Turistika v Bosně a Hercegovině1.4.2007 | Martin Brož
Bosna a Hercegovina stále není mezi českými turisty atraktivním cílem. Někdo o ní vůbec neví, jiný nepředpokládá, že by tam bylo něco zvlášť zajímavého nebo si myslí, že je příliš daleko. Většina si toto jméno spojuje hlavně s ničivou válkou, o které slýchali v rádiu a televizi v minulém desetiletí. Tak tedy: Bosna a Hercegovina existuje, je plná krás přírodních i člověkem vytvořených. Lze do ní dojet za 13-15 hodin nepřetržité jízdy autem, podobně jako např. do Dubrovníku či jižní Itálie. Existuje rovněž spousta (byť nepřímých) leteckých, autobusových i vlakových spojení. A pokud jde o válku z let 1992 - 1995, snaží se na ni země, která byla v letech 1878 - 1918 spojena s českými zeměmi v jednom státním celku, co nejrychleji zapomenout. A pokud jde o turisty, mohou mimo jiné využít průvodce vydaného nakladatelstvím SKY Ostrava (Treking) v roce 2004. Ten je sice zaměřen na horskou turistiku, ale je v něm pojednáno i o jiných atraktivních cílech. Hlavní město Sarajevo, průsečík čtyř kultur a čtyř náboženství, bylo již mnohokrát představováno v českém tisku. Na jeho vzhledu se v rakousko-uherském období výrazně podíleli i čeští architekti Karel Pařík, Josef Pánek, Alexander Wittek, Josef Pospíšil, Jiří Kotěra a další. V té době vznikla většina dodnes stojících, pro Sarajevo charakteristických staveb. Rozhodně stojí za to Sarajevo navštívit už jen kvůli jeho neopakovatelné atmosféře vzniklé mísením architektury turecké (včetně desítek mešit), secesní a historizující z rakousko-uherské éry, meziválečné avantgardní a socialistické (která byla v Titově Jugoslávii mnohem nápaditější než u nás, zejména pak obytné stavby připravované k sarajevské zimní olympiádě 1984). Ale tento článek vás zve k tomu, abyste si během návštěvy Sarajeva nechali půlden na poměrně dobrodružnou výpravu za jednou technickou památkou – průstup částí bývalé úzkokolejné železniční trati Sarajevo-Belehrad, postavené po částech mezi léty 1896 a 1921 a zrušené v roce 1978 z důvodu rostoucí konkurence silniční dopravy. Jedná se o první, 12 km dlouhý úsek trati mezi Sarajevem a horským střediskem Pale pod pohořím Jahorina, který vede hlubokým a úzkým kaňonem říčky Miljacky, s 12 tunely a třemi příhradovými mosty. Z trati byly odstraněny koleje i pražce, ale samotné těleso trati, byť nadále neudržované, je s trochou námahy stále průchozí – mimo zimní měsíce, kdy zde leží až metr sněhu. Vyrazit je možné od Sarajeva i v opačném směru od Pale, které se Sarajevem spojuje hlavní silnice s dobrým autobusovým spojením (přibližně 10 spojů denně). Silnice je vedena jiným údolím, takže návštěvníci tratě nejsou rušeni provozem a mohou si užít klidu a samoty. Vyrážíme jedno letní odpoledne v šestičlenné skupině. Podmínky jsou optimální, což znamená že nehrozí déšť (ten by se v husté vegetaci vymstil, neboť bychom všechnu vláhu z listů nasbírali na šaty a do bot), všichni jsou dostatečně navnaděni a mají dobré boty. Na skupinu bereme tři dobré baterky, některé tunely jsou docela dlouhé. Ze Sarajeva vyrážíme od slavné radnice postavené roku 1897 v maurském slohu na pravém břehu Miljacky a vyrážíme přímo k bývalému nádraží Bistrik, kde