Treking > Cestování > Práce na Aljašce, rybí průmysl ve Spojených státech amerických aneb pracovní prázdniny
Práce na Aljašce, rybí průmysl ve Spojených státech amerických aneb pracovní prázdninyPracovní prázdniny v "mrazícím boxu USA", zpracování ryb na Aljašce (4)22.5.2008 | Cyril Dušek
Krok VIII. Popis pracovního dne (podle skutečné události)Po šesti hodinách spánku vstávám, odcházím na noční směnu, kde budu pracovat od 18:00 do 6:00. Nejdříve se musím postarat o své ruce, mířím do koupelny. Ráno nemohu sevřít ruku v pěst. Pouštím teplou vodu, pomalu zkouším ruce rozhýbat. Hrozná bolest. Tušil jsem, že to bude fyzicky náročné, ale tohle zaskočí každého. Dám si sprchu, pomalu a líně se oblékám. Rifle, tričko a rolák s dlouhým rukávem. Dvoje bavlněné ponožky vklouznou do vlhkých holínek. Denní směna má večeři, jenomže pro mě je to snídaně. Steak s hranolkami do sebe nenasoukám. Jídlo bude muset tři hodiny do "breaku" (přestávky) počkat. V prádelně fasuji rozřezané rukavice - někomu asi párkrát ujel nůž. Ryb je dostatek, alespoň nikdo nebude stresovat s tím, že nemá práci. Projedu píchačku, hurá "punch in". Základním pravidlem je pořádně si nabrousit nůž! Ušetří to spousty síly, mé šlachy na rukou už fungují několik dní na dluh. Linka se rozjíždí. Na pás začínají pomalu padat ryby. Zavírám oči, vidím ryby, otevírám oči vidím ryby... nic nepomáhá, realitu nelze oklamat. Držím první rybu. Zkušenými pohyby odřezávám ploutve, vyškrabuji krev kolem páteře a posílám rybu dál. Beru další, další, a zase další. Pomalu se probouzím, nic nevnímám (kromě bolesti v rukou). Pozoruji lidi kolem sebe, už ani nemusím koukat pod ruce, nemusím myslet na práci kterou dělám, jsem úplně jinde. Na jiném světě a v jiné dimenzi. Díry v rukavicích udělaly své, mám zcela mokré ruce. Ani holínky nestačily vyschnout, začíná mi být zima na nohy. Pozoruji hodiny, ten čas ale letí, do přestávky zbývají "pouhé" dvě a půl hodiny práce. To je radosti. Dostávám hlad a žízeň. Alespoň hraje hudba, realita je o trošku snesitelnější. Doufám, že kuchtové vybalí nějaké ovoce. Zbývá ještě 30 minut... 10 minut... 3 minuty... leader oznamuje "break". Pás stojí. Odbíhám k věšáku, odkládám "raingear", za 15 minut musím být zpátky u pásu. V kuchyni si dávám horký a pořádně sladký čaj, ovoce není, ale jsou tady alespoň "cookies" (sušenky) a toustový chléb. Dnes bude pochoutka, toustový chléb namazaný marmeládou - méně povedená imitace vánočky. V Čechách by mě nic takového nenapadlo, ale tady... mňam. BreakJdu rychlým krokem zpět do továrny, v ruce držím nedopitý čaj, nestíhám, odhazuji jej. Rychlostí blesku jsem oblečen, fuj ty mokré rukavice, ale musím to v nich ještě další tři hodiny vydržet. Stojím na svém krásném místě, boty ponořeny do směsice krve a rybích vnitřností. Brousím nůž, pás se dává do pohybu. Za tři hodiny bude půlhodinová přestávka na oběd. Do té doby budu pečlivým "seafood processorem". Mozek mi začíná pracovat, vzpomínám na domov, rodinu, přátele a samozřejmě i české jídlo a to mě nenechává v klidu. Pod mýma rukama prochází jedna ryba za druhou, čas stojí, vteřiny "utíkají" jako hodiny, možná i dny. Vzpomínám na kámoše doma, co asi dělají? Mezeru po sportovní vyžití mi zcela zaplnila práce...beru to jako sportovní výkon. Zbývá ještě hodina práce. Odcházím na toaletu, musím si na chvilku odpočinout, změnit ten strašný stereotyp. Záchod je vyzdoben karikaturami lidí z vedení, některé jsou docela povedené. Asi uvěřím nápisu "Na tomto místě zemřel Ježíš". Ze zrcadla ke mně vzhlíží můj obraz, to je ale podívaná! Strhaný člověk s kruhy pod očima a na obličeji plno krvavých cákanců. Vracím se zpět na linku. Musím překonat vrstvu rybích vnitřností, docela to klouže. K lince přichází manažer továrny, pozoruje pracovní nasazení. Nedostatek lidí u pásu zapříčinil rybí kalamitu, linka nestíhá a z pásu padají ryby na zem. Když to manažer uvidí, bere nůž a začíná pracovat. Umí téměř všechny práce, které s továrnou souvisejí. Ohromně