Treking > Cykloturistika > S dřívkáčem po Balkáně, na kole s dětmi a nočníkem
S dřívkáčem po Balkáně, na kole s dětmi a nočníkemaneb cyklotoulky s dětmi, vozíkem a nočníkem III8.6.2014 | Markéta Hroudová, Luděk Zigáček
Čekají nás hned následující den. Startujeme ráno, než bude horko. Bereme každý tři litry vody, ale po chvíli stoupání zjišťujeme, že to bude málo. Serpentiny křižují kopec, ale stoupání není prudké. Dostáváme nabídku na svezení dodávkou, ale odmítáme - je to výzva a věc jakéhosi sebeuspokojení a možná si tím i posílíme svoje cyklistické sebevědomí. Za chvíli koukáme na moře z výšky. Nádherný pocit. Nahoře nás vítají čeští motorkáři. Následuje sjezd na nulu do Orikumu a Vlory. Cestou obědváme v zahradní restauraci, oběd potom všichni jeden po druhém zvracíme. Opakuje se loňský problém z Moldávie? Naštěstí ne v takové míře, žaludeční problémy trvají u každého jen jeden den. Fier, Lushnjë, Kavajë, Durrës. Nejhnusnější etapa Albánie. Rovina, příšerné horko, neskutečný provoz. Lépe se cítíme jen na úsecích, kde se buduje nová dálnice, řadu kilometrů jedeme sami na novém širokém asfaltu. Někde je dálnice už skoro hotová, chybí jen svodidla. Příští rok bychom měli smůlu. Čtěte také: S dřívkáčem po Balkáně (2) aneb cyklotoulky s dětmi, vozíkem a nočníkem III Nakonec po dálnici přijíždíme až do Durrës. Zajíždíme sem, protože to má být historické město a také plánujeme poslední koupačku v moři. Nakonec velké zklamání. Mezi paneláky se krčí rozpadlé antické divadlo, vedle toho pár sloupů. To je vše? Ani moře nestojí za nic - kde jsou azurové vody jižního Jónského moře? Mělká voda v barvě ropy, pláž hned vedle přístavu - nezdržujeme se ani minutu, necháme si raději zajít chuť. Po dálnici v široké krajnici (je to bezpečnější) přijíždíme do Fushë-Kruje. Oběd v restauraci je veselý. Co si dáme, když nemají jídelní lístek a denní menu nám sdělují jenom albánsky? Nerada bych zase nějaké kosti. Nakonec to ušlo. Chceme dobít baterky mobilu a vysílaček, ale prý jim odpojili proud. Měníme plány. Vynecháváme Tiranu a funíme do Krujë. Rodné město národního hrdiny Skanderbega je nalepené na skále vysoko pod skalnatým pohořím. Serpentinami stoupáme nad město, až tam, kde se nachází starobylá pevnost z dob, kdy Skanderbeg úspěšně odrážel nájezdy osmanských Turků. V pevnosti je muzeum a trh. Kupujeme albánské suvenýry a Luděk červenou kšiltovku a černou albánskou orlicí. Nocujeme s výhledem na Tiranu. Kruja je nádherná. V parném poledni přijíždíme do Lezhë. Jsme tu už podruhé a stejně jako tenkrát se na starou pevnost nad městem nešplháme. Tentokrát se vymlouváme na nelidské horko. Třeba někdy příště… Skrz plot očumujeme Skanderbegovo mauzoleum a hurá do Shkodëru. Do města nezajíždíme, lezeme jen na pevnost Rozafa, pod kterou jsme minule taky jenom projeli. Víťa má staré hrady rád. Tenhle měl navíc tři studny. Přes starý most přejíždíme řeku Drin. Na kraji města stále stojí ošklivý slum. Kdo si do Albánie odskočí na čumendu z Černé Hory, uvidí z Albánie jenom tento nehezký obrázek. Udělá si potom dojem, že takto vypadá celá Albánie. Asi jako kdyby někdo viděl z Česka jenom sídliště Chánov. A přitom je to taková pěkná země. Tentokrát jsme jí vzali opravdu poctivě, a názor musím změnit. Do Albánie klidně i příště, i s vozíkem a dětmi. Albánie - 776 km a 7 280 m nastoupáno. Stát 4 - Černá HoraMnoho lidí nepozná z Balkánu nic jiného, než Černou Horu (no, možná ještě Chorvatsko). Připadá jim bezpečná. Černá Hora alias Montenegro je samostatná od roku 2006, je kandidátskou zemí na vstup do EU, balkánská válka se jí téměř netýkala, od Srbska se dokázala oddělit bezproblémově. Rozlohou maličká země (asi jako Jižní Čechy) je ale hornatá - 60 % území leží nad 1 000 m n. m. Přírodními krásami je to však perla mezi Balkánskými zeměmi. Na druhou stranu - není to ten pulzující Balkán. Na pobřeží moře a v turistických oblastech místní již navíc přivykli turistům. My máme v našem putování Černou Horu jako tranzitní zemi. Už jsme zde také podruhé a tak si jako vždy vybíráme cestu, po které jsme ještě nejeli. Hranici z Albánie však přejíždíme na stejném místě jako kdysi. Skoro nic se tu za tu dobu nezměnilo. Po pár kilometrech ze známé silnice odbočujeme doprava a po dlouhém stoupání se ocitáme vysoko nad Skadarským jezerem. Jde o největší jezero na Balkáně ležící na území Albánie a Černé Hory. Úzká silnička se vine po úbočí hor vysoko nad jezerem, svodidla často chybí nebo jsou rozbitá. Ptačí pohled na tmavě modrou hladinu, vesničky dole na úpatí kopců a kláštery na ostrůvcích je jeden z nejhezčích zážitků letošní cesty. Ovšem silnice sama o sobě je jen pro bezzávraťové, tedy nic pro mě. Navečer přijíždíme do Vir Pazaru, malého městečka na břehu Skadarského jezera. Nabíráme vodu. Pro domorodce jsme zde jen turisti, co jistě mají peníze. Dostáváme několik dotazů, jestli nepotřebujeme "room" nebo "accomodation". Když odmítáme, že máme svůj stan, lidi zavrčí a odchází pryč. Nikoho nezajímá odkud jsme, kam jedeme, a jestli jsou ty děti naše (aneb seznam tradičních otázek). Zajímají je jen naše peníze. Asi to bude ale hlavně tím, že jsme pro ně snadná kořist, lidi v projíždějícím autě se zavřenými okénky jen tak oslovit nelze. My ale naše prachy jen tak nedáme a jedeme za město hledat nocleh někam do lesa. Hned je ale jasné, že to nebude jen tak. Najíždíme na silnici spojující hlavní město Podgorica s mořem. Navštěvujeme hrad Lesendro, který leží na ostrově Skadarského jezera. Vede přes něj silnice, ale překonat násep s kolejemi a svodidla silnice se silným provozem aut a kamiónů není jen tak. Táboříme o pár kilometrů dál ve volné přírodě a další den přijíždíme do hlavního města Černé Hory, nazvaného romanticky Podgorica. Je to opravdu město pod horami (leží v nadmořské výšce pouhých 40 metrů). Máme tu několik úkolů. Jednak památky a jednak sehnat na Luďkovy kotoučové brzdy nové destičky, které se nečekaně ošoupaly. Měl celkem dvoje rezervní, ale nestačilo to. Prudká klesání hlavně v Albánii s nimi rychle zatočila. Památek Podgorica, která se do roku 1992 jmenovala Titograd, mnoho nenabízí. Navštěvujeme centrum s věží Sahat-Kula, zříceninu pevnosti a starý most. U toho pokukujeme po nějakém cykloobchodu, ale je to bída. V jednom jediném krámku mají zákazníků mraky a česká rodinka na kole, která potřebuje jenom brzdové destičky, je vůbec nezajímá. Čekáme snad hodinu, než nám řeknou, že ty potřebné nemají. Luděk nemíní bez destiček Podgoricu opustit, protože bez brzd to prostě nejde. Nakonec odjíždí s osloveným cyklistou, který ho prý zavede k jinému obchodu. Vrací se za další hodinu, naštvaný. Za destičky, které u nás v přepočtu stojí maximálně 10 euro, chtěli 50 (ukecal to na 40). Bohužel jsme v nouzi, tak je musel vzít. Pryč z města, začíná polední horko. Chuť si zlepšujeme až průjezdem kaňonu Morača. Hluboká rokle, desítky tunelů a azurová řeka pod námi. Děti jásají při průjezdu každým tunelem. Projeli jsme už řadu soutěsek, ale tahle patří k nejhezčím. Škoda jen, že údolím vede hlavní silnice a tudíž je na ní docela silný provoz. Navštěvujeme pravoslavný monastýr Morača, kde za kamennými zdmi panuje blahodárný klid. Nocujeme u staré školy, navečer jsme pozvaní k opodál bydlícím starším manželům na rakiji, děti dostávají sušenky. Jdeme spát brzy, ráno nás čeká průsmyk Crkvine (1 060 m). Zdoláváme jej celkem hravě a v poledne se již cpeme burkem v příjemném horském městečku Kolašin. Po svačině sedíme