se kdysi nasedalo na rychlíky do Bělehradu. Nádraží (podobně jako to v Pale) dosti silně připomíná venkovské staničky u nás na Vysočině či jinde. Je v současnosti přeměněno na byty zjevně IV. kategorie. Vedle nádraží stojí ještě jeden vagon, byť už bez kol. Tělesem trati, patřičně rozšířeným, je ovšem v tomto úseku veden silniční obchvat Sarajeva. Tunel pod čtvrtí Brdo bylo při té příležitosti nutné nejen rozšířit, ale i zvýšit. Za několik set metrů se silnice od tělesa trati odpojí a my přecházíme na cyklostezku, která se začala na trati budovat v roce 2004 za prostředky EU. Peníze ale rychle došly, a tak asfalt, zábradlí, lavičky a dokonce lampy nás provázejí jen první kilometr.Tato promenáda je oblíbeným místem vycházek Sarajevanů. Jsou zde i ohniště na pikniky, zejména na místech, odkud se skýtají pěkné vyhlídky na město – trať vede dobrých sto výškových metrů nad dnem údolí. Ale už necelých pět set metrů za poslední lampou a lavičkou nás čeká připomínka zmíněné války. Červené cedule s lebkami a zkříženými hnáty a dvojjazyčnými nápisy: Pazi mine! - Attention mines! Tak tady, pouhé dva kilometry od Sarajeva, vedla frontová linie a obránci města museli trať, která se nabízela jako ideální "cesta zadem" do obleženého Sarajeva, hlídat a přehradit. V tomto úseku však k žádným větším bojům nedošlo a samotné těleso trati bylo od min nákladně vyčištěno již v roce 1997. Cedule se týkají strání nad a pod tratí, kde by se nějaké miny mohly ještě skrývat. S nadšením pro kuriozitu se u cedulí fotografujeme a vyrážíme dál. Za prvním tunelem, po nějakých třech kilometrech od Sarajeva, už ale nepotkáme nikoho, a dokonce nenarážíme ani na odpadky, které jsou všude na Balkáně neomylným příznakem obydlených a navštěvovaných míst. První krátký tunel záhy následuje druhý a po něm třetí, ve kterém už musíme rozsvěcovat baterky – uprostřed by jinak nebylo vidět vůbec nic. Na zárubních tunelu visí zbytky zabezpečovacích zařízení. Krátce za třetím tunelem vidíme dva víkendové domky. Zřejmě právě jejich majitelé udržují trať sjízdnou pro normální automobil. Přes léto jeden z nich dokonce pro výletníky otvírá dřevěný bufet s pivem a limonádou. A po dalším půlkilometru nás vlevo vítá chátrající stanička Dovliči. Vesnice téhož jména se ovšem nachází o více než 500 výškových metrů výše. Stezka, která kdysi vedla vesničany na vlak, je dávno zarostlá a nezřetelná.Vypravuji společníkům, že ve staniční budově žil ještě vloni na podzim vysloužilý strojvůdce Ibrahim se ženou, kteří nepočetné výletníky, kteří se vydali projít celou trasu – prý jedna až dvě výpravy za měsíc – zvali na výbornou bosenskou kávu a vzpomínali na staré časy, kdy úzkokolejné lokomotivy jako z pohádek o mašinkách ještě jezdily nejen do Bělehradu, ale i do Dubrovníka, ke Kotorskému zálivu, do Olova a přes nekonečné lesní komplexy v severozápadní Bosně do Splitu a Zadaru. Ukazovali k tomu i alba s černobílými fotkami, a člověk nemusel být železničním nadšencem, aby se mu svíralo srdce. Kdoví, kde je jim konec – vloni v září jsem se s nimi ještě zdravil a v říjnu už tam nebyli, ani jejich pes mne na dálku neohlašoval štěkotem… A pár set metrů za staničkou začíná trať zarůstat březovým