Cartea Muntilor - rumunské Karpaty v roce 1924

Kniha hor aneb rumunské Karpaty v roce 1924 (6)

Samota

14. listopadu 1923

Ve zbrusu novém pokojíku naší nové a dlouho vysnívané Poutnické chaty*) v lesích Cocorrei, hučí, zpívá a praská oheň ze smrkového dřeva. Sedím u malého stolu v předsíňce; přede mnou svíčka v době, kdy při vnějším světle už není uvnitř vidět, byť horské sedlo hory Bătrîna je oknem ještě dobře viditelná: jako dlouhá černá stěna, pozvolna stoupající směrem k severu po nebi barvy zašlého stříbra. Ještě rozeznávám zábradlí před oknem, protože oloupané smrkové dřevo zachycuje poslední paprsky denního světla. Vím - aniž bych ho viděla z místa kde sedím - půlměsíc, který svítí čím dál tím jasněji kdesi vlevo nad domem.

• Předchozí část

V komůrce i v síňce je vše bílé: vápnem obílené stěny, kamna, železné postele, stoly a židle, poličky, věšáky ze smrkového dřeva. Obydlí, kde dosud nikdo nebydlel, ještě čisté, připravené přijmout jen to dobré.

Chatu postavili její zakladatelé s láskou k všem současným i budoucím poutníkům, s přáním aby byli na horách šťastni, tak jako jsme byli a jsme dnes my. Proč se mi tedy loudí do duše lítost, když myslím na to, že tento okouzlující osamělý večer, jenž mi byl přisouzen, bude nepochybně svým způsobem jedinečný? Proto že dnes jsem jediným hostem na naší chatě - kromě správce, věhlasného lovce kamzíků, Niculae Butmăloiu, starého ubytovatele**) z Bušteni.

Považuji jej za nedílnou součást chaty a hor bučedžských, protože ho sem dovedla láska k horám. Samozřejmě že myslím s láskou i na přátele-poutníky, hodné toho, aby na ně bylo pohlíženo tak jako na pana Niculae, na smrky, skály, potoky, orly, kamzíky a medvědy, s láskou na ně vzpomínám. Avšak většinu turistů nelze považovat za rovné těmto přírodním krásám.

"Tak pročpak jsi," zeptal se mne s vehemencí Největší Medvěd těchto plání, "Bukuro, pro ně postavila ten dům?"

Protože … je nemůžu zavřít do vězení. Protože opravdový vzmach k horám se opravdu probudil; a i ty Největší Medvěde, jsi byl jejich předchůdcem, a nesmíme se protivit probuzení té fysické síly. Přirozeně že tento závan přinese do našeho ráje i prach a plevy, fádní ochmelky a nevzdělance jimž chybí čistota morální i fysická. Právě proto je naší povinností neopustit naše přátele ze skal, nýbrž se musíme pokusit dát tomu novému proudu správný směr, založit útulky, pravidla pro jejich užívání a turistické knihovny, jež osvítí poutníky o povinnostech jež mají tváří v tvář krásám přírodním.

Zdá se, že tajemný zákon přírodní vyžaduje, aby jakýkoli pokrok byl draze zaplacen obětí. "Ceci tuera cela"***). Láska k horám zabije samotu. Zazpívejme jí tedy píseň, té naší drahé přítelkyni přírodě, od níž se nesmíme odloučit. Protože ty jsi přátelská, samoto, protože l askavě ukrýváš naše chyby a nedostatky. Když je člověk sám, cítí se být mírnějším, rozvážnějším, neboť nenaráží na žádný vnější odpor. Jinými slovy, abychom byli dokonalejšími lidmi, byli jako příroda sama, tiší, nadšení usmiřovatelé cest lidských.

Avšak nejsme-li páni sebe sama, chybí-li nám autorita, stáváme se obětí proudů jdoucích proti naší podstatě, naší povaze. Prchněme tehdy z naší slabosti do shovívavé náruče samoty.

Ale co to je samota? Z jakých prvků jest složena? Cožpak lesy a pole, pláně a vrchy nejsou podřízeny zákonu zrození a smrti, metamorfóze? Živá příroda není méně nehybná než lidstvo. Dokonce i kámen žije, mění se, roste, nemizí, mísí se však s jinými materiály, a jestliže žije kámen, tím více musí žít dřevo, tráva, vody, květiny a zvířata.

Samota již cítíme v nitru každé bytosti, je tedy pouhým účinkem rozdílnosti mezi jimi a námi. Oni nejsou lidmi, a proto se cítíme v bezpečí mezi bližními a se sebou samými. A tento úkryt nazýváme samotou.

Rozdíl mezi životem přírody a životem lidským spočívá v tom, že příroda nevytváří nic škaredého, zatímco člověk dokáže zohyzdit kterékoli místo, špinit ho, ponižovat, a to tak dlouho, dokud nedosáhne vyššího stupně rozvoje, kdy už začne pociťovat potřebu krásy a čistoty. Jenže počet těch, kdož dosáhnou tohoto stádia je malý. Dokonce i elita trpí triviálností většiny. Bytosti na nižším stupni než my, tím že neumějí uvažovat a nemají arbitra svých skutků, jsou nám přesto nadřazeny tím, že umějí naslouchat zákonům přírodním.

V plnění těchto zákonů a příkazů podřizujeme se řízení vyšší moci a výsledkem je pak přírodní krása a harmonie. Uplyne ještě mnoho času než i lidé zharmonizují sebe samy s přírodou.

