Sedona, sedmá americká mise a návštěva státu Arizona

V roce 1923 tu byl natočen první film (němý) Zanea Greye a v roce 1945 zde začal herecky působit John Wayn

Arizonu jsme při minulých výpravách navštívili několikrát. Ale stále nás překvapí místy, o kterých jsme neměli tušení. Tentokrát přišla na řadu Sedona. Je to malebné arizonské město, které leží asi 120 km severně od hlavního města Arizony Pheonixu.

Hlavní lákadlo, proč Sedonu navštívit je skupina červených skal, které město obklopují a některé jsou přímo jeho součástí. Skály tvoří kulisu pro mnoho aktivit. Lidé sem jezdí proto, že ve skalách cítí pozitivní energii, jiné lákají stovky stezek, které prochází mezi skálami. A i bajkeři tu mají svá "hřiště".

V současné době je i velkým lákadlem pro bohaté americké penzisty. A město jim má také co nabídnout, kde utratit své dolary. To ale není můj případ. Já mám radši ty červené skály. Pojďme od začátku. Anglo - americké osídlení. To tu ještě Sedona nebyla. První anglosaský osadník přišel do Oak Creeek Canyonu v roce 1876. A víte jak město dostalo své jméno?

Padlo několik návrhů. Ale zvítězilo jméno po Sedoně Schneblyové, jejíž manžel, Theodore Carlton Schnebly, byl prvním poštmistrem ve městě. Její matka tvrdila, že si jméno vymyslela, protože se jí líbilo, že znělo hezky, tak vlastně jméno vymyslela maminka paní Schneblyové a pan poštmistr řekl, město pojmenujeme po tobě. Tak jméno Sedona není španělské, ani indiánské.

Sedona byla založena v roce 1902 a město, ale hlavně jeho kouzelné okolí, si ve dvacátých letech vyhlédli filmaři. V roce 1923 tu byl natočen první film (němý) Zanea Greye a v roce 1945 zde začal působit herecky John Wayn. V oblasti Sedony bylo natočeno kolem stovky celovečerních filmů s westernovou tematikou.

Z pohledu geologa tu Sedona vznikala před 350 miliony lety. Tak dlouho trvalo přírodě, než vytvořila červené horniny zemskými tlaky, změnami hladiny moře a erozními změnami. Nebo možná před 1 000 lety, kdy se primitivní lovci a sběrači vyvinuli v domorodé Američany, kteří farmařili a obchodovali, se vzdálenými kmeny.

Vzhůru do červených skal, které na nás působí jako magnet. Tak nás přitahují. Ještě se krátce zmíním o systému a organizaci nástupu k jednotlivým trasám. Protože město se rozprostírá přímo (mimo centrum) mezi skalními obry, tak na nástup (když tam není vyloženě zakázaný vjezd) dojet autem, vyložit posádku a odjet (všude platí zákaz parkování). A to samé při zpáteční cestě, když túra končí. Tak to řeší ti, kdož mají řidiče, který se "obětuje".

Oficiálně je to doporučované tak, že svým autem dojedete na centrální parkoviště, kde se auto odstaví a je připravený autobus, který každou hodinu rozváží hajkery k nástupům jednotlivých tras a zase každou hodinu (od rána do večera) je jede posbírat a odveze na centrální parkoviště. My volíme tu první variantu.

Dopolední arizonské slunce rozpálilo skály, které ční nad námi. A tím pádem i kamennou stezku, po které šlapeme. Obdivujeme rostliny kolem kterých procházíme a dokola sucho, sucho bez kapky vody a nesnesitelné vedro. Náš pokus končí po půlhodině chůze. Když vidím rozpálené obličeje mých pochodujících společníků, tak velím k návratu. A nikdo není proti. Už tehdy jsem se rozhodl, že se na tuto trasu vrátím.

Nový den a nová výzva. Vybíráme si "trajl" z průvodce, kde se jde kolem divoké vody, která teče mezi skalní kulisou. Podle fotek, nádherné přírodní scenérie. Vyjíždíme za ranního chládku a po příjezdu začátku trajlu, kde má bouřit voda mezi kameny, je totální vyschlé řečiště. Smutné pohledy do vyschlého koryta i smutné obličeje mladých Američenů, Kristýny a Džeremiho, kteří jdou se mnou.

