Divočinou Aljašky, vodácká výprava na řeku Alatna daleko za polárním kruhem

Divočinou Aljašky, na divokou Alatnu na jih až k polárnímu kruhu

Tam, kde je ticho nejhlasitější, daleko za polární kruh, a především daleko od signálu, teplé sprchy a měkké postele, vydali jsme se splouvat řeku Alatnu. Pod naší mapou stálo: "No roads or trails in this area" (V této oblasti nejsou žádné cesty ani stezky.). Vybaveni jsme byli loděmi, jídlem v medvědu-vzdorných kontejnerech a pepřovým sprejem. Plán byl překročit kontinentální rozvodí a plout 300 km na jih k polárnímu kruhu.

Na výpravu nás jelo šest - tři fjollové a tři fjollinky. Někteří zkušení vodáci, druzí méně. Nejeli jsme za adrenalinovými zážitky splouvat divokou řeku, ale užít si krásu divoké přírody a naprosté svobody. Vybrali jsme proto řeku Alatnu - obtížnost na horním toku WW2, dole potom WW1.

Čtěte také: Sedm dnů na Aljašce (2), návštěva největšího státu USA

Alatna je 296 km dlouhá řeka, pramenící v pohoří Brooks Range uprostřed aljašské divočiny. Teče pořád na jih a u polárního kruhu se vlévá do řeky Koyokuk. Většinu doby protéká národním parkem s příhodným názvem Gates of the Arctic. Ten je sice větší než Česko a Slovensko dohromady, ale leží takřka na konci světa a vůbec není snadné se k němu dostat. Nejspíš právě díky tomu si tam příroda ještě zachovala svou divokou krásu.

Na rozvodí hydroplánem

Oblast, kde řeka pramení, je velmi ojedinělá. Leží na kontinentálním rozvodí dvou oceánů - Severního ledového a Pacifiku - jednom z mála míst, kde rozvodí nevede po hřebenu hor. Pilot našeho hydroplánu obkroužil několik jezer a nakonec jako bezpečné pro přistání vyhodnotil jedno z těch, které leželo těsně za rozvodím na řece Nigu. Když hydroplán zmizel za obzorem, stáli jsme uprostřed toho ticha a svobody úplně sami.

Představte si široké údolí obklopené horami daleko za polárním kruhem, tundru, kde rostou mechy, lišejníky, spousta různých bylinek a občas nízké keříky, ale žádné stromy nebo cokoli, co by vám bránilo ve výhledu. Jakmile vyjdete jen o kousíček výš, uvidíte řadu jezer a jezírek. Všechna propojují malé potůčky. Všechna, kromě dvou. A právě mezi těmihle dvěma jezery vede rozvodí dvou oceánů.

No, a teď si ještě představte, že jste komár. Stejně jako miliony dalších jste se narodil v některé z místních bažin. Naposledy tudy přenášel loď traper před šedesáti lety, a najednou se přímo před vámi zjeví šest fjollů, plných sladké čerstvé krve! Bylo úplně jedno, kolik vrstev repelentu jsme na sobě měli. Pro komáry jsme byly zářivě červený tepající terč.

Křovím, bažinami a skrz hejna komárů jsme se se vším vybavením vydali přes kontinentální rozvodí k prameni řeky Alatny. Když to bylo možné, táhli jsme všechno po vodě, pokud ne, tak na zádech. Vzhledem k tomu, že jsme měli přibližně 400 kg věcí a zásob, zabrala nám portáž tři dny.

Od jezera Gaedeke a dál už po Alatně

Přišel čas vyplutí. Jeli jsme na třech nafukovacích lodích - dvou scoutech a jedné barace. Tušili jsme, že první část Alatny nebude úplně sjízdná. Často nezbývalo než naložené lodě táhnout ledovou vodou pěšky. Díky přítokům v řece vody postupně přibývalo, a tak jsme mohli střídavě i plout. Také nám přálo počasí - začalo pršet. Za noc hladina řeky stoupla víc, než jsme čekali. Moc nechybělo a ráno jsme byli bez lodí.

Dál už jsme lodě rozhodně tahat nemuseli. Z klidné říčky se stala řeka, z mělčin zase peřeje a voda tekla místy hodně rychle. Vytáhli jsme vesty a užívali si rychlou jízdu peřejemi. Největší výzvou tu bylo správně odhadnout, kudy plout. Alatna je totiž, na rozdíl od českých řek, divoká řeka, která si neustále hledá nové koryto. Někde se rozleje do mělčin a zdánlivě se rozdělí do tří koryt, aby se za zatáčkou zase spojila v jeden proud, který se zakousne a podemele stromy na břehu. Museli jsme tak pořád dávat pozor, abychom nenajeli na mělčinu nebo aby nás silný proud nestrhl pod vyvrácený strom nebo pod skálu.

Vyvrácené stromy a podemleté břehy lemující koryto řeky nám i na dolním toku připomínaly, jakou sílu tu příroda může mít. Každý den jsme se po mapě posouvali víc na jih a užívali si tu nádheru všude kolem: stříbrná řeka, pláže, kolem lesy a nádherné hory, které slunce malovalo nejkrásnějšími barvami.

Osamělé štíty Arrigetch Peaks

Pokud existovala šance, že někoho potkáme, pak největší pravděpodobnost byla v Arrigetch Peaks. Údajně se k nim vypraví až pět a půl lidí ročně. Nás bylo šest, takže pro letošek už asi nic. Nápadně špičaté a ostré skalní výběžky vyčnívají nad okolní hory a jsou vidět už zdálky. Neodolali jsme a vydali se je na dva dny pěšky prozkoumat.

