Pirin, hřebenovka úžasného pohoří v Bulharsku aneb nostalgie po třiceti letech

Bulharské hory a turistika

Jistě se budete ptát, proč ten Pirin v závorce. To proto, že hlavním cílem se stal až v průběhu cesty. Proto také musím začít trochu ze široka a květnatě (jako indiáni u poradního ohně).

V den jarní rovnodennosti roku 1981 jsem se dobrovolně vzdal svobody… jsme spolu stále a hned po veselce jsme začali plánovat, kam pojedeme na velkej vandr. Ano vandr, tenkrát se slovo outdoor ještě nezačalo používat a my byli především trampové. Rumunské hory už byly tenkrát dost profláknuté a do těch jugoslávskejch by nás nepustili. Pamětníci možná těm mladším vysvětlí co byl devizový příslib a výjezdní doložka.

Nakonec jsme zvolili Bulharsko. S lehkým úsměvem vzpomínám na naše vybavení na třítýdenní cestu. O nějakých samonosných stanech, anatomických batozích a karimatkách jste si mohli nechat snít, respektive tenkrát jsme ani nevěděli, že by něco takového mohlo existovat. Stan a batoh Gemma se možná teprve rodil v hlavách brněnských návrhářů, a funkční oblečení… neexistovalo, Climatex se zrodil v brněnském výzkumáku až v druhé polovině 80. let.

Takovej správnej horal nosil flanelovou košili, svetr, větrovku, golfky, podkolenky a pohory (když měl štěstí tak ručně šitý z Botany Skuteč). Stany typu A, sice již silonové a dvouvrstvé, spacáky péřové, ale dekové a peří sekané a místo karimatky pásky polystyrénu zašité do látky zvané Unika. Vařič? Ha, ha, buď na pevnej líh a nebo ti šťastnější benzinový Juwel od soudruhů z NDR. Jediný vhodný hřbetolam, do něhož se dalo vše nacpat, byla tehdy krosna.

Našim původním cílem bylo pohoří Strandža, jenže jsme jaksi zapoměli, že i u soudruha Živkova existuje něco jako graničnaja zóna, znáte to ze Šumavy? Ale nepředbíhejme. Co tenkrát ale fungovalo a dnes je pasé, byla mezinárodní železniční doprava. Expresy jako Balt-Orient, Pannonia, Meridian, Transdanubium křižovaly mezi Berlínem, Prahou, Budapeští, Bukureští, Sofií, Varnou a Burgasem. A zpáteční lístek Praha - Burgas stál neuvěřitelných 700 Kč.

Expres Transdanubium

O půlnoci začátkem července se naloďujeme na expres Transdanubium v Havlíčkově Brodě (Praha - Burgas). Kupodivu nemáme téměř žádné problémy na hranicích. Kádárovo Maďarsko je nudná rovina, trochu zpestření nám poskytne až Ceausescova země, kde na hranicích v Aradu nastoupí parta celníků s žebříky a prohledává dvojité stropy vagónů (naše zavazadla je nezajímají).

Cesta přes Rumunsko je krajinově vděčná, hlavně trať ze Simerie do Târgu Jiu, 56 tunelů a mostů a Karpaty, Sibin atd. Zajímavá jsou také zastavení na rumunských nádražích. Za Ceausesca v Rumunsku neexistovaly vnitrostání rychlíky, jako v ostatních zemích socialistického tábora, jezdily pouze ty mezinárodní. Vždy, když takový expres někde zastavil, seběhla se spousta děcek a loudila žvýkačky a bonbóny, protože tenhle luxus u nich neexistoval. Zajímavé bylo, že za sášek bonbńů vám donesli plnou láhev pitné vody až do vlaku a vůbec je nenapadlo, že by tu láhev mohli ukrást. Pro ty mladší - tenkrát nebyly ještě PET láhve, takže se vozily buď čutory (hliníkové), nebo PVC (škodlivost se ještě neřešila) kanystříky o obsahu 2-3 l.

Burgas

Po nějakých 30 hodinách jsme konečně po ránu v Burgasu. Poprvé u moře ve třiadvaceti - no věřili byste tomu? Nemohli jsme si nechat ujít jízdu bulharskou raketou, takovou tou okřídlenou rychlolodí do Sozopolu a dál pak pokračovali busem do Mičurinu, stále se těšíc na Strandžu, hlavně na ty volně žijící kojoty, jak tam podle průvodce měli žít.

