Povídání s Markétou Hroudovou

o cestování s dětmi, vozíkem a nočníkem

Sedím v klasické oddychové poloze na lavičce pod stromem. Je mi blaze. Je to způsobeno tím, že v nohách a pozadí mám nějakých 110 km v provedení cyklo, v jedné ruce borůvkový koláč (velmi vydařené dílko paní domácí), v druhé mi rozhodně nezahálí lahváč vychlazený zdejší pramenitou vodou na optimální sedmischodkovou teplotu.

Dívám se na dvě děti, Šárku s Víťou, které spokojeně blbnou na trávníku před chalupou a s domácími - Markétou Hroudovou a Luďkem Zigáčkem, intenzívně probíráme to nejlepší téma na světě - cyklovandrování a vše další, co s tím souvisí.

A jak jsem se tady ocitnul? Už je to dávno, co jsem v obchodě zaregistroval Markétinu prvou knihu s trochu delším názvem: Cyklotoulky I - S dětmi, vozíkem a nočníkem - po cyklostezce Odra - Nisa na Rujanu a Polskem zpět domů. V té době jsem si jí ještě moc nevšímal, o Markétě jsem nic nevěděl a také jsem byl silně zaujat jinými cestovateli.

Čtěte také: Po cyklostezce Odra - Nisa; Cyklotoulky s vozíkem, dětmi a nočníkem

Jenže potom Markéta napsala Cyklotoulky II - S dětmi, vozíkem a nočníkem - Rumunským rájem a moldavským peklem do neuznaného Podněstří. To už jsem nevydržel, obě knihy si obstaral a nestačil jsem při čtení zírat.

Markéta úplně fantasticky a přitom tak nesmírně mile a humorně popisuje radosti a strasti cestovatelského života a popisuje nevšední zážitky, navíc se s námi dělí o nesmírně cenné rady a postřehy, tak potřebné pro odvážné ale i zatím nesmělé potenciální následníky. Navíc jsem také zabrousil na jejich web: ePastorek.cz a hodně důkladně jej celý pročetl a prošel fotografie (rok po roku) - vlastně od chvíle, kdy byl vytvořen.

Tahle zajímavá rodinka i se svými přáteli má díky svým cestám vytvořené neskutečné portfolio míst navštívených na kole, pěšky, na běžkách v dnešní době prakticky již po celé Evropě. Putují po kultivovaných cyklostezkách, občas, když se nedá jinak i po živějších komunikacích a poměrně velmi často i cestou necestou zcela klasicky tlačící metodou a tu nezbývá než obdivovat Luďkův fyzický fond, neboť podle Markéty běžně dopravoval cestovatelské propriety o "celkové užitečné hmotnosti" až 100 kg…

Na cestách obdivují přírodní krásy, navštěvují hrady, zámky, pevnosti, rozhledny, jeskyně a další "špeky", vychutnávají setkání s milými lidmi. No řekněte, nechtěli byste si s takovými cestovateli taky trochu pokecat? Takže mail, vyšetřit trochu volného času a vyrazit do Orlických hor, Těchonína, Uhlířského dolu a najít cykloturistickou základnu Lesovna. Něco z toho, o čem byla tenkrát řeč, bych si dovolil tady dnes přiblížit formou otázek Markétě a jejích odpovědí.

Jaký je váš cestovatelský sen - sny?

Hned v první otázce tě asi s odpovědí zklamu. Nemáme žádné velké sny, co se cestování týče, žádné vzdálené a exotické lokality. Držíme se zatím v Evropě, ta nás stále baví a překvapuje. Většinou míříme jižním nebo východním směrem, hlavně na Balkán, to je naše srdcová záležitost.

Teď, když jsou děti větší a jezdí samy, začínáme s poznáváním západu. Vždycky jsme si říkali, že na východě se to rychle mění, za pár let to tam už nebude ono, a na západ, který bude stejný i za deset let, je času dost. Ale teď, co jsme projeli na kole část Švédska, Francii a Německo, a viděli, že i tam se to mění - strašně přibývá aut, objevují se mešity, roste podíl ošátkovaného a tmavšího obyvatelstva apod., tak si zase říkáme, že je možná čas poznat i ten západ, dokud je takový, jaký je. Za pár let to i tam může vypadat úplně jinak.