to na lidí působí, všichni zrychlí, za chvilku je kalamita zvládnuta. Musel tvrdě pracovat, než dosáhl na vrchol. Tvrdé racovní nasazení však kompenzuje úniky z reality. Občas zobne nějaké drogy, potom lítá továrnou jako "neřízená střela". Nadávno polekal celou směnu. Vyběhl z kanceláře, zornice jako pětikoruny, v ruce držel pušku a začal střílet po velkém krkavci, který zabloudil do výrobní haly (ta chyba jej stála život). Chápu, chtěl jej vyhnat, ale ty díry ve střeše? Blíží se toužebně očekávaný čas oběda, všichni letí jako o život. Odpíchnout a půlhodina vyhrazená na oběd začíná. Strhat ze sebe oblečení a hurá na jídlo. Každý den je téměř to samé: odporná polévka, fazole, rýže, hranolky, k nimž je podáváno "výborné" UHO (univerzální hnědá omáčka). Zásobovací loď ještě nedorazila. Tenkrát jsem to ještě nevěděl, ale zásoby už nedorazí... no co, šetřit se musí, obzvlášť na lidech. K pití je káva, čaj a nepopsatelně odporná červená šťáva. Jídlo už všem leze krkem, není normální mít to samé k obědu i k večeři sedm dní v týdnu. Sto babek bych dal za český chléb. Aljašská specialita... mňamPůlhodina utekla velice rychle, nastala doba návratu. Polovinu směny máme za sebou. Zbývá "pouze" šest hodin zábavné práce. Už to zase začíná, nějaký hodný člověk mi vyměnil nůž, v duchu mu velice slušně děkuji. Kdybych si vzal v jídelně příborák, šlo by to určitě lépe. Zkouším ho přebrousit, někdo moc dobře věděl, proč se ho zbavil. Jsem "slušně" upozorněn, ať okamžitě začnu pracovat. Spíš dostávám kotel. Sprostá slova si nepamatuji a slušná, pokud vím nebyla žádná. Opět nanovo utíkám z reality. Není to tak hrozné fyzicky, daleko horší je psychická podstata této záležitosti. Mé myšlenky se stále dokola opakují. V první řadě počítám peníze, co všechno si budu moci koupit, kam všude se díky nim podívám. Nijak to nepomáhá. Co bych teď dal za normální život v Čechách. Chodit do školy, sportovat... žít jako normální člověk. V duchu si promítám své zážitky, holky, vztahy, nakonec i trapasy... Stojím u linky, řežu ryby, je mi zima, bolestí zkroucené ruce, ale já mám úsměv od ucha k uchu. Zvažuji pozitiva i negativa své mise, nakonec by mohlo být podstatně hůř. Ten myšlenkový útěk byl mou spásou, za pět minut bude "break". Pro změnu zase stojím u linky a zbývají mi poslední tři hodiny práce. Od kolegů dostávám dobrou zprávu. Denní směna bude potřebovat pár lidí na výpomoc. Bylo by fajn udělat nějaké hodiny navíc. Běžná hodinová mzda je sedm dolarů, za přesčasy platí továrna dolarů deset. Jako přesčasové jsou placeny všechny týdenní hodiny, které přesáhnou počet 40. Jednou se mi podařilo pracovat v kuse tři směny, 36 hodin v práci. Drsný, psychicky i fyzicky vyčerpávající zážitek, sáhl jsem až na dno svých možností. Tělo funguje, ale mysl byla v režimu vypnuto. Časem to vedení továrny přestalo tolerovat. Proč by platili deset dolarů, když mohou mít člověka za sedm?! Na přesčasy pak směli chodit pouze pracovníci, kteří neměli odpracováno 40. A v neposlední řadě to bylo v rozporu se zákonem, po 18 hodinách musela být alespoň 6 hodinová přestávka. Ráno po práci jdu zkusit přesčas. Čeká nás 12, všichni máme stejný cíl - jít ještě do práce. Jsme unavení, ale motivace je obrovská. Většinou upřednostňuje holky, ani dnešní den není výjimkou, bere dvě holky a dva Čechy (co mu nejvíc prolézali prdelkou). Mám hrozný hlad, už abych byl na snídani. Již předem vím, co mě čeká. Buď smažená vajíčka se slaninou anebo ovesná kaše. Dávám přednost druhé variantě, ke kaši dostávám pomeranč. Po snídani jdu na ubytovnu, na chodbě mě uvítá fronta lidí čekajících před koupelnou. Zouvám boty a přidám se k ostatním. Po osprchování jsem jako znovuzrozený. Hlavně nezapomenout na nezbytné namazání zničených rukou. Ulehám do postele, báááječný pocit. Pár minut zkouším číst, ale únava mě zcela přemáhá. Usínám. Líbil se vám tento článek? Diskuse k tomuto článkupřidat názorDalší související články:+ Srub na Aljašce+ Antelope Canyon, USA |
|