Krušné zážitky v Krušných horách - Horská výzva

Reportáž z Horské výzvy na Božím Daru

Chtělo by se říci: "Tak a je to za námi." To úmorné fyzické i psychické vypětí určitě, nyní nastupuje dílem euforie, že jsme to došli a dílem také výčitka, že kdybychom více trénovali… No ale znáte to, nejsme profesionální sportovci, pracujeme, a když to čas dovolí, vyběhneme na hory. To se podaří možná jednou za dva týdny - no a to je málo - shrnu li základní parametry trasy, tedy 63 km s převýšením cca 2 500 m.

V Krušných horách nám bylo krušno. Cesta z Ostravy v tropickém horku trvala skoro sedm hodin. V místě startu, Božím Daru jsme si postavili stan uprostřed návsi, kde byla i prezentace, občerstvení, hudba. Co víc si přát. Najíst se a na chvíli zdřímnout před půlnočním startem. V jedenáct jsme provedli poslední kontrolu čelovek, pití a jídla.

Čtěte také: Rock Point - Horská výzva míří do Krkonoš. V pondělí končí on-line…

Ve srovnání s naší první účastí toho neseme asi tak čtvrtinu, nemám sebou rohlíky s kuřecím řízkem, tatranky, sušené ovoce - nic, jen jonťák z lékárny ve vodním vaku (vždycky váhám jak to nazvat - rezervoár, kejmlbak?, ale jsem czech), šátek na hlavu, větrovku a náplasti na puchýře.

No tak teda hurá na start. Pejsci jsou nervózní, štěkají, vyjí, běžci se protahují, zapínají čelovky pro focení. Policejní auto včele zapíná majáky, kdybych nevěděl, že jde o závod, tak bych tipoval spíše na teroristický útok. Deset, devět - počítáme všichni - tři, dva, jedna… a jsme na trati.

Všichni běží, tak běžíme taky. Běžíme pomalu, necháme se předbíhat. Desítky blikaček se protahují nocí do dlouhého hada vlnícího se mezi rašeliništi a mizícího v lese. Nad obzorem se blýská a po večerní mini bouřce se z rozpálených cest zvedají chuchvalce mlhy. Škoda, že nemohu fotit. Po půlhodině již jen jdeme rychlou chůzí po Ježíškově stezce lemované kýčovitými kapličkami, které se ale určitě líbí dětem.

Asi se ve svých myšlenkách příliš rouhám a z božího daru se během několika minut stává boží dopuštění. Pár kapek se rychle mění v proudy vody, všechno mokré a k tomu hromy blesky. My v tom všem přímo na hřebeni. "Všichni svatí buďte při nás" - snažím se potlačit paniku.

Není kam prchnout, po krátkém vyhodnocení dávám přednost vysoké pravděpodobnosti zasažení bleskem, před téměř jistým utonutím v rašeliništi. Pronikavě zvyšujeme tempo - prcháme. Strháváme sebou i ty co předbíháme a předbíháme i ty, co jsme si mysleli, že nikdy nepředběhneme. Do toho všeho se po mém boku ozvalo ono ostravské: "ku*vaaaa, to jsme museli jet deset hodin autem abysme tu zmokli jak cyp? V takem tempu se na to mužu vysrat už na první kontrole."

Šestnáctý kilometr, Abertamy, první kontrola, čas 2:04. "Počítám, jestli to tempo udržíme, že budeme v cíli v čase kolem 8 hodin...", přemýšlel jsem nahlas. Teď se tomu usmívám. Ani jsme se moc nezdrželi, protože jsme nechtěli prochladnout. V přilehlé vesnici asi nějaký šprýmař sundal pár fáborek a tak jsme potkávali závodníky vybíhající z různých směrů.

Po sprše v podobě deště jsme teď rázovali prádelnou plnou páry. Vystoupali jsme na Plešivec (1 028 m n. m.), opět kolektivně hledali správný směr a pak hurá do Jáchymova.

Mokré hadry a ochlazení nás stály docela dost sil, ale tempo jsme si udržovali celkem slušné, odpovídající naší taktice - do kopce chůze, po rovině svižná chůze, z kopečka lehký běh.

