S dřívkáčem po Balkáně na kole, toulky s dětmi

aneb cyklotoulky s dětmi, vozíkem a nočníkem III

Makedonii projíždíme napříč, zhruba od severovýchodu na jihozápad. První, co upoutává naše zraky, je torzo velkolepého projektu. Ohromné betonové pilíře pozorujeme už z dálky a přemýšlíme, k čemu asi budou. Je to železnice, která měla spojovat Makedonii s Bulharskem a pravděpodobně nebude nikdy dokončena, došly peníze a potřeba jsou na něco jiného. A vůbec, vlaky dneska už bohužel neletí, trendem jsou dálnice. Krajinu tu tedy na desítkách kilometrů hyzdí pilíře, někde je jenom srovnané železniční těleso. Škoda té práce.

Zajížďka k první plánované atrakci se vyplatila. V oblasti kamenných útvarů u Kuklice eroze zformovala desítky roztomilých skalních pajduláků. A pak vjíždíme do kopců, jenže se hned musíme vracet - do cesty nám postavili neprůjezdný vojenský prostor Krivolak, který je tak utajený, že jej nemáme ani na mapě.

Počasí pokračuje jako předtím v Bulharsku, žádná velká vedra, sem tam odpolední bouřka. Nebýt těch bouřek, bylo by to ideální počasí na cykloturistiku. Ale nejsme v tom zajedno. Luděk má bouřky rád a nemá rád slunce.

Čtěte také: S dřívkáčem po Balkáně (1) aneb cyklotoulky s dětmi, vozíkem a nočníkem III

Musíme zdolat nevysoké sedýlko, ale nemáme vodu. Krajina začíná být vyprahlá, stromy se smrskly do keříků, osídlení prořídlo. Zajíždíme do malé vesnice, naštěstí tu mají obchod. Silně prohnutý a dřevěnými podpěrami podepřený strop prodejny nebudí důvěru, sortiment bídný, ale setkání, na jaká se nezapomíná. Limonádu a nanuky pro děti si kupujeme sami, ale kafe od prodavačky uvařené na malém plynovém vařiči na makedonský způsob dostáváme jak jinak, než zdarma. Turistů sem moc nezavítá, jsme pro ně vítané rozptýlení.

Z hor sjíždíme do Negotina - snad dvacet kilometrů dlouhý sjezd. V Negotinu však začínají vedra. Co bychom chtěli jiného v horoucí Makedonii. Zde je navíc nadmořská výška jenom 130 metrů. Obědváme v rodinné restauraci, nebyla zrovna levná, ale zato jsme na závěr dostali láhev domácího červeného vína. Když se ptáme na cestu, seběhne se celá restaurace, aby nám poradili.

Úžasné antické vykopávky u Stobi nesmíme vynechat - veliké město bylo pravděpodobně opuštěno po zemětřesení. To v těchto zeměpisných šířkách není neobvyklé. Je to opravdu velkolepé, zbytky divadla, ulic města, základy domů - snažíme se představit si, jak tu asi lidé žili dávno před narozením Krista.

Kopce kolem nás už nejsou holé, pokryly je vinice. Jenže na vinici se špatně hledají noclehy, tak spíme na betonovém plácku u hlídacího domečku. Večer dostáváme od projíždějící rodinky zralé meruňky, potom společně s nimi popíjíme červené víno a pojídáme balkánský sýr.

Ráno přijíždí majitelé chatičky. Schválně, jak byste se tvářili, kdybyste po příjezdu na svou chatu nalezli těsně u ní tábořící čundráky? Co byste dělali? Co byste si mysleli? Starší manželé nám podávají ruku a zdraví jako staré známé. Ptají se, jak se nám spalo, otevírají dveře domku, vytahují plastové židle a stolek, nabízejí sendviče a nalévají rakiji. Zbytek dostáváme na cestu s sebou. Už chápete, proč nás Makedonie okouzlila?

S rakijí schovanou ve vozíčku stoupáme na průsmyk Pletvar vysoký 998 metrů. Stačilo pár kilometrů a jsme zpět v horách. Kolem silnice se opět objevují tradiční trubky s pitnou vodou. Děti dostaly na starost její zásobování. Dobrovolně. Ačkoliv jsme nedávno tankovali a máme plný stav, chtějí všechny lahve vylít a načepovat novou. Rádi jim to dopřejeme, jsou to děti a víme, jak je pro ně tekoucí voda přitažlivá. A je teplo…

Na Pletvar dojíždíme unavení a zaprášení. Výhled na městečko rozprostřené pod vysokou skalnatou horou s hradem krále Marka je uchvacující. Rychle sjíždíme do moderního města tabáku a obědváme v (prý) nejlepší restauraci v Makedonii. Že jsme ještě v části země, kde nežijí muslimové, dokazuje to, že jediná mešita ve městě byla při nepokojích v roce 2004 zničena (a už nebyla obnovena).

Po jídle s Víťou zapalujeme v malém monastýru svíčku a pak se pokoušíme zdolat hrad nad městem. Bloudíme ve skalách, cesta končí a dál můžou jen polodivoké kozy a koně, my ne. Hrad Markovi Kuli zůstal nedobyt. Makedonii si užíváme. Každý den dopoledne svačíme stejně jako domorodci burek s jogurtem, děti jsou skoro všude středem pozornosti.

Za Debrešte přejíždíme do muslimské oblasti, hned je to znát. Bílé štíhlé věže minaretů trčí k nebi jako peršingy, ženy v šátcích pracují na polích do večerních hodin, lidé jsou odtažitější, řidiči rychlejší a nebezpečnější. Často nás míjejí na centimetry.

Přes dvě sedla stoupáme k Mavrovskému jezeru. Říká se jezero, ale je to vlastně uměle zbudovaná přehrada ležící uprostřed národního parku ve výšce 1 200 metrů. Velká rekreační oblast, jsou tu i sjezdovky. Stoupáme až do 1 700 metrů, podél silnice potkáváme ještě zbytky starého sněhu.

Galičnik, jedna z nejvýše položených horských vesnic, kde se každoročně na konci léta pořádají tradiční svatby. Vesnice leží vysoko nad řekou a na mapě je slabounká čárka, značící alespoň nějakou cestu dál. Jenže mezi námi a řekou je více než 500 výškových metrů, úzká pěšinka ve skalnatém prudkém terénu je spíš pro osly, než kola. Bohužel se musíme vrátit, tady bychom oddělali vozík.

Místo trápení se na úzké pěšině sjíždíme nádhernou soutěskou do Debaru, cestou nocujeme pod klášterem Sv. Joan Bigorski, černě oblečení mniši nám večer chodí kolem stanu.

Kolem Debarského jezera stoupáme dál k Ohridu, otepluje se. Ohrid je perla Makedonie, Makedonci jsou na něj právem pyšní. Jezero leží ve výšce 700 metrů nad mořem a je neuvěřitelně čisté - voda, která z něho vytéká je modrá! Všude kolem se strmí hory, na druhé straně je už Albánie. Koupeme se a nocujeme v kempu, kde dobíjíme baterky a pereme.

Následující den se touláme uličkami města Ohridu, šplháme na pevnost a obdivujeme další pamětihodnosti. V malém krámku kupujeme pití, děti zamumlaly na pozdrav "Dobry den" a prodavačka se diví, že umí makedonsky (řekne se to totiž: Dobr dan).

Ohrid opouštíme až v poledne. Objíždíme celé jezero až ke klášteru sv. Nauma, žáka Cyrila a Metoděje. Dovnitř nás průvodce nechává jít zadarmo, když jsme z Čech a tudíž známí Cyrila a Metoděje. A potom opouštíme Makedonii a vjíždíme do Albánie. Po Makedonii jsme najezdili 565 km a nastoupali 7 250 m.

Stát 3 - Albánie

O Albánii se říká, že si jí buď zamilujete, nebo ji už nikdy více nechcete vidět. Já jsem si to druhé řekla v roce 2005, poté co jsme se tři dny trmáceli albánskými horami po kamenitých oslích stezkách, kluci z vesnice nám ukradli zrcadlovku a my tak přišli o fotky z Kosova. Jenže je to jako s porodem - často se na utrpení názor časem změní.

Rozhodli jsme se dát Albánii ještě jednu šanci, ale se striktní podmínkou (která se stala nutností i díky vozíčku): držet se ověřených asfaltových cest. A tak vjíždíme už podruhé v životě do Albánie a nevíme, co nám připraví tentokrát. Upřímně, trochu se toho děsím.