Průvodce jde z batohu ven a hledáme plán B. Díky navigaci se rychle vymotáme po těch úzkých cestách. Ukecáme hlídače, který nás nechtěl pustit na další úsek cesty na parkoviště začátku trajlu. Začátek trasy prochází ohraničenou hustou trnitou vegetací, která po sto metrech končí a před námi se k našemu překvapení otevřela skalnatá krajina s několika skalními věžemi na horizontu.

Slunce ještě vrhá dlouhé stíny, ale i tak má svou sílu a kámen vytrvale ohřívá. Ve spodní části skalního masivu je stezka pro bajkery. Nám určují směr kamenné poskládané nízké sloupky poskládané do drátěných forem (i sem do skal pronikl nový stavební prvek - nestačil by klasický "mužík", který známe z hor?).

Při prohlídce trasy jsem si všiml roztroušených lidských mravenců, kteří se táhnou ve výstupové linii. Zprvu je možnost volby, kudy pokračovat ve skalách, ale kamenní "mužíci" jsou postaveni tak, aby ti, co vystupují nahoru směrovali na to nejslabší místo "kudy skála pustí". Předbíháme hodně těch, kteří jsou už přehřáti a vyhledávají stinná místa a nebo těch, kterým spadlo srdce do kalhot. Terén se totiž začíná naklánět a jsou i úseky, kdy se musí použít k postupu i k udržení rovnováhy rukou.

Amíci to tak mají nastavené. Buďto to zvládáš i s tím adrenalinem, nebo tam nelez. Prostě žádný kus lana k přidržení, nebo upevněný řetěz. Kličkujeme pod kolmými úseky přes skalní stupně, které jdou přelézt a následuje lahůdka v podobě spáry, která se na konci rozšiřuje a je vidět, jak je opracovaná od lidských zadků co se sunou a brzdí při sestupu. Moc pěkný úsek.

A skalní věže se pomalu přibližují. U stezky je umístěné ocelové lanko, ale to slouží spíše k udržení směru, aby se netvořila rozvětvená stezka než k nějaké ochraně. Fakt byla na trase místa, kde by se dalo "upadnout". Trasa končí v sedle věží, odkud je výhled na červené skalní katedrály a roztroušené domečky mezi nimi. Na zpáteční cestě potkáváme propocené odvážlivce, kteří se sápou nahoru už v notně rozehřátých skalách.

Tím dnešní den nekončí. Pokračujeme v poznávání Sedony a to místem, které si Arizoňané v roce 2007 zvolili za jeden ze sedmi divů Arizony, které vytvořil člověk. To místo se nazývá "Kaple Svatého Kříže". Je to římskokatolická kaple postavená v letech 1954 - 1956. Kaple se tyčí do výšky 21 m a je postavena na úpatí skalního útesu vysokého 300 m.

Inspirací ke stavbě, kterou objednala místní rančerka a sochařka Marguerite Brunsvik Staude, byl Empire State Bulding (mrakodrap na Manhatanu v New Yorku). Původně se o to pokoušela v Budapešti v Maďarsku, avšak po vypuknutí druhé světové války od svého plánu upustila. Proto stojí zde v Arizoně. Od kaple jsou opět skvělé výhledy i na skálu našeho dopoledního snažení.

A jak to dopadlo s tím prvním nedokončeným trajlem? Tak tam sem vyrazil v pozdním odpoledni, kdy už byli všichni návštěvníci z doliny odejíti. Znovu jsem objevoval tvary skal a jejich barevnost. Za každým obloukem nové scenérie, mrtvé, pokroucené kořeny keřů a mnoho druhů kaktusů i kvetoucích. Prolezl jsem místo nazývané "Sedm jezer". Tak poeticky pojmenovali vyhloubené misky ve skalním podloží, které vytvořila proudící voda. Dnes byla v jedné misce trocha zeleného "žabince".

Stezka se dál klikatila, obcházela jednotlivé skalní útvary a překračovala terénní vlny. Přecházela ploché kameny velikosti poloviny fotbalového hřiště a končila pod skalním obloukem, kde byl stín a příjemný chládek. Na zpáteční cestě si užívám okolní krásu i samotu. Vždyť Sedona je považována za jedno z nejkrásnějších míst v Americe, má svou barevnou, a když tomu věříte, i duchovní atmosféru.