Demerži a Karadag, Krymské hory turisticky - hory, skalní města, památky

Putování Krymem (2)

Cesta začíná hned za stanovištěm DAI a jde se prudce do kopce. S plnou polní, stanem a 4 l vody se nám nejde moc rychle, ale i tak předbíháme místní houbařky. Cesta vede zpočátku listnatým lesem pořád vzhůru, až se dostáváme nad hranici lesa, kde vede cesta po širším hřebínku. Občas překonáváme skalky a v jednom místě je dokonce řetěz, ale asi pouze pro symboliku.

Horu Lysyj Ivan, 1 138 m necháváme po levé ruce a cesta se prudce zatáčí doprava kolem polany Man, po cestě je již vidět vrchol hory Severnaja Demerzhi, 1 359 m, která je nižší než včera zdolaný Eklizi Burun. Cesta vede jižně pod vrcholem hory v podstatě po vrstevnici. Vzhledem k tomu, že si nechceme zacházet hledáním cesty na vrchol, odbočujeme prudce do kopce travnatým svahem. Bohužel počasí je pořád horší, ochladilo se a poprchává.

• Předchozí část článku

Postupujeme dál a oba máme stoupání v plné polní plné zuby. Nicméně po chvíli již vidíme hrůzostrašné ocelovo-plechové monstrum na vrcholu hory. Ani jeden z nás neví, co to vlastně tady soudruzi postavili. Každopádně na vrcholu dáváme pauzu s tatrankami, doplňujeme energii a pozorujeme přibližujícího se single chodce.

Čtěte také: Prechod Veľkým kaňonom, Krym

Po 15 minutách je u nás. Hošík chodí sám a je z Poltavy. Ptá se nás, odkud jsme, a vysvětluje, že se jedná o transformační stanici, ale už nedokázal vysvětlit, co se tam transformuje. Je pořád chladněji a začíná trvale jemně pršet. Sestupujeme tedy z hory na náhorní plošinu, která je na opačné straně, než kudy jsme stoupali vzhůru. Náhorní plošina je převážně travnatá s drobnými remízky břízek nebo borovic.

Pohoří Demerži

Podzimní krajina je nádherně zbarvená, škoda jen, že prší. V dálce pozorujeme stádo koní, které se na náhorní plošině neomezeně pohybuje. Pořád prší, cesta začíná být samé bahno a tak padá rozhodnutí se vrátit zpátky. Trochu bloudíme a ztrácíme cestu kudy jít. Stejně jako v Čatyr Dagu i v pohoří Demerži je turistické značení mizerné, v mapách jsou nakresleny cesty, které neexistují, nebo nejsou zakresleny cesty, které existují.

Prší pořád víc a víc a tak jdeme docela ostře. Nevíme kudy, dostáváme se na úroveň listnatého lesa a spouštíme se roklí, tam někde daleko před námi musí být cesta spojující Simferopol a Aluštu. Cesta je už pěkně mokrá a po listí a bahně to nepříjemně klouže. I když máme plnou polní, jdeme dost rychle.

Cesta je nekonečná, už si myslíme, že je silnice na dosah, ale stezka opět začíná stoupat, klesat a opět stoupání, navíc se pořád objevují křižovatky stezek a nevíme kudy jít. Teprve až po další 1,5 hodině od prvního momentu, kdy jsme si mysleli, že už "tam" jsme přicházíme k samotě, která je už jen kousíček od silnice.

Přestává sice pršet, ale je mlha a fouká studený vítr. Dlouho nečekáme a přijíždí trolejbus. Stopujeme si ho a ten nás odváží na Angarský průsmyk, kde máme zaparkované auto. Naštěstí je v pořádku, nikdo ho neukradl ani nevykradl. Již za šera se vydáváme autem do Alušty do našeho již jednou navštíveného penzionku.

Na večeři jdeme do "centra" Alušty, z místních paneláků je u vytržení můj parťák a ten betonový hnus si fotí. Nedaří se nám dlouho najít příjemnou restauraci, je po sezóně, ale příjemnou bychom dlouho hledali i v sezóně. Zapadneme do normální pizzerie, kde jsme úplně sami.

