Bora Bora, rajské ostrovy v skutečně kouzelném souostroví ve Francouzské Polynésii

Bora Bora, na vrcholu pozemského ráje v Polynésii

Když řeknete někomu, že pojedete na Bora Bora, můžete si být jisti, že tato prostá fráze vzbudí závist a touhu po cestování v každé romantické duši. Toto píše Jan Prince ve svém průvodci o Francouzské Polynésii a my jsme se s mou ženou Janou rozhodli, že právě sem pojedeme na svatební cestu.

Musím říct, že jsem výše uvedená slova pochopil na sto procent až v okamžiku, když jsme na Bora Bora přistáli. Zatím žádné místo na světě na mě neudělalo takový dojem právě jako Bora Bora. Když jsme tady přistáli, koukali jsme na to všechno s otevřenou pusou a nemohli věřit vlastním očím.

Jestli je někde na světě pozemský ráj, tak je to určitě tady. Ten neskutečný soulad hlavního ostrova s horami Mt. Otemanu a Mt. Pahia s nádherně tyrkysovou lagunou ohraničenou korálovými útesy na mnoha místech přecházející do malých i větších ostrůvků zvaných "motu". Myslím si, že dokáže pochopit důvody Christiana Fletchera z lodi Bounty, které ho vedly ke vzpouře s cílem zůstat v Polynésii. Také se mě zmocňovaly pocity "Tady musím na vždy zůstat!"

Rozhodně jsme nepřijeli na Bora Bora pouze lenošit, naše horalské duše měly od samého začátku v plánu na jednu z hor vystoupit. Než však k samotnému výstupu došlo, měli jsme už za sebou několik nezapomenutelných zážitků. Při koupání jsme narazili několikrát na rejnoky, zúčastnili jsme se krmení žraloků a rejnoků v laguně, při šnorchlování jsme viděli velké množství nádherných barevných rybiček a navštívili jsme také lagoonárium, kde jsme viděli další množství ryb a mořských živočichů. Mezi největší zážitky rozhodně patřil vyhlídkový let helikoptérou nad ostrovem. Vidět Bora Bora ze vzduchu je opravdu nádherné a opět jsem se přesvědčili, proč je tento ostrov nazýván rájem na zemi.

Výstup na Monte Pahia

Pátý den pobytu jsme se rozhodli pro výstup na Mt. Pahia, což je 2. nejvyšší hora po Mt. Otemanu na ostrově. Mt. Otemanu však není jednoduše dostupná, protož se jedná o náročný horolezecký výstup. Nejdůležitější informace, které jsme potřebovali k výstupu jsme vyčetli v "Lonely Planet". Autor zde doporučuje si pronajmout horského vůdce, protože se prý může člověk snadno ztratit. Cesta totiž není značená a ze začátku není jasné, která cesta je ta pravá, což jsme se pak při výstupu přesvědčili na vlastní kůži.

O možném nebezpečí zabloudit nás informoval i pilot helikoptéry, který nás varoval, že před měsícem pod Mt. Pahia zabloudil nějaký Ir, který si zlomil kotník a musel ho pak dokonce zachraňovat vojenský vrtulník. Přesto všechno jsme horského vůdce odmítli, protože se nám jednak nechtělo platit v přepočtu 4 000Kč za osobu a také nám výstup nepřipadal nijak složitý, což jsme opravdu trochu podcenili.

"Jen" 600 výškových metrů

Výškové převýšení bylo totiž jen něco málo přes 600 metrů a túru jsem přirovnal k výstupu na Velký Rozsutec ze sedla Medziholie v Malé Fatře. Bohužel jsem si neuvědomil, že jsme v tropech a že treking v místních podmínkách může přinést různá úskalí. V průvodci psali, že se výstup trvá minimálně dvě hodiny, ale já jsem směle prohlásil, že za 1,5 hodiny nemáme co dělat, což jsem se šeredně mýlil.

Výstup nad Mt. Pahia, začíná v centru Vaitape, což je hlavní město Bora Bora (jestli se to dá vůbec takhle nazvat, když má celý ostrov 5 000 obyvatel) a odtud jsme v den D vyrazili. Musím poznamenat, že i když vždy dbáme na správné oblečení a správnou výstroj na treking, přece jen jsme byli na svatební cestě u moře a nechtěli jsme si do kufru balit zrovna "goráče".

