Treking > Treky, turistika > Javorníky na jaře, 4denní trek po nekonečných hřebenech pohraničního pohoří
Javorníky na jaře, 4denní trek po nekonečných hřebenech pohraničního pohoříČtyřdenní trek po hřebenech pohraničního pohoří4.9.2017 | Václav Vágenknecht
Flyšové pohoří Javorníky se rozkládá na území naší republiky a Slovenska, přičemž větší část rozlohy náleží našim východním sousedům. Jelikož jsem do oblasti pokaždé vyrazil z Moravy a znal za hraničními patníky pouze nejvyšší horu a její blízké okolí, rozhodl jsem se to změnit. Proto se na následujících řádcích vypravíme do hor ze slovenské strany. Na vlakovém nádraží v Čadci vysedáme večer s téměř dvouhodinovým zpožděním - ručička šplhá k jedenácté - kupodivu časové ztráty nijak nelitujeme. V ulicích panuje mokro a v řece teče tolik vody, že to nahání obavy. Stoupnout hladina ještě o kousek výš, vylila by se navzdory hlubokému korytu z břehů; v oblasti se před naším příjezdem ženili čerti. Za mírného mžení se vydáváme městem, chceme se po zelené turistické značce dostat někam, kde v klidu přenocujeme. Procházíme centrem a ocitáme se na obrovitém sídlišti, jež zdánlivě nekončí - jedno špatné odbočení jsme si mohli odpustit - nadšeně přivítáme, když se konečně ocitáme u úpatí kopce. Z travnatých svahů se sice dolů valí voda, leč nevadí, hlavně že opustíme rozsáhlou říši paneláků. Stoupáme na kopec s výstižným názvem Vrch (568 m) a na vhodném místě rozhazujeme stan. S půlnocí zalézáme do spacáků a věříme, že se do rána nadobro vyprší. Čtěte také: Astroturistika po hřebenech Javorníků, dvoudenní putování za… Následující den - bude to naštěstí platit po celý trek - si déšť dopřává volno, byť je po ránu zataženo. Nad krajinou se povalují mlhy a vládne mokro, na větvích i v trávě se lesknou kapky. Přestože čas zdánlivě výšlapu nepřeje, balíme stan a vyrážíme do terénu. Procházíme obcí Kýčera a činíme zastávku u studánky, dostáváme se na Vojtov vrch (840 m). Kvůli mlze stále nic moc nevidíme, a přestože máme konec dubna, připadá nám, že nastal podzim. Jak se ukáže zanedlouho, bude ještě hůř. Přes Črchľu stoupáme na Chotárny kopec (906 m), kde nás obklopí sníh napadaný v noci - mraky měly očividně napilno - pro změnu si připadáme jako v zimě. Ani toto roční období naštěstí nevydrží dlouho. Ještě nesejdeme nad Blažkovou a mezi mraky se začíná prodírat sluníčko, rázem nastává jaro. Shodujeme se, že zbývá jenom léto, na nejteplejší období bohužel nedojde. Po krásných loukách, které se táhnou mezi kopaničářskými usedlostmi, směřujeme na Petránky, cestou činíme odbočku. Dočasně opouštíme červenou značku, na kterou jsme přešli na Črchľe, a stoupáme na Marťákov kopec (854 m). Na vrcholu stojí od roku 2011 rozhledna, jež svým vzhledem připomíná středověkou věž či hlásku. Vylézáme na ochoz a věnujeme se výhledům. Jelikož se oproti ránu poměrně vyčasilo, ukazují se v omezeném rozsahu nejenom Javorníky, ale i Malá Fatra, Moravskoslezské a Kysucké Beskydy; kdyby bylo ještě lépe, spatřili bychom i Oravské Beskydy a Západní Tatry. U přístřešku pod věží obědváme, pokračujeme. Stále se ubíráme velmi příjemnou krajinou - u luk se často vyskytují usedlosti - táhne nás to k další rozhledně. Ta se nazývá Kamenité (834 m) a jsme na ni s předstihem zvědavi, konečně se před námi něco ukazuje. K nebi se zvedá stožár. "Že by to bylo ono?" nechce se věřit, neboť soudíme, že by majitel vysílače těžko dovolil, aby nahoru šplhali turisté. "Stojí u toho malý přístřešek," shodujeme se následně, načež dochází k zajímavému zjištění. Onen "přístřešek" u úpatí stožáru je hledaná rozhledna. Její výška je v podstatě zanedbatelná a úplně stejné výhledy jako z ochozu se nabízí od úpatí věžičky, s podobným "prckem" se často nesetkáme. Jinak je ale místo pěkné - neschází ani opravdový přístřešek se stolem a posezením - vidět je především na Javorníky a Beskydy. Výhled na Malou Fatru bohužel zakrývá les, museli bychom se kousek vrátit, aby se nám pohoří předvedlo v plné kráse. Přes další kopaničářské osady scházíme do obce Semeteš (685 m), kde k naší radosti funguje hospoda. Neváháme, vcházíme dovnitř a poroučíme si pivo; protože krčma nevaří, dáváme večeři z vlastních zásob. Na závěr dne zbývá najít vhodné místo na nocleh, nacházíme ho ve směru naší cesty v lese nad staveními. Rovná terasovitá plošina, jež kdysi zřejmě sloužila k pěstování zeleniny, je k postavení stanu jako stvořená, neváháme ani na okamžik. Očividně volíme dobře, protože se vyspíme lépe než Budulínek v liščí noře; připomínáme medvědy v zimním spánku. V treku pokračujeme následující den, nejprve procházíme osadou Vrchrieka. Za ní se noříme do lesa (rozsáhlé louky se s námi bohužel rozloučily už včera), zanedlouho přichází nečekaný bonbónek navíc. Nejprve se na stromech objevují cedule, podle nichž se tady asi běžel jakýsi závod; posléze narážíme na šipku upozorňující na vyhlídkovou věž. Rozhledna se nachází poblíž značené cesty, načež bez váhání shazujeme ze zad batohy a zahýbáme k nové atrakci. Místo se nazývá Luby (909 m). Později odhalíme, že se má jednat o protipožární věž; co je zajímavé, na objektu visí cedule, jež hlásá, že je nepovolaným osobám vstup zakázán. V kontextu s předchozí šipkou to působí dosti podivně. Ať je tomu jakkoliv, nevyskytuje se v okolí nikdo, kdo by dohlížel na dodržování případných pravidel. Z vrcholové plošiny ve výši sedmnácti metrů se nabízí pohledy na Javorníky, Malou Fatru a Moravskoslezské Beskydy, nám však viditelnost příliš nepřeje. Panuje opar. Příjemné zpestření je za námi a sestupujeme z kopce, míjíme studánku a turistický přístřešek. Nad osadou Záblatie nás upoutává naučná cedule. Mezi starými fotografiemi a popisky nás zaujme především obrázek, na němž vystrkují oknem ven ze stavení mimino položené na lopatě, tak toto jsme ještě neviděli - tady by nechápavě zírala i baba z perníkové chaloupky. Jak se dočítáme, činili tak v osadě s narozeným chlapcem vždy, rodiče mu přitom recitovali následující říkanku: Svetom, moje, svetom, Docela žasneme, protože jsme se s podobnou tradicí jaktěživ dříve nesetkali, rázem jsme o něco moudřejší. Přesto nejsme chytří natolik, abychom zanedlouho dokázali přesně určit, k čemu slouží dřevěná stavba postavená na louce kousek od silnice. Na první pohled se jedná o malou rozhledničku s přístřeškem, když se ale na objekt zadíváme pozorněji, připomíná krmelec s posedem. Že by si chtěl místní myslivec usnadnit práci tím, že k sobě zvěř naláká na žrádlo? Tak nějak nevíme, co si o tom myslet. Naštěstí nás úvahy nesužují dlouho, u hlavní silnice nás do svých útrob vcucne restaurant U Melocika. Přestože náš původní plán zní, že si poručíme