Cestopis Kostarika: fauna a flóra, činné sopky, národní parky a přírodní zajímavosti Kostariky

Ráj zvaný Kostarika

Obloha se opět zatáhla. Od našeho příjezdu do národního parku Tortuguero skoro nepřetržitě prší. Zelená džungle deštního pralesa tvoří nad námi přírodní baldachýn z lián a palem, ale proti silné bouřce nás neochrání. Tukani a leguáni se tiše skrývají pod velkými listy tropických stromů a určitě by jim trochu sluníčka nevadilo. Povykující vřešťani nepřetržitě upozorňují na svou existenci. A to za každého počasí.

"Ne, to není zrovna dobrý nápad vydat se dnes na zdejší vulkán", vysvětluje nám lámanou angličtinou Chuan, jeden ze zdejších správců. "A už vůbec ne v dešti, pokud nechcete skončit v nemocnici, nebo rovnou v márnici…!" "Ale v zásadě je výstup možný?" – nenecháváme se odbýt. Kdo ví jestli se do těchto končin někdy vůbec vrátíme a kromě toho dny v roce, kdy tu neprší, by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Takže pravděpodobnost, že při naší další návštěvě bude svítit slunce je minimální. Po několika dalších minutách dohadování je Chuan ochoten dovést nás motorovým člunem aspoň k úpatí vulkánu. "Ale na vrchol, tam už musíte dojít sami!!!

První velké krůpěje nedaly na sebe dlouho čekat. Halíme se do nepromokavých ponč, i když brzy zjišťujeme, že jsou nám málo platná. Vlny na řece jsou čím dál větší. Náš motorový člun v tomto živlu záhy připomíná ořechovou skořápku, a to není zrovna příjemné při představě, že se zde v hlubinách prohání nejeden krokodýl. Proud špinavé říční vody nám stříkl do tváře. Prskáme jako staří hastrmani.

Chuan se jen škodolibě usmívá. "Já jsem vás varoval!" Jsme na místě. "Běžte pořád rovně asi 200 m, pak uvidíte po pravé straně vysekaný otvor do pralesa, potom stačí jít jenom vzhůru přímo za nosem. Před rokem, při mém posledním výstupu vedla na vrchol celkem slušná stezka. Pokud nezarostla, držte se jí…" Dunění vln pohltilo Chuanův hlas. Rychle si ještě domlouváme čas, kdy se opět setkáme a poté se motorový člun ztrácí v hustém dešti.

Vydáváme se na cestu. Brzy chápeme, že dosavadní varování bylo opodstatněné. Boříme se do bahna. Déšť mezitím zesiluje. Jsme promočeni na kůži. Ze slibované stezky zbylo málo. Přelézáme kmeny stromů. Brodíme se kapradím. Po třetině cesty následuje prudký výstup vzhůru. Přidržujeme se kořenů, ale je nám to málo platné. Pod nohama vše klouže. Lezeme po čtyřech, několikrát sjíždíme dolů a celí od bláta šplháme opět nahoru. Konečně jsme dorazili na vrchol. Pohled, který se nám nabízí, však odškodní všechny útrapy. Zelené moře deštného pralesa protínají ramena říčních kanálů. A tam v dáli za obzorem, směrem k hranici s Nikaraguou - obrovské mořské vlny omývají černý lávový písek Karibiku.

Národní park Tortuguero je bezesporu jeden z nejnavštěvovanějších národních parků Kostariky. Je rájem nejenom pro ornitology – hlavně kvůli pestrobarevným kolibříkům, ale i pro botaniky. Konstantní vlhkost deštného pralesa zaručuje ideální prostředí orchidejím. Odborníci odhadují, že v celé zemi roste víc než 1 400 druhů této vzácné rostliny. K nalezení je všude. V nížinách a dokonce i v oblasti vulkánů. Kostarika se může pochlubit i 800 druhy kapradin, což je podstatně více než se nachází v celé severoamerické oblasti. Některé z nich dosahují výšky dvou metrů. Tak není divu, že i místní obyvatelé je často používají místo deštníku…

K našemu velkému překvapení déšť skoro ustal. I když ne na dlouho. Černé mraky, které nám plují nad hlavou, jsou toho neomylným důkazem. Proto se rychle rozhodujeme pro sestup. Chuan nás dole už očekává. Tentokráte není sám, ale ve společnosti několika amerických turistů, kteří mají namířeno do vesnice Tortuguero. Je to jediné místo široko daleko, kde se dají koupit cigarety. Vesnička Tortuguero je směsice několika pestrobarevných dřevěných chatrčí. Před každou z nich dřepí skupinka mladých lidí ve vytahaných tričkách. Hlasitě diskutují o smyslu života. Sladká vůně marihuany se mísí se slanou příchutí moře a z místní restaurace se ozývají karibské rytmy.

