Guatemala, cesta za krásou vulkánů střední Ameriky - tektonický zlom je zdrojem častých zemětřesení

Guatemala: Za krásou guatemalských vulkánů

Středoamerickou Guatemalou jako páteř prochází rozsáhlý masív Kordiller. Tvoří hradbu mezi úrodnou, hustě osídlenou nížinou na jihu a mírnou pahorkatinou Petén na severu země. Mohutný litosférický zlom u pobřeží Tichého oceánu je zdrojem častých zemětřesení. Společně s desítkami vulkánů je zdejší oblast Kordiller jedna z nejaktivnějších na naší planetě. Přes svou ničivou sílu jsou sopky nedílnou součástí života prostých Guatemalců, kteří na jejich svazích našli svůj domov.

Cesta do oblak

Ráno odjíždíme z pohraničního městečka Ciudad Hidalgo a míříme dále do vnitrozemí. Guatemalu křižují tisíce barevných, kodrcavých autobusů a jeden z nich nás odváží do San Marcos, městečka ve dvou a půl tisíci metrech nad mořem. Po několika dnech strávených u horkého pobřeží Pacifiku se konečně ochlazuje a nad strmými štíty hor se povaluje mlha.

V San Marcos na nás okamžitě pokřikují místní "naháněči", aby nám nabídli další spoj. Ve směnárně si měníme dolary na guatemalské quetzaly, abychom mohli zaplatit cestu do malé vesničky San Francisco (guatemalská měna dostala jméno podle legendárního ptáka quetzala, jehož Mayové uctívali jako božstvo).

Čtěte také: Ometepe - dva kopce v jazere, Nikaragua

Než se autobus rozjede, úzkou uličkou mezi pasažéry několikrát proběhnou ženy a dívky s koši na hlavách. Nabízejí ovoce, ananas a banány (piňa a platanos), zmrzlinu a cukrovinky. Výřeční muži zase vychvalují přednosti obuvnických šídel a kalkulaček. Konečně vyrážíme, ale o podbízivé autobusové prodejce nemáme nouzi ani na dalších zastávkách.

Volcán Irazú. Medzi tie, ktoré raz za niekoľko desaťročí vystrašia miestnych obyvateľov, patrí aj Volcán Irazú. Jeho názov je odvodený od indiánskeho pomenovania "arzatzu" - hrmiaca hora. S takmer tri a pol kilometrovou výškou (3 432 m n.m.) a rozlohou okolo 500 km², patrí tomuto stratovulkánu primát medzi aktívnymi kostarickými sopkami …více

Batohy máme přivázané na střeše. Krajina za oknem nabízí překrásné pohledy do hlubokých údolí i zeleného pralesa. Občas autobus zastaví v malé vesničce, kde je jen jediný krámek s nápisem coca-cola. Jindy zas uprostřed zeleného koberce kávovníků, kde nasedají muži s mačetami a ženy, které mají kolem ramen uvázané děti v barevných látkách.

V těchto jednoduchých zavinovačkách převážejí svá nemluvňata po vzoru našich kočárků, aniž by je musely jakkoliv nést. Matce za krkem pohodlně chrupe miminko a ona má obě ruce volné. Praktické, že? Starší děti zas zvědavě pokukují po šestici "gringos" v šortkách a s červenými, spálenými tvářemi. Na rozvrzaných sedadlech se mnohdy tísní tři lidé a v uličce postávají ti, co se na sedadla už nevejdou. Chlapík v baseballové kšiltovce, vybírající peníze za lístky, se ale mistrně proplétá davem a ještě za jízdy stačí slézt ze střechy, kam vytáhl velký koš ovoce.

Do San Francisca přijíždíme asi v půl šesté. Nandáváme si na záda zaprášené batohy a odcházíme do kopců. Jsme ve výšce necelých 3 000 metrů a Tomášovi není dobře. Proto rozbíjíme stany nedaleko vesnice a chystáme se ke spánku. Vrchol vyhaslého Tajumulca zatím jen tušíme v podvečerní mlze. Když se ale kolem osmé mlha roztrhne, naskýtá se nám úchvatný pohled na nejvyšší horu Střední Ameriky - 4 220 metrů vysoký Volcano Tajumulco.

Ráno zjišťujeme, že v noci mrzlo. V lahvích vody máme vrstvičku ledu, ale pít se z nich dá dobře. Vyrážíme v půl osmě s plnou bagáží na zádech. Zespoda se vrchol zdá nadosah ruky. Vane poměrně silný vítr a přesto, že sluníčko pálí, je dobré nechat si mikinu a větrovku. Jdeme prašnou cestou, překračujeme lávové kameny a ve stínu jehličnatého lesa, několik stovek metrů pod vrcholem, přeci jen schováváme batohy.

Na vrchol se dostáváme v půl jedenácté. Je nádherné počasí a když se rozhlížíme, zůstáváme s pusou dokořán ohromení krásou okolních hor. Z bílých mraků vystupují jako malé ostrůvky z moře další a další vrcholky. Usedáme na okraj kráteru a vychutnáváme si dokonalé ticho. Jen malé ještěrky šustivě pobíhají po holých kamenech. Zůstáváme na vrcholu několik hodin, abychom si do sytosti vychutnali zdejší nevšední krásu. A nejsme jediní, komu Tajumulco učarovalo.

Když sestupujeme, potkáváme mezi prvními stromy několik vesničanů v pestrobarevných oděvech. Muži i ženy nesou na zádech velké pytle a na naše zvědavé otázky jen ukazují směrem na vrchol. Snad nějaká slavnost, dohadujeme se. S Jirkou scházíme do San Franciska, sehnat dostatek pitné vody.

Několik půllitrových lahví kupujeme v malém krámku u cesty, schovaného pod konstrukcí lešení. Postarší přívětivý pan majitel se hned ptá, odkud jsme. Českou republiku nezná. Musíme říct Evropa, teprve potom kýve na srozuměnou. Trávíme druhou noc pod sopkou a než se hory pohrouží do tmy, máme možnost obdivovat ohnivý západ slunce nad majestátním Taajumulcem.

Tropická třítisícovka

Lago de Athitlán je třetím největším guatemalským jezerem. Leží v nadmořské výšce 1 500 metrů a v jeho průzračných vodách se zrcadlí vrcholky okolních vysokých štítů a sopek.

Dnes již potřetí přesedáme. Mladík hbitě vylézá na střechu autobusu a my jako obvykle trpělivě čekáme, až nám podá batohy, abychom si je mohli odnést k vedlejšímu. Ale čekáme marně. Vykoukneme zpoza rohu a nad hlavami nám prolétne jeden batoh. Mladíci si je suverénně přehazují několik metrů vzduchem z autobusu na autobus. Nakonec letí opalovací krém a baterka. Trneme, ať jsou to jediné věci, které vypadly z našich batohů!

Vystupujeme v Parajachelu, městě, které žije cestovním ruchem. Po několika dnech tu potkáváme první hloučky turistů, převážně mladé lidi v kraťasech a rozepnutých barevných košilích. Kráčíme širokou dlážděnou ulicí, pokukujeme po krámcích a chováme se nevšímavě k chlapíkovi, co nabízí své průvodcovské služby.

Příjezdy autobusů s turisty skýtají pro domorodce lákavou možnost výdělku. Několik anglických slov stačí, aby nabídli ubytování, restauraci či jakoukoli dopravu kamkoli. Neodbytný, drobný mužík s námi jde až do přístaviště, odkud chceme plout na druhý břeh Athitlánu. Náš příchod vyvolává mezi postávajícími lodníky vzrušení a okamžitě se mezi nimi rozpoutává slovní pranice za kolik kdo je schopen nás odvést do San Pedra.