V Jáchymově, 26 km, čas 4:22 jsem začal pozorovat první známky krize u mé spolubojovnice (tento výraz zde používám záměrně, jak vyplyne z dalšího textu). Po několika šťavnatých výrazech hodnotících kvalitu kompresních ponožek zakoupených v Lídlu si vyzula boty a chtěla po mně náplasti na puchýře.

Hodil jsem očkem na zkrabatělou pokožku na jejich nohou a evidentně o číslo větší ponožku: "To asi není nejlepší mít v mokrých teniskách větší ponožky...", rýpl jsem si. "To jsou nejmenší, co v Lídlu měli..." "No, ale ty máš menší nohu ne?" Následoval pohled džihádisty, tak jsem už radši mlčel. Vyrazili jsme okrajem Jáchymova, nahoru dolů, schody, uličky.

Nohy jsem už začínal cítit i já a k tomu ještě nutkání na velkou. No, ale kde? Tady? Pozorně se rozhlížím na všechny strany. Ulice lemovaná ploty a domky, pouliční osvětlení… a hle, novostavba, bez osvětlení a neudržovaná zahrada s vysokou trávou. V pravý čas. "Musím si odskočit," zahlásil jsem, ohlédl se a zmizel v trávě u cesty. Ta úleva. Minuly mě další dvě dvojice, aniž by mě zpozorovaly.

Najisto jsem šáhl do promočeného batohu a vytáhl mokrou kuličku papíru - "a do prdele" blesklo mi hlavou "to je průser". Zkusil jsem to, ale cítil, že to není ono. Pomalu jsem se zvedl z trávy se spuštěnými kalhoty a hledal partnerku - nikde, šla dál. V podřepu jsem potichu ohmatával drsnost travin v mém okolí a škubal. Celkem se to podařilo, ale pro příště: "Papír, peněženku a mobil do igelitu."

Na třetí kontrolu již to šlo ztuha, kolegyně zjevně prožívala krizi. Tempo se zpomalilo a pár kilometrů před třetí kontrolou ve Stráži nad Ohří, 42 km, cca 7:15 hodin, jsme upravili taktiku společného pochodu na "vláček". Všem doporučuji. Spočívá to v tom, že své trekové hole podáte partnerovi a pak ho taháte (nebo tedy udržujete stejné tempo). Myslím ale, že je to především psychický doping.

Na občerstvovačce jsme si již ani nesedali, abychom nevytuhli a nevychladli. Mašinka zabrala, vagónek zaúpěl a stoupali jsme znovu na hřeben Krušných hor. Zdolání následujících 12 km bylo fakt náročné. Na hřebeni se vyčasilo, slunce se do nás opřelo, zahřálo, vysušilo - a pak začalo opékat. Ve spojení s nekonečnou asfaltovou silničkou bez výhledu na jakýkoli orientační bod... no psycho.

Dostali jsme se do fáze závodů mentálně vyčerpaných dvojic, kdy jsme předběhli jiný vyčerpaný tandem sedící u silnice, abychom za ohybem silnice sami sedli na zídku (ze země bychom se zvedali příliš těžce), abychom byli na chvíli poraženi jinými zoufalci. Momenty zoufalého smíchu se střídaly se slzami bolesti a jadrnou ostravštinou proklínající přírodu, organizátory i musli tyčinky.

Konečně jsme vylezli z lesa a v dálce zahlédli cíl - Klínovec (1 244 m n. m.). Když dojdeme tam, tak to budeme mít do cíle pouhé tři km. "Jak daleko to je na ten zasraný kopec?" "Hmmm, tipuji tak 8 kiláků..." Nevěří. Musel jsem utrhnout z mapy proužek papíru s měřítkem a "odkrokovat" vyznačenou vzdálenost… hmatatelná vyčerpanost, ale nabídku na odstoupení a následné doputování do cíle třeba stopem odmítla. Tak olepit nové puchýře, zapojit vagónek a šli jsme dál.

Po 12 hodinách a 40 minutách stojíme na Klínovci. Máme za sebou 60 kiláků. Do cíle jsme šli ještě hodinu. Rozbité nohy cestou dolů bolely, slzy v očích, ale také vůle dojít. A pak přišla ta euforie, gratulace, společná cílová fotografie, občerstvení a hrdost, "teď už ku*va můžu nosit to červené tryko s tym obrazkem."

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.