Zimní Aljaška: tuhá zima ve srubu pod horou Denali aneb splněný sen v národním parku Denali

Aljaška aneb splněný sen, zima pod Denali

Od malička mě zajímalo, jak na člověka působí primitivní život v nedotčené přírodě. Byl to můj dětský sen, vyzkoušet si ho na vlastní kůži a porovnat se životem v civilizaci. Chtěl jsem být schopen lépe posoudit, kolik nám toho civilizační prostředky opravdu dávají a kolik nám berou. Nyní se můj sen stává skutečností.

Je ráno 13. května roku 2003 a já sedím v letadle, které za malou chvíli přistane na Aljašce. Mám v plánu postavit srub v divočině a strávit v něm zimu. Před tím, než se vydám na toto velké dobrodružství, mě však čeká čtyřměsíční pracovní pobyt v národním parku Denali v centrální Aljašce. Práci jsem si zajistil již předem v České republice a potřebné vízum jsem získal díky programu Work Travel USA.

Léto v národním parku Denali. Přijíždím do národního parku Denali a ten mě vítá v celé své kráse. Údolí se již hezky zelenají, zatímco vrcholky hor jsou ještě pokryté sněhem. Vše se leskne v silném jarním slunci. Hned druhý den po příjezdu začínám pracovat jako takzvaný landscaper. Prořezávám stromy v kempech, upravuji cesty a podobně. Lepší práci si snad ani nemůžu přát. Je to pestrá činnost, jsem na čerstvém vzduchu a nad hlavou mám ty nádherné hory.

Čas plyne a já si naplno užívám svůj pobyt v tomto jedinečném koutě světa. Mimo práce se zde nabízí celá řada dalších aktivit. Jednou se například s kamarády plavíme na raftu po divoké řece. Jindy se zas účastním letu malým sedmimístným letadlem kolem vrcholu Mt. McKinley, což je se svými 6 194 metry nejvyšší hora kontinentu Severní Amerika a nachází se právě v tomto národním parku.

Těžko se popisuje ten nádherný pohled shora na zasněžené hory. Několikrát s kamarády podnikáme vícedenní výpravu do divočiny. Před tím však absolvujeme školení u správy národního parku, kde nás seznamují s tím, jak předejít problémům s medvědy a s dalšími důležitými zásadami týkajícími se přežití v této drsné přírodě.

Pochod divočinou je pomalý, protože v této oblasti nejsou žádné cesty. Stoupáme po strmých skalnatých svazích, brodíme ledovcové potoky a řeky, prodíráme se hustými křovisky. Je to náročné, avšak naplňující úžasným pocitem. Při průchodu nepřehledným terénem úmyslně děláme hluk, abychom náhodou nepřekvapili medvěda, to je pravděpodobně to nejhorší, co se může stát. On se bojí člověka asi tak stejně jako my jeho, a tak když slyší lidský hlas, radši se včas stáhne stranou.

V noci nesmíme ve stanu skladovat žádné jídlo, zubní pastu a nic dalšího, co by mohlo přitahovat medvědy. Všechny tyto věci skladujeme daleko od stanu v takzvaném kontejneru BRFC (Bear Resistant Food Container), což je speciální uzavíratelná nádoba, do které se medvěd nedostane.

Tento kontejner jsme si předem vypůjčili od správy národního parku. Zrovna tak i vaříme daleko od stanu a na místě s dobrým rozhledem, abychom včas zbystřili případné blížící se zvíře. Jednou při večeři jeden z mých kamarádů zahlédne v dálce nějakého velkého živočicha. Při bližším pohledu zjišťujeme, že je to medvěd grizzly. Ale naštěstí je v bezpečné vzdálenosti a vítr vane příhodným směrem, takže nemůže cítit naše jídlo.

Je začátek září a krajina nabírá nádherné podzimní barvy. Vrcholky hor opět zahaluje sníh. V mé mysli stále více a více vystupuje jedna jasná myšlenka, dlouho plánované dobrodružství se blíží. Za pár dní zmizím z civilizovaného světa a budu uprostřed divočiny budovat svůj nový domov. Ale naštěstí na to nebudu úplně sám.

Můj kamarád Darren, se kterým jsem se toto léto seznámil, má náhodou přes měsíc volna, než začne svou novou práci. Má zálibu v aljašské přírodě a když slyší o stavbě srubu v divočině, je z toho nadšený. A tak budu mít alespoň na chvíli pomocníka. Velké přípravy začínají. Nakupujeme potřebné nástroje a další vybavení. Připravujeme také velké zásoby základních potravin, jako je rýže, těstoviny, ovesné vločky, fazole, ořechy, sušené mléko a podobně. Co se týká masa, to máme v plánu lovit.

