Spikule neboli sluneční trávník a krátkodobé výtrysky ve sluneční atmosféře

Spikule, krátkodobé úzké výtrysky

Spikule jsou krátkodobé úzké výtrysky ve sluneční atmosféře, které jsou nejlépe pozorovatelné při okrajích slunečního disku ve sluneční chromosféře. Spikule, které objevil v roce 1877 italský fyzik A. Secchi, mají na Slunci podobu šlehajících plamínků, červených výtrysků, vysokého trávníku či klásků. Což byl zřejmě i hlavní důvod pojmenování těchto útvarů sluneční atmosféry, vždyť klásky se latinsky řeknou spicule…

Spikule jsou úzké výtrysky s životností od 5 do 15 minut, které nejsou po slunečním disku rozmístěny rovnoměrně. V chromosféře jich bývá v průměru okolo 300 000 a pokrývají asi 1 % slunečního povrchu. Dlouhé "klásky" či "plamínky" spikulí, které jsou (snad) jakýmsi pokračováním slunečních granulí, mají svou základnu ve fotosféře. Vrcholky spikulí širokých jen 400 až 1 500 km a vysokých až 20 000 km pak zasahují přes chromosféru až do spodních vrstev koróny.

Spikule stoupají vzhůru rychlostmi do 20 až 30 km / s do koróny, kde se ve výškách nižších než 10 000 km (nad chromosférou) rozplývají. Část hmoty padá nazpět ke slunečnímu povrchu, část hmoty je ale rozptýlena v koróně, takže spikule značně napomáhají přenosu hmoty z fotosféry do koróny.

Čtěte také: Koróna, nejsvrchnější a stále neznámá vrstva sluneční atmosféry

Podle současných poznatků sluneční fyziky by spikule také mohly stát za ohřevem sluneční koróny. Spikule, které nesou zhustky magnetického pole totiž v koróně rychle disipují. A právě ony by mohly být ohřívány Alfvénovými vlnami. Nakonec příčné oscilace ve spikulích s periodami 20 - 55 s a 75 - 100 s byly pozorovány. A tyto periody jsou v dobré shodě s magnetohydronamickými simulacemi pro Alfvénovy vlny…

Další související články: