Sarntalské Alpy, turistika v srdci jižního Tyrolska

Treking s Tilakem 2013, soutěžní článek č. 6

Podíváte-li se na mapu jižního Tyrolska, jen těžko přehlédnete přímo v jejím středu území, připomínající svým tvarem lidské srdce - to jsou Sarntalské Alpy. Ve srovnání s ostatními jihotyrolskými regiony jde o méně navštěvovanou, méně vyšperkovanou, řidčeji osídlenou a poměrně liduprázdnou, především loveckou oblast bez významnějšího turistického ruchu, což bereme jako výhodu.

Naštěstí je tam ale i tak dost horských chat, aby se dal podniknout okružní přechod bez nutnosti nosit věci na vaření a spaní. Hmotnost i objem batohů na treku si v našem věku pečlivě hlídáme, je ovšem pravda, že místo stanu, spousty potravin atd. zase nosíme granule a sušené maso pro psa… jenže bez čtyřnohého parťáka by to zkrátka nebylo ono.

Měli jsme jen rámcový, nijak zvlášť přesný plán - cílem byla cesta. Ceny ubytování, které uvádím, se vztahují k červenci 2012, kdy jsme tuto trasu šli. Veškeré názvy uvádím v němčině, kterou jsme zvyklí v jižním Tyrolsku používat, přestože jsme tu v Itálii.

Čtěte také: Treking s Tilakem 2013, autorská soutěž

Naším výchozím bodem byl průsmyk Penser Joch (2 211), který je pomyslnou severní branou do celé oblasti (přes zimu se neudržuje, průjezdný bývá od konce května). Za hostincem Alpenrosenhof, který stojí přímo v sedle, jsme po dohodě s majiteli odstavili auto, zároveň jsme zde i přespali (30,- €/osobu se snídaní) a nazítří ráno vyrazili. Společnost nám tentokrát dělala naše pětiletá černá labradorka Cora.

1. den: Penser Joch (2 211) - Zinseler (2 422) - Tatschspitze (2 526) - Traminscharte - Flaggerschartenhütte (2 481) 19 km

Kromě výpravy zdatných seniorů, se kterými jsme se sešli na Tatschspitze, jsme po zbytek dne už nikoho nepotkali. První den se teprve rozcházíme a tak jsme to pojali na pohodu, převýšení je sice nezanedbatelné, ale rozložené do celého dne, střídavě více stoupáme a méně klesáme. V závěrečném sestupu u jednoho exponovanějšího místa zajištěného řetězy. Cora nejdřív trochu vříská, ale přejde ho pak bez problémů - jako vždy, je to takový její folklór - ví, že když se zasekne, bude vyzvedávána a přidržována za postroj, což nemá ráda, a tak si raději vždy poradí sama.

Chata Flaggerschartenhütte stojí na nádherném místě a má osobitou atmosféru a kouzlo - za to jsme jim odpustili jinde nevídaný důraz na úklid a přezouvání hned za vstupními dveřmi i to, že Cora měla tím pádem vstup do chaty zapovězen. Spala v malém přístavku, určeném k sušení mokrých bund a bot. Ještě že už je ve věku, kdy nějaké záškodnictví, přežvykování cizí drahé obuvi a podobně už nehrozí.

Z důvodů komplikovaného zásobování (pouze vrtulníkem) na chatě podávají jednotné j ídlo a také pečou vlastní chleba. Nejsou tu sprchy, jen umývárna s tekoucí studenou vodou společná pro muže i ženy. Za nocleh s polopenzí jsme platili 42 €/osobu - to je cena po slevě pro členy CAI/AVS.

2. den: Flaggerschartenhütte - Tagewaldhorn (2 708) - Jakobsspitze (2 742) - Flaggerschartenhütte 13 km

Máme dost času, a tak jsme se rozhodli zůstat ještě jednu noc a výstup na dva okolní vrcholy podniknout nalehko. Počasí moc nepřálo, v noci začalo pršet a i přes den skoro pořád drobně mrholí a je mlha, na vrcholu Jakobsspitze se navíc přidal silný vítr, přesto jsme ještě šli dál po hřebeni do sedla Tellerjoch, omrknout část zítřejší etapy.

