Výstup na Klínovec (1 244 m n. m.), nejvyšší horu v pohraničních Krušných horách

Poohří a Krušné hory aneb od hradů v Poohří vzhůru na Klínovec

Jak jistě každý dobře ví, teče řeka Ohře pěkných pár kilometrů podél Krušných hor. Proto jsem se rozhodl spojit návštěvu obou oblastí v jeden celek. Začínám u Kadaně, ačkoliv by měl úvod správně patřit Klášterci nad Ohří, kam jsem dojel vlakem. Jelikož však uvedené město ještě znovu navštívím, ponechám si ho na později. Pěšmo přecházím mezi oběma místy po nefunkční turistické značce, jež je v mapách stále vyznačena, a cestou se zastavuji na zalesněném Svatém kopci.

Na vrcholu (390 metrů) stojí rozhledna, z níž se otevírají výhledy do okolí. Přímo pode mnou se rozprostírá Kadaň a v údolí se klikatí řeka Ohře, za níž se zvedají Doupovské hory s kopcem Úhošť. Severozápadně se za kouřícími komíny elektrárny Prunéřov táhne hřeben Krušných hor.

Sestupuji do Kadaně, jejíž historie sahá až do pravěku, já se soustředím na současnost. Příjemně mne překvapí malebné centrum. Náměstí obklopují zdobené měšťanské domy, jimž vévodí gotická radnice s věží, morový sloup i kostel, též lze navštívit Katovu uličku, která v nejužším místě měří něco přes půl metru a díky tomu je považována za nejužší ulici naší republiky.

Čtěte také: Poohří a Slavkovský les turisticky (1)

Mezi další významné památky patří františkánský klášter, zbytky opevnění a hrad. Ten vznikl v roce 1260 za krále Přemysla Otakara II. a sloužil coby sídlo purkrabího, jak ale doplním, jeho středověký charakter se dávno vytratil. I proto v něm dnes místo rytířských sálů najdeme galerii Karla Havlíčka, městskou knihovnu, obřadní síň a restauraci, část objektu slouží jako dům s pečovatelskou službou.

Tabulová hora Úhošť (593 m)

Tolik k civilizaci, vypravme se do terénu. Suchou nohou, čili po mostě překonávám řeku a ubírám se na vrch Úhošť, jejž by byla chyba pominout. Jedná se o výraznou tabulovou horu (593 metry) s pěti lávovými příkrovy a se vzácnými lesními i stepními společenstvími. Roste zde na tisíc druhů rostlin ze tří tisíc evidovaných v naší republice, pročež se nemůžeme divit, že oblast vyhlásili v roce 1974 národní přírodní rezervací o rozloze 115 ha a ochranným pásmem 209 ha.

Náhorní plošinou vede společně s turistickou značkou i naučná stezka s informačními tabulemi, přičemž se z vrcholových skal nabízejí pěkné výhledy na město Kadaň se Svatým kopcem i na nedaleký hřeben Krušných hor. Pihu na kráse představuje již zmíněná elektrárna Prunéřov a Mostecká pánev, na níž se velmi výrazně podepsala těžební činnost.

I tak má ale místo zvláštní půvab, jejž násobí i skutečnost, že zde kdysi dávno stávalo hradiště. A možná nešlo jen tak o ledajaké sídlo, někteří historici se domnívají, že se právě na Úhošti nacházela pevnost Wogastisburg, u níž v roce 631 porazil kníže Sámo vojsko franckého krále Dagoberta. Zdali tomu tak ale skutečně bylo, není s jistotou dokázáno, dnes připomíná dávné časy pouze socha pohanského boha.

Po skalnatém okraji obcházím horu a následně sestupuji po úbočí. Stáčím na Rašovice, kde se dá občerstvit v pohostinském zařízení. Navečer procházím obec Lestkov a se setměním vystupuji ke zřícenině hradu Egerberk, který byl zřejmě postaven ke konci 13. století, přestože první dochovaný záznam o sídlu pochází až z roku 1317.

Prohlídku zbytků příkopů, valů, hradeb i vícepatrových paláců vzhledem k sílící tmě odkládám až na ráno a připravuji se na spánek, současně si v rámci zábavy místo Večerníčku dopřávám výhled na Klášterec nad Ohří. Přestože ho částečně zakrývá vedlejší kopec, stále je co pozorovat. Město se rozkládá hluboko pode mnou a černotu tmy prozařují jeho světla.