Karadag

Ráno opět balíme a vyrážíme autem dál po jižním a jihovýchodním pobřeží směrem na Sudak, po cestě se ukazují krásné hory a hluboko pod námi je moře. Cesta se klikatí a je problém předjíždět lenivé lady nebo moskviče. Dýchavičný náklaďák Kamaz udělá v horském terénu pěknou kolonu. Naštěstí se vyčasilo a opět svítí sluníčko a je na kraťásky. Naším cílem je městečko Sudak, kde se nachází stará benátská pevnost z 12. století.

Pevnost je doopravdy rozlehlá a nachází se na ostrohu vysoko nad mořem. Pevnost navštěvujeme, procházíme ji křížem krážem. Je doopravdy pěkná, na ukrajinské poměry i udržovaná. Bohužel si z ní místní společně s rusko-mluvícími turisty dělají smetiště, takže se všude povalují igelitové tašky, pytlíky, pet láhve, sklenice a střepy z nich.

Po návštěvě Sudaku se přesouváme do Novyho Svita, ospalého letoviska, kde je kolem pobřeží a mysu Kalčik tzn. botaničeskij zapovednik Novij Svit. Parkujeme nedaleko hřbitova a jenom nalehko vyrážíme na poloostrov Grot Skvoznoj, procházíme přitom jalovcovým lesem. Děláme nezbytné fotky a vydáváme se i přes zákaz vstupu na horu Koba Kaja, 165 m, z které se nám naskytují nádherné výhledy na poloostrůvek Grot Skvoznoj a sudackou pevnost v dálce.

Je již odpoledne a tak vyrážíme směrem na východ při pobřeží do Koktebelu, východiska do Karadagu. Opět je problém najít ubytování, je přece mimo sezónu. Zakotvujeme v penzionku Talisman Koktebelja, kde je přespání za rozumných 160 hřiven na noc na pokoj. Večer míříme na naberezhnuju, která je téměř prázdná. Nakupujeme sušené ovoce a prodejce se nás ptá, zdali jsme z Běloruska. Spát jdeme jako tradičně docela brzy zmoženi cestou a koňakem.

Ráno vyrážíme pěšky směrem na naberežnuju, podle mapy má tudy vést cesta do Karadagu. Cestu skutečně nacházíme, ale zjišťujeme, že celé pohoří je oplocené a je tam zákaz vstupu. Viděli jsme hned několik cedulí, jedna říkala, že hrozí pokuta 50 hřiven, jiná novější hned 150 hřiven. Tím jsme se nenechali zaskočit a drátěný plot jsme na příhodném místě, kde byla vidět vyšlapaná stezka "přes plot" zdolali. Stoupáme po širokém hřebeni až pod skalky, ty se pokoušíme obejít zprava, nicméně cesta se nám brzy ztrácí a tak si prošlapáváme vlastní cestu ostružiním, občas se zase skoro po všech čtyřech pokoušíme procházet v nízkém porostu listnáčů a nízkých boroviček. Klesáme a pak zase stoupáme někam tam, kde tušíme cestu.

Konečně se nám podaří dojít na hřeben, kde vede sotva znatelná cesta a odkrývají se nám krásné výhledy na široké moře, městečko Koktebel. Pokračujeme po hřebeni, který lemuje pobřeží směrem na jihovýchod, v dálce se tyčí nejvyšší hora masívu Karadag Svjataja Hora 576 m. K hoře máme namířeno, zatím se vybralo trochu počasí a tak máme super náladu. Jdeme úplně sami v přírodní rezervaci, kam je zákaz vstupu, je to balzám na duši!

O Karadagu máme načteno, že zde má být krajina z Jurského parku. Moc nevíme, co je tím myšleno, ale brzy pochopíme. Po hřebeni se dostáváme až na opuštěné parkoviště, těsně pod Svjatoj Horou, další známkou toho, že kdysi se do Karadagu dalo normálně chodit (i jezdit). Kousek od nás se z ničeho nic objevuje Ďáblův palec, obrovský černý skalní útvar čnící do výšky.

