Javořice na kole, Javořická vrchovina a cyklotúry

Javořická vrchovina na kole

Spousta lidí žije v omylu, že nejvyšším bodem Českomoravské vrchoviny, tohoto rozlehlého, nádherného a známého masívu, zasahujícího částečně na Moravu, ale hlavně na jih Čech, je 836 m n. m. vysoký vrchol Devět skal, nacházející se v CHKO Žďárské vrchy. Ve skutečnosti ale ještě o jeden metr vyšší, tedy 837 m n. m. je vysoká Javořice, nacházející se asi 12 km severozápadně vzdušnou čarou od Telče.

Vzhledem k tomu, že jsem v míře dostatečné seznámen se zájmy, chutěmi a preferencemi své rodiny, vypěstoval jsem si moudrý a užitečný návyk, při jakýchkoliv výletech vozit na střeše auta své kolo, pro které vždy najdu uplatnění… A proto mi také nic nebránilo při jednom výletu do Telče ponechat ostatní "účastníky zájezdu" svému osudu a sám vyrazit zdolat na kole výše zmiňovaný nejvyšší vrchol Českomoravské vrchoviny.

Protože jsem neměl žádnou mapu okolí, rychle jsem si načrtl podle mapy okolí Telče z parkoviště jednoduchý itinerář a přestože počasí slibovalo občasnou "zálivku", s chutí jsem vyrazil.

Čtěte také: Jihlavské vrchy, túra na Javořici a do Telče

Telč je malá, takže bez problémů jsem našel správný směr a vyrazil směr Vanůvek. Nadchlo mě krásné a veliké golfové hřiště, které úzká okreska protíná a přestože poprchávalo, překvapilo mě "tréningové" úsilí páru jednotně oblečeného do kára. Naštěstí odpalovali směrem od silnice, takže jsem nebyl v ohrožení života… Chvíli jsem přemýšlel, jestli se vybudováním hřiště zde jedná o rozumnou investici, i když se mi tyto areály většinou líbí.

Smírčí kříže

Raději jsem zbytečné úvahy hodil za hlavu, ale to jsem netušil, že odpoledne dostanu pádnou odpověď… V příkopě mě překvapil smírčí kámen s křížem. Jana s Romanem W. mi jednou říkali, že "u nich na Vysočině" je plno těchto smírčích kamenů a křížů a tak jsem si živě představoval, že by možná byl perfektní "tématický" cyklovandr po těchto památkách a zdejších krásných malých hospůdkách. To by bylo kilometrů, než by je člověk všechny objezdil… (samozřejmě ty kříže ).

Neustále stoupající cesta, deštík, občas slušný slejvák, pěkná dědinka Doupě, ničím nepřipomínající své jméno. Stálé stoupání, v mlze v lese registruji zajímavé skály, nahoře na kopci něco jako věž a již je zde Roštejn. Krásný malý hrad, aspoň podle mě citlivě dotvořený, zakonzervovaný, trochu tajemný a docela pohádkový.

Roštejn

Roštejn, původně Rosenstein (Růžový kámen) je spojovaný historicky s rodem Vítkovců a byl budovaný jako obranný a strážní bod. Tento hrad je vcelku netypický, byl vystavěný na ohromném žulovém skalisku oválného tvaru.

Velmi tvrdá hornina byla hlavním důvodem, proč kolem tohoto hradu stavitelé nevykopali ve své době standardní systém příkopů, pouze postavili několik vnějších věží (samozřejmě hradby) a základním obranným prvkem objektu byla věž - bergfrit, s ojedinělým půdorysem nepravidelného sedmiúhelníka.

I když se to zdá vzhledem k historickým zkušenostem v českých zemích k nevíře, neuvěřitelně pevný hrad obléhání husitskými vojsky v roce 1423 přes značná poškození odolal! A to zřejmě nelze říci, že by to dobyvatelé "odflákli" a šli raději za holkama do nedaleké Telče, protože jim tenkrát šéfoval samotný Jan Hvězda z Vicemilic, významný husitský hejtman, ale člověk nikdy neví…

Dnes je hrad po velkém požáru z počátku z poč. 20. stol. obnoven v renesanční podobě odpovídající 16. století a je zde také citlivě zachováno množství originálních gotických kamenických prvků. Kromě jiného jako na každém správném hradě je i zde krčma, takže neváhám a doplňuji tekutiny v oblíbené podobě, abych je "vydýchal", než zase k večeru zasednu za volant.

Malý pařezitý

Vracím se kousek zpět po silnici, po které jsem přijel a u turistického přístřešku odbočuji lesní šotolinkou vpravo, po modré KČT. Následující úsek cesty, zcela rovný (vlastně až po vrchol Javořice), mi připomínal nějakou signálku, tak jak ji známe třeba z Novohradek, Českého lesa, Orliček atd. Ale protože jsem byl ve "vnitrozemí", jedná se zřejmě jen o hospodářský záměr lesáků.

Asi po dvouch kilometrech přetínám silnici a hned za ní chvilku relaxuji u krásného lesního rybníka (Malý pařezitý). Dva zde rybařící dědulové poté, co mě vyzpovídali, odkud, kam, proč a jak, mě varovali, že mě čekají parádní trháky. Až takové drama to nebylo, ale faktem je, že zatím pohodová cesta začala stoupat a dále na ní také bylo několik kratších houpáků, strmých asi jako dojezd na skokanském můstku…

Míchova skála a Míchův vrch

Měním modrou KČT za zelenou, pokračuji stále rovně nádherným čistým lesem na jihozápad asi jeden kilometr až po odbočku na Míchovu skálu. Odbočuji, kousek zkouším jet, velkými kameny vydlážděná stezka připomínající tatranský chodník je vhodná spíše pro trialové specialisty, pokračuji tedy pěšky.