Vrch Mravenčák a Klášterec nad Ohří

Noc uplyne, aniž by se o půlnoci vynořila bílá paní či bezhlavý rytíř, ráno po prohlídce opouštím hrad. Obtáčím vrch Mravenčák, kde najdeme přírodní rezervaci s význačnými nalezišti vzácných rostlin, a sestupuji do Klášterce nad Ohří. Jeho osídlení spadá podobně jako v případě Kadaně do pravěku, ačkoliv první dochované záznamy pocházejí z 12. století.

Já svou návštěvu města začínám u lázeňského domu Evženie. U něj se dá v otevíracích hodinách za mírný poplatek nabrat minerálka z Kláštereckého či Městského pramene, čehož využívám, a jak se rozhlížím, nečiním tak zdaleka sám.

Místní berou prameny přímo ztečí a ve velkém nabírají vodu do pet lahví, pročež mne napadá, že zdejší krámy asi příliš stolních vod neprodají. Naštěstí prodej minerálek nepatří mezi mé starosti, a tak se tím nezabývám, vstupuji do parku. Podél Ohře přecházím k novogotickému zámku, v jehož prostorách je umístěna expozice českého, evropského i orientálního porcelánu.

Prohlídku vypouštím a budovu pouze obcházím, stejně tak pouze obkroužím kostel Nejsvětější Trojice s Thunskou hrobkou, jež vděčí za svůj název staviteli Michaelu Oswaldu Thunovi, který svatostánek zbudoval. Posléze zavítám i na náměstí alias "Václavák", jak mi centrum představí jeden místní občan, když vyzvídám, kde najdu obchod s potravinami.

Tím má prohlídka nejzajímavějších památek ve městě končí, hodlám přímým směrem zamířit ke kopci Šumná. Občas však člověk míní a situace mění. Přestože jsem si v mapách vyhledal, že k vrchu vede neznačená polní cesta, jsem zadržen a důrazně upozorněn, že sady, jimiž se hodlám ubírat, žádná cesta nevede, jelikož běží o soukromý pozemek.

Vracím se tedy, neb moudřejší ustoupí, k lázeňskému domu Evženie a slušnou chvíli lemuji chatky se zahrádkami. Ty se táhnou podél Ohře, která, abych dostál zeměpisným údajům, pramení ve Smrčinách v Bavorsku, vlévá se u Litoměřic do Labe a dosahuje celkové délky tří set kilometrů.

Vrch Šumná a hrad Šumburk

Nyní zbývá vysvětlit, čím mě zaujala Šumná, k níž se ubírám. Na vrcholku se vyjímá i při pohledu z dálky dobře viditelná zřícenina hradu Šumburk. Sídlo si dal vybudovat ve 30. letech 15. století Vilém ze Šumburku a posléze hrad spravovali Illburkové a Fictumové, po požáru v roce 1560 bylo opevnění ponecháno svému osudu. Přesto se zde dochovaly hradby s baštami, zajímavá brána, sklepení a zbytky mohutné obytné věže, coby bonus se přidávají zajímavé výhledy.

Krušným horám vévodí Klínovec s nepřehlédnutelnou televizní věží, kterému sekundují Meluzína či Mědník, od něhož se, to už taková sláva není, táhne po hřebeni dlouhý pás větrných elektráren. Z jistého bodu lze spatřit i mnou ráno opuštěný Egerberk.

Šumburk je za námi a posunuji se dál, jako by bylo málo historie, přichází na řadu další z hradů. Přes obce Černýš a Lužný se dostávám do letoviska Perštejn, z nějž lze vystoupat na zříceninu stejného jména. Tentokrát se z kopce nenabízejí žádné výhledy, neboť se ruiny ukrývají v hustém porostu, i tak je ale na zbytcích sídla založeného v první polovině 14. století co pozorovat. Z kdysi okrouhlé věže zůstal zachován půlkruh a mezi stromy se vzhůru k nebi pnou vysoké hradby, najdeme i náznaky paláce, příkopy či valy.

Čedičová žíla Boč

Dosti nepříjemný úsek nastává posléze cestou k obci Boč, jelikož část mé trasy vede po hlavní silnici. Kousek ode mne fičí jedno auto za druhým, a tak asi nikoho nepřekvapí, že ve vesnici s radostí opouštím hlavní tah a ubírám se přes most na druhý břeh Ohře.

Stoupám do kopce a pokračuji po úzké asfaltce, které se o hustém provozu naštěstí pouze zdá, současně, ač to zní možná trochu nelogicky, upírám pohled zpátky na opačnou stranu řeky, jejíž území jsem spěšně opustil. V úbočí kopce lze totiž spatřit čedičovou žílu Boč, již odkryla těžba v dnes už nefunkčním kamenolomu ve Stráži nad Ohří.

Jak praví naučné texty, jedná se o ukázku šestibokého rozpadu čediče vějířovitého tvaru. Je-li tomu tak ale i ve skutečnosti, na dálku nerozpoznám, a tak mi nezbývá, než údajům věřit. Jen ještě doplním, že v roce 1960 místo prohlásili přírodní památkou.

Himlštejn

Následuje osada Korunní se stáčírnou, pod níž dobírám u pramene čerstvou minerálku. Poté zastavuji ve Stráži nad Ohří, jež vděčí za svoje pojmenování skutečnosti, že zde kdysi strážili obchodní cestu. Objednávám si večeři a nahrazuji vodu, kterou jsem pil převážnou většinu dne, chmelovým mokem. Přestože je mi nabídnuto, že můžu v hospodě přespat, nezdržuji se. Využívám toho, že je stále světlo, a stoupám na Nebesa. Tím se však nechlubím, že mám na obloze konexe a budu nocovat v ráji, tato Nebesa se píší velkým N a vztahují se k blízkému vrchu (634 metry).

Prudké stoupání mi zpestří průchod ohradou s kravami, které se přede mnou dávají na zbabělý útěk, jako bych představoval bubáka. Příliš je nechápu, to už ale úspěšně dosahuji nejvyšší kóty. Na té se též nachází středověký hrad, nazývá se Himlštejn. Vybudovali ho v 15. století a již od 16. století pustl, zřejmě i proto tady najdeme méně pozůstatků než na předchozích třech zříceninách.

Nejvíce upoutá vstupní brána s hradbou a malým sklepením, dále se zde nachází pouze pár nepatrných zdí a příkop s valem. K tomu se dá připočíst i zarůstající výhled jihozápadním směrem, kde se hluboko v údolí klikatí mezi kopci Ohře.

Ačkoliv nabídka na nocleh v hostinci zněla zajímavě, nechce se mi už vracet a spím ve sklepení, do Stráže nad Ohří scházím až ráno. Obcí pouze procházím a přes louky i lesem se dostávám na Horní hrad, neboli Hauenštejn.

Na rozdíl od předchozích míst za vstup do sídla platím, nijak toho nelituji. Podobné středověké sídlo se totiž příliš často nevidí. Jedná se, byť se nyní možná přesně nevyjádřím, o jakýsi polotovar. Návštěvníci se pohybují mezi poničenými budovami a při prohlídce kromě vystavovaných exponátů (dřevoryty, obrázky s různými motivy či obálkami knih atd.) míjí například i trámy či nářadí sloužící stavebním úpravám.

Celek působí nezvykle, což je umocněno i pódiem na nádvoří, kde se konají kulturní vystoupení (dle vyvěšených plakátů tam předchozí večer vystupoval Ondřej Havelka), zajímavá je i hodovní síň. Navíc lze vystoupat i na věž, jež skýtá výhled na blízký kostelík. Tolik k současnosti, zbývají doplnit historická data.

Hrad vznikl ve 13. století a ve 14. století ho získal panovník Jan Lucemburský, královským majetkem zůstal do 15. století. V roce 1839 jej získali a do pseudogotického stylu přestavěli Buquoyové, po roce 1945 šlo o internát pro učně. Poté bylo sídlo opuštěno a v 80.letech minulého století se kvůli špatnému stavu zvažovalo o jeho strhnutí, dnes ho jeho majitel opět dává do pořádku.

Tímto, jak prozradím, máme hrady za sebou, vyrážím do hor. Přes osadu Krásný Les a zaniklou obec Hanušov mířím nejprve do Suché, kde zastavuji v hospůdce U Pašeráka na pivo s topinkou. Následuje, neboť jsem tímto pronikl do Krušných hor, výšlap na Klínovec. Jak jsem byl nezávisle na sobě ze dvou zdrojů upozorňován, jedná se o velmi strmý úsek, nakonec mi ale převýšení tak strašné nepřipadalo. Sice se stále stoupá, jde to ale zvládnout, zažil jsem už mnohem větší "prďáky", než je tento.