v trávě a připojujeme se k internetu. Přes Skype píše kamarád Láďa. Zprávy z Prahy nejsou dobré. Na Jižní spojce do něho kdosi naboural - jemu se nic nestalo, ale auto je, jak se říká, "na šrot". Za 14 dní tak pro nás do Zagrebu bohužel nepřijede. Poradíme si jinak? Musíme! Hned píšeme jinému kamarádovi Pavlovi s prosbou o odvoz, všechny náklady že hradíme, škodnej nebude. Odpověď přichází ještě tentýž den, večer. Klidně pro nás přijede, ale nebyla by to výzva zkusit domů dojet po svých? Prý by to byla dobrá návnada pro další knížku. Pavel je taky cykloturista a myslí to dobře. Jenže tou dobou není dokončena ještě ani kniha druhá a je zbytečné přemýšlet nad další. A hlavně, před sebou máme celou Bosnu a Hercegovinu a chceme si užívat jih a ne to teď vzdávat a mířit domů jen kvůli nějaké symbolice "dojet po svých". Navíc jsme na dovolené a jezdíme si hlavně pro svoje potěšení a ne proto, aby to bylo zajímavé v knihách. Takže se předběžně domlouváme, že se za dva týdny uvidíme v Zagrebu. Kaňon řeky Tara je prý nejhlubší v Evropě (až 1 300 metrů) a je rájem raftařů. V kaňonech se hledají místa na spaní blbě, my jsme ale dostali pozvání na louku patřící k domku mladé rodinky, žijí přímo v soutěsce. Luděk hrabe seno, šestiletý chlapeček navečer kope s Víťou do balónu. Jeho maminka si nás přišla vyfotit. Něco takového se prý jen tak nevidí… Nejznámější stavbou na řece Taře je 135 m vysoký a 154 m dlouhý most. Za druhé světové války byl zničen, a poté znovu obnoven. Ještě že tak. Silnice se zde rozděluje na obě strany, ta nalevo se šplhá do vysokohorského Žabljaku, kde už jsme byli, tak se vydáváme po mostě doprava. Ale to až za chvíli, ještě si musíme popovídat s cyklocestovatelem kanadského původu. Je na cestě kolem světa. Vůbec na to ale nevypadá, moc toho s sebou neveze. Nemá ani žádné mapy, cestu plánuje jen přibližně. Kudy pojede se prý vždycky podívá někde na internetu, anebo dá na doporučení; a tak mu doporučujeme právě onu cestu do Žabljaku a poté kolem Durmitoru. Loučíme se "nashle za pár dní v Sarajevu". Dvouhodinové klábosení byla velká chyba - slunce se mezitím vyšplhalo do nadhlavníku a serpentiny z Drurdjevica Tara nahoru jedeme v nelidském horku. Dochází nám voda, ale spásný silný pramen čisté vody u silnice nás zachraňuje. Zastavuje tu skoro každý. Parádní osvěžovačka. Od mostu se šplháme několik set metrů vysoko na náhorní planinu. Kopcem vedou serpentiny, připadáme si jako kuřata na grilu. Není tu skoro žádný les, jen louky. Naštěstí jsme už dost vysoko a maličko se ochlazuje. Za Pljevljou pořád pozvolna stoupáme. Opouštíme turisticky frekventovanou oblast Černé Hory a hned je to znát. Jakýsi strejda nás zve na nocleh na pozemek chajdy, kde seká trávu, a ráno zažíváme v malém krámku v Boljanici nezapomenutelné setkání s paní Olgou, prodavačkou. Je unešená z dětí, ohřívá nám domácí mléko s cukrem, k tomu dostáváme perník. Po příjezdu domů jí posíláme fotky. Zase se nám potvrzuje zkušenost, že nejlepší lidi jsou právě stranou všeho toho turistického šílenství. A ještě jedna stránka Černé Hory je nám nová - podél silnice leží zelené pytle. Několik chlapíků jde lesem, do pytlů dávají odpadky, čistí les a louky od bordelu, který je na Balkáně všudypřítomný. (Moc nechápeme, jak se Černá Hora může prohlašovat ekologickým státem. Bývá zvykem zasypávat celé rokle jako například kaňon řeky Ibar, což je jedno velké kouřící smetiště a řeka samotná je plná plastových odpadů a dokonce jsme v ní viděli i plovoucí ledničku.) Malá celnice zapomenutá v lesích leží vysoko, 1 300 metrů nad mořem. Zde se loučíme s Černou Horou. Byli jsme tu jen pár dní, ale bylo nám tu hezky. Už se ale těšíme na změnu - do Bosny. Černá Hora - 306 km a 3 760 m