Zimní přechod v Moravskoslezských Beskydech, horská turistika v zimním období

Nebezpečí našich hor, zimní přechod Gruň - Lysá hora

Tak nám to bílé zase shůry padat začíná a mimoděk přináší vzpomínku na poslední letošní jarní záchvěv zimy. My čekali jsme jaro a zatím přišel mráz…

Prázdný autobus mizí směrem k Bílé a mě zanechává ve zvířeném bílém mraku. Zůstávám ganc eloun, jak říkají latiníci. Vločky tančí a oslavují jaro. Apríl! Je 1.4.2012, 8.00. Ze zastávky Staré Hamry, U Mosta po žluté tušenou asfaltkou směrem ke Gruni pod Ostravačkou, kolem Čertova hrádku a konečně vzhůru do lesa. Nikde nikdo, nikde ve sněhu ani šlápota.

Neskutečné! Je devět a před Charbulákem ve sněhu pořád ani stopečka. A dál kolem Bezručovy školy, Domu svatého Josefa, dřevěného kostelíku Panny Marie Pomocné, Švarné Hanky… na dalších alespoň deseti řádcích lze vyjmenovat, kde všude ležel jen panenský sníh bez jediné poskvrnky. Jediným narušitelem bílé deky jsem já.

Čtěte také: Beskydský Karpattrek (3), až na konec Beskyd

Na hřebeni pofukuje, ale tady v lese na posledním kiláčku před Bílým Křížem se neslyšně snáší sníh. Oponou vloček jako bych něco před sebou na cestě zahlédl. Zastavím a snažím se ostřit zrak i slech. Nic. Po pár krocích je to ale tu: proti mně se řítí koule s vlajícíma ušima. Těsně přede mnou prudce uhne doleva a zahučí do závěje mezi smrčky. Po ladně dokončeném kotoulu hned na všech čtyřech a je u mne.

Parádní bernardýn v maximálně dobré náladě. Naštěstí se nesnaží o bližší sblížení mým povalením, pouze přiskakuje, odskakuje a lítá kolem jako splašený. Možná je utržený ze řetězu. Je to první živý tvor od chvíle, kdy jsem se mávnutím rozloučil s šoférem prázdného autobusu. Mezi házením koulí a drbáním chlupaté hlavy vyhlížím majitele. Nikde nikdo. Psisko mě chvíli vede a chvíli se motá po lese a na cestě za mnou. Na rozcestníku před Bílým Křížem je první a suverénně to stáčí dolů na Visalaje. Asi máme stejnou cestu.

Tady už je chodník prošláplý a začínám potkávat lidi. Jedna dívčina s půlkilovým takypsem se mi omlouvá, že její zvíře obtěžuje to mé. Tehdy ještě s úsměvem odpovídám, že jako neva… že něco vydržíme. Mezi stromy začíná probleskovat slunce a před Visalajema to začíná být paráda.

Můj nový kámoš je zjevně v pohodě, pár metrů přede mnou. Za rozcestníkem Ježánky pokračuje rovně k Visalajím. S ohledem na čas dnes vyjimečně plánuji piviště až na Lysé a točím to doleva. Chlupatý chvost vlaje neomylně směrem k hospodě. Vzdal to, srab.

Tato slova jsem bohužel nucen vzít po minutě zpět. Suverén se objevuje přede mnou a bez ohlédnutí mi šlape stopu. Pak se ale zprava zdola od chalup se ozve štěkot a já si cestu zase razím sám. Snad už konečně pejsek vzdal své průvodcovství a nechá mě být. Pomalu ale jistě se mi totiž začínají v hlavě rodit útržkovité scénáře věcí budoucích: Otrava se mnou půjde na Lysou, počká na mě před Šantánem, půjde se mnou na Ostravici, nastoupí do autobusu ("Pane, on ale nemá vodítko, košík a vůbec, vždyť zabere půlku vozu!") V Ostravě přestoupíme na tramvaj a pak výtahem…

Pejsek to ale nevzdal a od chalup mi malinko nadbíhá a… pózuje na sluncem zalité louce! Tak za to dík, fešáku!

Další kilometr ho už odháním a nadávkami častuji, dělá ale, jako že se ho to netýká. Přestává to být sranda. Chytám ho za chlupy na krku a hledám obojek. No jasně, má tam kulatou ceduličku. Pod nápisem Bohouš jsou dvě telefonní čísla. Ani na jednom to nikdo nebere. Píšu sms: Bohouš mě potkal před Bílým Křížem a jde přede mnou na Lysou. Jsme asi kilák za Visalajemi.

Po chvíli mobil zvoní. Že je Bohouš z Bílého Kříže a jestli prý ho můžu dovést alespoň do hospody na Visalajích, tam že pohlídají, než pro něj někdo přijde. Namítám, že jdu přes Lysou na Ostravici, za chvíli bude poledne a tak dál. Jenže jsem měkký, otáčím a vedu zatoulance zpátky.

Na Ježánkách chvíli čekáme. Začíná mi kručet a proto sahám do báglu. Můj kolega přestane pobíhat a usazuje se přede mnou. Měknu podruhé a dělím se. Vzápětí ho naštěstí oslovují dva místní chataři, takže veslo předávám a už přes rameno letmo osvětluji co a jak…

Takže metu tenhle úsek dneska už potřetí. Za Vyšní Mohelnicí je stoupák nahoru mezi chalupy po červené neprošláplý a sněhu přibývá. Stopa vede doprava na výjezdovou asfaltku, po které bojuji s přemrzlým hrudkovatým a klouzajícím nepřítelem nekonečnou cestou až nahoru na Lysou horu. Též uskakuji dolů svištícím běžkařům.

Sluníčko občas zalaškuje, ale nahoře to fičí a je mlžno. Rychle do Šantánu, moc se nerozsedět a valit dolů. Příhoda s otravným chlupatcem mě přece jen stála nějakou tu minutku. Při sestupu v mlze kousek pod vrcholem ještě slyším temné Balabánovo: "Ať nezatmíš, Emile!", ale pak se to poddá, občas vykoukne Oskar já v jeho paprscích svůj úprk dolů prokládám nějakou tou piruetou. Nad Ostravicí je jasné, že autobus stíhám a začínám litovat, že jsem v Šantánu nedal ještě o škopek víc. No však my víme, kdo za to všechno může!

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.