K nejvyššímu vrcholu Krušných hor

Cestou si utrhnu pár borůvek a brzy se ocitám se na nejvyšším vrcholu Krušných hor Klínovci (1 244 metry), který z velké části kryjí smrky. Nejvyššímu bodu dominuje televizní věž, vedle níž se coby chudší příbuzný krčí chata s rozhlednou. Pokud by se ovšem někdo podobně jako já domníval, že se z rozhledny potěší zajímavými výhledy, má smůlu. Objekt včetně chaty chátrá a hrozí zřícením, jestli s ním majitel brzy něco neudělá, nezbude mu, než ho strhnout.

Pohled na stav budovy mě poněkud rozčaruje a mé zklamání umocní i množství aut, jimiž na vrchol přijíždějí naši i němečtí výletníci, další lidé se hrnou i od pohostinství na horní stanici lanovky. Říkám si, že tohle nemám zapotřebí, a poměrně brzy dávám vrcholu sbohem.

Sestupuji k hotelu Nástup, jehož luxusní vzezření mě rovněž poněkud vyděsí, a po silnici se přes obec Háj vydávám do Kovářské. Za mnou zůstává Klínovec a po mé levé ruce se zvedá nejvyšší vrchol pohoří na německém území Fichtelberg (1 215 metrů). Též mu vévodí telekomunikační věž a vzhůru vede lanovka, podobně jako na Klínovci vedou i u německých sousedů po úbočí hor lyžařské dráhy.

Opouštím nejprve osadu a poté i asfaltku, vnikám do lesa. Tam mne mile překvapí ruiny bývalé vápenky, a to i přesto, že je možné si ji prohlédnout jen zpoza plotu. Stavba na první pohled připomíná pozůstatek dávného hradu. Zajímavá je následně i zřícenina bývalé huti, která stojí v nedaleké osadě Kovářská. V obci nalezneme ještě jednu zajímavost, a to muzeum letecké bitvy nad Krušnohořím vázané k datu 11.9.1944, tam však nezastavuji.

V noci mě ruší řev jelenů…

Jelikož se nezadržitelně šeří, dopřávám si v místním podniku večeři a následně přespávám poblíž obce. V noci mě ruší řev jelenů v říji, jenž se nese z okolních lesů, v jednu chvíli se k němu přidá, jako by se lidé pokusili překonat zvuky lesní zvěře, i hlasitý povyk omladiny, jež zřejmě v obci opustila pohostinské zařízení. Rušení nočního klidu však neřeším a raději se vrátím ke Krušným horám, do nichž jsem zavítal.

Převážně plochý hřeben se táhne při hranicích s Německem a na našem území dosahuje délky zhruba 130 kilometrů, přičemž jeho šířka sahá jen k 19 kilometrům. Podklad tvoří hlavně krystalické břidlice, dále na území najdeme rašeliniště či pozůstatky důlní činnosti. Jak mi také bylo při rozhovoru s místním obyvatelem sděleno, ještě zhruba před patnácti lesy vypadala krajina zcela tragicky, což zavinily vypouštěné emise, vše se ale dává do pořádku a snad to tak i zůstane.

Vrch Mědník (908 m)

Moji v podstatě poslední zastávku v oblasti představuje malinké městečko Měděnec, respektive jeho okolí. Nejprve vystoupám na vrch Mědník (908 metrů), na němž stojí rotunda Neposkvrněného početí Panny Marie, od níž se nabízí kruhový rozhled. Západně se zvedá Klínovec a Fichtelberg, jižně klesá krajina k Ohři a na severovýchod se táhne hřeben Krušných hor, na němž se zvedá bezpočet větrných elektráren. Současně lze navštívit i historickou štolu Marie Pomocné, do níž se vstupuje z úbočí kopce.

Na akci se lze objednat, lístky se nakupují v hostinci ve městečku. Prohlídku podzemí vzhledem k ubíhajícímu času vynechávám a náhradou zaskočím k přírodní památce Sfingy u Měděnce. Jedná se o skalní rulové útvary, které vzdáleně připomínají slavnější egyptskou jmenovkyni. Schází jim však sousedství pyramid a nejde od nich pozorovat ani Káhiru, náhradou ale můžeme shlédnout do údolí k řece Ohři, na Šumburk i Doupovské hory, čili do Čech.

Na závěr sestupuji lesem do Klášterce nad Ohří, čímž se loučím s tímto koutem naší republiky a uzavírám povídání o jeho krásách.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.