Po půl hodině plavby přistáváme u malého dřevěného mola, u něhož už postává několik mužů. Srdečně a mile nás v San Pedru vítají a doporučují nám malý hotýlek nad přístavištěm. Majitel je usměvavý mužík v kšiltovce. Ochotně nám ukazuje dvojlůžkové pokoje po 12 quetzalech. Na chodbě je kuchyňka a na prosluněné verandě si můžeme odpočinout ve stylových hamakách (houpací síť).

Ráno vyrážíme na sopku San Pedro brzy. Ulice městečka se pomalu probouzejí. Otvírají se krámky pekařství a stánky s ovocem. Usměvavá paní nám ukazuje rukou k vulkánu a na cestu nabízí banánový chléb. V příkrých svazích potkáváme několik mužů se zavěšenými mačetami přes ramena. Každé ráno stoupají po svazích sopky na vysoko položené plantáže kávy a kukuřice.

Úzká stezka se brzy skryje pod zelený příkrov vysokých stromů a hustých křovisek. V pralese panuje dusno a vlhko. Špatně se nám dýchá, často zastavujeme, ale můžeme si tak prohlédnout rozmanitost zeleného lesa. Cizopasné bromélie lačně obepínají kmeny stromů a poskytují tak dokonalý úkryt mnoha druhům ptáků a savců. Také samotný kráter San Pedra je pokrytý bujnou vegetací, takže si nemůžeme vychutnat pohled na příkré sopečné stěny.

Dokonalý výhled na jezero Athitlán a sousední sopku Toliman se naskýtá až z jižního vrcholu. Je o něco nižší, než nepřístupný 3 030 metrů vysoký severní vrchol, ale přesto jsme se svým výkonem spokojeni. Dáváme se do řeči s mužem, který vysvětluje proč není radno pouštět se do objevování dalších sopek. Prý se v horách ukrývají banditos. Občas se objeví zpráva o přestřelce mezi nimi a najatými průvodci, či strážci parku.

Poslední den v San Pedru tráví každý po svém. Malé školní hřiště se už od rána změnilo v rušné tržiště. Pestrobarevně oděné ženy a dívky chodí rozvážně od jednoho zboží k druhému. Stydlivě se usmívají, když si všimnou namířených fotoaparátů. Odvrátí snědou tvář a husté černé vlasy se zavlní kolem hlavy.

Muži v kloboucích postávají v hloučcích a jen někteří mají na sobě tradiční pestrobarevné kalhoty. V těch chodí spíše staří, protože guatemalské mládí se obléká do džínsů a pestrobarevným triček. Už od hotelu se proplétáme davem. Naposledy se usmějeme na mladou mayskou dívku, která nám každý den před kavárnou nabízela výborný sladký chléb.

Pohled do středu Země

V roce 1773 zničilo Antiguiu rozsáhlé zemětřesení a z hlavního města se na dlouhá léta staly jen trosky. Dnes je hlavním městem dvoumilionová Guatemala, ale Antigua si uchovala neobyčejný půvab a dnes je právem zapsána na listině světového kulturního dědictví UNESCO.

Nevšedním zážitkem je pohled na polorozpadlé ruiny kostelů a chrámů. Nedaleko El Acro (brány klenoucí se přes celou šíři ulice) se v jednom z nich nachází největší kašna ve Střední Americe. Čtyři kamenné paprsky se sbíhají ke středovému podstavci, z něhož dnes již bohužel voda netryská. Přesto pohled na sedmadvaceti metrovou fontánu bere dech.

Téměř na každém kroku se setkáváme s neodmyslitelnou mayskou kulturou. Muži na ulicích prodávají tradiční indiánské sošky z obsidiánu a dřevěné masky. Turisté, a nejen návštěvníci Antugui, jsou po všem mayském doslova lační,. Díky tomu si Guatemalci lépe uvědomují svůj původ a dokáží toho i dovedně využívat v obchodě a rozvíjejícím se cestovním ruchu.

