Bílé Karpaty opravdu bílé, turistika v částí Karpatského oblouku v zimě

Bílé Karpaty: Turistika v Bílých Karpatech

Pohoří je částí Karpatského oblouku. Svou jižní částí navazuje na Myjavskou pahorkatinu a Malé Karpaty a na severu na Vizovickou vrchovinu a Javorníky. Na východě je řeka Váh odděluje od Povážského Inovce a Strážovských vrchů.

Bílé Karpaty se tedy táhnou ve směru SV – JZ a v současnosti se rozkládají na hranicích mezi Českou republikou a Slovenskem. Česká část leží v okresech Hodonín, Uherské Hradiště a Zlín, táhne se od Strážnice po Valašské Klobouky, slovenská část se rozprostírá v okresech Senica, Trenčín a Povážská Bystrica. Hydrologicky patří tedy k povodí řeky Moravy a Váhu.

Neopakovatelné výhledy

Nejvyšší horou pohoří je velmi známá pohraniční Velká Javořina (970 m), odkud jsou vynikající výhledy na všechny světové strany. Já jsem jednou viděl i Lysou horu, dalekohledem byl zřetelně vidět vysílač, na opačné straně bývá vidět i Děvín u Bratislavy. Dnes je tam opět otevřena Holubyho turistická chata (948 m), kterou vlastní sympatický manželský pár z Bratislavy a znavený horal zde nalezne vše, co potřebuje.

Další známé vrcholy jsou Velký Lopeník (911 m), Mikulčin vrch (799 m), Studený vrch (846 m), Machnáč (771 m), Javorník (782 m) a Vršatecká bradla s Chmelovou (925 m) nad Vršateckým Podhradím. Chmelovou jsem již dříve navštívil v zimě s přítelem Jardou, když jsme testovali sněžnice. Tehdy také Bílé Karpaty byly bílé a bylo to docela zábavné, pak jsme se toulali sousedními Strážovskými vrchy okolo Belušských Slatin, Ostré Malenice a Mojtína. Sněžnice jsou fajné a pěkné, dokud to s vámi do "sněha něsekne" … Ale obvykle to nebývá definitivně.

Vzpomínám, kterak jsem Bílé Karpaty přecházel z jihozápadu na severozápad při dálkovém etapovém pochodu, kdy jsme ze Strážnice šli přes Mlýnky, Čupy, Kněžské hory, Tri kopce, Kobylu do Velké nad Veličkou, pak dále přes Vápenky, Velkou Javořinu, Lopeník, Mikulčin vrch do Starého Hrozenkova. Odtamtud pak přes Javorník do Brumova a končili jsme ve Valašských Kloboukách.

Tenkráte se denní etapy pohybovaly okolo 40 km, dnes na to mohu jen vzpomínat…! Bylo to téměř před třiceti roky. Od té doby jsem tento kraj navštívil vícekrát, ale pak se vždy jednalo o jednodenní kratší výlety na hřebeny ze všech možných světových stran. Nezapomenutelný je např. výstup ze Zlatnické doliny u Skalice na Čupy. A následné brynzové pirohy v místní nádherné kolibě v ústí Zlatnické doliny po návratu stejnou cestou.

Letos v listopadu jsem dostal vzkaz od svého bývalého spolužáka a kamaráda Tondy H. ze Strážnice, že se bude se svými bývalými spolupracovníky z Veselí na Moravě toulat okolím Radějova. Pozvání jsem přijal a nelitoval jsem. Bylo to tak…

Domácí slivovice

Díky rannímu rychlíku z Ostravy do Luhačovic před šestou ranní jsem již po osmé hodině ve Veselí na Moravě, kde nastupují tři Tondovi kamarádi, se kterými se seznamuji. Jsou to sympatičtí znalci přibližně mého věku. Tonda čeká ve Strážnici, v maskáčích, kanadách a s prošedivělým plnovousem vypadá zjevně horalsky.

Jedeme autobusem do Radějova, kde navštěvujeme dalšího bývalého Tondova spolubojovníka z Veselí. Ten z toho má neskrývanou radost a přináší domácí slivovici. Jak jinak, vždyť v těchto krajích na počátku všeho byla právě švestka. Po rozdělení Československa se proslýchalo, že Moraváci z těchto švestkových krajů navrhovali další oddělení od Čech z důvodu, že se tam dělají ze švestek povidla.

Vesnice Radějov, jako pravá "Dolňácká" obec, leží v údolí potoka Radějovka v nadmořské výšce 235 m a je známa svými společenskými událostmi, jako jsou Cyrilometodějská pouť, Martinské hody a nedělní velikonoční košt slivovice, kde se sejde najednou až 2 000 druhů této lahodné kořaličky.

Je to přirozené místo nástupu do pohoří Bílých Karpat z jihozápadní strany, k obci náleží i dančí obora, nedaleko je muzeum oskoruší ve Tvarožné Lhotě, rozhledna Travičná s malým skanzenem salašnictví, lyžařský areál Štěpničky pod Třešňovcem (406 m), rekreační oblast Čertův mlýn i známá vodní nádrž Lučina (2 ha) s řadou restaurací a ubytovacích možností.

Muzeum vesnice jihovýchodní Moravy

Toník, můj spolužák z VŠB v Ostravě, dlouholetý pracovník hutního závodu ve Veselí, po padesátce vyměnil své povolání za smysluplnou činnost v Muzeu vesnice jihovýchodní Moravy ve Strážnici, kde ve "skanzenu" vykonává prospěšnou práci pro osvětu široké veřejnosti. Vloni to již bylo 25 let, kdy bylo toto muzeum zpřístupněno. Skládá se např. ze staveb z moravských Kopanic, luhačovického Zálesí, Horňácka, vodních, technických i vinohradnických staveb i ukázek lučního hospodářství.

Návštěvník se dále seznámí s kroji na jihovýchodní Moravě, místními zvyky a obyčeji, bydlením, domácnostmi i venkovskými sídly v minulosti. O tomto skanzenu vydal Národní ústav lidové kultury ve Strážnici publikaci autorů M. Šimši a P. Kalábové "Muzeum vesnice jihovýchodní Moravy", která má 284 stran s barevnými fotografiemi na špičkové úrovni. I přítel Toník nechybí.

Travičná, Kocourovský kopec

Po občerstvení lahodným voňavým mokem vyrážíme po modré značce mezi kopci Travičná (380 m) a Kocourovským kopcem (359 m) okolo lyžařských vleků na rozcestí cest k Tvarožné Lhotě. Odtud pokračujeme k vodní nádrži Lučina, kde jsem se letos v červnu koupal a dokonce skákal z asi 2 m můstku, což bylo v mém věku odvážné.

Zde svačíme a meditujeme nad hutnickým životem před léty, shodou okolností tehdejší kunčické novohuťácké ocelové výrobky z automatové oceli končily právě ve Veselí, kde se na jejich dalším zpracování podíleli právě Toník, Přemek, Ludva a Pepa, kteří si teď se mnou znovu připíjejí, pro změnu Ludvovým kalvádosem nejvyšší kvality. Vůbec to není cítit a nesmrdí to, jako mnohé podobné patoky z Ostravska. Voní to zralými jablíčky.

Je zde rozcestník turistických značek, který zítra využiji. Pokračujeme dále k další menší vodní nádrži se zvláštním názvem Kejda, u které Toník zažívá euforii při lovu nevinných ryb. Bývají zde i rybářské závody.

Kněždub

Odtud je to již kousek do vesnice Kněždubu (185 m), který je proslaven písní "Ta kněždubská veža, ta je vysoká…" a malíři Jožou Úprkou a Antošem Frolkem. Spolu se sochařem Frantou Úprkou jsou ve vsi pochováni na hřbitově, zvaném "Slovácký Slavín". To jsem ještě nevěděl, že právě tam budu končit své zítřejší toulání po Bílých Karpatech, které následující dne skutečně zbělají.

Z Kejdy jdeme na pivo do hotelu Radějov, který dříve sloužil jako rekreační středisko závodu LET Kunovice s příznačným názvem Letka. Podobný název má hotel v Příboře v Podbeskydí nedaleko mošnovského letiště. Zde mne napadá, že se tady dnes mohu ubytovat a zítra vyrazit do lůna Karpat. To učiním a poté dále následuji své druhy zpět do Radějova, kde v příjemné hospůdce likvidujeme deficit tekutin a kalorií po náročné cestě podhorským terénem. Loučíme se. Chlapci pojedou autobusem zpět do nížin ve Strážnici, já se navrátím do hotelu, abych dalšího dne vyrazil do neznámého terénu.

Radějov a Čertoryje, Vojšické louky

Pokoj i se snídání stojí 390 Kč, takže výjimečně ráno jím a dokonce hodně. Loučím se s pohostinným hotelem Radějov a jeho personálem a vyrážím po včerejší cestě k rozcestí značek, kde po zelené vnikám do listnatého lesa a jdu směrem k hranici se Slovenskem. Začíná drobně sněžit, na loukách je již bílý poprašek a sněhu dále přibývá. Jdu po tzv. Bělokarpatské stezce na vrch Čertoryje (442 m), což je holý hřeben na nádherných Vojšických loukách, které mne i v tomto počasí zcela okouzlily. Na jaře to tady musí být pastva pro oči, ne nadarmo je zde národní přírodní rezervace, kdy se jedná o jedno z necennějších území celé CHKO Bílé Karpaty.