Vydáváme se směrem na Svjatuju a po půlhodince ji zdoláváme. Na vrcholu nás však přepadává mlha, která se valí od moře. V dálce na skalním útesu vidíme i jakési budovy, kde se pohybují lidé (později zjišťujeme, že se jedná o biologickou stanici). Pohybující se osoby nás trochu vyvádějí z míry a tak nejdeme po hřebeni, ale vydáváme se zpevněnou cestou, která vede pod útesem, zde se z ničeho nic napojujeme na žlutou turistickou značku, v žádné mapě však není zakreslená.

Na cestě potkáváme skupinu místních turistů s igelitkama, tradičním to doplňkem ukrajinských svátečních turistů. Po chvilce chůze jsme však pochopili proč Jurský park. Dostáváme se do míst, kde pobřežní hřeben tvoří lávové vyvřeliny, které vytvořily neskutečné útvary v podobě věžiček, jeskyní a tunelů, něco podobného jsem nikde jinde dosud neviděl.

U sotva viditelné odbočky z cesty je obrovská nová cedule s nápisem, že vstup je přísně zakázán. S parťákem nám to nedává a jdeme zjistit proč. Je to prostě Jurský park, věžičky, jehly, jeskyně, tunely a to vše na skalním útesu a v dálce moře prostě paráda!! Užíváme si ticha klidu a bizardních útvarů všude kolem. Potichu a v úžasu se vydáváme zpátky.

Měníme plán, nepůjdeme do vesničky Kurortne, ale zpátky do Koktebelu oklikou. Míjíme Svjatuju Horu a jdeme po zpevněné cestě až do Koktebelu, začíná svítit sluníčko a vyjasnilo se. Na kraji městečka míjíme opět ceduli o zákazu vstupu, nad kterou se jen pousmějeme. Cestu si chceme zkrátit přes pionýrský tábor, kde nás trošku vystraší volně pobíhající hlídací pitbull. Úspěšně tábor míjíme a parťák neodolá, aby se nešel vykoupat na liduprázdné pláži, hned pak jdeme dnešní výstup zapít.

Feodosia a Simferopol

Naše dovolená na Krymu se krátí. Z Koktebelu, místa kde se vyrábí velmi dobrý levný ukrajinský koňak Koktebel míříme do Feodosie, metropole na východě Krymu, s přístavem a několika mešitami. Městečkem si děláme krátkou dopolední okružní cestu. Navštěvujeme hodně schátralou benátskou pevnost, vedle které jsou zbytky kláštera a kostela.

Procházíme nábjerežnou a přístav, v hustém dešti se vracíme k autu a směřujeme do Simferopolu. Parťák po cestě ještě nevěří, že když je u silnice nápis "raki", že to znamená, že se prodávají raci. Proto, když míjíme kousek před Simferopolem takového prodejce, zastavuji a parťák vybíhá prodejce prověřit a… a prodával raky. Prostě Ukrajina!

Do Simferopolu dorážíme kolem druhé odpoledne a až do večera hledáme nějaký penzion nebo hotel. Penziony neexistují, ani ty co inzeruje Lonely Planet. Nakonec přespáváme v ubytovně Tavrija za předražených 380 hřiven na osobu. Večer dáváme procházku centrem Simferopolu, prohlížíme mešitu z 16. století, ruský konzulát a vracíme se těsně před půlnocí do hotýlku.

Máme před sebou poslední den, den odletu. Ráno s parťákem vyrážíme na letiště kolem skytské mohyly, tzn. Skytská Neapol. Jedná se o mohylu snad z 4. st. př.n.l., a představuje ukázkový příklad vztahu Ukrajinců k památkám, všude bordel, odpadky a dokonce černé skládky. Parťáka vezu na letiště, loučíme se, on letí k nám domů do Prahy, já směřuji autem přes Džankoj, Melitopol a Záporoží do Dněpropetrovsku.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.