Večer opět relaxujeme ve vytopené a domácky útulné světnici na chatě s hrnkem oblíbeného "loveckého čaje" (Jägertee), což je něco na způsob grogu z velmi aromatického 60% bylinného koncentrátu. Mimo pár lidí na chatě jsme celý den nespatřili ani živáčka.

3. den: Flaggerschartenhütte - Hohe Scheibe (2 563) - Durnholz (1 568) 13 km

Vrchol Hohe Scheibe je nezaměnitelný díky obří soustavě vysílačů na vrcholu - z dálky vypadá jako plachta na windsurf a vzhledem k oblačnosti a mlze okolo jsme si nahoře klidně mohli představovat, že na tom moři jsme. Potom už jen dlouho klesáme do cíle dnešní etapy, vesničky Durnholz, ležící u stejnojmenného jezera.

Ubytovali jsme se ve statku Messnerhof za 32,50 €/osobu se snídaní a osprchovaní, hladoví a natěšení vyrazili na večeři do jediného místního hostince, jenže u zamčených dveří jsme zjistili zradu - bylo úterý a hospoda měla svůj pravidelný zavírací den. Není zde žádný obchod s potravinami a samozřejmě ani žádná blízká sousední vesnice.

To je ovšem krize! - hladová bývám nesnesitelná, a tak s děsuplnou vidinou toho, že budeme čubině ujídat její sušené maso a zapíjet ho vodou z kohoutku, bylo nutno rychle jednat - spasila nás paní domácí, která i když nabízí ubytování pouze se snídaní, povolala svou snachu a ta nám udělala typické tyrolské tříchodové poctivé a jednoduché menu. K tomu sedmičku vína - jsme zachráněni, život je skvělý.

4. den: Durnholz - Karnspitze (2 412) - Geniersbergspitze (2 395) - Hurlerspitze (2 405)- Kallmanspitze (2 398) - Radelspitze (2 422) - Durnholz 21 km

Opět jsme se rozhodli pro etapu nalehko, přešli celý hřeben Durnholz s několika vrcholy a oklikou spodem přes údolí se vrátili večer zpět. Za celý den jsme nahoře potkali kromě spousty krav, telat a ovcí jen dva starší pány, které jsme ale pak z dálky viděli se vracet dolů - na hřebeni byl terén místy docela obtížný.

5. den: Durnholz - Schaldererscharte - Hundskopf (2 354) - Radlseehütte (2 284) 17 km

Ráno jsme obešli Durnholzské jezero, pak dlouho stoupáme lesem, až nad jeho hranicí zase pokračujeme typickým alpským terénem. Chtěli jsme nocovat na chatě Klausener Hütte, ale je příliš brzy na to, abychom pro dnešek končili, a tak šlapeme dál. Okolo hvízdají svišti, jednoho neopatrného Cora prohnala. Z vrcholu Hundskopf (= Psí hlava), který jsme ovšemže nemohli vynechat, pak zvolna klesáme k chatě Radlseehütte. Za lepšího počasí by byl krásný výhled na Dolomity.

Dívka, s níž domlouvám ubytování (polopenze za 40,- €/osobu pro členy CAI/AVS a jsou tu i sprchy), nás nabádá, ať se hlavně rychle, co nejdřív! přijdeme najíst, neboť dnes je prý cosi, co nazývá "Knödltag". Co to je a proč kvůli tomu máme spěchat s večeří, pochopíme záhy - prázdná chata, kde jsme jediní ubytovaní, se zhruba okolo sedmé večer začne rychle plnit lidmi přicházejícími z opačné strany než jsme došli my.

Narvaný lokál ani zdaleka nestačí, sedí se i venku na terase, přestože je docela chladno a mrholí, odhadli jsme to na minimálně 200 lidí, a všichni si objednávají známé tyrolské knedlíky - se špekem, se špenátem, s omáčkou z gorgonzoly nebo parmazánu, s rukolou, s brokolicí, s gulášem, se zelným salátem anebo nasladko s různými ovocnými přelivy…, a dlabou, až mají boule za ušima, prostě knedlíkové orgie, za kterými tito Tyroláci nejsou líní vystoupat dobrých 1 600 výškových metrů až zezdola od Brixenu - jiným způsobem než po svých se sem nikdo nedostane.

Pozdě večer, někteří až po půlnoci, pak s čelovkami jdou zase zpátky dolů. Chodí sem prý stálá klientela, chatař to má chytře vymyšleno: aspoň 1× týdně pořádná tržba - v sezóně každý čtvrtek. Donnerstag - Knödltag!

