Mongolský Altaj (Altaj nurú), turistika v Mongolsku a výstup na Tavanbogd úl (Najramdal)

Altaj nurú, Mongolsko a hory

O tom, že vzdálené Mongolsko je hornatou zemí svědčí průměrná nadmořská výška jeho území pohybující se kolem 1 580 metrů. Jeho největší horu Tavanbogd úl (Najramdal) s 4 374 metry objevíme v Mongolském Altaji na samé hranici země. Altajské pohoří (Altaj nurú), které sem pokračuje z Ruska, je nejdelším a současně největším mongolským horským systémem. Táhne se od severozápadu na jihovýchod v délce 1 500 km a člení se na Mongolský a Gobijský Altaj. Jeho nejvyšší vrcholky pokrývá věčný sníh a místy i ledovce.

Gobijský Altaj je nižší a směrem k JV postupně zaniká. Pro tento masiv táhnoucí se od hřbetu Gidžgene až po Chorch úl, jsou charakteristické "sajry" – vyschlá řečiště a velké kotliny. V centrálním Mongolsku se rovnoběžně s Altajem v délce 700 km táhne Changajské pohoří (Changajn nurú), které je druhým největším horstvem v zemi. Vrcholky hor často přesahují 3 000 m (největší horou je 3 905 m vysoký Enchtajvan).

Pohoří není zaledněno, jsou zde však četné stopy nedávného bouřlivého vulkanismu (vyhaslé sopečné kužely, mohutné lávové proudy a četné horské prameny). S Changajem je orograficky spjato pohoří v okolí nejhlubšího jezera Chovsgol. Východní záhyb velkého Changajsko-Chentejského oblouku tvoří hřeben Chentejských hor, jehož vrcholky ve velké většině nepřesahují 2 500 m. Svým reliéfem se podobají Changaji. A konečně na samotný východ země z Číny zasahuje velký Chingan.

Turisticky nejdostupnějším pohořím je vzhledem ke své poloze a relativně nevelké vzdálenosti od mongolské metropole Ulánbátaru Chentejské pohoří. Samotný Ulánbátar je obklopen čtyřmi horskými hřbety – Songinem, Bajan-dzurchem, Čingiltejem a nemohutnějším a nejmalebnějším Bogd úlem – Svatou horou, o které se již zmiňuje nejstarší literární památka Mongolů tzv. Tajná kronika z roku 1240. Již v této době zde bylo zakázáno zabíjet zvěř, kácet stromy a pronásledovat uprchlíky.

Tyto hory, rozkládající se při jižním údolí Ulánu jsou snadno turisticky přístupné ze Zajsanu (konečná autobusu). Po lesní stezce se dá během 3 hodin překonat 800 m převýšení. S překonaným výškovým rozdílem přibývá mohutných sibiřských borovic na úkor modřínů. Rozsáhlou náhorní plošinu pokrývají zčásti špatně schůdná kamenitá moře, vzniklá rozpadem žul vlivem prudce se měnících teplot.

Z náhorní plošiny vystupuje z obrovských granitových kvádrů složený nejvyšší bod 2 256 m vysoký Cecégun orgil (Kvetoucí vrch). Kouzelný ráz pohoří umocňuje různorodá horská květena a množství lesní zvěře. Na jižním úpatí nad Dzún Modem stál v minulosti na terasovitě upraveném úbočí klášterní komplex Manzšíra. Z lámaistického kláštera dostavěného v roce 1733 v tibetském stylu však do dnešní doby přežily jen pouhé zbytky obvodových zdí, základy chrámu a uměle vytvořené jezírko. Zlá památka na dlouhou dobu panování bolševika.

Přibližně 65 km východně od Ulánbátaru se na jz. svahu Malého Chenteje (Baga Chentei) rozkládá na ploše 10 km² granitový masiv Goricho, jehož bizarně utvářené skalní útesy zde tvoří pozoruhodná skalní města. Vzhledem k tomu, že do těchto míst vede jedna z mála asfaltových silnic země, je tento kraj často navštěvován turisty. V minulosti však lákal především hledače drahých kamenů. V 19. a na počátku 20. století zde pracovali především čínští prospektoři, hledající topasy, záhnědy, morióny a křišťály.

Množství nevelkých dobývek, které zjizvují úbočí skal, to dosvědčují. Z barevných odrůd křemene se vyráběly ceněné lahvičky na šňupací tabák, šperky a v neposlední řadě se tyto nerosty využívaly při léčbě celé řady onemocnění. V až několikametrových dutinách pegmatitových těles se vyskytovaly i přes jeden metr velké krystaly křemen a jeho odrůd.

Asfaltová silnice vedoucí skalami končí u turistického střediska Terelž, které je vhodným výchozím bodem pro túry v Baga Chenteji. Hory jsou zde liduprázdné, příroda ještě neponičená. V létě zde rozkvétá množství horských bylin, z nichž dominují koniklece (Pulsatilla bungeana a P. flavescens) oranžové upolíny (Trollius asiaticus), lilie (Lilium tenuifolium) a především keře rododendronů, jehož mongolské pojmenování dalo Terlži jméno. Rozmanitá je i fauna. K nejběžnějším obyvatelům horských stepí patří svišť tarbagán (Marmota sibirica) a další drobnější hlodavci. Na obloze neustále krouží množství dravců, kteří hnízdí v dutinách skal.

Vzhledem k obtížím mongolského cestování (většina silnic je prašných, obvykle se jezdí přímo po stepi) je návštěva vzdálenějších hor časově náročná a často značně komplikovaná. Nejvhodnější je kombinace letecké dopravy spojující centra ajmaků (krajů) a stopování. K oblastem, které za návštěvu bezesporu stojí, patří vulkanická část Chagajských hor v okolí čtvrtohorního vulkánu Chorgo v Archngajském ajmaku, horská oblast kolem jezera Chovegol, dinosauří naleziště v Gobialtaji a celá řada dalších míst.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.