Punta Maggiore, na nejvyšší horu Sardinie

Sardinie a horská turistika

Jak to jen udělat, jak je ukecat: …v tom vedru? …komu by se chtělo! …když je to moře tak… Samotného? Tak to teda ne! Něco se ti stane nebo tě kousne… Nakonec po pár dnech jakoby nenápadného studování průvodce zželelo se otce milým dítkám, za přispění matčina…

Že jsou na Korsice parádní treky, to jó, to se ví z četby a též filmečků, ale túra na Sardinii? Někde na pobřežních skalách se lozívá, o tom se taky dá občas něco zaslechnout. Nad severem východního pobřeží se hory snad přímo netyčí, ale Punta Maggiore s výškou 970 m na dosah od letoviska San Teodoro je pro našince tak trochu alespoň malinkým důvodem stočit pohled horomilce od pobřeží opačným směrem.

Tak tedy jednoho krásného (jak jinak) rána ze San Teodora vyrážíme autem po silnici SS 125 na jih a po pár kilometrech, hned za cedulí označující obec Budditogliu odbočujeme podle průvodce doprava. I dále se snažíme přesně držet popisu cesty v průvodci, neboť jakékoli značení není k vidění.

Čtěte také: Bonifacio, orlí hnízdo na dohled Sardinii

Takže: hned po odbočení z SS 125 na vidlici doleva, mezi domy asi 200 m, na následující T - křižovatce doprava a první odbočkou doleva. Zástavba mizí, podjíždíme dálnici a za ní na rozcestí odbočujeme doprava. Následuje sjezd k říčnímu korytu, které překonáváme po kamenném můstku. Už dávno nám pod koly nešumí asfalt, ale nevadí - snad jsme trefili tu správnou cestu a podle průvodce už nemáme kde zabloudit.

Šotolinový povrch se tu a tam, zvláště v místech, která nutí řadit za 2 a snad i 1, mění v beton. Naštěstí v protisměru nic nejede, jinak by to mohla být s vyhýbáním pěkná polízanice. Po asi 10 km drkotání vyprahlou divočinou se otevřenou bránou přehoupneme na území lesní správy Monte Nieddu.

Za branou odbočuje doprava cesta k vrcholu Punta Palemonti, který je blíž k pobřeží, než Punta Maggiore, a tudíž asi nabízí malinko lepší podmínky k jeho obdivování, ale s výškou pouhých 615 m ani našim cílem být nemůže. My naopak během několika minut sjíždíme nížeji k východisku naší túrky - k hájovně Stazzi Petrisconi. Zde máme dle průvodce auto odstavit a máme se nahlásit.

Skutečně se za nízkým plůtkem jakás osoba vyskytuje. Nevěnuje se však podle očekávání ostraze parku se zbraní v ruce, nýbrž jakési botanické činnosti. Nahlášení proběhlo navzdory obavám z jisté jazykové bariéry hladce: po zvládnutém italském pozdravu pán přátelsky pokynul motyčkou a na jakoby dotaz: "Punta madžóre?" stejným nástrojem ukázal na jediný viditelný kopec. Byli jsme nahlášeni. Od odstaveného auta vyrážíme z kóty 357 m n.m. vstříc vrcholu.

Zprvu ještě sestupujeme, po překonání potoka začíná cesta stoupat. Vedro začíná být znát, stínu je málo, kameny sálají. Podle průvodce máme jít po cestě 30 minut, pak odbočit doprava a jít zase 30 minut, pak odbočit doleva a jít zase 30 minut a pak že někam dojdem.

První odbočka doprava se objevuje po 10 minutách, tak to tedy není naše… Ale odbočuje do jakéhos - takéhos stínu, takže děti tvrdí, že to určitě ta naše je. Já s brožurou v ruce ještě chvíli sveřepě pokračuju rovně… pak se vracím k nim a společně se dáváme první odbočkou. Po chvíli je odbočka doleva… že von to někdo třeba malinko popletl a odbočky nemají být co 30 minut, ale třeba během 30 minut?

Je to tak, kontrolní výhledy nám dávají za pravdu. Na nejistotu neznačené cesty v zápětí zapomínáme, neboť se ocitáme v galerii bizardních kamenných útvarů a co chvíli se předháníme v tom, kdo co kde teď zrovna vidí. V tomto zábavném rozpoložení se dostáváme do sedla, kde naši dosavadní cestu opouštíme a dáváme se doprava mírně strmě kolem drátěného plůtku.

Počáteční spíše prašná pěšina se začíná prodírat nízkou typicky sardskou vegetací - macchií. Tato směs rostlin jako vřesu, jalovce a dalších mnohem méně na dotek příjemných rostlin, dovede cestu v kraťasech poměrně znepříjemnit. Zde to můj doprovod vzdává. Co je však hlavní, dostávám povolení k pokračování sólově. A mám si prý švihnout.

Švihání zahajuji škobrtáním okolo místy povaleného plotu, podél kterého mám prý dosáhnout západního hřebenu. Jakmile však vidím možnou cestu vzhůru, napálím to prudce vlevo. Místy rozeznávám náznak prošlapaných míst a dokonce je sem-tam i kamenný mužík. Konečně se dostávám do partií, kde macchie mizí a objevuje se tráva. Těsně pod vrcholem je dokonce vhodné se skály přidržet rukou!

Malinký výšvih a je to! Sám na nejvyšším bodu masivu Nieddru! Krev z dopíchaných holení a pot z čela doplňují slzy vyháněné z očí větrem, pro tyto končiny tak typickým. Pár okamžiků štěstí, nezbytná fota a zase už to metu dolů.

Při sestupu potkávám člena jiné expedice. Z jeho řeči jsem vytušil, že je ze Švajcu (to jak tam mají tak málo hor, tak si to tu kompenzoval) a on snad pochopil, že su z Ostravy (to jak tam máme Beskydy, co su tež nad mořom). Sestup do základního tábora jsem volil téměř stejnou cestou, jen s malinko větším přehledem.

Zbytek výpravy mě uvítal méně nadšeně, než by měl jeden právo čekat, zvláště když si švihal a dobyl vše i za ně. Snad ale na svou náladu měli i trošku právo - byli malinko připáleni.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.