Chřiby, přechod nevysokého moravského pohoří v Středomoravských Karpatech

Chřiby v roce 2007 aneb starci na Buchlově (1)

Pohoří Letošní putování bylo svým způsobem značně ojedinělé. Účastníci nečekaně pochodovali a setkávali se netradičně na různých místech tohoto karpatského pohoří, které je pokračováním východnějších Hostýnských vrchů a Vizovických vrchů a dělí severnější Hanou od jižnějšího Slovácka.

Důvodem bylo velmi nejisté počasí a odsunutí původní akce na další týden, kdy však zase nemohli někteří další poutníci. Proto se část skupiny rozhodla putovat v původním termínu s heslem: "Nač stahovat kalhoty, když je brod ještě daleko!" již v neděli 21.10. s tím, že se při super zhoršeném počasí akce potupně přeruší a dokončí později, což se i stalo. Takže i složení vrcholové skupiny se průběžně měnilo s proměnlivým podzimním počasím dle Vasilova rčení: "Tak možno i tak možno!"

1. část putování CHŘIBY 2007

Volba letošního pohoří byla jakýmsi chronologickým navázáním na loňské Hostýnské vrchy s tím, že se vzhledem k věku družiny rozšíří účastníci o dva Zdenky, zkušené znalce hor a naše kamarády. A tak na 1. část naší štreky vyrážím z Ostravy právě se Zdeňkem Koblovským, bývalým horolezcem Baníku Ostrava, který již má upečený bůček jako překvapení. Ostatní byli pro odsun akce, Orel a Profesor nemohou. Za slušného chladného počasí vyjíždíme před sedmou osobákem směr Napajedla, kde jsme již po půl deváté. Pokud by jeli naši druhové z pod Beskyd, přisedli by v Hulíně po jízdě přes Valašské Meziříčí, což je o něco delší.

Naším dnešním cílem je nejznámější turistické centrum Chřibů – Bunč, kde hodláme přespat v horské zděné chatě a dále pokračovat dle původního plánu přes nejvyšší bod pohoří Brdo, hrad Buchlov, Buchlovice se zámkem, zříceninu hradu Cimburk, Koryčany a akci ukončit v rázovitém starém velkomoravském centru, slováckém Kyjově, který leží na jihovýchodním úpatí Chřibů v nadmořské výšce 192 metrů nad mořem. Tedy přibližně stejně jako výchozí bod putování.

Z Napajedel na Bunč

Hned u vlakového nádraží nacházíme směrovku s červenou značkou – Bunč 17 km, což odpovídá našim odhadům z turistické mapy Chřibů KČT č. 90. Samotné Chřiby mají rozlohu 335 km². Takže prozkoumáme letos pochopitelně jen část pohoří. Protože jsem zde již dříve putoval, domnívám se, že tu nejzajímavější.

Vyrážíme kolem továrny Fatra Napajedla, kterou založil po 1. světové válce komunisty zatracovaný a v dnešním kapitalismu oslavovaný Tomáš Baťa. Město má dnes necelých 8 000 obyvatel a leží v zúženém údolí řeky Moravy. Do Zlína a Uherského Hradiště je to odtud stejně daleko - 13 km.

Od nádraží je vidět budova barokního zámku, který dříve rovněž vlastnil T. Baťa. Pokračujeme zpět na sever podél kolejí a asi po kilometru odbočujeme do kopce západním směrem do Halenkovic, kde jak usuzujeme, mohla by již býti otevřená hospoda. Serpentinami stoupáme hruškovou alejí a potkáváme kotě, jenž nás delší dobu pronásleduje. Zdeněk ho bere za bundu s tím, že ho ve vsi zanecháme dalšímu osudu, ale kotě velkým skokem opouští svého zachránce a mizí v poli.

Jdeme stále do kopce, asfalt by se Mirkovi nelíbil. Po dosažení horizontu se objevují Halenkovice a sestupujeme přímo k hospůdce nedaleko kostela, která se skutečně otevírá již v 10 hodin. Dáváme si čaj s rumem a snídáme z vlastních zásob, poprvé okusím kvalitu upečeného bůčku svého kamaráda, který mu s láskou připravila žena Šárka, rovněž má kamarádka z hor a spolužačka mého bratra matematika Luďka z Prahy.

Kolem kostela a hřbitova opouštíme Halenkovice a sestupujeme po další asfaltce do údolí, odkud opět prudce stoupáme a pozorujeme okolní krajinu Chřibů, která je charakteristická svou členitostí a velkými plochami převážně listnatých lesů. Je hezky, chladno a výhledy jsou docela dobré. Nízké kopečky působí docela sympaticky. Na loukách ještě kvetou rostliny, Jarda by nám je pojmenoval.