Jenže místo na kojoty jsme narazili na pohraničníky, kteří nám vysvětlili, že na Strandžu nět vazmožno, potomu čto éto graničnaja zóna s Turkem. Tak co teď? No dva dny jsme se váleli u moře, samozřejmě s knižními vědomostmi o bulharském slunci, které opaluje i za mrakem, abychom si společně s východními Němci na malé nudapláži spálili prdelky i to vepředu že. Další dva dny jsem spal ve stanu nahý na spacáku a chladil se o studený silonový povrch.

Volíme Pirin, cesta stopem

Ale že nás to táhlo na hory, tak pohledem do mapy volíme Pirin. Řekli jsme si, že bychom mohli zkusit stopa a tak se trochu víc poznat s místními lidmi. Bulharům ani nám nedělala problémy ruština, tudíž ani konverzace. První stop byl naprosto špicový - 260 km až do Kazanlaku. Tady bivakujeme pod mostem, v noci přišla dost silná bouřka. Druhý den postupně se propracováváme přes Karlovo, Plovdiv, Pazadžik a Velingrad - to už jsou Rodopy - k našemu cíli.

Za Velingradem v devět večer již to vzdáváme a chceme najít noclehplac, když nám staví sami od sebe bulharští manželé, hádejte odkud - z Dobriniště, přímo pod Pirinem. A tak po desáté se s nimi loučíme v Razlogu, kde kousek za městečkem bivakujeme. S druhou dvojicí máme sraz u krasové vyvěračky Izvorite.

Ráno nás čeká šok, to když se po blízké cestě kolem nás přežene obrněný transportér. Po setkání s vojáky, kteří nám mimochodem vůbec nebrání ve vstupu, se dozvídáme, že přímo vedle národního parku Pirin se rozkládá tankodrom! Jinak Izvorite byla betonová skruž a popsaná jeskyně Spropadnaloto se nacházela uvnitř cvičného prostoru. Vojáci nám i ukázali cestu a klidně by nás tam nechali dojít, kdyby nám nevadily ty cvičné granáty, co by dopadaly všude kolem. No tohle se opravdu mohlo stát jen za vlády Todora Živkova, dnes mi nikdo neuvěří.

Výstup na sedlo Predel

My se však musíme dostat do sedla Predela, odkud chceme podniknout poctivý hřebenový přechod pohoří. První část (západní) pohoří je tvořena mramorem a hřeben je dost jednoznačný. Problémek je nástup na hřeben z Predelu, tam to bylo dost špatně značené a orientačně náročné. Ovšem jakmile jsme se propracovali na horu Pirin (2 593 m), tak už to šlo jako po másle. Navíc jsme chytili i pěkné počasí.

Hřeben nás dál vede na Dautov vrch (2 597 m) a Albutin (2 688 m). Tady oslavujeme svůj výškový rekord, vždyť jsme o pár metrů výš než je Gerlach ! Nicméně nadmořská výška přibývá - Kamenitica (2 710 m) a Bajuvi Dupki (2 821 m). Přímo na hřebeni leží malý zaslon (útulna). Tenkrát v ní bylo 8 paland (někde jsem četl, že t. č. je jen jedna, ó jaký to pokrok za těch 30 let). Noc trávíme se čtyřmi východními Němci, domluva ruštinou je fakt zajímavá.

Vrcholy Banski Suchodol, Kutelo a Končeto, Vichren

Druhý den nás čeká asi nejzajímavější úsek, nejdříve vrchol Banski Suchodol (2 884 m) a poté ostrý mramorový hřeben Končeto na vrchol Kutelo (2 908 m). Stezka je 0,3 až 1 m široká a už tenkrát byla zajištěná ocelovým lanovým zábradlím. Velmi nebezpečný terén v případné bouřce.

Na Kutelu je třeba dát pozor na správnou orientaci a trefit sedlo Premkata. Hřeben zdánlivě pokračuje na Kutelo II, ale ten je dost ostrý, tak dvojkové lezení. Do sedla se musí příkře vpravo dolů. Dál pak už čeká výstup na nejvyšší horu Pirinu Vichren (2 914 m). Z Vichrenu je nádherný rozhled, je vidět i řecký Mytikas.