6. den: Radlseehütte - Latzfonser Kreuz - Sammspitze (2 563) - Kassianspitze (2 581) - Latzfonser Kreuz Hütte (2 311) 12 km

Etapa mezi chatou Radlsee a Latzfonser Kreuz je docela krátká, ale protože po cestě pršelo, jsme rádi, že jsme brzy na chatě. Poslední úsek stoupání byl dosti krušný, je to strmá křížová cesta, která vede k malému poutnímu kostelíku - chata je hned nad ním.

Ze všeho nejdřív si dáváme pivo a sledujeme úchvatné divadlo - Dolomity vystupující z moře bílých mraků po noční bouřce a deštích - do toho začíná svítit sluníčko a scenérie se stále mění, je to neuvěřitelná nádhera, kterou ale můj malý kompakt jen stěží zachytí. Odpoledne se vyjasnilo a tak jsme ještě nalehko vyběhli na blízkou Sammspitze a Kassianspitze - tam se nám konečně po několika dnech odkryl pořádný kruhový výhled a hezky dlouho jsme se rozhlíželi, kde všude jsme to už za ty roky, co sem jezdíme, prochodili.

Chata je soukromá, nocleh se snídaní stál 28,- €/osobu, podává se jednotná večeře, sprchy tu nejsou.

7. den: Latzfonser Kreuz Hütte - Rittner Horn (2 260) - Villanderer Berg-Bivak (2 290) 22 km

Po ranním krátkém vystoupání do prvního sedla nás čeká minimálně půl dne pohodlného mírného klesání po pastvinách, kde jsou tu krávy, tu koně, stále ve výšce lehce nad 2 000 m n.m. Ze sedla Prackfieder Jöchl pak vyjdeme na Rittner Horn (2 260), kde jsme chtěli nocovat, jenže sem vede z druhé strany lanovka a tím pádem je tu spousta lidí.

Času máme dost a tak po polívce a pivu raději pokračujeme dál. Když potom vysvitlo sluníčko - celkem vzácnost, udělali jsme si pauzu u potoka s pěknou hlubokou tůní a zatímco my jsme se povalovali v trávě, hyperaktivní potrhlo Cora si našla klacek a skákala s ním z výšky do vody.

K večeru jsme pak vystoupali do sedla pod Sarner Scharte (2 281), kde je bivakovací bouda a k večeři si rozdělili skromné zásoby, které přece jen pro tyto případy nosíme. Unavená Cora zatím dávno spí a hlasitě chrápe jako starý dřevorubec. V noci byla bouřka a boudou ukotvenou ocelovými lany v sedle to pěkně lomcovalo a profukovalo. Aspoň si člověk občas připomene, jak jsme my lidi a naše lidské věci proti horám a přírodě malí a bezvýznamní.

8. den: Bivak - Villanderer Berg (2 509) - Totensee (2 200) - Sarnthein (960) 15 km

Na vrchol Villanderer Berg je prý zvykem chodit brzy ráno na východ slunce, my tam byli o něco později. Je odsud opravdu luxusní výhled na všecky strany - Dolomity, Brenta, skupiny Ötzal, Stubai, Zillertal a Ortler, za příznivé viditelnosti je vše jako na dlani. Pod vrcholovým křížem je nainstalován velký otočný kamenný glóbus s reliéfním zobrazením světadílů a vedle ještě funkční dalekohled - ač je to k nevíře, na dálku jsme si tak zkontrolovali, že naše malá červená toyota stojí tam, kde jsme ji nechali.

Strmým klesáním, místy po šikmých plošinách, jsme sešli k jezeru Totensee a pak ještě o kousek níž na Pfroderalm, kde jsme si dopřáli pozdní snídani. Okolo chodí nedělní výletníci, jejichž cílem je kaple Totenkirchl, stojící o něco výš na hraně skalního hřebene ve výšce 2 186 m n.m. Kostelík pochází už ze 14. století, ale do současné podoby byl přestavěn a vysvěcen r. 1861 a název Totenkirchl upomíná na oběti moru v minulých staletích. Lidé z okolí dodnes udržují zvyk nosit sem fotografie svých zemřelých blízkých.

