Jotunheimen, přechod nejvyššího pohoří v Norsku i Skandinávii při čekání na léto

Čekání na léto v Norsku

Pro krásnou severskou přírodu jsem se rozhodl již koncem roku, Jura taky souhlasil, nezbývalo, než koupit levné autobusové jízdenky, rezervovat vlak, pokoupit něco jídla a mohlo se vyrazit. Den a noc strávený v autobuse se dal vydržet, navazující doprava však byla docela únavná, nicméně druhý den po odjezdu jsme stáli na nádraží v městě Otta a s nelibostí zjišťovali, že průvodce lhal.

Sezóna ještě nezačala, tím pádem nejezdil autobus do zhruba 100 km vzdáleného Gjendesheimu, místa nástupu do hor. Pravdivá však byla informace o vstřícném personálu informačního střediska. Ochotná blondýnka nám ušetřila svými radami několik set korun. Polovinu cesty jedeme autobusem, druhou půlku taxíkem. Během cesty se vynořují ostré hřebeny, přibývá sněhu a nám ubývá nálada. Jenom aby se to dalo vůbec realizovat.

Jo Besseggen, to je klasika

Přechod výrazné skalní stěny a hřebenu Besseggen je známá trasa, myslím ale, že nemůže být nudná ani po několikátém opakování. Tedy pokud se vydaří počasí. Po předešlé propršené noci se na nás ale přišlo podívat sluníčko, viditelnost nádherná. Samotný výstup na nás nepůsobil nějak dramaticky, šli jsme pohodové tempo a hlavně se kochali krásnými výhledy. Stěna se vypíná zhruba 800 metrů kolmo nad jezero Gjende, ke konci hřebene se ho z druhé strany dotýká jezero Bessvatnet, které je ale o 500 metrů výše než Gjende.

Sněhu je dostatek, ale není to něco nepřekonatelného, na hřebenu se je opravdu na co dívat, třeba na nedalekou horu Besho a její na místní poměry impozantní ledovec. Cestou potkáváme turisty, kteří jdou opačně než my, vyrazili totiž z Gjendesheimu lodí na chatu Memurubu a odtud se vrací přes Bessegen zpět. Samotný přechod mezi těmito chatami je dlouhý zhruba 16 km, směrem z Memurubu je ale dost příkré stoupání, myslím, že trasa z Gjendesheimu je pohodovější. Tak jako tak, je podle průvodců norského svazu DNT potřeba dobrá fyzička.

Čekání pod Besho

Jaro tady prakticky ještě nezačalo, jen sporadicky se objevují koniklece, plazivé vrby ještě neví o prvních slunečních paprscích, na většině výše položených jezer jsou krásné silné kry, voda je až kýčovitě modrá nebo zelená, zkrátka příroda jak lusk.

Chceme se dostat pod Glittertind a vystoupat na něj. Další den se ale hlásí drobným deštěm, který postupně zesiluje a střídavě přechází ve sněžení. Mlha je všudypřítomná, podmínky špatné. Rozmýšlíme a rozhodujeme se pro čekání ve stanu, nechceme riskovat promočení věcí. Škrtáme výstup na druhou nejvyšší horu Skandinávie. Raději volíme trek dalším z několika údolí.

Čas si krátíme výletem k začátku jezera Russvatnet a hlavně popíjením slivovice, jejíž váha postupně mizí až se ztrácí úplně a Jurův batoh je zase o něco lehčí. Kolem našeho tábořiště zjišťujeme přítomnost stop sobů, to by bylo něco, kdybychom nějakého spatřili. Po cestě k jezeru se nám podařilo vyplašit jenom samičku bělokura, která poplašeně odlétla a snažila se nás odlákat od hnízda s několika snesenými vejci. Nad planinou, na které táboříme se vypínají zcela kolmé věže hory Besho, pocukrovaná čerstvým sněhem vypadá krásně.

Terén není nic moc, dost nevyzpytatelné jsou hlavně mokré kameny, potkáváme se s nimi téměř pořád, hlavně při přechodu potoků a říček. Trekové hůlky pro udržení stability při přechodu či brodění říček pokládám za nezbytné. Za celou cestu se nám naštěstí nepodařilo spadnout do ledové vody, nebo se jinak zničit. Příležitosti by byly, ale štěstí a dlouhé nohy stály na naší straně.