Z Vichrenu sestupujeme do sedla Kabata, kde končí mramor a začíná východní žulová část pohoří. Odtud se dá sejít na chatu Vichren, což činíme za účelem doplnění zásob a vody. Kupodivu na chatách neznají horskou přirážku, která byla za socialismu běžná v našich horách, dokonce je tam levněji, než bylo u moře, a to až o 50 %. My se vracíme do sedla a přes Chvojnati vrch (2 635 m) jdem do sedla Vlachinského.

Muratov vrch a Banderišska porta

Další výstup na Muratov vrch (2 669 m) je darda. Cesta vede špatně průchodnou klečí a hlavně už není značená. Značené cesty vedou dolinami, kolem Tevna ezera a tak. Co nás ještě překvapilo, nevím jak je tomu dnes, ale tenkrát byly cesty v Pirinu značeny stejnými turistickými značkami jako u nás, tedy červená, modrá, zelená, žlutá. Dál to je jako v Roháčích, stále dokola nahoru a dolů.

Sestup do sedla Banderišska porta a nahoru na Banderišsky čukar (2 731 m). Další úsek je malilinko lezecký - Vazela (2 620 m) a Tipic (2 645 m). V sedle Čairsky preval se dá bivakovat a dá se sejít i na jižní stranu k jezerům. Další den čeká klíčová část přechodu. Ze sedla Mozgovišska porta je to výstup na Monin dvor (2 730 m), který je uzlovým bodem hlavního hřebene a dál přechod na sousední Kralev dvor (2 680 m).

Sestup do sedla Demirkapija je hodně exponovaný, 30 - 70 m vysoké kolmé stěny k severu i k jihu. Kdo trpí závratí, může tento úsek obejít traverzem v jižních svazích rovnou do sedla.

Hlavní hřeben pokračuje dál středním Pirinem přes Orelek až k chatě Popovi Livadi. To ale není našim cílem, my se chceme dostat zpět na železnici, třeba právě do Dobriniště.

Sestup k Popovu jezeru

Ze sedla Dermikapija sestupujeme k Popovu jezeru, kde se dalo nocovat. Musím říct, že jsme se celou dobu nesetkali s žádnými ochranáři. Na závěr pobytu v Pirinu jsme ještě navštívili nejvýše položenou chatu Bezbog (2 244 m) a udělali si takovou vážnější okružní túru přes Poležan (2 851 m) a Džamo (2 707 m) s návratem kolem Gorneho a Dolneho Kremenskych jezer, které jsou pokládány za jedny z nejhezčích v Pirinu.

Úzkokolejka Dobrinište - Septemvri

Zbylé tři dny jsme věnovali jízdě úzkokolejkou Dobriniště - Septemvri, která se kouzelně vine přes Rodopy. Dokonce nás konduktér nechal jet i na otevřené plošince vozu, když jsme ti cizinci. Také jsme si udělali výšlap nad Čepinskou kotlinu před Velingradem, abychom viděli řeku, silnici a železnici, sevřenou v hlubokém kaňonu z ptačí perspektivy.

Cestou dolů jsme narazili na zajímavý fenomén. Vracíme se po evidentně ovčí stezce (stopy, výkaly), která najednou končí šestimetrovým kolmým stupněm, pod nímž stojí přilepená ke skále salaš. My ten kolmý stupeň slanili (po ploché šňůře co jsme měli sebou, kdepak lano), ale jak to řeší bača s ovcema, na to jsme nepřišli. Salaš byla neobydlená, zeptat se nebylo koho.

Poslední den pobýváme v Plovdivu, nakupujeme, respektive utrácíme poslední Leva a večer se přesouváme vlakem do Dabova, kde zastavuje náš expres Transdanubium, no a po 30 hodinách…

Post scriptum: všechny fotografie jsou dobové, řádně jeté, focené tenkrát na tzv. inverzní film. Klasická negativní barevná fotografie byla drahá a pokud si je člověk zhotovoval sám ve fotokomoře, jak jsme to činili s mým tátou, tak to bylo i neúnosně časově náročné, hlavně korekce barvy s pomocí filtrů. Jedna fotka se tak zhotovovala i půl hodiny. Z inverzního filmu jste však měli diapozitiv na promítání a také fotku z laboratoře (jediné v ČSSR) na inverzní fotopapír. To se už doma dělat nedalo.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.