Míchova skála (773 m n. m., od odbočky asi půl kilometru), pro vysočinu typický blok (dá se bez problémů vylézt až nahoru - raději bez kola) krásných rulových skalisek, je určitě excelentním a důležitým bodem s dalekým kruhovým výhledem, nezarostlý stromy, ale počasí si prostě člověk nevybírá… Vidím hlavně nedalekou Javořici, kolem moře lesů, kopce a kopečky, prostě Vysočinu…

Cestou zpět se pokouším trochu riskantně jet. Potkávám silně obézní Pražáky, kteří měli poměrně velmi hloupé řeči, člověk by měl dojem, že tuto skálu "vybudovali" oni a okolní lesy tu určitě rostou jen kvůli nim a z jejich vůle… Trochu zlomyslně jsem se jim pomstil, když jsem jim potom řekl, že až na vrchol je cesta pohodová a dá se na něj vyjet na kole…

Zatím jsem nepřišel na to, po kom byla skála pojmenovaná, ale vzhledem k tomu, že asi jeden kilometr severně je také Míchův vrch (786 m n. m.), nejednalo se zřejmě o žádného hejhulu, ale asi o někoho, kdo má vztah k tomuto regionu.

Javořice po "signálce"

K vrcholu Javořice (837 m n. m.) zbývající dva kilometry zvládám bez problémů, cestou fotím ještě pěknou studánku. Samotný vrchol je plochý, s vysílačem a nějakou související budovou, rozcestník, přístřešek a malá kamenná mohylka jako nejvyšší bod. Vracím se zpět a kousek za studánkou odbočuji vpravo po cst. 5124 a rychlým sjezdem kolem Březové boudy za chvíli dorážím na okraj Lhotky.

Odtud po místním značení, připomínajícím japonskou vlajku, ke kterému se posléze připojila i "naše" červená KČT, stále lesy a pastvinami až po Vanov. Odtud po standartní červené, která se posléze spojuje s naučnou stezkou Lipky, až ke kapličce s. Karla Boromejského.

Vymření rodu Slavatů

Toto místo má za sebou zajímavou historii. 13.10.1662 tudy projížděl na koni mladý Karel Jáchym Slavata a nešťastnou náhodou z koně spadl přímo do vlčí jámy, která v těchto místech byla vykopána. Protože měl veliký strach o život, zapřisáhl se, že když bude zachráněn, vstoupí do řádu, k němuž bude patřit prvý mnich, kterého potká.

Tento slib byl podle mě značně neuvážený, podle mě stačilo slíbit, že třeba nebude chodit půl roku za holkama do hampejzu nebo ještě lépe: bude tutéž dobu chodit do šenku pouze v neděli po obědě… Samozřejmě byl zachráněn, protože nastražené pasti se chodí kontrolovat. V řádu udělal "kariéru" a v době, kdy se stal generálem karmelitánů (to není vojenská hodnost) mu papež Alexadr II. nabídl dispens (výjimku) a umožnil mu v případě zájmu opustit řád, aby zůstal zachován rod Slavatů.

Milý Karel Jáchym (který byl poslední mužský potomek) to ale odmítl a tak roku 1712 Slavatové vymřeli. Asi to byl vůbec zajímavý rod, jeden byl vyhozen z okna při defenestraci a druhému zase podle všeho asi holky nevoněly…

Kaplička dnes stojí přímo na místě osudné vlčí jámy. Ještě v roce 1961, pouhé tři měsíce po svém vysvěcení, zde mladý kněz Vladimír Koukal připravoval oltář ke každoroční pouti a blesk rychlé letní bouřky jej zabil rovnou před oltářem také na tomto místě.

Červená KČT mě loukami a krásnou dlouhou lipovou alejí přivedla vlastně až k parkovišti s autem. Když sem montoval kolo na střechu, přišel ke mě dědula, hlídač parkoviště, co si chtěl pokecat. A tak jsem se dozvěděl, že parkoviště je postavené na bývalé velké bažině (prostě že obyvatelé Telče jsou borci). Ptal jsem se také na golfový resort, samozřejmě je určen pro smetánku, která se sem údajně sjíždí z daleka, ale také ve velkém že jej s oblibou využívají zahraniční turisté, kterých zde dle jeho slov bývá v určitém období jako hnoje, slušně řečeno neskutečné množství…

Telč

Telč je nádherná (respektive slavné historické náměstí), a také zámek stojí za prohlídku. Kvůli neskutečným davům turistů (hlavně Japonců, zřejmě potenciálních hráčů golfu), jsem byl rád, když jsem se aspoň prošel po nádvoří, objevil další smírčí kříže a prohlédl si také hrobku Zachariáše z Hradce a Kateřiny z Valdštejna s krásnou tepanou a barevnou mříží, která mi dlouho nedala pokoj. Později jsem si ale vzpomněl, že stejná práce je vidět na studni hradu v Jindřichově Hradci.

Na náměstí jsem byl rád, že jsem se přes davy turistů, kteří se po skupinách posouvali od místa k místu a pořizovali neustále stejná skupinová fota, aspoň trošku potěšil pohledem na historická sgrafita zrestaurovaných domů nebo originální domová znamení zde kdysi sídlících řemeslníků.

Odskočit si z Telče na Javořici obnášelo 31 km, všude je plno map KČT, označených cyklostezek i místního značení a tak jako celá Vysočina i tyto místa zcela určitě stojí za návštěvu.

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.