Usedáme na rozviklané dřevěné stoličky. Stoly jsou pokryty kostkovanými papírovými ubrusy. Uprostřed stojí nádoba s čili omáčkou. K výběru jsou dvě jídla: rýže s černými fazolemi nebo tamalas. Tamalas je typické kostarické jídlo. Tvoří ho těstovinové tašky plněné zeleninou – přes Vánoce i vepřovým masem, které se pečou v kukuřičném listu. Jelikož jsme od rána nic nejedli, objednáváme obojí.

Mezitím uplynula hodina, venku se opět rozpršelo a my "pořádáme" už druhou misku pečených banánů. Vážně pochybujeme, zda vůbec něco dostaneme. Že by byla naše španělština tak špatná? Vzdáváme se jakékoliv naděje, ale vtom se již objevuje černovlasá Maria s talíři v rukou.

Okolo páté hodiny vyrážíme zpět do tábora. Je nejvyšší čas. Po setmění je pláž nebezpečná. Nejenom kvůli přepadům, ale i obrovským vlnám, které s velkou silou dorážejí na pobřeží. Nohy se nám boří do tmavého písku. Kokosové palmy se klátí ve větru jako párátka a hučící moře přehluší každé naše slovo. Člověk si sotva dokáže představit , že právě tato část Karibiku je místem, kde si staví svá hnízda téměř vyhynulé mořské želvy, aby zde přivedly na svět své potomky.

Po dvou dnech opouštíme Tourtuguero a vydáváme se směrem k sopce Arenal. Zeleň deštného pralesa vystřídala zeleň banánových plantáží. Zastavujeme se u jedné z nich. Je neděle, ale přesto se pracuje. Život zdejších lidí je velmi tvrdý. Muži i ženy tu dřou sedm dní v týdnu za směšný plat, který stačí pouze na to, aby několikačlenná rodina žila v malé místnosti s jednou žárovkou (povoleno maximálně 60 Watt).

I zdravotní zabezpečení je na velmi nízké úrovni. Práškovací letadla už dávno nepomáhají jenom růstu banánů. Hnojivo se stále častěji dostává i do pitné vody. A tak rozsáhlé epidemie tu nejsou žádnou výjimkou. Třicetiletá Margarita pochovala tak v průběhu jednoho roku čtyři své děti.

Opět se rozpršelo. Chuan konečně převzal od několika dělníků svazek dopisů, které má v nejbližším městě odeslat, a my můžeme pokračovat v cestě. I když ne dlouho. Kamenitá silnice náhle mizí a místo ní se před námi objevuje rozvodněná řeka. Bezradně se díváme do mapy. Chuan se dušuje, že tu včera určitě nebyla. "Za to mohou ty hrozné bouřky!" – dodává na vysvětlenou. Co teď?

Vrátit se zpět a zvolit jinou trasu, by znamenalo ztrátu čtyř hodin. To si nemůžeme dovolit! Bereme si na záda naše batohy a brodíme se na protější břeh. Mezitím se i Chuan snaží opatrně dostat svůj džíp na druhou stranu. K všeobecné úlevě se mu to podařilo bez větších potíží. Zato my jsme promočeni na kůži.Celé bohatství světa bych najednou dala za suché oblečení. Divím se sama sobě, ale možná musí někdy člověk urazit tisíce kilometrů, aby byl schopen ocenit i takovou samozřejmost…

Pozdě odpoledne přijíždíme k sopce Arenal, jejíž vrchol se skrývá v hustých mracích. Neustálé dunění a hřmot upozorňují na to, že tento vulkán je pořád činný. K poslednímu velkému neštěstí zde došlo v šedesátých letech, kdy bylo kompletně zničeno město Tabacón. Ale život jde dál. A jak už to bývá, neštěstí je nejlepší obchod. Od té doby sem ročně míří tisíce senzacechtivých turistů, aby po setmění mohly pozorovat stékající rudě červenou lávu.