Změna země je znát, na nábřeží města Podgradec lesk vysokých hotelů, mezinárodních bank, ale v uličkách kousek stranou ta známá a klasická Albánie, tedy nepořádek a špína. V podvečer se šplháme po nové silnici vysoko nad Ohrid, loučíme se s ním a míříme dál na jih. Silnice je pokryta novým asfaltem. Zatím jedeme víceméně po rovince, kopce bez lesů jsou nalevo a napravo od nás.

Korča prý nese přízvisko "Paříž Albánie", které si vysloužila díky svým širokým bulvárům, ale v reálu je to jedno šílené tržiště, kousek stranou stojí polorozpadlá a opuštěná mešita a to je vše. Koho jen napadla ta Paříž? Jak budou pak vypadat ostatní města? Raději jedeme hned po svačině dál. Počasí nám přeje, pořád polojasno, občas přeháňka, teploty do 25 stupňů.

Další den vjíždíme do hor, cesta se zhoršila, ale je to pořád asfalt. Prudká dlouhá stoupání následují strmá klesání, vesnice jsou roztroušené po kopcích, autobus tam nezajíždí, místní chodí do domovů i 3 km pěšky. Lidi jsou skvělí, zatížení na děti. Pořád se s námi chtějí dávat do řeči, pořád by nám něco dávali. Škoda, že albánsky umíme jen pár slov a oni zase neumí skoro žádný jiný jazyk. V motorestu u silnice obědváme. Mám chuť na pořádný kus masa, ale dostáváme jehněčí kosti k ohlodání. Pro místní pochoutka, nás tím zrovna neuctili.

Leskovik, horské městečko pod strmými skalnatými štíty. Silnice do něj i z něho je děrovaná, absolvujeme šílený terénní sjezd - autem se sem lze dostat snad jedině s náhonem na všechny čtyři.

Jsme kousek od Řecka, vytéká odtamtud modrošedá řeka Vjosa. Silnice podle mapy vede podél řeky, ale v reálu se šplhá po kopcích 100 - 200 metrů vysoko nad řekou. Klasická Albánie, žádné překvapení.

Táboříme v údolí s výhledem na dvouapůltisícové vrcholky pohoří Nemeckes. Luďka málem za jízdy kousl agresivní ovčácký pes. Běžel za ním a tak Luděk zrychlil; pes to blbě vypočítal a prokousl mu naštěstí jen pláštěnku na báglech.

Město Kelkyra je pravý Balkán, živo, rušno, hlasitá orientální hudba vyřvává na bazaru. To se nám líbí, cítíme se tu dobře. Projíždíme soutěskou, najíždíme na hlavní od Fieru, kde je perfektní asfalt a stoupání minimální. V rybí restauraci u silnice si z nádržky vybíráme pstruha a za pár minut jej máme na talíři.

Vjíždíme do Gjirokasteru, město bílých střech na nás udělalo dojem. Domky se šplhají do kopce vysoko nad údolí, nad tím vším dominuje pevnost Citadela, jež měla za úkol střežit i historicky důležitou silnici podél řeky Driny. Střechy domů pokryté břidlicí, město je v UNESCO. Opravdu krása!

O kousek dál ale zase řeka plná PET lahví, a když pak konečně nacházíme nocleh v poli, máme pocit, že jsme na smeťáku. I tohle je bohužel Albánie. Mění se počasí, začíná horko. Přejíždíme pohoří Gjere. Slunce do nás pere už od rána, když zdoláváme průsmyk trapných 490 metrů, pot z nás pěkně leje. Odbočujeme k mohutné vyvěračce Sirikat, koupeme se v ledové vodě a spolu s námi školáci, kteří jsou tady na exkurzi. Skáčou do vody z vyhlídky nad vývěrem, díky síle pramene hned vyplavou na hladinu!

Krajina je kopcovitá a vyprahlá, ani stromeček, ani kousek stínu. Jde do tuhého. Nejjižnější bod výpravy slavíme nanukem a pak se otáčíme a míříme na sever. Od hospody k hospodě, od stínu ke stínu. Bunkry jsou zde nějak větší a nad střílnou mají betonovou stříšku; že by díky blízkosti Řecka? Šárka prohlašuje, že bunkry mají kšiltíky. Starodávným rozvrzaným přívozem překonáváme kanál Vivari a jsme v Butrintu.