My přecházíme na druhou stranu hřebene a čeká nás nekonečné klesání do Sarnthein - hlavního města regionu. Hned první statek nad městem - Niederhauserhof - je svou domáckou atmosférou natolik sympatický a vidina čerstvého kravského mléka do ranního kafe tak lákavá, že nic dalšího nehledáme a zůstáváme na nocleh.

9. den: Sarnthein - Stoanerne Mandln (2 003) - Kreuzjoch - Meraner Hütte (1 960) 13 km

Co jsme včera klesli, musíme zase vystoupat, a hned za městem to začíná pěkně zostra - nejdřív lesem, pak okolo pastvin a jak ubývá zeleně a stínu, uvědomujeme si, že tohle je vlastně první den, kdy je docela vedro. Cora se chladí v každé louži, kterou najde, moc jich ale není.

Okolo poledne docházíme na známý Stoanerne Mandln - táhlý, oblý kopec, kde stojí stovky, možná tisíce náhodně postavených kamenných mužíků všech možných velikostí. Podle archeologických nálezů jde zřejmě o pradávné posvátné místo doby kamenné, další prameny hovoří o středověkých "čarodějnických" obřadech. Celé Sarntalské Alpy jsou ostatně oblastí, kde jsou kamenní mužíci oblíbeni víc než jinde, třeba na Zinseler jich taky bylo víc než dost. Každopádně je tu spousta lidí, takže rychle pryč.

Zbytek dnešní etapy pokračuje po pěšinách a horských loukách na chatu Meraner Hütte (1 980) , která leží na trase evropské dálkové E5. U večeře jsme si tudíž příjemně poklábosili s německým manželským párem přibližně našeho věku, kteří po E5 jdou. Mé omluvy za míchání chabé němčiny s chabou angličtinou naši společníci odmávli vtipnou poznámkou, že jejich čeština je ještě mnohem horší.

Meraner Hütte je velmi dobře vybavena (sprchy na patře), nocleh s polopenzí pro členy CAI/AVS stojí 34,- €.

10. den: Meraner Hütte - Hirzerspitze (2 781) - Rabenstein (1 253) 21 km

Kousek cesty dnes máme společný s E5, ale stejně jdeme sami, většina lidí z chaty ráno odcházela opačným směrem. Nejprve stoupáme k jezeru Kratzberg See (2 219) a dále do sedla Obere Scharte, odkud je v hloubce pod námi vidět chata Hirzerhütte - od ní stoupají chodci po E5, kteří dnes směřují na Meraner Hütte. My stoupáme o něco výš, po suťových polích - nahoře pod úzkým hřebínkem to trochu ujíždí - až na nejvyšší vrchol Sarntalských Alp Hirzer (2 781). Pod námi letí mraky, vidět není skoro nic, škoda!

Po zbytek dne klesáme, nakonec pár krutých kilometrů po asfaltu, neboť je tu nějaký zmatek ve značení, které se vůbec neshoduje s mapou a všude samé oplocené soukromé pozemky a pastviny. Zakotvili jsme v první vesnici ve statku, další program je jasný - sprcha, večeře, pivo a nohy nahoru.

11. den: Rabenstein - Penser Joch 17 km

Poslední etapa. Rádi bychom ještě vystoupali na Weisshorn (2 705), ale čím jsme výš, tím je horší počasí. V sedle Gerölljoch (2 590) padá sníh s deštěm, není skoro nic vidět a vzhledem k tomu, že závěrečný úsek k vrcholu je v mapě značen křížky, odpískali jsme to jako zbytečný risk a pokračujeme pozvolným klesáním do sedla Penser Joch, kde se náš okruh uzavírá - za 11 dní jsme naťapali přes 180 km a nastoupali více než 11 výškových kilometrů.

Za poslední terénní vlnou u jezírka Penser Joch See, ještě než jsme sešli k silnici, se náhle vyjasnilo, začalo svítit slunce a tak jsme se ještě vysvlékli do kraťasů a triček, zuli boty, brodili se ve vodě, leželi v trávě a byli příjemně unavení a plní radosti a vděčnosti za všechnu tu krásu.

Mapa

Tabacco Monti Sarentini/Sarntaler Alpen, 1:25 000.

Web

http://www.summitpost.org/sarntal-alps-monti-sarentini - veškeré potřebné informace (angl.)

Další související články: