Čergov, přechod hřebene malebného poloninského pohoří na východním Slovensku

Přechod hřebene východoslovenského pohoří Čergov

Na prázdniny jsme si připravili mimo jiné přechod méně známého pohoří Čergov. Na internetu jsme našli minimum informací, a právě proto nás to o to více lákalo. Vždyť v těchto končinách nikdo z nás nikdy nebyl.

V úterý večer vyjíždíme vlakem z Kralup do Prahy a odtud se vydáváme lehátkovým vozem do Kysaku, kde nás pak ještě čeká přestup na vlak do Sabinova. V 8 hodin ráno vystupujeme z vlaku a abychom si ušetřili dvě hodiny chůze po asfaltu, vyjíždíme místním minibusem do Červené Vody (515 m).

Tady teprve začínáme vlastní přechod. Po zelené značce vyrážíme směrem k hotelu Lysanka, kde plánujeme první zastávku. Letitý rozcestník nám neříká kolik je to hodin, a tak vycházíme z podkladu harmanecké mapy č. 104. Jak později zjišťujeme, časové údaje mezi mapou a rozcestníky se rozcházejí.

Sluníčko pálí a je dost velké vedro a dusno. Procházíme vesničkou a za chvíli jsme rádi, že cesta vede lesem, kde je příjemný stín. Radost nám záhy kazí totálně rozježděná cesta lesáky. Dvě hodiny pak jdeme po kotníky v jílovitém bahně když jsou tu až 40 cm vyježděné koleje a dáváme si pozor, aby nám v blátě nezůstala bota anebo tam někdo nespadnul. Pěkně vysilující začátek. Nebýt této komplikace je cesta příjemná i když občas pěkně stoupá vzhůru.

Když se ocitáme na rovné travnaté cestě, máme to kousek k avizovanému hotelu Lysanka. Těšíme na odpočinek a případné doplnění vody. Zklamáním je ale zavřený hotel a okolní chaty taky nikdo právě neobývá.

Po krátké přestávce a doplnění energie šplháme po sjezdovce na Lysou (1 068 m). Sluníčko pálí a pěkně vysychá v krku. Odměnou jsou prima výhledy do okolí a na velkou část hřebene, kam ještě dnes povedou naše kroky. Po nádherných loukách a přes Ostrý kameň (1 001 m) se dostáváme k chatě Čergov (917 m), která je otevřená. Vrháme se na "čapovanú kofolu" a obědváme. Vychutnáváme si zasloužený odpočinek. Před námi jsou již jen tři hodiny do sedla Priehyby. Chceme nabrat vodu na pití, ale podle sdělení chatárky je pouze užitková. Na vaření však bude dobrá.

Loučíme se a teď už po modré TZ stoupáme na vrch Čergov (1 050 m). Z vrcholu je vidět celý hřeben, který nás ještě dnes čeká. Ale taky vidíme, jak se od Lysé blíží černé mraky slibující déšť. Zrychlujeme krok a doufáme , že by nás to mohlo minout. Po půlhodině začínají hromy a blesky a taky začínají padat i kroupy. Některé jsou i 2,5 cm velké. Není to moc příjemný zážitek a když toho asi 500 m od nás sjede blesk, tak opravdu nic moc. Asi 25 minut stojíme na okraji lesíka, čekáme až to nejhorší přejde a v duchu se smiřujeme s tím, že budeme stavět stany v dešti.

V pláštěnkách pokračujeme po loukách přes Velkou Javorinu (1 098 m) do sedla Lysina (1 029 m). Déšť se zmírňuje a "rosnička" (já Aleš) tvrdí, že v 17.00 hod. přestane úplně. Vystoupáme na Solisko (1 057 m) a stále po loukách jdeme k vrchu Horošovík (1 009 m). "Potkáváme" pět nádherných křemenáčů smějících se na nás přímo u cesty, necháváme je tu ale stát a houbařovo srdce "pláče".

V 16.47 opravdu přestává pršet, a to už sestupujeme do sedla Priehyby (815 m). Velice pěkné místo na přespání. Stavíme stany, a protože vylézá sluníčko, sušíme navlhlé věci. Se Zdendou vyrážíme hledat vodu. Je to vlastně první a poslední voda na hřebenu (když nepočítáme chatu Čergov). Podle jediného článku z internetu má být asi 500 m po pravé straně pod cestou.

Po 500 metrech však není po vodě ani památky. Raděj hledáme ještě kus dál a asi po dalších 200 metrech ji nacházíme. Plníme lahve a vracíme se. Pak už se vaří večeře, klábosí o dnešní cestě a taky si jdeme prohlédnout místní kapličku. Po západu sluníčka zalézáme do stanů a jde se spát. První den nám vyšel na 7 hodin chůze s převýšením 980 metrů.

Tady je popis kde vodu hledat. Pramen totiž není nijak označen a není zakreslen ani v mapě. Ze sedla Priehyba jdete po modré TZ směrem na Minčol. Cestou mj. taky určitě uvidíte vpravo zářit bílou břízu. Asi po 700 metrech vpravo za listnatým lesíkem stojí suchý strom chorošema a jediný smrk a hned za ním vpravo pod cestou je pramen. Je odtud také první otevřený výhled do údolí a prudší svah. Při plnění do lahví je potřeba hrneček. (Informace je z července 2004).

Čtvrteční ráno je slunečné, a tak se dobře vstává. Po snídani a balení postupně odcházíme k prameni a plníme láhve. Chvíli trvá než se všechny naplní. Výhodou ale je, že je to při cestě. Další voda bude vlastně až v cíli cesty. Stále po modré to má být na Minčol podle rozcestníku 2,5 hodiny a podle mapy zase 3 hod. 10 minut. Uvidíme.

Opět nás čekají nádherně rozkvetlé louky s bezva výhledy do okolí. V jednom úseku (pod Forgáčkou) ztrácíme značku. Šipka ukazuje rovně a vede tudy i nádherná široká cesta. Koho by to nezlákalo. Sice bychom podle mapy snad měli dojít na zelenou a pak prudce vystoupat, ale raději se vracíme se zpět. Zjišťujeme, že cesta odbočila vpravo vzhůru do lesa. Podle toho, jak se prodíráme maliním tady asi opravdu dost lidí bloudí. Jedinou výhodou bloudění bylo, že jsem narazili na vodu.

Docházíme do sedla Ždiare (972 m) a po krátkém odpočinku nás čeká už jen hodinka na Minčol (1 157 m). Cestou potkáváme sběrače borůvek a když míjíme velký kříž před Minčolem máme to k vrcholu jen 15 minut. Na vršku obědváme, zapisujeme se do vrcholové knihy a kocháme se nádhernými pohledy do okolí. Při odchodu konstatujeme, že vrcholový rozcestník už taky dost pamatuje. Odtud nás vede červená TZ na Malý Minčol (1 055 m). Má to být hodina cesty.

Nejdřív nás čeká sestup, abychom později zase vystoupali vzhůru. Cesta ale příjemně utíká a opravdu jsme za necelou hodinku na vrcholu. Do Ruskej Voľy pri Poprade (516 m) – cíle našeho přechodu už to má být jenom dvě hodiny. Autobus, který jede v půl šesté a je poslední za den v pohodě stíháme. Ale… Za Malým Minčolem směrem k Obručnému asi nikdo moc nechodí, protože značení začíná být místy hodně špatné a to jdeme po červené společně s modrou. Paradoxem ovšem jsou úplně nové rozcestníky.

Asi po 3/4 hodince chůze v jednom místě značka z ničeho nic končí a vyšlapaná cesta vede rovně a pokračuje přes menší kopec. Nám pak trvá dobře půl hodiny než jí opět najdeme. Zkoušíme všechny možné i nemožné směry. Nakonec to dobře dopadlo. Musíme totiž odbočit vlevo dolů (šipku ovšem nikde nehledejte, žádná není), pak jdeme kousek při okraji lesa (kus níž pod námi je pěkný posed ale k tomu nejdeme) a asi po 50 metrech uhýbáme doprava a jdeme nepatrnou pěšinkou přes paseku.

Po značce stále není nikde ani památky. A teprve když vstoupíme do lesa, vidíme širokou cestu a hlavně značku. Najednou je času málo a musíme natáhnout krok. Další velké bloudění už si nemůžeme dovolit. Stále je ale potřeba bedlivě sledovat značky, které jsou daleko od sebe. Jak rádi vidíme rozcestník "Pod Dlhou" (875 m). Každý se jenom napije a jde se hned dál. Kus za rozcestníkem se značky dělí a my už teď jdeme jenom po modré. Začínáme prudce klesat a vidíme vesnici hluboko pod sebou.

Vypadá to, že autobus bychom měli stihnout. Ještě jednou se modrá značka ztrácí, ale tentokrát nás naše intuice a orientační smysl neopustil. Stále klesáme, vycházíme z lesa a přes pole dorážíme do vesnice. V 17.15 jsme konečně v cíli. Stačíme si akorát koupit limču, poklábosit s domorodcema a už je tu autobus do Starej Ľubovni. Přes ní pokračuje naše putování do Pienin. Ale to už je jiná kapitola. Dnes to vyšlo na 7 hodin s převýšením 940 metrů.

Čergov je moc hezké pohoří. Je to krajina s nádhernými výhledy, když cesty vedou často po loukách a kopce nejsou extrémně náročné. Jeli s námi členové oddílu, pro které byl tento přechod s batohem na zádech premiérou. Za celé dva dny jsme potkali pouze partu Poláků, takže tady turistů moc nepotkáte. Značení relativně slušné i když místy nic moc, ale za Malým Minčolem směrem k Obručnému je hodně mizerné.

Ještě jedno upřesnění

Dovolte mi doplnit pár údajů k tomuto zajímavému článku z časopisu Treking 6/2004. Dva prameny, o nichž se autor nezmiňuje, se nacházejí u zelené značky, která vede napříč pohořím přes sedlo Priehyba. Pravda, jsou dosti daleko od hřebene, ale pokud budete přes Čergov procházet nebo třeba přejíždět na kole mezi Majdanem na jihu a Livovem na severu, může se hodit o nich vědět. Oba prameny jsou upravené a je u nich turistický přístřešek - odpočívadlo.

Studánka na severu je opravdu dost daleko od hřebene, ta jižní asi tak 1 až 1 a 1/2 km, pokud se budete držet asfaltky a ne zelené značky, která se od silničky v určitém úseku velkým obloukem odklání a pak se na ni zase vrací (zbytečná zacházka!). Zatímco na staré mapě č. 25 v měřítku 1:100.000 (Slovenská kartografia 1989) jsou tento odklon i rovně klesající cesta dobře patrné, v nové mapě č. 104 v měřítku 1:50.000 (VKÚ Harmanec) nikoliv.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.