nastoupáno. Stát 5 - Bosna a HercegovinaAsi se už budu opakovat, ale Bosna je také naše srdeční záležitost. Ta válkou zničená země je plná optimistických lidí, setkání s nimi na pozadí rozstřílených domů a minových polí jsou nezapomenutelná. Když jsme touto zemí na kole projížděli poprvé v roce 2002, připadali jsme si jak pováleční reportéři. Poznámky, které jsem si tenkrát napsala do deníčku, hovoří za vše: První dojmy z Bosny jsou děs a hrůza. Rozstřílené domy, jiné jsou zbořené a opuštěné, další se opravují. Některé jsou celé funkční, jen jsou v omítce díry po střelbě. Jinde mají třeba obytné jenom přízemí, první patro je zničené. Na silnici jsou výmoly po granátech, je dobře vidět, jak se rozprskl do asfaltu. Jinak jsou všude obchody, stánky, bary a restaurace, to vypadá, že funguje dobře. Najeli jsme na nábřeží, ale je tu zídka a k vodě se není jak dostat. Na zemi je spousta střepů, raději se vracíme na silnici. Projíždíme kolem patrového domu s vypálenými byty. Vypadá to ale, že v některých se normálně bydlí. Všude kolem jsou cedule, že tady Evropská Unie bude platit programy na obnovu; ale obnovu čeho? Vždyť tady nic nezbylo. Jen další a další domy v troskách, do nebe trčící komíny a čnící štíty bez střech. Pokouším se fotit, ale mám při tom zvláštní pocit. Tohle už nejsou obrázky z televize, tohle je skutečnost, tady všude v těch domech žili lidé a jednou sem někdo přišel a začal do nich střílet. Mám pocit obrovské neúcty, když mířím objektivem na další ruiny, ale nedá mi to. Fotografie budou mít dokumentační hodnotu jenom pro nás a my sem přeci nejedeme okukovat a fotit zemi zničenou válkou. My tudy jenom projíždíme na cestě k moři. To je naším hlavním cílem! Na chvilku jsem se sama před sebou takto ospravedlnila, ale nemůžu, a dál se zatajeným dechem zírám na tuto válkou poznamenanou krajinu. Zírám na zbytky domů, chybějící zdi a prázdná okna. Míjíme zarostlé zahrady a výmoly v silnici. V hlavě se mi honí spousta otázek a do duše se vkrádá podivná tíseň. Od té doby uplynulo už skoro deset let, od války tedy více než 15, ale stopy jsou stále ještě dobře patrné. Většina domů je již omítnutých, ale někde ještě zůstaly stopy po kulkách; silnice často pokryl nový koberec, ale občas jsou ještě v asfaltu zřetelná sluníčka rozprsknutých granátů. V přírodě zůstaly tisíce min, ta se ale sama nevyčistí a odminování potrvá léta a nikdo nikdy nebude moci říci, že je země stoprocentně čistá. A šrámy na duši lidí? Možná až další generace je zahladí a i to je tady nejisté. Balkánské spory jsou staleté. Nemusíte ale mít obavy při cestě do Bosny a Hercegoviny! Je to krásná země obývaná milými, příjemnými a bezprostředními lidi; města jsou plná toho správného balkánského ruchu. Další související články:+ Po cyklostezce Odra - Nisa. Cyklotoulky s vozíkem, dětmi a nočníkem - k moři na Rujanu a Polskem…+ Zakarpatská Ukrajina na kole. Kolo - Koločava aneb Zakarpatím na kole + Putování podél Dunaje, aneb "hajda nýčko vyrazíme do Banátu" (4) + Putování podél Dunaje, aneb "hajda nýčko vyrazíme do Banátu" (3) + Putování podél Dunaje, aneb "hajda nýčko vyrazíme do Banátu" (2) + Putování podél Dunaje, aneb "hajda nýčko vyrazíme do Banátu" (1) + Tokaj tour, za tokajským vínom cez stred Európy (1) + Tokaj tour, za tokajským vínom cez stred Európy (2) Líbil se vám tento článek? Diskuse k tomuto článkupřidat názor zobrazit celou diskusi
Cte se to krasne! Doufam ze knizka zase bude! Ono je to pekne cist i nekde na webu (koukam, ze na webu mate dennicky i z jinych cest) ale je to o necem jinem kdyz clovek ma opravdovou knizku v rukach...
Hodne stesti, at vam i dalsi cesty na jihovychod vyjdou!
p.s. Ten Ludek by mel zacit nosit helmu; detem dava blby priklad :)
|
|