Ale mám li být úplně upřímná, nějaký sen mám. Jsou to národní parky na západě USA. Ale vzhledem k tomu, že se bojím létat letadlem, je to asi nerealizovatelné…

Bylo to hodně těžké opustit zaběhnutý "blahobytný" způsob života a začít se vším vlastně odznova v té krásné krajině pod Sucháčem?

Nebylo. Ten blahobytný způsob života nás začal v určitém období života stravovat. Měli jsme sice dobrou práci za dobré peníze, ale bylo to vykoupeno stresem a pozdními návraty z kanceláře domů. Život strašně utíkal, potřebovali jsme zpomalit a z toho kolotoče vypadnout. Těžké to nebylo: vzali jsme si hypotéku, koupili starou chalupu na samotě u lesa a přestěhovali jsme se.

Nejnáročnější bylo to, co nastalo potom. Klasická písnička toho, kdo koupí starý dům - dneska už jsme zkušení a víme, co a jak, tenkrát jsme ale spoustu věcí na první pohled neviděli a tak na nás odevšad postupně vypadávali různí kostlivci. Předělávali jsme naprosto vše. Vlastně ještě dnes, po deseti letech, nemůžu říct, že bychom měli hotovo.

Některé věci, které jsme opravovali v začátku, začínáme předělávat znovu. Vše jsme si dřív dělali svépomocí, já jsem těžce nesla tu neustálou rozestavěnost a bordel všude. Do toho jsme rozjížděli internetový obchod, ubytování - nějak se tu uživit musíme. Narodily se nám děti - chvílemi vznikal kolotoč jako v Praze. Na cestování bylo najednou málo času.

Řekli jsme si opět, že jsme sem šli kvůli pohodě a klidu a ne pernamentnímu shonu, kdy přebíháte mezi stavbou - kanceláří - kuchyní - a dětmi. Do toho chcete občas někam vycestovat… Dneska už si na některé práce bereme brigádníky. Odsejpá to rychleji a my máme více času na své koníčky.

Ještě bych ale chtěla zmínit, že naší prioritou není mít bydlení jako z katalogu. Děláme opravdu jen to nejnutnější, radši někam jedeme, nechci strávit léto kolem baráku. Jsme sice na vesnici, ale neplánujeme žádné hospodářství, ze zvířat máme jenom kočku. Pomalu začínám se záhonky, ale když jsme se v létě vrátili po šesti týdnech, nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo brečet. Z rostlinek zasazených na jaře vznikla nepřehledná džungle, prala jsem se s tím několik dní. Holt cestovatel nemůže záhonky mít.

Co na svých cestách upřednostňujete - přírodní krásy, historické památky, zážitky, zajímavá setkání…

Na tohle lze těžko odpovědět. Krásná krajina je určitě prioritou, historické památky nevynecháváme, ale zážitky a zajímavá setkání - ty jsou asi to nejlepší. Jenže se nedají dopředu naplánovat. Přivezete si z dovolené stovky krásných fotografií, ale… ty má skoro každý. Stejně pak vzpomínáme na to, co jsme zažili. Jak jsme někde bloudili, zmokli, koho jsme potkali - a paradoxně - nejvíce si pamatujeme na ty drsné zážitky.

Cestování je velmi příjemný způsob vzdělávání, myslíte, že v tomto smyslu budou mít vaše aktivity positivní vliv na vaše děti?

Doufáme, že ano. Lidé často namítají, že hodně malé děti nemají z cestování vůbec nic, protože si to stejně nebudou pamatovat. Jenže to by pak s dětmi do tří, čtyř let nemělo smysl dělat vůbec nic. Jasně, že si nebudou pamatovat konkrétní země nebo místa, ale věřím, že něco z toho v nich zůstane. Navíc, čím jsou starší, tím si toho pamatují čím dál víc a víc. A když pak s námi koukají na fotky, oživí se jim to.

Zrovna včera jsme dělali s Víťou domácí úkol. Měl napsat jméno řeky a města. Nemohl se rozhodnout, kterou řeku nebo město vybrat, znají už tolik měst a řek. A já věřím, že je takové cestování s námi otuží a ukáže do života i jiné hodnoty. Jsou od mala zvyklí, že se na dovolené jede na kole a spí ve stanu. Vůbec jim není divné, když se každý den sbalíme a jedeme jinam.

Každé místo, kam přijedeme, se jim na jednu noc stane domovem, dětským pokojíčkem. Nenudí se ani minutu, i když nevozíme skoro žádné hračky. Umí se zabavit tím, co je po ruce. Nepotřebují televizi nebo tablet. Taky se setkají s tím, že někdy prší a je zima. Po stanu lezou pavouci a slimáci, často lítají komáři. V lese rostou houby, maliny a jahody, na louce štípou kopřivy. Prostě takové normální věci v životě, jenže je jich čím dál míň.

Musí mít lidé strach z cestování s dětmi zde v Evropě, myslíte, že cestování dětem škodí (jiný životní styl, relativní nepohodlí, jiná strava atd.)?

Kdybychom si tohle mysleli, asi těžko bychom projeli s dětmi půlku Evropy. Ale samozřejmě - nikdy jsem netvrdila, že posadit děti do vozíčku a jet s nimi třeba na měsíc do Moldávie je pro děti nejideálnější dovolená. Jenže je to ideální dovolená pro nás a já zastávám názor, že spokojený rodič = spokojené dítě.

Někteří rodiče argumentují, že děti potřebují více pohybu a nejlepší pro ně je dovolená někde u lesa - jenže tohle mají naše děti po celý rok: zahradu, les, pískoviště, potůček s vodou na takové to jejich hraní. Jiní rodiče zase považují za nejlepší místo pro dovolenou moře - pak posadí děti do auta a jedou s nimi přes noc do Chorvatska.

Tohle já považuji za nebezpečné! A k tomu moři chtějí jet rodiče, proto tam tahají děti, podobně jako my chceme jet na kole do Albánie, tak tam s sebou vezmeme děti. Vypadá to, že se dětem nepřizpůsobujeme, ale kdo nás zná, tak ví, že jsme se dětem přizpůsobili docela dost.

Zkrátili jsme denní kilometráže a vybíráme pohodlnější cesty. To, že někde zabloudíme a drkotáme po šutrech - za to už nemůžeme, ale nakonec jsme to pokaždé zvládli a za ty zážitky to stálo! Snažíme se zahrnout i nějaké dětské atrakce, ale nepřeháníme to, spíš chceme, aby se děti naučily samy vidět krásnou přírodu a chtěly jet na výlet ne proto, že tam někde bude trampolína či hospoda s dětským hřištěm. Baví je chodit na rozhledny nebo na staré hrady či do zámků.

Co se nepohodlí týče - není na škodu zakusit trochu tvrdší podmínky. Aspoň děti zjistí, co to je spát ve stanu, jaké je to promoknout, nebýt hysterický z klíštěte nebo štípnutí komára, vydrží také trochu hladu nebo žízně. Dneska se ze všeho dělá věda, ke všemu se vyjadřují odborníci a výsledkem je pak strach naprosto ze všeho. Jiná věc je, když po narození dítěte zpohodlní rodiče.

Co byste v každém případě cestovatelům s dětmi nedoporučovali, před čím byste je varovali?

Varovala bych je právě před tím, aby nezpohodlněli. Aby neposlouchali to, jak je cestování pro děti nevhodné a že se s nimi musí jezdit jenom do hotelů, kde jsou pro děti připravené speciální služby. Aby nepodlehli tomuto strachu.

Popište nám trošičku svou výstroj - kola, pláště, brašny, stany, spacáky atd., co jste obstarávali speciálně pro děti…

Máme úplně normální a obyčejnou výbavu, ocelové rámy kol, snažíme se, aby vypadaly úplně ošuntěle a nepřitahovaly zloděje, což třeba u toho mého, 15 let starého, nedá zas až takovou práci. Postupně ale zjišťujeme, že lepší výbava zajistí o něco lepší cestování, takže třeba já jsem vloni investovala do nepromokavých brašen Ortlieb a na doporučení kamarádů jsme obuli, po letech trápení se a častého lepení pláště Schwalbe Marathon.

Stan a spacáky máme od českých firem (Jurek a Prima). Pro děti nám ty úplně první spacáky ušila kamarádka - z jednoho staršího pytle udělala dva dětské. Stejným způsobem jsme jim vyrobili karimatky - rozstřihli jsme jednu na dvě části. Potom jsme ještě koupili cestovní nočník - stal se symbolem našich knížek. Dětský vozík jsme vybírali podle ceny a barvy. Viditelnost pro nás byla prioritou, víc než nějaké, podle nás zbytečné odpružení.

Čím jsou děti starší, tím toho logicky potřebují víc. Na větší děti se už spacáky dají sehnat a koupě se vyplatí, protože jim vydrží několik let. Protože už děti přesedlaly z vozíku na svá kola, museli jsme jim koupit dětská kola a tažné závěsné zařízení Follow me.

Tady jsme nešetřili a vyplatilo se. Co máme takové specifické, tak to jsou vysílačky na našich kolech. Jedeme a můžeme se vzájemně bavit. Je to docela fajn, když chceme tomu druhému něco říct, nemusíme se dojíždět.

Víťa už je docela velký kluk a Šárka také roste, co myslíte, bude je dál bavit cestování a vůbec tyto aktivity, i když obě děti prostě budou muset jezdit na svých strojích a ne se nechat transportovat zdatným tatínkem?

Zatím máme za sebou dvě dovolené, kdy děti už jely část cesty samy. Předloni při cestě po Švédských ostrovech a Labské cyklostezce ujel šestiletý Víťa na svém kole 1 338 km z celkových 2 430 km.

Podnikali jsme ale i jiné výlety a do školy a ze školy jezdil také skoro každý den na kole, takže koncem roku měl na svém tachometru najetých 2 000 km. Vloni v létě už osedlaly své bicykly obě děti. Jeli jsme z Francie od Atlantiku podél řek Loiry a Dunaje až domů. Víťa ujel během šesti týdnů 2 500 km z celkových 2 930 km, pětiletá Šárka 1 560 km.

Oba to ujeli naprosto dobrovolně. Když byl jeden nebo druhý unavený, sedl si do vozíčku, který vezl tatínek, nebo jsme ho zapojili za mé kolo. Lidé se diví, že je to baví a že zvládnou každý den šlapat. Jiní nám zase prorokovali, že jen co děti sednou na kolo, máme utrum s velkými denními vzdálenostmi a dlouhými štrekami. A vida, zatím to pořád jde, překonali jsme, myslím, už to nejhorší období, kdy děti s kolem začínaly pomocí vozíku a tažného zařízení.

Na podzim dokonce přišel Víťa s nápadem, že by se chtěl podívat do Benátek, nevím, kde na to přišel, ale líbila se mi jeho iniciativa. Sedli jsme nad mapy a zjistili, že je reálné dojet tam i zpět po cyklostezkách. Takže, zatím je to baví. Samozřejmě, těžko říci, zda jim to vydrží. Byli bychom rádi a děláme pro to vše, ale když to nedopadne, to už neovlivníme.

Když budete mít někdy cestu do Orlických hor, určitě se na Lesovně, krásné horské chalupě a zároveň cykloturistické základně, zastavte. Dnes už perfektní a opravdu velmi levné ubytování a zároveň vynikající místo pro oganizování výprav po Orličkách, do polských Stolových hor, na blízký Králičák či Rychlebky, ať už v létě na kole či v zimě na běžkách, rozhodně se nudit nebudete. A Markéta s Luďkem (a dnes už vlastně i obě děti) vám určitě popovídají mnoho zajímavého a poutavého ze svých cest.

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.