Chřiby, přechod malebného moravského pohoří vedoucí nejen přes Buchlov

Chřiby v roce 2007 aneb starci na Buchlově (2)

Pochopitelně vše bylo úplně jinak, než jsem predikoval v předchozí části. Chlapci nespali na Bunči ani nedošli do Kyjova. Jaroušek se opět zjevil, pro změnu v Koryčanech s kytarou poté, co na večer přifrčel autem. Orel se nekonal. Skutečné události doplní Mirkovo a taky částečně Jardovo pero, kteří toto přislíbili.

Velehrad

Já za hochy vyrážím až v neděli 28.10., to již v době, kdy jim doposud neznámé pohoří již říká "pane". Jedu se svou ženou Maruškou v rychlíku až do Přerova, kde přesedám na Břeclav. Ona dále pokračuje na Olomouc za dcerou Markétou a do špitálu za švagrem Pepou.

Ve Starém Městě u Uherského Hradiště, odkud jsme před týdnem nastupovali na zpáteční jízdu se Zdeňkem zjišťuji, že žlutá značka na Velehrad vede již od nádraží. Ale tento úsek nížinou mne příliš neláká a proto asi po kilometru nacházím konečně dosti komplikovaně přes most nad železniční tratí výpadovku na Velehrad.

Po prvním mávnutí mi zastavuje překvapivě sympatická, velmi hezká žena technického věku okolo čtyřicítky a za 10 minut vysedám před klášterním komplexem s dvouvěžovou bazilikou Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje s prvky rané gotiky, která byla vysvěcena již v roce 1228. Pak si na ní "zgustli" hrdinní husité, aby se pak různě přebudovávala. Husitům navzdory se zde v roce 1890 usídlili pro změnu jezuité.

Soudruzi, kteří je podobně jako husité nemohli ani cítit, v roce 1950 klášter zrušili, ale dobří zbožní jezuité se po zvonění klíči opět navrátili v roce 1990. Přijel se z toho radovat i Papež Jan Pavel II. Před klášterem je plno aut, asi probíhají nedělní bohoslužby.

Kupuji drobné suvenýry a jdu snídat do místní hospody U lípy, kde jsou stoly vlevo pro kuřáky a vpravo pro nekuřáky. Molekulám cigaretového dýmu je to však jak se zdá úplně "šumafuk". Dávám dršťkovku, rohlík, čaj s rumem a pivo Radegast. Když stojím u rozcestníku, který říká, že na hrad to mám z Velehradu jen 8 km, volá Mirek a táže se, kde se nalézám. Oni právě kráčí z rozhledny na Brdu, kde je plno lidí, ale nic vidět. Kamarádi to mají na hrad Buchlov z Brda sice 10 km, ale mírně s kopce, já musím stoupat.

Protože je zataženo, obracím se ke klášteru s prosbou dobrého počasí, což není vyslyšeno. Ani se nedivím! Nejsem jezuita a tak brzy začíná drobně pršet, vytahuji deštník. Je zajímavé, že hochům kousek odtud nepršelo, mi hned dvakrát. Stoupám polní cestou za vesnicí, pohled na Velehrad je docela hezký. Stále vyniká silueta baziliky.

Po rozbahněné cestě se dostávám na rozcestí Nový Dvůr a pak na rozcestí Chabaně, nedaleko Břestku, kde je pozoruhodný strom s názvem sekvojovec obrovský, který fotím ze všech stran. Jarda by měl radost, že vnímám přírodu. Zvlněným lesním terénem přicházím k odbočce na Břesteckou skalku, která mne sice láká, ale vzhledem k dešti se mi tam nechce.

Hrad Buchlov

Vycházím z lesa u naprosto nečekané hospůdky Pod skalou, kde je navíc otevřeno, tak se převlékám do suchého trika a dávám zasloužené pivko. Na zdi pyšně visí fotka osmahlého zubícího se "superstára" Vlasty Horvátha, který zde pod chřibskou skalou nedaleko hradu asi zazpíval jako Slavík Loupežník. Je to určitě lepší než jezdit s vysokozdvižným vozíkem ve skladě.

Na hrad Buchlov vedou odtud dvě značky, jdu po červené krásným skalnatým terénem, kterým budeme za dvě hodiny sestupovat ze slavného hradu do Buchlovic s neméně slavným barokním zámkem s anglickým parkem.

Přicházím na hrad, na parkovišti je vzhledem k počasí jen pár aut. Jdu si prohlédnout nádvoří hradu. Bohužel výhledy nejsou dnes žádné. Takže hezké počasí, které hoši Mirek s Pavlem předvídali a kvůli němuž akci odložili, se nekoná. Škoda. Vnikám do útulného bufetu pod hradem, kde sedí parta borců z Bučovic, odkud pocházela jedna z mých tchýní. Dávám s hochy řeč, mají každý své osobní razítko, které mi s láskou dávají do wanderbuchu. Jsou dokonce přímo z Vícemilic, kde jsem kdysi trávil týden prázdnin.

Netrpělivě vyhlížím své hochy, jsou již skoro tři hodiny odpoledne. Konečně je vidím přicházet, i když kráčí rozvážně, čiší z nich horské odhodlání. Objímáme se v hospodě pod hradem, který ani nespatřili a s radostí jim kupuji pivo, sobě druhé. Protože je po změně času a brzy se stmívá, sestupujeme opatrně do nížin. Cesta do Buchlovic po žluté značce je docela hezká - listnatou barevnou alejí a pak po cestě mezi nejrůznějšími domky, které chalupníci Mirek s Pavlem odborně hodnotí. Mi je to jedno. Já jsem přes paneláky. Mirek kráčí s holemi, noha ho prý ještě mírně pobolívá, tak je rád, že jsme již v cíli.

Máme dva úkoly – nocleh a večeře. To prvé je trochu složitější, Pavel se snaží jak může, po odvozu autem za 150 Kč budeme spát na Smradlavce, večeři urveme v restauraci U páva, kde mají dny mexické kuchyně, ale také úplně plno. Naštěstí dvě starší babky, které mají tak o 5 let méně než my platí a objednáváme specialitu v placce, která má mexickou příchuť. Je to docela dobré. Na Smradlavce se ubytováváme již v úplné tmě v nóbl hotelu kde je vše, co srdce ráčí. Jsme tady sami, snídani, která je v ceně, chceme na osm hodin.

Večer si dáváme jen jednu Plzeň, což je jev poměrně neobvyklý, potvrzující mírnou únavu po celodenní túře i celkovou stařeckou sešlost. Roky jsou roky…! Pokoje jsou přetopené, je třeba větrat jako nohy ve Slovinkách při 1. ročníku našeho putování v roce 1981. To jsme ještě nezapomněli…! Tenkrát jsme se z taneční zábavy v Porači vraceli okolo pěti hodin ráno. Spali jsem tehdy v chatě Černý bocian. Čo bolo, to bolo! Terezky jdeme spát a po ptákách! Jsme bez Jarouška, ale ten s námi nebyl, co by lenoch, ani na zábavě v Porači.

Smradlavka

Snídáme nějaké salámy a sýry, k tomu čaj, káva, džus. Já vyrážím z hotelu poněkud dříve, chci něco nafotit v lůně Smradlavky. Je zde pěkný rybníček i pramen smrduté sirovodíkové vody. V roce 1866 zde v údolí Dlouhé řeky stály lázně s příznačným názvem Leopoldov. Nabízí se zde tolik ubytovací kapacity, že by tu přespala celá šachta Paskov. Mají zde různé rehabilitační a relaxační procedury, včetně solné jeskyně. Ty rostou všude jako houby po dešti. Sůl nad zlato! To nakonec pochopil i pan Werich. Okouším tajně smrdutou vodu, nic moc. Není ale s bublinkami.

U poslední hospody již skupina veselých místních degustuje kořaličku a popíjí pivečko. PPP – pivo první pomoci. Nás to ale nezlákalo. Taky s podivem! Shovívavě se usmíváme nad dobře míněným varováním, že nás v lese čeká bahno, nejsme přece žádné béčka! Ale to bahno tam skutečně bylo, zvládli jsme ho s nadhledem. Po již suché cestě se dostáváme podél potoka k nějakému pionýrskému táboru a Pavel vypráví zážitky s dětmi horníků z jeho rodné šachty. Podle vyprávění jsou to děti jako květ, ale čertovský.

Pomalu stoupáme, Mirek kontroluje údaje na rozcestnících se svými horskými hodinkami. Nabíráme výšku a dostáváme se na rozcestí Dlouhá řeka a později Na pile. Zde se již napojujeme na dálkovou červenou značku, která vede ze Starého Města u Uherského Hradiště až do končin Ždánického lesa, což je pohoříčko, které s Chřiby sousedí na západě.

Nejvyšší vrchol "U slepice" měří celých 437 metrů, letos jsem tam byl v květnu. Nedaleko se těží ropa, moc není poznat, že jste na kopci. Cestou se kocháme barvou žlutého listí, které jakoby ještě více zežloutlo od minulého týdne. Nad hřeben se však opět vznáší mlha, takže výhledy opět ani náhodou. Ale aspoň, že to žluté listí listnáčů nám krášlí cestu.

Ocásek (553 m)

Míříme směrem na západ k hoře se zvláštním názvem Ocásek (553 m), který svou výškou útočí na nejvyšší Brdo. Cestou nalézáme asi deset žlutých klouzků modřínových, ale nebereme je. Škoda, mohli jsme si u rybníka Prokop později udělat smaženici, pochopitelně "novým" způsobem. Houby a vejce se smaží zvlášť a pak se to smíchá. Pokrm má pak krásnou žlutou barvu.

Blíží se kvapem poledne, využíváme dřevěného altánku s lavičkami pod stříškou a obědváme ze svých zdrojů. Chlapci si dávají slivovičku ze štamprle s hornickým motivem, Pavel je na ni pyšný. Tedy na tu štamprli, ne na svou šachtu, ve které kopal i známý horník Emil z "Vyvolených". Pavel dále vytahuje překvapení – výborné domácí kyselé okurky, které potěšily.

My s Mirkem pak jdeme prozkoumat vrchol, na nějakém jsme pravda byli, ale jestli to byl zrovna ten Ocásek, to si nejsem příliš jist. To student Vonásek si se svým ocáskem určitě jist byl! Jinak by ho nestimuloval. Aspoň se to zpívá ve "Studentské halence". Následuje cesta na nádhernou skálu Kazatelnu, na kterou se hoši obzvláště těšili, protože je vyfocená na zadní části mapy Chřibů.

Leč opět bylo vše jinak, kterak pravil moudrý Rabín, jelikož okolní buky skálu přerostly a očekávaný výhled zcela znemožnily. Mirek s Pavlem jsou značně rozezleni, neboť jsou rozhledů chtiví, zatím moc neví, jak to v Chřibech vypadá. Proto doporučují stromy vykácet, což je moudré, ale my tady motorovou pilu bohužel nemáme, jinak by se z mých kamarádů okamžitě stali dřevorubci.

Cimburk a Turek

Pokračujeme již po zelené k odbočce na pro hochy zatím zcela neznámou zříceninu hradu Cimburk, který vznikl již v roce 1320. V době nebezpečí tureckého vpádu v druhé polovině 17. století byl hrad rozšířen, ale protože Turkové z Uher ustoupili, byly tyto náklady považovány za drahé a hrad od té doby chátral. Dnes se již delší dobu opravuje. A byl Turky dobyt tentokrát doopravdy! Ve 3. tisíciletí!

Poté, co jsme si zříceninu prolezli, vylézá z hradeb černě oděný muž s čepicí a požaduje zaplacení vlezného. Vypadá tuze záhadně a proto se ho táži, zdali je Makedonec nebo Řek. Těsně vedle! Je to Turek, který zde se svou manželkou Turkyní hrad střeží a žije si zde jako dobyvatel docela spokojeně. Jeho jméno jsem zapomněl, říkejme mu tedy Ahmed.

Dává s námi řeč a fáberujem, tentokrát je hlavně Pavel nedostižný. Syn a dcera žijí v Bulharsku, je jim 27 a 23 let. Je na ně pyšný, ale oni na něho taky, když je pán hradu! Hoši si dávají fernet a já pivo, mají tu i razítko a turistické známky. Řešíme problém muslimů, islámu, víry, Boha obecně a Ahmed vysvětluje, proč se jeho žena před námi ukryla.

Dále objasňuje, proč Turci nesmí jíst vepřové maso. Mohamed jim to zakázal poté, co prý kdysi po požití mastného pokrmu z vepřů "prosrali" doslovně nějakou významnou bitvu, jelikož se spuštěnými kalhoty se těžce bojuje. Asi tak, jako se bojovalo křižákům v bahně rybníka u Sudoměře. Po kuřatech akutní průjem nehrozí. Alkohol Ahmed pochopitelně odmítá. Slušně česky se prý naučil za pět let. Vyfotil jsem ho ze všech stran, kamaráda Turka jsme na svých putováních ještě neměli. Šulda, mistr fáberování, přišel o hodně…!

S dojetím se se snědým Ahmedem loučíme a neuváženě využíváme jím doporučenou zkratku do Koryčan, která končí na asfaltce od Hradiště, vedoucí podél Koryčanské přehrady, která byla vybudovaná v roce 1959. A pak že se za socialismu nic nepostavilo?! Má 32 m vysokou sypanou hráz a je určena přísně pro vodárenské účely. Kolem cesty jsou betonové obrubníky, věříme, že nás nic nepřejede. Uskočit by nebylo snadné.

Takže zase jednou po letech půjdeme po asfaltu. Mirek tentokráte v lehčích botách ani moc nenadává a bere to statečně. Velča se snaží o stop, ale vůz z malého parkoviště u lesa jede opačným směrem. Vzpomínáme na Jardu, že kdyby přijel po této cestě, mohl by nás přibrat. To tu ještě nebylo! Ale Jaroušek přijel po jiné cestě a již za tmy.

Kolem autokempu, kde "chlemtají" ostudy trempů, jak zpívá Jarek Nohaviců, konečně nakusujeme severní část městečka Koryčany (280 m), které mají asi 3 000 obyvatel, zámek, fabriku na výrobu ložnic, paneláky a několik hospod, z nichž jsme okusili hned tři. V té první laškujeme se servírkou a dítkem, jíme nakládaný hermelín a jsme terčem chtíče podnapilé, poměrně mladé blondýnky v rohu lokálu, kterážto se na nás dívá překvapivě mlsně. Aspoň se mi to zdá. V té další, silně zahulené, dáváme jen pivko a vyhlížíme našeho Jarouška, ale shledáme se s ním až v té třetí, kde večeříme velmi levný smažený sýr.

Vítání s Jarouškem je následně dojemné, přijel nás potěšit zdaleka z Frýdku a přivezl kytaru za účelem bohatýrského večírku na břehu rybníka Prokop, kde budeme nocovati. Jardovi se hospoda nelíbí, takže jdeme nakoupit proviant na večírek a jedeme autem až k rybníku. Mají nás vést dle instrukcí z internetu betonové panely. Po nich jsme jeli.

Ale ouha! Najednou jsme mezi šesti modrými silážními věžemi a tudy cesta k rybníku Prokop nevede. Ale v podstatě jsme jeli dobře, panely pokračují i vpravo až k jízdárně, kde se starostlivý Velča ptá na rybník, od kterého jsme asi 60 metrů. O rybníku vědí, že se jmenuje Prokop nikoliv.

Mobilem voláme majitele, který za chvíli přichází, tedy vše v pohodě. Budeme v chatce, kde je vše potřebné k přežití, pouze televizi nebudeme potřebovat. Krájím nakoupený proviant vlastním nožem a máme dvě mísy – masovou a sýrovou. Posléze zmizí obě. Jen ovoce chybělo.

Nemůžeme nalézt vidličky a nože

Nemůžeme najít však nože, vidličky a lžičky a problém se zdá býti vážný. Poté co jsem pověřen krátkým projevem (vymyslel Šulda!), čumím při kecech na stůl, u kterého moji chlapci sedí a povšimnu si šuplíku. Přerušuji kecy a pravím. "Vím kde jsou nože a lžičky!". Velča na to vece, že zas na to musel přijít ten nejstarší cyp, nebo tak nějak. Hmm…! Jsem o 10 dnů starší než Šulda a o půl roku starší než Inženýr z hor. Chlapci pijí hanáckou vodku, vždyť Haná je na severozápadě nedaleko. Zapíjí to dvanáctkou, jak zpívá Ivan Mládek. Šuldovi to nechutná, ale nevzdává se, já to nemohu. Piji své černé Kozly z Popovic.

Večer nabírá na gradaci, zpíváme jako zamlada – sortiment Mirek letos obohatil o Nohavicu, je to borec. Tedy jako náš zpěvák a kytarista Mirinek. Jarda vzpomíná nostalgicky na nedávno tragicky zesnulého ing. J. L. (1946), našeho spolužáka z VŠB, se kterým prožil mnohé.