Tak jsme s Janou vyrazili ve sportovních sandálech, každý 1,5 litru láhev vody s pocitem, že je to na tento výstup maximálně dostačující. V centru Vaitape u kiosku tedy začala naše túra, po cestě směrem k výhodu, přímo k Mt. Pahia. Po 200 metrech jsem se bohužel přesvědčil, že držet se správné cesty není opravdu jednoduché. Stezka začínala uježděnou polní cestou mezi klasickými domy Polynésanů, ale po chvíli již byla místy zarostlá až do výšky 50 cm různými druhy trávy a bodláčím.

Polynésané nám ukázali správnou cestu

Přes velké odhodlání dobýt vrchol mě tyto problémy nutily přemýšlet, jestli se tam nahoru vůbec dostaneme. Naštěstí asi po 150 metrech jsme se dostali k dalšímu obydlí Polynésanů a ti nám ochotně ukázali správnou cestu. Pěšina pokračovala dál řídkým palmovým a piniovým lesíkem až končila přímo před jedním z polynéských domů a bylo jasně vidět že už nikam nepokračuje. Nevěděl jsem, co dál, protože LONELY PLANET přímo nabádala jít kolmo směrem k hoře a určitě si nevybrat odbočku, která vede dál vlevo, protože pak údajně tato cesta brzy končí.

Po nějaké době jsem se ale nechal Janou přesvědčit pokračovat dál vlevo po opět zarostlé polní cestě. Zde palmový lesík končil a nacházeli jsme se na "palouku", kde byla vysoká tráva a rostly divoké banánovníky. Po několika desítkách metrů se cesta opět stáčela směrem doprava a za chvíli jsme měli před sebou zřetelně ušlapanou pěšinku, která velice brzy ústila do tropického lesa. Nyní uplynulo asi 20 minut od zahájení výšlapu a to jsme byli teprve asi 60 metrů nad hladinou moře!

V lese bylo neskutečně vlhko

V lese se terén rapidně změnil z mírného stoupání na velmi prudký svah. Postup v tropickém lese byl opravdu velkým zážitkem, pozorovali jsme se zájmem, jak takový les vypadá, nejprve jsme dole viděli spoustu mangovníků, pak tahitské kaštany a různé stromy s kmeny fantastických tvarů, keře divokých orchidejí a kapradí minimálně desetinásobné velikosti než rostou u nás. Zde jsem si uvědomil, že výstup na Mt. Pahia nemá z výstupem na Velký Rozsutec prakticky vůbec nic společného.

Třebaže minimálně pět dní nepršelo, bylo ráno v lese neskutečně vlhko a za chvíli také naše oblečení bylo úplně mokré. A nejen to. Stezka, která byla naštěstí dobře vidět, byla nyní dost kluzká, buď jsme šlapali po blátivé pěšince, vlhkých kořenech stromů nebo kluzkých kamenech. Opravdu to dost klouzalo a navíc se mi bláto dostávalo mezi plochu sandálů a spodní stranu nohy, takže k tomu všemu mně navíc noha začala v botě jezdit. Jana byla na tom podobně. Díky těmto okolnostem ubíhala cesta dosti pomalu a náš postup zdržovaly i Janiny časté fotografické zastávky. Ale nemohl jsem se na ní zlobit, protože bylo opravdu co fotit.

Nevím, jak se dostaneme dolů

Prozatím jsme zatím na okolní ostrov neviděli. Les byl dosti hustý a naši polohu jsme určovali pomocí mých sportovních hodinek. Asi ve výšce 250 metrů nad mořem byly v některých místech stromy trochu řidší a my měli možnost se konečně kochat krásnými výhledy na lagunu a motu. Měli jsme za sebou hodinu cesty a já si uvědomil, že s odhadnutým časem jsem to poněkud přestřelil. Také jsem začal mít velké obavy z cesty zpět, protože terén byl stále prudší a prudší a klouzali jsme čím dál tím víc.

Nedokázal jsem si představit, jakým způsobem se dostaneme dolů. Asi v nadmořské výšce 300 metrů se objevil první zajištěný úsek pomocí lana. Tento jsme se však rozhodli obejít zleva. V daném místě to dost klouzalo, tak bylo bezpečnější skalní výstupek obejít asi 15 metrů dále. Odtud jsme již museli postupovat velice opatrně, protože terén byl ještě prudší a kluzčí. Při výstupu jsme se přidržovali větví stromů, lián a velkých stonků kapradí, které ovšem nebyly moc bezpečné, protože nedržely u kořenů příliš pevně. V nadmořské výšce asi 400 metrů jsme prošli druhým zajištěným úsekem, kde bylo krátké, asi čtyřmetrové lano.