Dál za sluncem

U jezera Russvatnet se dostáváme do velkého ledovcem modelovaného údolí, je tady o něco tepleji, dokonce i vrby se začínají probouzet. Už se nedivíme, že zrovna do této krajiny kontrastů zasadil Edvard Grieg děj Ibsenova románu Peer Gynt. Přímo to vybízí k tomu, aby si člověk představil "Sluj krále hor" a ti nezbední Trollové jsou tady snad dodnes. Určitě oni můžou za to, že se nám za zády drží počasí ne zcela ideální. Po pár hodinách ale ustává i sněžení, či se stává sporadickým a slunko se opět prodírá přes temné mraky.

Norové nejsou s opravou po zimě nijak rychlí, takže se nám do cesty staví, či lépe řečeno visí několik splihlých ocelových lan, smutná to vzpomínka na most přes řeku. Pod námi je v hloubce deseti metrů zařezáno asi stejně široké koryto bezejmenné řeky. Tání je v plném proudu, takže pohled je to fascinující, rychlost proudu nás nenechává na pochybách. Tohle by odneslo i auto. Ani nás nenapadne se pomocí lana a karabin dostat na druhou stranu.

Stoupáme podél řeky nahoru a snažíme se přebrodit. Za chvíli nám dochází, že to nebude žádná sranda. Břehy lemují ještě neroztálé zbytečky ledu, jejich tloušťka tak 4 metry nejmíň. Sranda to nebude, ale proto jsme vlastně tady, pro ten souboj s přírodou. Po několika hodinách neustálých pokusů o brod docházíme proti proudu na místo, kde se řeka dělí na několik menších. Úspěšně po kratším boji přecházíme a odměňujeme se čokoládou a několika loky ledové vody z řeky.

Sobi

Díky obcházení řeky jsme prakticky mimo trasy, ale ztratit se nejde, mlha není, takže panuje orientační pohoda. Problematický se jeví odhad vzdáleností, jsme vždy nemile překvapeni. Dole v deltě řeky pozorujeme ruch u stanu ve tvaru teepe, asi to budou nějací lovci nebo rybáři. Kontakt pro jistotu nevyhledáváme. Postupně překonáváme ještě několik menších toků a nakonec opět stojíme před pořádnou řekou. Při jejím překonávání si Jura všímá několika nenápadných světlých teček na sněhu pod námi. Nejsme si zcela jistí, tak se vydáváme bez batohů blíž.

Přikrčeni za chabými keříky vrby vyhledáváme terénní prohlubně k přirozenému krytí. Vítr máme dobrý, zvířata o nás zatím nemají tušení. Jsou to skutečně sobi a je jich větší skupinka, tak třicet, čtyřicet. Dostávám se plazením po břiše do dobré pozice k lovu, ale pro zoom našeho aparátu je to přece jenom ještě daleko. Sobi překonávají řeku a postupně nám mizí z dohledu. Ve skupince bylo i několik samců s typickým parožím. Škoda.

Náhoda nám však pomůže. Druhá skupina zvířat zaostala trochu pozadu a nyní se objevují těsně pod námi. Nejsou si jisti, s kým mají tu čest, tak se na nás jdou podívat blíž. Dostávají se v dobrém větru tak blízko, že je možno pořídit několik fotek. Se změnou větru se dávají na úprk.

Noc trávíme na konci jezera a jako pokaždé samozřejmě počasí nezklame a prší. Slunce zapadá, pokud se to tak dá nazvat, snad jenom na hodinu, ale i přes tuto dobu je světlo. Se spaním problémy nemáme, máme toho docela dost. Ještě, že Norsko omývá Golfský proud, jinak by tu asi byla pěkná zima. Podle zeměpisné šířky se totiž nacházíme zhruba ve stejných místech jako město Jakutsk na Sibiři.

Konečná

Pokračujeme v dalším přesunu směrem ke Gjendesheimu, náš čas tak akorát vypršel, navíc máme napevno stanoven termín odjezdu, který rozhodně nechceme promeškat. Krajina se opět mění, jsme docela nízko, takže přibývají sem tam nějaké keříky, ty však mizí s prvními výškovými metry. Překonáváme opět rozsáhlá sněhová pole a hlavně se chráníme před silným větrem, který registrujeme po celou dobu naší přítomnosti v Jotunheimenu.

Po několika hodinách a docela dlouhém sestupu přicházíme k chatě u jezera Gjende. Servis je tu fajn, sprchy s teplou vodou, gratis je mléko, džus. Chata je vytopena, svádí to k natažení se a chvilce odpočinku. Zaujímáme pozici v dětském koutku a chvilku relaxujeme. S pomocí všech svatých, internetu a opět ochotné slečny kupujeme jízdenky na vlak do Osla. Teď se jen dostat nějak do Otty. Sečteno a podtrženo, stálo to za to. Doporučujeme všem milovníkům volnosti, hor nepřecpaných turisty.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.