Využíváme situace a ve dnech volna vyrážíme na lososy, kteří zrovna táhnou v aljašských potocích. Tím získáváme předem dostatečnou zásobu masa a během stavby srubu nebudeme muset ztrácet čas lovem. Víme, že budeme muset stavět rychle, protože zima už se blíží. Je polovina září a můj pobyt v národním parku Denali končí. Mám za sebou nepochybně nádherné léto. Práce zde byla opravdu jedinečná příležitost jak trávit delší čas v této úžasné oblasti. Dojmy však rychle doznívají, protože je střídají zcela nové myšlenky. Dobrodružství začíná.

Stavba srubu

Je 17. září roku 2003 a já se prodírám hustým lesem. Hledám vhodné místo pro stavění srubu. Zde! To je přesně ono! Krásný palouček s mírně vyvýšeným místem na jeho severní straně. Lepší místo jsem snad nemohl najít. Doráží ke mě Darren a je z tohoto místa stejně nadšený jako já. Stavíme dva malé stany na spaní a jeden velký, který slouží jako skladiště, kuchyň a jídelna zároveň.

Další důležitá konstrukce je naše spižírna. Pro tyto účely vyrábíme z malých klád jednoduchou boudu umístěnou na vysokých kůlech, aby se k ní nedostali medvědi ani žádná jiná zvířata. V té potom skladujeme nejen jídlo, ale také nádobí a hygienické potřeby. Tábořiště máme zřízené a dáváme se do vlastní stavby srubu. Používáme převážně přírodní materiály. Základním prvkem jsou klády, spáry mezi nimi utěsňujeme mechem, střecha bude drnová.

Práce nám jde rychle od ruky. Darren je nejen výborný kamarád, ale také úžasný pomocník. Neustále se ochlazuje a v noci už docela slušně mrzne. Ale naštěstí se nám sem povedlo dokutálet jednoho velkého kamaráda, který se teď stará o naše teplo. Tím kamarádem jsou totiž naše kamna. Nejen, že na nich vaříme a hřejeme se u nich, ale také na nich rozehříváme zmrzlý mech, který potřebujeme pro spárování.

Je konec října a Darrenův pobyt v divočině končí. S Darrenem mě opouští i počasí, které bylo ideální na stavbu srubu. Nejen, že jsem tu najednou sám na ty těžké klády, ale zároveň zažívám podmínky, které všechno ještě více zpomalují. Nejprve sněží. Pak několik dnů prší, ale zároveň mrzne a všechno je najednou pokryté vrstvou ledu. Potom zase sněží. Zbývá mi postavit štíty a udělat střechu. Nyní, když je potřeba dostat ty klády opravdu vysoko, jsem tu sám a není nikdo, kdo by mi pomohl. Pomocí lan a obrovského úsilí však nakonec úspěšně tahám ty těžké klády nahoru. Můj stan postupně zapadá sněhem, až se z něj stává iglú.

Mrzne stále více a více. Nejnižší teplota, kterou při tomto zimním stanování zažívám, je –42 °C. Nejpříjemnější část dne v těchto mrazech je noc, protože mám opravdu dobrý spacák (přesněji tři spacáky v sobě). Tu však střídá část nejméně příjemná a to je ráno, kdy z toho vyhřátého spacáku musím vylézt. Hned mi rychle prokřehnou ruce, když na sebe oblékám to promrzlé oblečení, a tak jsem nucen do spacáku zase zalézt a ohřát se.

Toto se opakuje několikrát, než na sebe navléknu všechny potřebné vrstvy. Ve finále na sobě mám tričko, svetr, tři fleecové bundy, péřovou bundu a navrch ještě plátěnou bundu. Když téměř po hodině úsilí jsem konečně oblečený, zaběhám si, abych se trochu zahřál a rychle se nasnídám. Než začnu jíst, musím si však ohřát lžíci. K tomuto postupu mě dovedla jedna z předchozích zkušeností, při které jsem si trochu poranil ret, když mě k němu lžíce přimrzla.

Vlastní stavba srubu jde pomalu, protože trávím hodně času aktivitami, které mě uchrání před omrzlinami. Když mě začnou mrznout ruce, nechám práce a intenzívně kroužím pažemi, abych je prokrvil až po konečky prstů. Když mě začnou mrznout nohy, jdu si prostě na chvíli zaběhat. Mimo to také musím připravovat dříví do kamen.

Jednou z mála výhod příchozí zimy je to, že už s sebou nemusím nosit pušku, protože medvědi už šli spát. Nezbývá mi nic jiného, než pokračovat ve stavbě. Vím, že bude mrznout ještě více a že se zkrátka již brzy musím nastěhovat do srubu. Je konec listopadu a já dodělávám střechu. Potom vyrábím dveře, nasazuji je a … stěhuji se ze stanu do srubu! Nemůžu věřit, že to mám tak perfektně načasované, hned první noc klesá venkovní teplota na –48 °C!

Život ve srubu

Je 2. prosince a já trávím svůj první den ve srubu! Ještě sice zdaleka není hotový, ale již se v něm dá bydlet. Venku je -45 °C a já jsem schopen ho vytopit na teplotu asi o 30 stupňů vyšší. Vevnitř mám tedy asi -15 °C. Nicméně, když vejdu zvenčí dovnitř, je to příjemný pocit tepla. Bydlím ve srubu a při tom pokračuji ve stavbě. Ucpávám mechem různé díry, utěsňuji dveře a srub se stává stále teplejším.

Hned po tom, co vyrobím podlahu podkroví, se stěhuji nahoru a spím přímo nad kamny. Už jsem skoro zapomněl, jaké to je spát v teple. Další věc, na které pracuji, je stůl. Jeho výrobu dokončuji 23. prosince a tak mám pro sebe senzační vánoční dárek. Je to úžasné, mít najednou rovnou pracovní plochu. Na stůl hned umísťuji malý vánoční stromeček. Na štědrý večer pod ním zapaluji svíčku a při jejím svitu jím slavnostní večeři, smaženého lososa.

Po více než třech měsících sezení na špalku mi začíná chybět nějaké sedátko, kde bych si mohl opřít svá bolavá záda. A tak si vyrábím židli s opěradlem. Teď už mi opravdu nic nechybí. To je najednou luxus, mám teplé místo na spaní, stůl a židli! Po ničem víc již netoužím. Ale zjišťuji, že mi dochází zásoby lososa. Je čas začít lovit. Beru pušku a vyrážím na celodenní výpravu, ale nevidím jediné zvířátko. Až později se dozvídám od kamaráda lovce, který bydlí poblíž, že v takovýchto mrazech zvířátka málokdy vylezou ven.

Ještě to zkouším několikrát, ale vždy se stejným výsledkem. A tak začínám klást pasti s nadějí, že chytím nějakého zajíce. Ale ani v tom se mi nevede. Asi po dvou týdnech neúspěchu se najednou trochu oteplí a sem tam se objeví nějaká veverka. Z nouze dvě zastřelím a sním. Moc masa na nich není, ale jsem vděčný i za to málo. Za nedlouho konečně chytám do pasti prvního zajíce a pak ještě několik dalších. Zabíjím ta nevinná zvířátka opravdu nerad, ale je to součást přežívání v divočině.

Spokojeně si bydlím ve srubu, dělám různé stavební úpravy, spravuji opotřebované vybavení, chodím na lov, udržuji pasti, připravuji dříví na topení a občas večer si při svitu petrolejové lampy čtu. Jednou podnikám několikadenní výpravu na sněžnicích do hor. Pobyt v divočině mě baví. Prospívá mi každodenní všestranná aktivita na čerstvém vzduchu a překonávání překážek. Avšak začíná mi chybět nějaké zpestření, život ve srubu se stává trochu monotónní. Také zde postrádám nějakého společníka.

Je začátek dubna a můj pobyt v divočině je u konce. Smutně se loučím se srubem a opouštím tuto divokou oblast, která po dobu půl roku byla mým domovem. Ještě než odlétám domů, se však zastavuji u přátel, kteří bydlí u národního parku Denali. Kromě několika pěších výprav do hor podnikáme také jeden výlet se psím spřežením. Je to senzační zážitek, cestovat tímto tichým dopravním prostředkem po zasněžené aljašské krajině. Ale můj pobyt na dalekém severu je u konce.

Sedím v letadle, které nabírá rychlost a za chvíli se vznáší vysoko nad zemí. Z okénka dlouho pozoruji ty nádherné zasněžené hory, až mi úplně zmizí z pohledu. Loučím se s Aljaškou. Vracím se do civilizovaného světa s novým pohledem. Najednou mám radost z malých každodenních věcí, jako je vodovodní kohoutek nebo elektrické světlo. Lépe si uvědomuji, jak civilizační prostředky dokážou příjemně obohatit náš život. Zároveň si však uvědomuji, že přínos mají jen tehdy, pokud je používáme citlivě a v rozumné míře – pokud je používáme tak, abychom nepropadli jejich pohodlí a abychom jimi nezničili životní prostředí nám ani budoucím generacím.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.