Objevují se skály

Do této chvíle jsme se pohybovali prakticky pořád směrem k východu - kolmo k vrstevnici. Ve výšce asi 420 metrů nad mořem se však před námi objevily skály, které se tyčily téměř kolmo vzhůru. Tady stezka změnila směr a začali jsme horu po vrstevnici směrem k severu, sem tam s krátkými úseky nahoru a dolů obcházet. Opatrnosti zde nebylo opravdu nazbyt, protože se mě i Janě podařilo několikrát uklouznout a spadnout na zadek, naštěstí bez následků.

Horu jsme traverzovali od západu směrem k severu zde jsme ji obešli až na východní stranu a pak začali vystupovat na Mt. Hue, což je vlastně nižší vrchol Mt. Pahia. Terén zde byl stále velice prudký i kluzký, tak přišlo vhod, že cestu v mazlavém žlabu usnadňovalo asi 25 metrů dlouhé lano. Následovala skalní rozsedlina, kterou jsme obešli zleva a to už jsme úplně opustili tropický les a pěšinu obklopovaly keře s divokými orchideji. Odsud byl již nádherný výhled na západní část ostrova, lagunu i motu.

Konečně vrchol

Už to bylo jen kousek, ale pořádně prudký kousek, skoro kolmý asi dvacetimetrový kamenitý svah. Naštěstí zde bylo lano a tak jsme opět s velkým úsilím vyšplhali až do sedla, které bylo od vrcholu Mt. Hue vzdáleno pouze asi 30 výškových metrů. Zdánlivý kousek trval ovšem ještě dalších 10 minut, protože opět i tady byl terén velmi vlhký a kluzký. Konečně po 2 a půl hodinách jsme dorazili na vrchol Mt. Hue, v nadmořské výšce 621 metrů.

Výhledy byly neskutečně krásné a moc jsme si je užívali. Měli jsme celý ostrov Bora Bora jako na dlani a z výšky viděli, jak vypadá ráj. Na samotný vrchol Mt. Pahia už nám zbývalo pouze 40 výškových metrů, ale rozhodli jsme se už dál nepokračovat. Usoudili jsme, že výhledy odtamtud nejsou o moc lepší než z Mt. Hue a také už jsme vypili 2/3 zásob vody. Také i tak krátká vzdálenost by nám trvala minimálně 20 minut a já nechtěl riskovat, abychom vyčerpaní žízní měli velké problémy se sestupem dolů. Opět jsem si uvědomil, že jsem výstup na tento "Velký Rozsutec" trochu podcenil.

Na vrcholu Mt. Hue jsme pobyli asi 45 minut, udělali mnoho skvělých až kýčovitých fotek a poté jsme začali sestupovat směrem do Vaitape stejnou cestou. Cesta trvala sice stejnou dobu, jako nahoru - 2 a půl hodiny, ale byla de fakto pomalejší, protože jsme už tentokrát neměli žádné fotografické přestávky. Jen jsme pomalu slézali dolů, tak jak nás to učili v podobně prudkém terénu horští vůdci ve Vysokých Tatrách. Zády k terénu pomocí rukou, nohou a zadní části těla. Spotřebu vody jsme si museli doslova rozplánovat, protože ji bylo opravdu poskrovnu. Byli jsme s Janou oba rádi, když jsme špinaví a vyčerpaní žízní dorazili do Vaitape a mohli jsme se zde umýt a pořádně občerstvit.

Z této túry pro mě vyplynulo jedno důležité ponaučení. Není dobré podceňovat výstup na žádnou horu, je třeba vzít v úvahu místní klimatické podmínky a mít dobrou výbavu, jak, co se týče pořádné obuvi, tak také dostatku tekutin a jídla. A co říci na závěr? Jestli chcete vidět, jak vypadá ráj na vlastní oči, zajeďte si na nejkrásnější ostrov Francouzské Polynésie - na Bora Bora. A pokud budete mít to štěstí a dostanete se tam, určitě si nenechte ujít výstup na Mt. Pahia. Nádherné a nezapomenutelné jsou nejen výhledy se samotného vrcholu, ale i samotný výstup na jeden z vrcholů tohoto pozemského ráje.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.