mlázím. Ibrahim je chodil sekat kvůli dřevu na topení, ale jen tak daleko, jak musel. Břízám je kolem deseti až patnácti let a rostou docela hustě, hustý je místy i podrost (při jedné další výpravě v září jsme jen na samém tělese trati našli dvě plné tašky výborných hub, praváků, másláků, modráků a babek…). Sníme o mačetě, ale ve skutečnosti se prodrat vždy někde dá, po jednom z krajů nebo uprostřed. Cesta nám připadá delší, ale určitě nejsme od staničky víc než dva kilometry, když narážíme na první, a velice impozantní, most. Má na výšku i na délku přes 40 metrů a od zrušení trati na něj viditelně nikdo nesáhl. Boční lávky pro pěší už nejsou a mezi pražci jsou díry do hlubin. Pražce ale na pohled drží pevně, jen jeden nebo dva uprostřed se trochu viklají, ale vypadnutí pro nejbližší léta nehrozí. Technik přelézání je několik – odolní přejdou vzpřímeně, méně jistí zpravidla přelézají tak, že popocházejí po nosné traverze naklonění nad pražce, kterých se i přidržují, čímž zčásti eliminují znervózňující pohled do hlubin a v nejhorším případě, tj. uklouznutí, by zůstali ležet bezpečně celým tělem šikmo na pražcích (ti s nejsilnější závratí mohou první dva mosty (směrem ze Sarajeva) obejít slezením po sotva zřetelné stezce hustým porostem pod most, a po vyšplhání do protějšího svahu s pomocí keřů se zas vytáhnou na konec mostu. U třetího mostu, který je nejkratší a vysoký jen několik metrů, by to ale asi nešlo nikudy). Hned za mostem pokračuje prodírání křovím. Úlevou jsou v něm jen tři další, poměrně krátké tunely, některé obezděné, jiné jen proražené ve skále. V nich vegetace není. U prvního z nich slyšíme zurčet potůček. Odbočíme-li na krátkou zacházku doprava, odmění nás pohled na stupňovitý vodopádek o výšce asi 20 metrů. Od pátého a šestého tunelu je také nejlepší výhled do kaňonu, jehož dno je již několik stovek metrů pod námi, a jelikož údolí i trať v tomto úseku zatáčí, vidíme i most, který jsme před chvílí překonali. Na protější straně máme pak Orlí stěnu o výšce přes 300 metrů, zde je i nejužší místo kaňonu. Trať, která měla v době své stavby především vojenský účel (rychlé přesunutí vojska k srbské hranici pro případ války s tímto státem) dala stavitelům zjevně pořádně zabrat, i když pomineme mosty a tunely. Svah pod námi, se sklonem 50-70 stupňů, bylo na mnoha místech nutné zpevnit opěrnými zdmi z lomového kamene, vysokými desítky metrů. Krátce za šestým tunelem narážíme na betonovou strážní pozorovatelnu, patrně zbudovanou narychlo v létě 1915, kdy srbský protiútok dobyl i Pale a nakrátko ohrožoval Sarajevo. Krátce nato překonáme i druhý most, na nějž navazuje sedmý, poměrně dlouhý tunel s částečným závalem, při jehož překonávání je dobré být opatrný, a za ním je vpravo obezděný pramen a u něj kámen s datem dokončení úseku Sarajevo - Pale (1905). Je zde i zrezivělá trubka, patrně improvizovaná studna kde parní lokomotivy v případě potřeby dobíraly vodu. A zde konečně začne porost řídnout a my můžeme zrychlit krok. Jen ale pozor, abychom právě proto nezmeškali hlavní atrakci tohoto výletu! Jsme totiž poblíž dvojího přírodního unikátu – skalní brány, kterou protéká říčka Miljacka, a pod ní tvoří balvanitou kaskádu s mnoha obřími hrnci! Být taková atrakce u nás, je obehnána plotem, doplněna naučnou stezkou s informačními panely, šipkami z nejbližších vesnic a nepochybně se u ní vybírá i vstupné. Tady ji však můžeme velice snadno minout bez povšimnutí. Dorazíme ke vstupu do devátého tunelu a ještě před ním se podíváme doleva. Výška trati nad kaňonem se snížila na nějakých třicet metrů a svah již není tak prudký. A pak spíš vytušíme než uvidíme slabě zřetelnou stezku odbočující hustým lesem prudce dolů, k říčce. Po ní je to jen necelých sto metrů a stojíme u řvoucí kaskády. A přímo před námi je ona impozantní skalní brána, patnáct metrů vysoká a šest až sedm široká, kterou Miljacka protéká. Co nám ovšem brzy zkazí náladu, je nesmírné množství PET lahví a jiných odpadků, zachycených na březích Miljacky, a poněkud zavánějící voda. Přece jen jsme v zemi, kam čističky odpadních vod ještě nedorazily a ekologická osvěta jakbysmet… Vrátit se je třeba stejnou cestou, brána není průchozí. Projdeme devátým tunelem a stojíme před třetím a posledním, nejkratším mostem zhruba na devátém kilometru ve směru ze Sarajeva. Zde dále zeslábne hustota porostu, vzrostlé břízy zmizí a zprava z vrchu se na trať připojí vydupaná cesta z pastvin. Čas od času proto lze na trati narazit na dobytek, což poskytne příležitost k efektní fotografii "kráva v tunelu" (rády se tam totiž v parném létě chladí). Za dalším tunelem se pro změnu zleva připojí dřevařská silnice, která prochází posledními dvěma tunely. V praxi to znamená, že v nich na rozdíl od předchozích musíme počítat s loužemi a blátem. Zbývají poslední dva kilometry a jsme ve čtvrti Bare, kde se nachází obdobně romantické nádražíčko, přeměněné na byty, několik krámků a pomník srbským válečníkům z občanské války. Všechny nápisy jsou zde v cyrilici, na rozdíl od Sarajeva, kde se píše latinkou, jazyk je však stejný. Kulturně - poznávací a trochu dobrodružný výlet končí… S dalšími články se budete moci postupně sesznámit na stránkách dalších čísel tištěné verze časopisu Treking. Líbil se vám tento článek? Diskuse k tomuto článkupřidat názor zobrazit celou diskusi
vąe v klidu, jeden chybějící most se obchází, dva přelézají (v klidu), stav OK. POdle mne jde cesta absolvovat i bez baterky, tunely nejsou aľ tak dlouhé a v půlce je holt třeba pečlivě naąlapovat:)
Bacha na autobusy zpátky do sarajeva - je tam nějaká objíľďka, takľe jízdní řády neplatí, cesta trvá déle a je kapku draľąí. Kdy to maj dodělat, těľko říct..
asi to nedodělají nikdy, protoľe je tam pomezí RS a federace BiH. Je to politický problém, jinak dobrý výlet :)
v jednom státním celku s českými zeměmi byla Bosna a hercegovina spojena v letech 1908 - 1918, ne od roku 1878. V roce 1878 sice Berlínský kongres schválil legální okupaci Bosny a Hercegoviny rakouskými vojsky, ale formálně spadala BiH stále pod Osmanskou říąi. Definitivně anektována byla BiH aľ v roce 1908, kdy vyuľila chaotické situace v Osmanské říąí, kde probíhala Mladoturecká revoluce. Tak to jen pro přesnost. :-) Jinak článek super, Bosnu a Hercegovinu můľu jenom doporučit. Skvělí lidé, nehledě na to, zda jde o muslimy, katolíky nebo pravoslavné křes»any. Vąichni jsou rádi, ľe válka je za nimi a těąí se z ľivota.
zdravím, nevíte někdo, jak je na tom stav trati aktuálně? slyąel jsem o hrozbě stavby cyklostezky, rád bych si to v červnu jeątě stihl projít :) Díky
Rado: práve som sa vrátil zo Sarajeva a cyklotrasa je vyasfaltovaná od Kozieho mosta (Kozija ćuprija) uličkou na juľnom brehu Miljacki. K tunelu bývalej trate pod ątvr»ou Jarčedoli vedie prudąí výstup, ktorý je vybetónovaný s priečnymi dráľkami. Od tunela opä» vedie asfaltový chodník okolo oploteného ihriska pod ulicou Močila a zanedlho asfalt, osvetlenie i kovové zábradlie končia pri vyhliadke na Kozí most. Ďalej uľ pokračuje drevorubačmi rozjazdený násyp ľeleznice, ktorý je celý vyčistený od krovia aľ po bývalý prvý most, ktorý je úplne odvezený vrátane trosiek. Chýbajúci most sa dá pekne obís» vyąlapaným traverzom na úrovni mosta (pozor na zmije - videli sme dva statné kusy a to bol apríl). Od piliera začína zarastený úsek, kde sa treba preplieta» pomedzi stromčeky po viditeµnom chodníčku. Zanedbaná stanička Dovlići je uľ dlhąie neobývaná (kniľný sprievodca spomína priviazaného psa).
ahoj, moc díky za informace, jeątě se zeptám na jednu věc. do sarajeva dorazíme kolem 22. hodiny, takľe je to dost blbé. uvaľoval jsem, ľe vyrazíme pěąky ke kozímu mostku a pokusíme se přespat v některém z tunelů na trati (moľná ale srabsky usnu v hotelu). jak je to tam s minami a mohl bys mi prosím přesněji popsat cestu k nástupu na tra»? v sarajevu jsem byl jednou, mapu mám zastaralou, tak nevím, zda tam na 100% trefím. lze tam dojít od kozího mostku? ten tuąím leľí na druhém břehu miljacky... dík
Rado: tabuµky "Pazi mine!" sú stále v teréne v okolí Kozieho mosta po prvý tunel za vyasfaltovaným úsekom. Podrobnú mapu Sarajeva nájdeą na http://www.navigator.ba/maps/sarajevo/index.php, treba sa dosta» do ątvrte Jarčedoli (buď ulica Močila alebo ulica Alije Bejtića) a priebeh úzkokoµajky si pozri na GoogleMaps (tra» je pekne viditeµná). Áno, od Kozieho mosta vedie cesta ku trati a to keď stojíą na severnom brehu Miljacki, prejdeą na druhý breh mostom a stúpajúcou cestou na západ do svahu okolo skupiny domov. Tra» vedie vo svahu nad ulicou, takľe treba len stúpa» cestou nahor a na prvom rázcestí ciest zaboči» na juhovýchod do kopca po vybetónovanej cyklocestičke, ktorá vyústi na tra» vedµa tunela pod Jarčedoli. Bivakova» by sa dalo aj na trati (smer Pale). Za vyasfaltovaným úsekom trate sú asi 3 piknikovacie miesta s lavicami, kde by sa dal postavi» malý stan.
Na cestě ze Sarajeva uľ první most nestojí, trosky ocelové konstrukce leľí v dole v říčce. Lze vąak obejít vpravo po svahu po viditelně vyąlapané pěąině.
Ano, most jsme nenaąli jiľ v létě 2008. Na druhou stranu, cesta aľ k němu je naprosto pohodlná a prosekaná. Prodírání začíná aľ za "ním".
http://picasaweb.google.com/sevcik.daniel/BaHAMY08BosnaHercegovina#5241789701631684226
Rado: počas apríla cez Veµkú noc sa zberáme do Sarajeva a v pláne je aj prechod po trati úzkokoµajky, tak potom dám vedie» aktuálny stav.
Další související články:+ Turistický průvodce Bosna a Hercegovina; Černá Hora+ Boračko jezero; Bosna a Hercegovina |
|