Konečně opouštíme asfalt a vnikáme do lesa, odkud pěšinou mezi buky sestupujeme na další asfaltovou cestu s rozcestníkem Dolina – Háj, odkud to máme na Bunč ještě 9,5 km a na skalní vyhlídku Komínky 7 km. Poněkud rozbahněným hustým lesem dále pokračujeme na malou osadu Paseky, odkud je to 8 km do Huštěnovic, kam jsem chodil na zábavy co by voják v Uherském Hradišti.

Tehdy mi však Chřiby, co by horstvo, zůstaly téměř utajeny. Vojáci byli spíše na víno a děvčata v krojích i bez nich. Okrajem lesa stoupáme na vrch Sklepisko (442 m). Kolem cesty ještě kvetou šípkové keře, které jsou současně plné rudých plodů. Nádhera! Říkám Zdenkovi: "Tam na horizontě by mohla být lavička a Boží muka." Mu se to nezdá, ale byla to kupodivu pravda. Jsem na svou úspěšnou prognózu právem pyšný, ale často se mi to nestává. Usedáme a dáváme pivko v plechu a kalíšek slivovičky na zahřátí a kvůli desinfekci.

Vylezlo sluníčko a malebné kopečky Chřibů se nám ukázaly v plné kráse říjnového scénáře. U Božích muk Zdeněk pokleká a spíná ruce jako důkaz našeho kání za drobné hříchy mládí. Pravda, náš život nebyl nudný.

Dále postupujeme v poklidu mezi vrchem Kozincem (494 m) a Kroměřížským kopcem (441 m) směrem na severozápad. Tady se objevuje na rozcestí Sypčiny (452 m) i modrá značka z Velehradu (219 m). Tedy z nadmořské výšky naší rodné Ostravy, kde však je nejvyšší bod halda Ema v Michálkovicích s výškou plných 333 metrů. Tady naštěstí žádné haldy nejsou.

V lese potkáváme dva muže a dvě ženy, jeden borec v zeleném úboru má košík plný hub. Zvědavě hledíme dovnitř a má tam kromě suchohříbků, bedlí, holubinek a babek asi deset krásných chřibských dubových i bukových praváků. Dokonce jeden hřib borový! Je krásně zbarvený do červena. Paráda!

Fotíme se s hřiby a houbaři, kteří byli dnes zamykat les, na důkaz toho mají v kapse klíč a poloprázdnou láhev. Sympatičtí lidé. Potvrdili, že i zde letos hřiby, hlavně praváci, rostly s nevšední intenzitou, jako ostatně všude. Loučíme se a přejeme si hezké prožití zbytku neděle v tomto horstvu.

Pokračujeme k PP Komínky, což jsou nádherná skaliska s nejvyšší kótou 521 m, tedy jedna z řady "pětistovek" tohoto pohoří. Vše je relativní, výšky nad 500 m však v Chřibech umožňují dokonalé rozhledy vzhledem k nízko položeným oblastem v širokém okolí Hané a Slovácka. Žluté listnaté stromy přímo čarují barvami, mezi skalami prosvítá říjnové slunce a chce to opět tekutou vrcholovku. Je zde mezi skalami pamětní deska bratra Junáka, který tragicky zahynul.

Fotíme se střídavě na vrcholku skály, do které jsou vytesané bezpečné stupy šikovným neznámým kameníkem a opatrně sestupujeme pod skaliska, abychom si prohlédli horolezecké cesty, které jsou zde velmi náročné, byť skála není vysoká. Minimum chytů, žádné stupy, místy převisy… Nic pro nás, i když Zdeněk v mládí aktivně a dobře lezl. Jen zapuštěné kruhy sem tam dokazují, že to borci dají, místy to vypadá i na horní jištění.

Sestupujeme k odpočívadlu a rozcestníku, kde překvapeně sledujeme, že kilometry nejsou pravdivé, na Bunč máme 1,5 km a ušli jsme tedy 15,5 km, tady nám přiznávají jen 11 km. Asi byli tentokrát značkaři KČT podnapilí, nechť! Pokračujeme pěšinou a za chvíli jsme na asfaltce z Kroměříže, po které jsem shodou okolností v roce 1981 běžel s Dubem Chřibský maratón přes Bunč zpět do "Kromplu" (201 m). Byla to makačka, polovina do kopce, druhá polovina přes Zdounky z kopce. Dal jsem to nějak těsně nad tři hodiny, což bylo vzhledem k převýšení slušné. No, tedy pro mne, ne pro špičkové borce…

Konečně vidíme zděnou, nepříliš sympatickou, budovu horské chaty, dnes pensionu, který vlastní Rudolf Jelínek, a.s., který chytře tvrdí: "Na počátku všeho byla švestka!" Zde jsem byl již několikrát, vždy tu bylo uvnitř milo. V létě se sedí i venku, hlavně cyklisti doplňují ionty. Vnikáme do útrob chaty, kde mám objednaný nocleh a oznamuji mladé servírce s cigárem, že nás není sedm, ale dva a to ještě nevím, že budeme tři.

Dáváme smažený řízek, Plzeň a meditujeme. Všude kolem jsou na zdi parohy a parůžky srnců a jelenů nejrůznějšího věku. "Dobré parohy jsou ozdobou každého muže!" To tvrdil kdysi můj bývalý šéf, který se třikráte ženil. Zní to téměř líbezně. A tady to asi vědí taky. Meditaci nad parohy nečekaně přerušuje postava tuláka, která se v červené horské bundě a s batohem na chrbátě zjevuje ve dveřích jako chřibský přízrak. Pochopitelně bez pohorek, není ještě sníh…!

Nevěřícně čumím, ano není to nikdo jiný než Jaroušek alias Šulejkin, který nás chtěl překvapit po náročném sólo výstupu po silnici ze Zdounek (237 m), kdy převýšil celých 242 metrů. Rozhodl se odvážně putovat vzhledem k stabilnímu počasí teprve dnes dopoledne a to v rodném Frýdku (300 m). Tak se dělá překvapení…! Vítání je radostné, je nás o jednoho více a spíme ve dvou pokojích. Večer byl příjemný, leč bez kytary poněkud netradiční. Vzpomínáme na hochy, kteří půjdou v našich stopách další týden. Je nám po nich smutno. Avšak přesto zítra budeme na chřibských hřebenech alespoň tři. Hurá!

Na nejvyšší vrchol Brdo a na rozhlednu

Dalšího dne vstáváme po osmé v příjemném podzimním počasí a snídáme Zdeňkův lahodný šťavnatý bůček, ke kterému krájím česnek jako preventivní antibiotikum. Líbat se dnes asi nebudeme… Jedině s Jarouškem, ale tomu česnek nevadí. Restaurace se otevírá v 9 hodin, dáváme si čaj a kávu a půjčujeme klíč od nové rozhledny na Brdu, která je dnes zavřená, protože je pondělí. Pokud Mirek s Pavlem za týden zde budou v neděli, měla by být rozhledna ještě otevřená.

My se tedy musíme dnes vracet a navrátit klíče, takže následně další část trasy volíme jinou cestou do horské vesnice Salaš a pak uvidíme. Na rozhlednu je to asi 4 km, jdeme kolem chat do kopce a pak stále mírně stoupáme. Potkáváme záhadnou betonovou stavbu, ale nejsme schopni identifikovat její význam. Přicházíme k rozcestníku pod rozhlednou, kterou vystavět byl geniální nápad. Rozhledy prý jsou za ideálního počasí až k Roháčům, Fatře, častěji jsou vidět Bílé Karpaty i Malé Karpaty, Jeseníky i Beskydy.

Odemykáme dveře rozhledny pomocí tří klíčů a vychutnáváme výhledy, které jsou bohužel dnes jen po okolních vršcích Chřibů. Je vidět zřetelně výrazný Buchlovský kopec s hradem a vesnice Roštín, odkud je to na rozhlednu asi nejblíže. Fotím a fotím. Vítr nahoře skučí a je zde téměř tajemně. Rozhledna má výšku 23,9 metrů, byla vyprojektována v New Worku architektem S. Sládečkem a byla postavena v nákladu 5,5 milionů za tři roky (28.10.2001 - 28.10.2004).

Naše vyhlídka je tedy dnes z výšky na úrovni 600 metrů. Jsem zde podruhé, letos v červnu bylo před deštěm a výhledy byly rovněž jen po okolí. Obracíme se zpátky na pohostinný Bunč, vracíme klíče a dáváme si pivko na cestu. Loučíme se s turistickým centrem Chřibů a Jarda má přednášku o okolních kytičkách, aby mne opět trochu vyučil. Má ale smůlu, do hlavy mi to jde, ale pak z hlavy nikoliv. Staroba je sviňa!

Jdeme kolem pomníku partyzánů z oddílu Olga, kteří zde za války působili a mnozí padli. Tito stateční partyzáni dokonce v nedalekých Hošticích zajali generála H. Müllera, velitele 16. tankové divize SS. Příslušníci SS a Vlasovci se pro změnu ve vesnici Salaš vydávali za partyzány a v lese zastřelili 19 mužů a jednu ženu z této obce.

Zde byl rovněž onen ničema generál předán zástupcům rumunských osvobozeneckých vojsk. Jak skončil, to se dnes asi nikdo nedoví. Holt, všechny války jsou hrůzné, nesmyslné a civilní obyvatelé v horách byli vždy ve dvou ohních. Tím ovšem nechci říct, že to partyzáni nebo příslušníci jednotek SS měli jednoduché. Jednoduché jsem to měl já, co by "abslík" motostřelec, během vojenské služby v okolním Kroměříži a Uherském Hradišti. To byla jen a jen sranda v těsné blízkosti Chřibů.

Cesta po hospodách

Volíme cyklistickou cestu na Salaš, i když do ní vedou hned dvě značky, tu zelenou za chvíli potkáme. Míjíme loveckou chatu Hubertku, odkud možná pochází některé parohy z Bunče a za chvíli jsme u hezké malé studánky "U lvích hlav". Dvě lví hlavy z kamene skutečně neustále pozorují vytékající pramínek průzračné vody. Ten my ale nyní nemusíme, máme své zdroje. V altánku chvíli posedíme a Zdeněk s Jardou si dávají po kalíšku slivovičky. Já mám zatím moratorium. Není mi moc dobře.

Potkáváme lesáky s moderní technikou, kteří drsně kurví přírodu a po výstupu z lesa se objevuje pod námi malebná vesnice Salaš, obec založená v 17. století v souvislosti s pastvou ovcí a dobytka. Dnes je to rekreační zázemí obyvatel Uherského Hradiště a Starého Města.

Okolí je velmi malebné, ale na Buchlov je to ještě 8 km. Proto volíme návštěvu dvou hospod, v té první "U mlejna" se Jaroušek po několika pivech a nakládaném hermelínu odhodlaně rozhoduje odstoupit z akce a navrátit se za Věrkou do rodného Frýdku. Ale dalo se to tušit! Průběhem dnešního dne byl nadšen, je nadmíru spokojen. Jestli se zúčastní další části akce ještě neví. V neděli má rodinnou sešlost na hřbitově.

Autobus do Hradiště mu jede v 15.30, my se Zdeňkem se rozhodujeme v druhé krčmě s názvem "Salašská hospoda" chytře přespat, protože bychom dnes do Buchlovic dorazili asi až za úplné tmy a to se nám nechce. Noclehy tam nemáme zajištěné a zde je to jistota, byť v osmilůžkovém pokoji, kde již je zabydlen řezbář z Rýmařova, který vyřezává sochy ze dřeva pomocí motorové pily. Sprcha je na chodbě a stojí to jen 120 Kč, což je zadarmo. Navíc se začíná kabonit počasí, takže vyčkáme úterka a operativně se rozhodneme. Protože se chci zúčastnit ještě 2. části akce, o nic nejde.

Vzhledem k tomu, že jsme do první hospody zasedli již ve 14 hodin a v té druhé jsme se seděli až do konce u uherskobrodského moku zn. "Janáček", jehož půllitry stály na táccích s nápisy "Patříme k sobě – náš kraj a naše pivo" a s vybídnutím k napití – "Nech slúží!", bylo toho dost. Pro jistotu jsme do toho zamontovali ještě několik zelených alias "Kvak - koňaků" (zelená, pozn. red.), což nebyla příliš šťastná volba. Ale na to jsem přišel opět až ráno dalšího dne. Jsem starý vůl.

Změna počasí

Je úterní ráno, venku se ochladilo a prší se střídavou intenzitou. Vyplňuje se předpověď počasí, zatím to nemělo chybu. Jedna z dnešních možností byla dopravit se autobusem do Buchlovic a pokračovat na Koryčany. Ranní spoj v 7 hodin tedy zavrhujeme, vzhledem k počasí akci následně nedůstojně končíme a jedeme do Starého Města u Uherského Hradiště na vlak. Byla to akce "Kulový blesk".

Po deváté nás na nádraží vzal autem majitel hospody, za 5 minut jel rychlík do Přerova a ihned byl přestup na Ostravu. Doma jsem byl v poledne. Svět je malý! Ale jedl jsem poprvé až večer. "Kvak- koňak", kterak mok nazývají členové Sokolu Nová Bělá, dělá s pivem divy. V autě jsme se cestou na "Bahnhof" ještě dozvěděli, že Salaš má jedno z nejčistších ovzduší v ČR a nefungují tam vůbec mobily. Tedy samé dobré zprávy. Aspoň pro mne. To , kdybych se tam ještě někdy chtěl ubytovat.

• Dokončení článku

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.