Prodírali jsme se hustým křovím v prudkém svahu a postupovali rychlostí asi kilometr za hodinu. Po přebrodění ledového potoka jsme natrefili na medvědí stezku a po ní došli na konec lesa, kde se nám ukázaly skalní štíty zalité zapadajícím a za chvíli i vycházejícím sluncem. Nám horolezcům při pohledu na ten obrovský, dosud neobjevený lezecký potenciál svrběly prsty a slíbili jsme si, že se do Arrigetch určitě vrátíme.

Strach z toho, že se nestihneme do tmy vrátit, jsme rozhodně mít nemuseli. V těchhle zeměpisných šířkách v létě slunce nezapadá. Naši dva fotografové si kromě úžasného večerního osvětlení (jak říkají, "fotografické čtyřhodinky") nemohli vynachválit přísun energie. Solární panely nabíjejí i v noci a nepotřebujete ani čelovku.

Stavba plachetnice v divočině

U jezera Takahula jsme udělali třídenní zastávku s jasným plánem: vyprat oblečení i sebe (přece jen i merino časem začne smrdět), napéct chleba a postavit plachetnici. Cože? Plachetnici? Ano, čtete správně. Náš plán byl totiž překonat klidnější spodní tok Alatny na plachetnici. Naše tři nafukovací kánoe jsme spojili pomocí lan a šňůr a opracovali jsme vhodný kmen na stěžeň. Zbývalo vymyslet pohyblivé upevnění ráhna, abychom mohli s hlavní plachtou i otáčet. Nakonec jsme vztyčili vlajku a pokřtili náš trimarán na Sirius (na počest slavné severské hlídky).

Když chcete plachtit, potřebujete vítr. Háček je v tom, že Alatna na svém dolním toku meandruje. Obvykle jsme tedy pádlovali proti větru, načež jsme v ohybu vytáhli plachty, nabrali rychlost a lehce a tiše dopluli až k ohybu příštímu. Tam jsme skasali plachty a zase začalo pádlování. Jedna půlka meandru nám tak připadala podstatně kratší, než ta druhá. Někdy jsme se ale jen tak nechali unášet proudem a užívali si pohodu na palubě. Rybařili jsme, vařili za jízdy nebo se kochali okolní přírodou.

Medvědí hody

Na břehu postupně přibývalo medvědích stop, někde to připomínalo dálnice. To proto, že se medvědi stahovali k řece, kde vyhlíželi svůj hlavní zdroj potravy - lososy. Ti touhle dobou táhnou z oceánu do rodných tůněk, aby se tam vytřeli. A když konečně dorazili až sem do vnitrozemí, poštěstilo se nám pozorovat, jak je medvědi v tůňkách loví. To člověku běhá mráz po zádech, když se s takovým zvířetem potkáte v jeho království!

To už jsme se ale blížili ke konci naší plavby. My, Fjollové, prý máme víc štěstí než rozumu. Možná je to pravda. Aljašce se povedlo si nás ochočit. Chtěli bychom toho ještě tolik povědět. O tom, jak nádherná byla dvojitá duha, o všech barvách, které mají hory při západu slunce, o tom, jak se skoro nemůžete nadechnout, když se ponoříte do ledovcově modré vody Alatny, o rosomákovi, bobrech a vlkovi, písečných plážích a meandrech, které jsou v mapě, ale řeka si už našla nové koryto.

Ale všechno nejde napsat na papír. Odlesky těch chvil možná zahlédnete na fotkách a na videu, ale nejlepší bude, když se také vydáte někam na cestu. My, Fjollové, slavnostně slibujeme, že jsme nejeli naposledy.

Aljaška patří medvědům

Vidět grizzlyho ve volné přírodě je bezesporu zážitek, který nás lákal, ale nemuselo to být zrovna z očí do očí. Přijali jsme proto několik opatření:

• Rolničky - jejich zvonění medvěd údajně slyší, a má tak čas utéct.
• Bear spray - slabší pepřový sprej s dosahem čtyři metry. Medvěda by nejspíš rozplakal, ale nezpůsobil by mu žádné trvalé následky.
• Elektrický ohradník - v USA si můžete koupit speciální sadu asi za 300 dolarů. My jsme si koupili klasický ohradník na krávy, izolační háčky a trafo v ČR. Tyčky jsme si vyrobili až na Aljašce. Fungoval výborně, tedy alespoň na nás.
• Kromě toho jsme dodržovali i další opatření jako nenechávat nikde zbytky a stavět stany alespoň 50 m od místa, kde jsme vařili a skladovali potraviny.

O expedici

Říkáme si Fjolls a na Aljašku nás jelo šest - Jirka, Radim, Adam, Liduška, Ivetka a Eliška. Jsme parta mladých nadšenců, dobrodruhů, romantiků, no prostě "fjollů", kteří se nespokojí s týdenní dovolenou na přeplněných plážích, ale věří, že na Zemi jsou ještě místa, kde vás nezastihne ani upozornění na facebooku, pracovní e-mail nebo esemeska od mámy. A právě tam nás to táhne!

Celý film můžete zakoupit na Vimeo.com.

Těště se na Fjolls Expedition na letošním festivalu OBZORY 12. - 13. 11. 2016 v Praze. Čerstvé expedice, známé osobnosti, důkladné know-how a praktické rady pro milovníky všelijakých aktivit v přírodě, inspirace, exotické jídlo, večerní koncert, skvělá atmosféra, místo, kde se potkávají fajn lidi… vše na jednom místě v Praze (Filozofická fakulta UK), o víkendu 12. - 13. 11. 2016. Více o festivalu zde.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.