Svitník (591 m n. m.), tajemná a romantická hůrka a horažďovicko-sušické vápence

Cesta na horu Svitník

Tak, abych se vám představila. I když nepatřím mezi hory moc vysoké, přece jen mám nějaké to nej… Mohu se každé ráno prohlédnout ve vodách Otavy a jsem první anebo poslední horou horažďovicko-sušických vápenců, jak chcete. Ve vašich mapách jsem zakreslena na severozápadním okraji Bavorovské pahorkatiny. Vidím hodně daleko, na Šumavě třeba Boubín, dobře znám i Třemšín v Brdech a vlastně za ty statisíce let se známe všechny dobře.

Asi ani nevíte, co všechno tady žije. Věčně hladoví divočáci, ladné a opatrné srnky, ale i chytrá liška a moc dalších chlupáčů. Mám i svoji strážní sojku, strakapoudy, co léčí stromy a moje káňata, když nade mnou létají, tak to je moc velká krása.

Na mých svazích je jaro tou nejkrásnější dobou. Celá rozkvetu, nejvíc ze všech květin mám jaterníků, ale nechybí mně ani orchideje a jiné vzácnosti. Také se dívám do vašich vesniček a na starobylé Horažďovice. Vlak pode mnou již jezdí více jak sto let. Mám - li být upřímná, co tu stojím, přehnalo se mnoho katastrof, bouří, vichřic a všechno jsem zvládla. Jen ve vás lidech se zatím moc nevyznám, nejste vy tak trochu…?

Hora Svitník (591 m n. m.) je maličko tajuplná a romantická zároveň. Několikrát jsem měl k jejímu vrcholu nakročeno, ale vyšlo to až v jednom podmračeném srpnovém dni. Cesta začala na horažďovickém nádraží. Moje oblíbené město jsem měl brzy za sebou a pokračoval l ávkou přes řeku, po nové naučné stezce.

Asi dva kilometry po proudu se s řekou loučím a u památníku, který připomíná smrt českého krále Rudolfa Habsburského, naposled upravuji plán cesty. U kaple sv. Anny se svým výborným pramenem vody jsem po pěti minutách. Kdysi tu bývaly lázně, ale ty zanikly již v roce 1762.

Pokračuji do vísky Svaté Pole. Ta se rozložila podél dosti stoupající silnice, ze které je hezký pohled na Horažďovice a horu Slavník (627 m n. m.). Kaplička a před ní stojící křížek svítí novotou.

Docházím na návrší za vsí, otevírá se pěkný pohled k jihu a JV, je odtud vidět i šumavský Boubín. Svahem po polní cestě se dostávám na okraj lesa. Rozsáhlé přizdobení v podobě rozkvetlého vřesu (Calluna vulgaris) vnáší trochu jasu do zamračeného dne. Východně pod svahem je černá hladina Velkého Šibeníku, ves Boubín a vrchol hory, můj dnešní cíl. Je čas na malou svačinku.

Sestupuji loukou na břeh rybníka. Malé fialové ostrůvky v rákosí se mění v květiny a dostávají jméno. Kyprej vrbice (Lythrum salicaria) oznamuje konec léta a obsypané stromy žlutých mirabelek zpestřují dnešní jídelníček. A znovu do kopce. Opuštěné vápencové lomy na Hůrce (506 m n. m.) zklamaly.

Hora Svitník na turistické mapě

Příroda se tu sice s proměnou snažila, ale člověk z toho udělal velké smetiště a pohled na část lomu, kde voda odhalila, co mělo zůstat na věky ukryté, vyvolává nejen mrazení. Náladu částečně spravuje pohled severním směrem. Mezi desítkami kopečků i hor je největší Třemším ve vzdálených Brdech.

A zase dolů. Obec Boubín vítá rozvalinami bývalé cihelny, zanedbaným větším sadem, ale i krásnou lípou a pod ní ukrytou kapličkou. Hora se přiblížila na dosah. Polní cesta končí u lesa a křoviny a kopřivové království jsou neprostupné. Konečně sotva viditelná pěšinka dává zelenou pro vstup na svah hory. S přibývajícími metry se mění jak frekvence dechu, tak i tepání srdíčka.

Pěšinka se mění v lesní cestu a stále stoupá, les se otevírá v plochu s nově vysazenými borovicemi. Šplhám mezi kameny, sem tam pozlobí šlahoun ostružiníku, ale mezi lískami ji už vidím. Vytoužená červenobílá týč je přede mnou.

Dávám si test z botaniky a jsem mile překvapen. Vápencový podklad je vždy příslibem, ale zde je to druhově hodně rozmanité, i když už toho moc nekvete. V nedalekém roští se objevuje překvapená srna a dává zpátečku. Tak se tu holka měj, nebudu rušit. Sestup je horší než výstup a tak jsem rád, že jsem opět na stezce. Konečně se objevuje pohodlná lesní cesta. Sestupuji západním svahem, občas se objeví mezi stromy hezký zarámovaný pohled.

Vycházím z lesa na louku, na které se rozhodla skutečně ve velkém rozkvést růžově červená chrpa luční (Centaurea jacea), aby převedla ve skutečnost malý pohádkový příběh. Hluboko pode mnou se třpytí stříbrná stuha Otavy a ještě několikrát prožívám stále se měnící pohled daleko do kraje.

Mezi stromy se objevují první domky a po silnici vcházím do Velkých Hydčic. Malinko musím přidat, vlak totiž nečeká. Když mě odváží zeleno žlutý vláček, můj dík a pohled patří vzdalující se hoře. Měl jsem v batohu mapu č. 68 Pootaví a kromě 12 km v nohách, pár škrábanců a popálení od kopřiv. Ale bylo to překrásné a bylo toho dost, jak praví básník.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.