště… U hájenky na cyklostezku 6051 a potom dlouho rovně po cestě s různorodým ale dobrým povrchem. Vlevo u cesty docela zachovalý smírčí kříž s dobře viditelnou rytinou meče, vcelku by mě zajímalo, k jaké události se vztahuje.

Po delší době doleva na cst. 6025 a potom zase po dlouhé době doprava po téže stezce, těžce "náročná orientace". Ale tu už si dávám hodně pozor, pravidelně se zastavuji u jedné slovanské mohyly. Tady v těch lesích je jich plno, vlastně i nedaleká Mohelnice je podle nich pojmenovaná. Mohyla nalezena, vyfotografována, žádný debil se do ní nepokoušel prokopat, stejně je již vytěžena a pouze pietně upravena do původní podoby, ale i tak občas rádobybadatelům nedávají obdobné objekty pokoj.

Už je zde kraj lesa, hájenka Kluče, dole pode mnou vidím Úsov. Trochu vpravo za ním masív Bradla a vlevo obdobně rozložitý Bílý kámen (588 m n.m.), na vzdálenějším horizontu v mracích a oparu se objevuje Hrubý Jeseník.

Sjíždím do Úsova, je zde zámek, synagoga a starý židovský hřbitov, nic z toho mě ale dnes neláká (byl jsem zde již několikrát a vše si důkladně prohlédl), tentokrát jsem prostě "nadržený" na ten kopec… Oddáchnu trošičku na náměstí a pomaličku se rozjíždím.

"Lízání medu" skončilo, když se jede na kopec, tak to prostě stoupá. Jedu na sever po cst. 6031, projíždím Klopinu, další je Veleboř. Zde vpravo a asi po 1,5 km doleva na cst. 6050, na tzv. okruh kolem Bradla.

Dosud docela pěkné počasí se začalo rychle kazit, takže původně plánovanou trasu jsem z důvodu docela prudké přeháňky operativně změnil. Po 3 km na zmiňované jinak docela pevné šotolinové stezce jsem dojel ke studánce a posilněn kaloriemi a tekutinami zahýbám vpravo po zelené KČT a asi po jednom kilometru stoupání jsem dosáhl metodou urputného tlačení předvrcholu Bradla (na dobrém kole, celopéru s větším zdvihem, kotoučovkami a za sucha by to bylo docela jetelné i do kopce). Altánek, informační tabule a bohužel také jedna třída na školním výletě. Fakt nechápu, proč ty děcka musí jezdit na výlety zrovna v sobotu (a to jsem ještě nevěděl, že další školní výlet potkám na zpáteční cestě u jezu v Hynkově…).

Kolo zamykám u jedné tabule, malí likvidátoři mi ho samozřejmě i tak shodili na zem (nevím, jak se jim to povedlo), ač nasrán, tvářil jsem se, že se nic nestalo. Mezi skalami a dále po schodech vylézám na upravenou plošinu na vrcholu skalního masivu a dlouze se kochám nádherným, ničím neomezeným kruhovým výhledem.

Kdyby bylo dobré počasí (nejspíše v zimě za mrazů), určitě by toho bylo vidět opravdu hodně. Takto rozeznávám v dáli hlavně hřeben Hrubého Jeseníku na severu, identifikovatelný byl např. Kamenný vrch (952 m n.m.) v bližším horizontu, na západě už zmiňovaný masív Bílého kamene a dalších vrcholů, na východě Nízký Jeseník a na jihu se někde v dáli rozplývaly hanácké roviny. Když se zadaří, mají být vidět i Chřiby, Králičák, Zábřežská vrchovina a další. Na východě je vidět šedá obloha a pěkně blýskavá bouře, no, kdyby se přesunula nad vrchol Bradla, asi by to tu nebylo jednoduché.

Dal jsem řeč s mladým párem - bikery, kteří sem přijeli na kolech ze Šumperka, když jsem jim říkal, že jsem sem dorazil z Prostějova, koukali jako puci. Společně jsme si zanadávali na blbé školní výlety, organizované o víkendech. Přiznali mi, že také čekali, že tu bude klídek a více méně samota… Prohlídl jsem ještě zdejší horolezcké terény, vyfotil čerty a pomalu jsme se vydali dolů na zpáteční cestu, mladí zpět po zelené do Kamenné a já po červené KČT do Nové Hradečné.

Prvá "sekce" mezi skalami vcelku v pohodě, člověk musí dávat jen pozor na těžiště, aby neudělal i se strojem stojku… Ovšem další úsek - fatální omyl. Za normálních okolností nádherný sjezd jak pro kolo (opravdu dobré!!!) i se skoky, také pro běžky, sáně nebo boby v zimě. Ale teď hnus, sliz, sajrajt vpravo, vlevo, vpředu, vzadu a při pádu zaručeně všude.

Až do Nové Hradečné - cca 3 km lesní cesta neskutečně poničená a rozrytá lesní těžařskou mechanizací. Po dešti každý čeká určitě mokro, nebo nějaké to kultivované blátíčko, to prostě patří k věci , ale čeho je moc... Pěšáci mají možnost jít v pohodě lesem po jehličí, ovšem cyklista to tady na této stezce v dnešní době nemá jednoduché.