Jedná se o nerozsáhlejší komplex květnatých bělokarpatských luk, kdy se stýkají dle znalců fenomény panonské, hercynské i karpatské flóry a fauny s nebývalým zastoupením kriticky ohrožených druhů rostlin, především lučních orchidejí, kterých zde najdeme 22 druhů. Musím se přiznat, že takovéto louky jsem ještě neviděl, místy mi připomínají Silickou planinu v oblasti Slovenského krasu. Jsou zde roztroušené duby, lípy, břeky a další stromy a je tady jako v nějakém anglickém parku. Který ovšem leží v blízkosti moravsko – slovenské hranice. Rozloha nezvyklé rezervace je úctyhodných 880 ha v nadmořské výšce 350 - 520 metrů nad mořem.

Z tabule moudrostí na stezce se dozvídám, že Čertoryje patří k nejbohatším loukám Evropy, kdy na ploše 24 m² roste až 110 různých rostlinných druhů. Vzpomínám při tom na svého přítele Jardu alias Šulejkina, velkého znalce rostlin, který před časem obdivoval podobné bělokarpatské louky nad Stráním nedaleko odtud. Ale tady by to pro něho byla v květnu či v červnu asi botanická bomba prvního stupně! Podobně vzácné jsou nedaleké Dolnoněmčanské louky, také samá orchidej. Samotný název Čertoryje pochází od pojmenování místa, kde ryje čert.

Fotím a fotím a jsem zcela okouzlen. Jsem sám uprostřed luk mezi osamocenými stromy, šlapu ve sněhu, kde jsou jen zaječí a srnčí stopy a několik srnek se mi podařilo dokonce vyfotit. Přede mnou se objevuje pohraniční hřeben a sněhu přibývá, místy jsou již závěje. Je zde poněkud těžší orientace, ale všechny cesty vedou na hřeben.

Hřebenu dosahuji v místě pod vrchem Tri kopce, odkud již červená značka pokračuje zpět na jihozápad přes Žalostinou, Bukovinu, Osypné hory, Zrubenec, Machnáč a Čupy buď na Slovensko do Zlatnické doliny nebo zpět na Mlýnky, směrem ke stezce "Strážnickými vinohrady", což nezní nikterak špatně.

Já však nyní již téměř v sněhové vánici stoupám pomalu jako starý kůň na severovýchod k vrchu příznačného názvu Kobyla (583 m), kterou se mi podařilo osedlat již po desáté hodině. Lezlo se však na ní v tom sněhu docela obtížně, ale živá by mě určitě shodila. Cesta M. Kudeříkové odtud pokračuje dále k Velké nad Veličkou. Uvědomuji si, že jsem zde již byl v roce 1989 v létě, to tu ale bylo zeleno.

Panský les, Kobyla, Kněždubský háj

Občerstvuji se zbytkem ještě vlažného čaje z termosky a rozhoduji se k návratu Panským lesem po červené značce. Nebudu se vracet do Radějova, sestoupím v Kněždubu. Jdu ve stopách nějakého myslivce, které však končí u jednoho z četných posedů a dále prošlapávám stopu sám.

Bílé Karpaty jsou teď skutečně bílé a nádherné. Okolo lesa jdu podél pole a ztrácím červenou značku, takže kráčím citem na sever a červenou objevuji až na rozcestníku pod kopcem Výzkum (439 m). Jsou odtud vynikající rozhledy, zasněžená bílá Kobyla je již odtud tři kilometry vzdálená a sněhu ubývá a mění se v břečku.

Kněždubským hájem sestupuji již v blátě lesní pěšinou a neznačenou cestou mezi Šumárníkem (398 m) a Kněždubskou horní horou (288 m) přicházím do vesnice Kněždub. Je pravé poledne a autobus do Veselí na Moravě mi jede za hodinu. Fazolová polévka, čaj s rumem a dvě piva zn. Starobrno mne přivádí do stavu spokojenosti.

S mladým majitelem lokálu vedle náměstíčka si povídám o místním kraji, je rozhněván na ochranáře, kteří dle jeho názoru brání turistickému ruchu v této bělokarpatské oblasti. Nechtějí mu povolit vybudovat oboru pro daňky. Obdarovává mne na památku místními mapkami a loučíme se jako staří dobří přátelé. Ve Veselí na Moravě přestupuji na vlak do Starého Města u Uherského Hradiště, odkud jezdí rychlíky do Ostravy. Vlastně na autobus, vlak má výluku až do Kunovic.

Takže co dodat závěrem? Bílé Karpaty byly zcela jistě bílé a milé současně. Tonda i noví přátelé z jihomoravských válcoven a tažíren byli fajní. Jejich mok byl veskrze kvalitní. A květnový pobyt v hotelu Radějov doporučím svému příteli botanikovi Jardovi, určitě nebude Čertoryjí zklamán. Kytky budou určitě zase šílet, jak on sám rád říkává! A určitě se to bude líbit i jeho ženě Věrce, která o kytičkách celý život učí frýdecké děti.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.