Jednou hrál na harmoniku z Banské Bystrice až do Žiliny v autobuse, dodnes nechápu, proč nás řidič nevyhodil. Když vypráví, kterak se v noci po jedné z akcí BSP VÚHŽ Dobrá rozhodli s Pepou přežít temnou chladnou noc na hřebeni Palkovických hůrek ve spacácích, kladu mu zvědavé nemístné dotazy, kterými ho téměř k smrti rozzuřím, což nemám vůbec v úmyslu. Jen si chci ujasnit jejich počínání a zajímá mne, jak se na hřeben v noci dostali, je to totiž dost daleko. Nicméně se to již nikdy nedozvím, což mne mrzí.

Asertivní Jaroušek mne zdupal, že si to již nepamatuje a navíc to nesouvisí s problémem přespání pod širákem. Navíc tvrdí, že byli střízliví a Pepa pil v houni třetí láhev červeného. Tak tomu už vůbec nerozumím a již ani nechci.

Rozjetý Jarda žízní (koupil si jen 4 piva, které chladil na mrazáku) a chce zpět do vsi za účelem nákupu dalších lahodných piv, ale zjevně se mu nechce tam kráčet potmě pěšky. Je rozpolcen! Nalévám mu proto trochu svého černého, což ho uklidňuje.

Pak probíráme průběh letošního putování, cestu na Bunč, jeho pohostinnost a tak. Máme s Jardou poněkud jiné zážitky než Mira s Pavlem, neboť jsme před týdnem v chatě byli se Zdenkem téměř sami, ale co se týče budovy, máme stejný názor. I názory na česnečku se různí. Jarda dal kuchaři jedna méně, Velča takovou hrůzu ještě nejedl. Já jsem ji měl taky, dávám za pravdu více Velčovi. Byla dosti nechutná, kalná jako vývar z onucí.

Pak začínáme řešit nekompromisně naše zdravotní problémy, bolesti, starobu, intenzitu sexuálních aktů (noční, denní, týdenní, měsíční, roční a tak) a neúprosně se vzhledem k fyziologické blízkosti jistých lidských orgánů dostáváme k problémům vyměšování, kterému věnujeme s láskou a zaujetím asi půl hodiny. Šulda nečekaně počet ranních defekací dává do souvislosti se stářím, což je podivné, protože starci trpí nejčastěji zácpou. Zkrátka - bavili jsme se zase o hovně, jako občas téměř vždy na každém putování.

Pavel usíná vsedě s nohama na židli. Proto, po ukolébavce naší hymnou a cestou milé do Tater za kráterem, zalézáme do hnojiště a spíme za občasného mírného chrápání bez problémů s vyměšováním a sexuálním aktem, téměř až do rána. Noční erekce a poluce jsme chytře tajili…! Napadá mne veršík: "Když žena není po ruce, tak potěší poluce!", ale nevzpomínám si, kdy mne tato radost naposled potkala. Program dalšího posledního dne chřibského putování zůstává nadále otevřený, ale já v duchu na 99% vím, jak dopadne. Nemýlil jsem se! Tentokráte. Jinak se mýlím velmi často. Irren ist menslich!

Rozcestí Pod Železňákem

Ráno zjišťujeme, kde se vlastně nalézáme. Rybník Prokop je celkem malý a vhodný tak pro rybáře. Je zataženo a Pavel prohlašuje, že v tomto počasí nikam nejde. Cesta autem domů je lákavá, takže budu putovati do Kyjova sám. Nevadí, jsem zvyklý. Vypil jsem čaj, který jsem si omylem "osladil" krupicí, fuj! Loučím se s hochy, nahazuji batoh a jdu do řeznictví na dršťkovou polévku. Pak po žluté procházím zpět okolo silážních věží, kde jsme včera bloudili autem potmě a stále kolem zámeckého plotu jdu nahoru po žluté značce, která by mne měla dovést až do cíle v Kyjově.

Z kopce je krásně vidět náš rybník i chatka, kde spatřím v dálce Jardu, máváme a hvízdáme na rozloučenou. Lesem pokračuji dále k rozcestí Pod Železňákem (532 m), kde se těží nafta a dále k hájovně Zavadilka, kde je křižovatka turisticky značených cest všech barev (Ž,M, Č, Z). Je zde plno chat, ale hospůdka žádná. Potkal jsem houbaře, který měl několik praváků, takže hřiby se letos jen tak lehce nevzdávají. Já jsem našel u cesty jen tři babky. Ale co s nimi?