Kostarika je vůbec bohatá na sopky. V blízkosti hlavního města San José se nacházejí hned dvě z nejznámějších. Poás – ležící ve výšce 2 704 m n.m. - a o něco vyšší Irazú, který dosahuje 3 432 m n.m. Poás vyvolával už v dávných dobách u domorodých obyvatel strach a hrůzu. Proto byl uctíván jako božstvo, kterému lidé přinášeli oběti v podobě mladých dívek házených do kráteru. Ale i dnes pohlížejí lidé na Poás s obavami a nedůvěrou. V roce 1994 byla jeho erupce natolik silná, že veškeré místní obyvatelstvo v blízkém okolí bylo evakuováno.

I když v poslední době zaznamenávají vulkanologové opět zvýšenou činnost, je stále možné dostat se do bezprostřední blízkosti kráteru, z kterého pomalu stoupá síra. Vulkán Irazú, který j dodnes aktivní a jeho název pochází z indiánského slova arzatzu, což v překladu znamená "hřmící hora", se do povědomí světové veřejnosti naposledy zapsal 13. března 1963. Tehdy se opět probudil k životu. Právě v době návštěvy amerického presidenta John F. Kennedyho. Měsíční krajina, která se rozprostírá okolo 300 metrů hlubokého kráteru, však denně přitahuje stovky turistů a dělá tak z Irazú "Grand Canyon" Kostariky.

Naší poslední zastávkou je národní park Cahuita. Tato oblast proslula dříve pěstováním kakaa. Bohužel však byly kakaové plantáže v osmdesátých letech napadeny plísní a od té doby je hlavním zdrojem obživy místního obyvatelstva rybolov. Vláda v San José se ale chová k tomuto regionu velmi macešsky. Důvodem je pašování drog z blízké Panamy. Proto i turismus sem začíná pronikat velmi zvolna. Policie je zde všude.

Jedna z jejích patrol nám máváním přikazuje zastavit na kraji silnice, kde se podrobujeme – dnes mimochodem už třetí - protidrogové kontrole. Po několika minutách jsme ale opět volní. I když ne na dlouho, mladí aktivisté hnutí Greenpease vytvořili barikádu uprostřed cesty a bez příspěvku na záchranu deštného pralesa nejsou ochotni nás pustit dál.

Cahuita je určitě jeden z posledních pozemských rájů na tomto světě. Se svými nekonečnými plážemi, omývanými bílou mořskou pěnou, s dlouhými listy kokosových palem, ve kterých tiše dřímají lenochodi, leguáni a štěbetající tukani. Slunce pomalu zapadá a já si představuji sama sebe za deset let, ve stejném čase a na stejném místě. Najdu zde opět toto zelené království?

Bohužel ani Kostarika nebyla schopna zabránit systematickému kácení deštného pralesa. Nejenom export dřeva, ale i zřizování nových plantáží pro důležité exportní artikly jako jsou banány a káva, jsou důsledkem toho, že ročně mizí okolo 520 km² deštného pralesa. A tím i životního prostoru pro mnoho druhů zvířat jako třeba jaguáry, papoušky Ara, ale i jedovaté hady.

Přes to všechno je ale Kostarika jedna z mála zemí střední Ameriky, která si uvědomuje, že i příroda může být pro ekonomiku prospěšná. Jelikož export banánů a kávy stagnuje, a to hlavně díky velké konkurenci ze strany Brazílie a Kolumbie, snaží se současná vláda vsadit na ekoturismus. Proto je dnes už 27 % území státu součástí jednoho z národních parků. Na jejich údržbu uvolňuje vláda ročně nemalé prostředky. To si může dovolit i proto, že Kostarika nemá žádné vojsko.

K poslední občanské válce, která trvala dva měsíce, došlo naposledy v roce 1948. Po ní byla armáda rozpuštěna a demokratická ústava z roku 1949 zakazuje její znovuvytvoření. Stabilitu této země zabezpečuje jednak mírová smlouva se sousedními státy z roku 1987, ale i skutečnost, že tato země nemá v současnosti žádané nerostné suroviny. Má "jenom" přírodu, přírodu a znovu jen přírodu…

Červený sluneční kotouč už skoro dosedl na mořskou hladinu a kokosové palmy, které obsadil houf kapucínů, vrhají dlouhé stíny. A mě najednou napadá, že mnohdy bohatství jedné země spočívá právě v tom, že žádné nemá. Kdoví, jak by tento kout světa vypadal, kdyby měla Kostarika třeba naftu…

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.