Butrint je jedna z největších albánských památek. Již v 5. století před naším letopočtem tady stálo velké město. Do dnešního dne se díky zemětřesení, vzestupu spodní vody a různým epidemiím dochovaly pouze ruiny. Ale je toho tady dost, prolézáme celý areál více než dvě hodiny. Divadlo, různé chrámy, lázně, brány, obranné zdi, ale i velké muzeum v pevnosti z 16. století na vrcholku kopce. Hlídači nás nechali, i když už bylo dávno po zavíračce.

A pak jsme už u moře. Nocujeme v olivovém háji mezi kozími bobky a přes vodu vyhlížíme na ostrov Korfu. Ve svérázném městečku Ksamil to vypadá jako po zemětřesení. Po příjezdu zjišťujeme, že se takto vyrovnávají se stavbami načerno. Výstavba různých hotýlků a penzionů je tady totiž opravdu živelná. O likvidaci takto znehodnocených staveb se už ale nikdo nestará.

Saranda má být perla albánské riviéry. I název zní romanticky, ale skutečnost je děsivá. Vjíždíme do města a vítá nás hluk a prach. Zuřivá výstavba probíhá i tady, vysoké hotely budou stát doslova jeden na druhém. Ze všech stran se ozývají sbíječky, jakoby po nás někdo střílel kulometem. Moře v zátoce je sice azurové, ale jinak toho Saranda opravdu víc nenabízí. Honem pryč odsud, dál od moře, v malých vesničkách ve vnitrozemí se cítíme lépe.

Jenže cesta vede zase k pobřeží. Říká se tomu Albánská riviéra. Je to překrásná cesta, ale její krásy si užijete nejlépe na motorce. Ještě nedávno prý nebyla asfaltová, dnes je sice nově pokryta, ale některé zákruty byly zkráceny, a tím jsou stoupání a sjezdy prudší. V dnešním parnu máme pocit, že se nehneme z místa.

Sjezd na úroveň moře je vzápětí vystřídán prudkým kopcem nahoru. Nalevo, kdesi v dálce pod námi, o 300 metrů níž láká modravé nekonečné moře. Kdybychom se chtěli vykoupat, museli bychom k němu sjet 5 kilometrů. Raději si necháváme zajít chuť a nakonec se to i vyplácí. Cesta nás k němu stejně zavedla.

Za Qeparem nocujeme v rozestavěné dřevěné restauraci přímo na pláži, konečně se i koupeme. Ráno procházíme zachovalou pevnost Aliho Paši, z výšky pozorujeme palermský záliv s ponorkovou základnou a pak nás čeká jeden z nejhorších kopců - za městem Himare šlapeme poctivých 14 % pěkně od hladiny moře.

Děti jsou vysazeny a jdou pěšky za krajnicí, já vedle nich tlačím kolo, aut tu moc nejezdí. Občas nás mine popelářský vůz. Co se to děje - popeláři v Albánii? O pár kilometrů dál a o pár desítek metrů výš se naskýtá pohled na ohromnou skládku. Sem do přírody se vyváží veškerý bordel z městeček u moře. Fuj tajbl!

Před námi vykouklo nejvyšší sedlo albánské riviéry, Llogarský průsmyk, podle mapy 1 027 metrů vysoký. Serpentiny se kroutí po kopci, ošklivý pohled. Je poledne, sjíždíme zase skoro až na nulu. Stávkuji, dneska už to nedám. Nedalo mi velkou práci přemluvit Luďka k odpočinkovému odpoledni.

Sjíždíme k moři v Dhermi, parkujeme na pláži a obhlížíme nocleh. Přichází bouřka. Pakujeme se pod střechu malého hotýlku. Scházíme se tu cestovatelská trojka: my, motorkář z Německa a mladí manželé z kosovské Prištiny. Povídáme anglicky o cestování a o poměrech na Balkáně. Nakonec v hotýlku nocujeme a večer se jdeme vykoupat do moře. Pračka nám vyprala prádlo, sušíme ho na střeše, z níž máme serpentiny silnice na Llogarký průsmyk provokativně jako na dlani.

• Pokračování článku

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.