čaj na zahřátí, zastávka se vyvrbí úplně jinak. Zjišťujeme, že mají na jídelníčku halušky, a rázem měníme plány. To by bylo, abychom si je na Slovensku aspoň jednou nedali. Navzdory poměrně brzkému času si poroučíme časný oběd, jídlo zapijeme pivkem. Pokračujeme přes Čerenku (947 m) a červenou značku, po níž jsme šli od Chotárneho kopce, opouštíme na rozcestí Nad Zápačou. Přecházíme na modrou a na Čemerce zdoláváme první z vrcholů, jenž přesahuje tisíc metrů nadmořské výšky - 1 052 m. Záhy následují sedla Čierna voda a Butorky, načež se dostáváme k nejznámějším partiím Javorníků. Stoupáme na nejvyšší vrchol pohoří Veľký Javorník (1 072 m), jenž byl pro mě podobně jako Kľak v Lúčanské Fatře dlouho začarovaný. Při mých prvních dvou návštěvách vládla hustá mlha a nic jsem neviděl, poštěstilo se mi až na třetí pokus. Tentokrát - jedná se o návštěvu s pořadovým číslem čtyři - to také není na jedničku s hvězdičkou, stěžovat si ale nebudu. Následuje Stratenec (1 055 m) s dřevěnou rozhlednou, od níž se otevírají výhledy na Vsetínské vrchy i Moravskoslezské Beskydy v čele s Lysou horou, hned vedle stojí památník ve tvaru křížů. Pamětní deska upozorňuje na padlé osvoboditele Velkých Karlovic ze dne 3. 5. 1945, bojovalo se tady ještě na sklonku druhé světové války. Následuje Malý Javorník (1 019 m), jenž představuje nejvyšší bod Javorníků na našem území. Od něj se ubíráme podle hraničních patníků a přicházíme k turistickému hotelu Portáš, jenž dostal jméno podle strážců hranic, kteří měli základnu na Stolečném vrchu. Zastavujeme na chutnou večeři, načež zbývá rozlousknout poslední oříšek tohoto dne. Potřebujeme najít vhodné nocležiště. Ubíráme se na Kohútku, kde se příliš možností nenabízí - k mému úžasu tady od mojí poslední návštěvy přibylo pár nových objektů - stan nakonec rozhazujeme poblíž kříže na rozcestí Nad Polanou. Ráno nás vítá sluníčko a dostavují se nejhezčí výhledy, Radhošť, Smrk i Lysá hora jsou vidět mnohem lépe než včera. Pokračujeme hřebenovkou vedenou po hranicích, cesta se ubírá většinou lesem. U Papajského sedla (691 m) nás poněkud zarazí, že na slovenské straně budují silnici, naštěstí se s ní brzy rozloučíme. Stoupáme na Makytu (923 m), což je nejvyšší vrchol v západní části Javorníků. Jelikož je hora zarostlá, nenabízí žádné výhledy, naštěstí jsme s tím počítali. Z Makyty sestupujeme na moravskou stranu a trek končíme v obci Huslenky, z vlaku máváme příjemné krajině na rozloučenou. Výšlap se navzdory nepříliš lichotivé předpovědi počasí vydařil na výbornou. Líbil se vám tento článek? Diskuse k tomuto článkupřidat názorDalší související články:+ Kouzelnou krajinou horských samot, túra hřebeny Javorníků na Turzovku+ Z Karolinky přes Javorníček na Malý Javorník na sněžnicích + Javorníky, trek ve stopách dávných dráteníků a portášů + Povedená túra v Turzovské vrchovině, přes Bobek na ropný pramen v Korni a Konečnou + Javorníky a Hornolidečská magistrála + Hřebenovka Javorníků na kole + Kohútka má První Slovensko - české informační centrum + Javorníky, tipy na výlet a turistické trasy, horské chaty a levné ubytování na horách + Za tajemstvím Hranické propasti + Radhošťské Beskydy, české hory + Přes Svinec a Čerťák do Nového Jičína + Hrad Hukvaldy, tip na výlet + Větrné mlýny severní Moravy, turistické cíle a technické památky |
|