Nejhorší nánosy bláta jsem ze sebe a z kola potom smyl až v Hynkově u jezu a to ještě na mě nějaké pubertální školačky (to byl ten další školní výlet) čučely, co to tropím a navíc blbě pokřikovaly. Pokud by se sem chtěl někdo na kole vypravit, což doporučuji, je lepší pokračovat stále po cst. 6050 (a ne u studánky odbočovat vpravo po zelené) na sever až k místu, kde se kříží s modrou KČT a potom na ni odbočit doprava, to je na jih.

Na vrchol se dorazí, dojede, kolo dotlačí po stoupajícím hřebenu, po vyvrcholení je možné pokračovat dále po modré tentokráte již dole, až se dorazí na silnici, z které se dříve odbočovalo na okruh kolem Bradla a po ní se dá sjet buď zpět do Veleboře nebo třeba do Nové Hradečné.

Dá se také dokončit okruh kolem Bradla po cst., ale to je jen taková "lesní projížďka" bez ceněné vrcholové prémie. Ale na tu červenou jsem v žádném případě nezanevřel. Doufám, že těžaři co nejdříve dokončí svou likvidátorskou činnost, turističtí značkaři opět obnoví a doplní značení, milosrdný čas a boty turistů uhladí znovu tuto stezku a potom bude opět určitě super!

Domů z z Nové Hradečné jsem se vysloveně loudal a přemýšlel o kamarádech, kolik toho mají odloudáno z letošního Loudání (6. ročník extrémního cyklistického závodu Loudání českou krajinou, jak jsem se už dozvěděl, letošní ročník byl hodnocen jako absolutně nejtěžší ze všech a mě strašně moc mrzí, že jsem nemohl dát druhý pokus, snad to vyjde napřesrok).

Jedna dědinka za druhou, ve Střelicích míjím další smírčí kříž (ač to nebylo mým úmyslem ani záměrem, těchto vzácných památek jsem na dnešní trati minul celkově 10, ale všechny už znám z dřívějška).

Je tu Litovel, na náměstí, kudy normálně běžně projíždím, dnes domorodci organizují nějakou pošahanou soutěž ve zpěvu či co, kolotoče, stánky. Náměstí pořadatelsky opravdu neprodyšně uzavřeno ze všech stran, lidi si museli kupovat vstupné. Můj argument, že tady na náměstí vstoupím, na druhé (protější) straně ho opustím a ještě se budu při tom dívat "na druhou stranu", abych náhodou něco neuviděl, nezabral a musel jsem se zpět prodírat zábavychtivýmimi davy a na svou cyklostezku č. 51 kličkovat mezi domy různými uličkami.

Litovel naštěstí je malé městečko, takže žádné drama, ovšem pořadatelská hloupost mě dost namíchla. Příště budu tvrdit, že "tam v tom domě bydlím a na druhé straně zase že právě jsem se tam z toho domu vypravil na lov kaprů…".

Po Litovelské anabázi jsem se znovu vnořil do toho pravého Litovelského Pomoraví, ale už to nebylo takové perfektní, jako ráno. Kvanta svátečních cyklistů, vypraných a vyžehlených, člověk na dálku cítil prášek na praní a aviváž z novučičkých cyklodresů, kola vyleštěná.

Dokud jsem se jakž takž nevyčistil u jezu v Hynkově a nesmyl zbytky bláta z Bradla, cítil jsem se opravdu nesvůj. Opravdu si myslím, že některé cyklostezky jsou profláklé a je zde vysoká koncentrace svátečních cyklistů. Jasně, někteří lidi jsou už staří a dopřávat si nářez na nějakém krpálu už není pro ně, takže tyto stezky jsou pro ně ideální.

Další část cyklopopulace to prostě nebaví dávat si úděsně do těla z toho důvodu, aby člověk prožil nějaký prchavý (ale o to vzácnější) okamžik , aby zdolal zase nějaký ten vrchol cestou nebo častěji spíše necestou a mohl se rozhlédnout po krajině. A také platí přímá úměra, že na nejkrásnější, nejutajenější místa, za nejlepšími výhledy, nejdobrodružnějšími zážitky, zaručeně vede ta nejhorší, nejtěžší, nejtrnitější, nejblátivější, nej…, ale také zaručeně nejopuštěnější cesta, ale do té se zdaleka každému nechce. A já se čím dál tím víc přesvědčuji, že např. i uprostřed Moravy není problém je najít.

Bohužel ne po utajených stezkách nebo nějakých KČTéčkách, ale prozaicky po asfaltkách, jsem to nakonec po ujetých 115 kilometrech dotáhl až domů, přes Horku, Příkazy, Vojnice, Těšetice, Slatinice, ..., kde už mě v lednici čekala zasloužené pěnivá odměna.

Když jsem známým popisoval, kde jsem byl teď a jaká byla cesta, vcelku to brali. Ale když jsem se začal zmiňovat o dalších plánovaných akcích a sháněl zájemce, podezřele rychle převáděli řeč na jiné téma a to tvrdí že kolo, hory a přírodu mají rádi… Na tuto cestu je dobrá mapa Shocart 1 : 60 000 č. 146 Horní Pomoraví.

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.