Babí lom

Konečně vylézám z lesa před vesnicí s divným názvem – Čeložnice. Prochází zde také zelená značka z Bohuslavic na Ocásek. Ves leží pod Zelenou horou (306 m) a jezdí odtud do Kyjova autobus, který statečně zavrhuji. Počasí je slušné, na výhledy do zvlněného kraje to stačí a zdálky vidím vysílač na Babím lomu (417 m), kde jsem v květnu projížděl okolo. Tato dominanta Kyjovska vypadá z povzdálí docela mohutně. Navíc se těším na pochod vinicemi, které jsou vyznačeny na mapě mezi Bohuslavickou novou horou a Kosteleckou starou horou, které ovšem nemají ani 300 metrů.

Fotím šípkový keř s pozadím Chřibů a dochází mi baterie, což mne mrzí, protože nezachytím trsy modré vinné révy ve vinici, kde probíhá právě vinobraní. Ženy nosí víno na vlečku traktoru. Neodolám a jeden hrozen uloupím, abych pak s urychlenou peristaltikou hledal WC v Kyjově. Nalezl jsem ho v hospůdce u autobusového nádraží, odkud jedu do Moravského Písku na vlak z Břeclavi do Ostravy.

Samotný Kyjov na jihozápadním úpatí Chřibů leží v údolí řeky Kyjovky v nadmořské výšce 192 metrů již v okrese Hodonín, kde se narodil v roce 1850 TGM. Město má vlastenecké a folklórní tradice, což dokázal rovněž jeden z mediků - hrdinů filmu D. Kleina o "Básnících". Mireček v& pestrém kyjovském kroji byl nesmrtelný! My o medicích taky zpíváme jednu ušlechtilou píseň, skoro vždycky, ale obvykle až ke konci našich večírků. Tito medici však působili v matičce Praze. Pořádají se zde národopisné slavnosti, dříve se v okolí těžil lignit.

Náměstí je zde velmi hezké a působí vznešeně. Zde jsme s Orlem spali při DEP jihomoravským krajem před deseti lety, večer jsme strávili v zámecké vinárně. Přišli jsme tehdy z Hustopečí a dalšího dne táhli na Buchlovice, pak do Kroměříže a končili jsme ve Valašském Meziříčí. Pochod začínal v Telči. Orel bohužel letos chyběl, jistě by si také rád zavzpomínal.

Litovelský ležák na závěr

Po dvou litovelských ležácích a čočkové polévce, která má úroveň česnečky z Bunče, jedu do Moravského Písku, kde si dám zapékané těstoviny, jelikož v nádražní restauraci nic jiného nemají. Ušlo to. Cesta osobákem trvá do Ostravy přes Přerov necelé tři hodiny, doma jsem okolo půl šesté večer. V této části jsem sám vyšel a sám i došel…!

Moje povídání doplní zážitky přenesené na papír Mirkem a Jardou, kteří v tu dobu nebyli společně se mnou. Celkové hodnocení provedeme v pravou chvíli a na pravém místě někde v Beskydách. Tedy zatím jen mé souhrnné soukromé postřehy:

• poprvé jsme se zcela jasně nedomluvili o přesném termínu, došlo k odkladu bez následné konzultace s dalšími
• počasí nebylo nic moc, ale moc nepršelo
• putování svým charakterem zcela ojedinělé, celkem se zúčastnilo 5 aktérů (CELKEM JSME MĚLI 305 LET)
• místa setkání Bunč, hrad Buchlov
• místa loučení Salaš, Koryčany
• místa startů Napajedla, Zdounky, Velehrad
• celková doba trvání akce 7 dnů
• navštíveno zatím historicky nejnižší pohoří všech dob
• na rozhledně jsme zatím byli poprvé, vloni na Hostýně byla zavřená, na Slovensku se nevyskytovala, tam rozhledů z výšin bylo dost
• družba s Turkem se jeví jako zcela ojedinělá
• automobil použit již potřetí (Alpy, Bieszczady)
• Mirek nenadával na asfalt a neměl pohory
• Zdenek Kobovský na akci poprvé
• Orel již druhý rok buduje svůj byt, vloni nebyl ze stejného důvodu
• poprvé jsme putovali bez kytary, ale přesto byla
• opět jsme ráno hledali co se dalo
• čaj byl oslazen krupicí poprvé, chyběly brýle autora – chybička se vloudila
• memoáry píší hned tři
• příští rok vyčkáme na babí léto!

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.