Mayové žili na území jižního Mexika a Guatemaly již v 8. století př.n.l., ale teprve na přelomu letopočtu vytvořili rozsáhlou a fungující říši. Byli to zruční řemeslníci. Vytvářeli kamenné sochy, malby, dokonalou keramiku a nástroje. Zabývali se vysokou matematikou, metalurgií a dokonce i astronomií, kde prováděli složité výpočty hvězdných a planetárních drah. S mayskou civilizací jsou spojeny také lidské oběti, které hrály důležitou roli při náboženských obřadech nebo sportovních kláních.

V okolí Antigui e několik činných sopek, například Agua (voda) a Fuego (oheň), jejichž mohutné kužele je možné obdivovat přímo z centra. Asi hodinu jízdy autobusem od města je národní park Volcano Pacaya. Zahrnuje vrchol nejaktivnější guatemalské sopky, několik kilometrů čtverečních horského lesa a lávových polí.

Před dřevěnou závorou, vstupem do parku, platíme vstupné 25 quetzalů a celé početné skupiny návštěvníků se ujímá průvodce Miguel. Je to malý mužík v holinkách, upovídaný a s mačetou u boku. Stoupáme prašnou cestičkou po svahu, kde mladá dívka nabízí méně zdatným turistům živý taxík, šedivého oslíka se sedlem.

Do širokého sedla se dostáváme asi za čtyřicet minut. Pacaya je odtud jako na dlani. Z vrcholku stoupá znatelný obláček dýmu a slunce vrhá na holé svahy žlutavé paprsky. Průvodce ukazuje paží do údolí, kudy se do dálky táhne modročerný pruh lávy. V roce 1994 sopka vychrlila tisíce tun rozžhaveného magmatu, které se zastavilo jen několik kilometrů od hlavního města.

Přecházíme po ostrém hřebeni a najednou nás pohlcuje hustá mlha. Začíná prudké stoupání. Nohy nekontrolovatelně ujíždí po zvětralé lávě a jeden krok vzhůru je provázen sesuvem desítek ostrých kamínků. Několik stovek metrů od vrcholu je cítit náhlý vzestup teploty. Červenavá zvětralá láva je pokryta žlutými sirnými usazeninami a probouzí v člověku barevnou představivost. Překvapivě.

Protože pustý a nehostinný vulkán nás v následujících minutách naprosto fascinuje. Nachový kotouč slunce pomalu prostupuje sirnými oblaky, valícími se nepřetržitě z nitra hory a rozpoutává nad kráterem zářící představení. Bájnou představu Dantova pekla, umocňuje nedaleká sopka Fuego, obestřená závoji mlhy a kouře.

Uchváceni fascinujícím zážitkem, zapomínáme si občas přikrýt rukou obličej, to při dalším sirném výronu z nitra vulkánu. Ještě okamžik postáváme na samotném okraji kráteru a kocháme se pohledem do otevřeného nitra země. Začíná se rychle stmívat a nás ještě čeká obtížná cesta prudkým lávovým svahem nazpět.

V sedle se naposledy otáčíme, mhouříme oči do zapadajícího slunce, mlsně olizujícího tmavý obrys hory. Představení skončilo, nad horami se rozprostírá tichá noc.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.

---

Diskuse k tomuto článku

přidat názor

---

Přečtěte si další zajímavé články z obsahu

---

Trek · Východný Kaukaz, treking v Azerbajdžane blízko dagestanských hraníc

---

Voda · Horní tok Vltavy na lodi: Helfenburk, Soumarský most a rašeliniště, Teplá a Studená Vltava

---

Turistika · Hochhaide - vysokohorské putování s výstupem na nádherný vrchol ve východní části Rottenmannských Taur / Fotogalerie

---

Turistika · Cima del Cacciatore; od poutního místa k výhledovému vrcholu / Fotogalerie k článku

---

Turistika · Rychlebské hory - Javornicko, turistika v zapomenutém koutě České republiky

---

Zajímavosti · 10 nej Nízkých Tater: Nejvyšší hora a vodopád, největší pleso a největrnější místo na Slovensku