Kultivace turismu je jedním z četných výchovných prostředků jichž používají naši vůdcové. Nejdále ze všech kontinentů je na tom Austrálie. Protože tam pochopili, že přírodní krásy jsou jeden z pokladů, jejž byly člověku darován, neponechává je australská vláda napospas průmyslu a těžbě. Austrálie má ministerstvo turistiky. Přírodní krásy jsou společenským aktivem, jehož musejí všichni užívat s respektem. Hle, ty nejvelkolepější části země jsou vyhrazeny národním parkům, tedy "zahradám" jež patří celému národu, a o něž se musí celý národ starat.

Takové parky byla založeny na Tasmánském ostrově, na Novém Zélandu, v Kalifornii, ve Švýcarsku. A neúnavný prezident Poutnického spolku je na cestě obdařit Rumunsko zárodkem národního parku kolem této první chaty v Cocorském lese v pohoří Bucegi.

Ten náš park se nyní rozkládá na pouhých dvou a půl hektarech, a tvoří jej kromě pruhu lesa uprostřed kterého stojí útulek, na palouku zvaném Křížová paseka, podle dřevěného kříže který zde vztyčili mniši z blízkého monastýru jalomického. Až vyjdeš z kterékoli strany lesa na tento palouk, vždy tě přijme s pokojným úsměvem. Několik kmenů smrků, odtržených od hustého pásu hvozdů, zdobí palouk.

A nad hvozdy se tyčí hory kolem Obîršijské doliny, jež je přímým pokračováním našeho Palouku. Poznala jsem Křížovou paseku jako opravdové moře květů a vysokých trav, plnou třpytivé rosy, ráno, kdy jsem tudy procházela abych se opláchla vodami Cocory, jež ji lemují na Obîršijseké straně. To bylo v době samoty, kdy stáda - stáda lidí i ovcí - byla ještě nepočetná. Teď se Jalomické doliny zmocnili mokani (= obyvatelé úbočí rumunských hor) a turisté, jejichž koně se pasou na Pasece v takovém množství, že z ní udělali udusaný mlat.

Za války zde tábořila četná vojska, a mez je plná ran způsobených řadou ohnišť. Pohádková přirozená samota se už na Paseku nevrátí. Ale ohradíme toto místo, dáme mu klid, necháme ho, ať tam vyrostou všechny horské rostliny, ba dokonce tam některé, jež tam mají místo, vysadíme. Kultura se pokusí znovu probudit přírodu. Takovým způsobem postupuje evoluce. A kdybychom došli všichni na takový stupeň vývoje, pak nová vlna krásy přejde přes zemi; esthetické potřeby budou pro lidí tak důležité, že už nebudou hyzdit hory a nížiny, nýbrž i města přemění v zahrady.

V Americe a v Anglii už s něčím takovým tu a tam začali. Tehdy se pak možná změní i smysl samoty. Poutník zamilovaný do harmonie přírody už nebude nucen prchat před setkáním s bližními. Slušnost bude více rozšířena než jak je tomu dnes. Bytosti se lépe přizpůsobí jedna druhé, neboť budou lépe vychovávány k tomuto cíli.

Charakteristickým pro všechna tato slova byl den vysvěcení Poutnické chaty. Byl to den současně radostný a melancholický, radostný protože jsme viděli svůj sen zhmotnělý před očima, - náš krásný horský dům, - a melancholický proto, že okolnosti ukázaly právě tehdy, jak je turistická veřejnost málo hodná hor a podobných staveb. Už jsme slyšeli mnoho nářků od mnichů, na neukázněné chování jež zažívali ze strany takzvaných turistů po celé léto. Už dlouho se traduje mezi svatými otci proroctví o tom, že monastýr zanikne, zmožen "věkem".

Medvěd, se stáhl, znechucen do své jeskyně, do starého monastýru. My ostatní jsme seděli u večeře v jedné místnosti nového monastýru, - v Chatě nešlo dosud pobývat, - a mluvili jsme o té dvojaké povinnosti usnadnit a nasměrovat turismus, když jsme uslyšeli z verandy přátelský hlas: "Kde jsi, Bucuro?" a hned nato se objevilo na prahu sympatické stvoření z rozžehnutou lucernou v ruce. Byl to Velký Medvěd který se podobá Králi skřítků. Pravil: "Je tak krásně tam u mne, za úplňku, tak krásně, že nemohu být sám. Přijďte za mnou!"

Podivná to lidská bytost! A tak je to s tou samotou? Nejprve ji hledáš, a pak se chceš o ni dělit?

"A taky uslyšíte Jeronýma jak zpívá", řekl ještě Král skřítků.

Jeroným byl bývalým představeným monastýru a byl nucen se stáhnout, protože se zbláznil; postava to prostá a fantastická, jeden z těch co vášnivě milovali Jalomický monastýr. Když ho posedlo bláznovství, žil poklidně a stáhl se do domečku v hloubi jeskyně.

Král skřítků kráčel před námi, se svou lucernou, protože jsme scházeli po úzké hraně vedoucí do Jalomické doliny; a poté přešli po mostě. Tam už jsme lucernu nepotřebovali; Měsíc svítil v úplňku a skrápěl vše stříbrem. Stoupali jsem skalnatou stezičkou k Jeskyni, vešli pod její klenbu a kochali se nevím už pokolikáté nad nádherou vnitřního dvora, toho s bílým kostelíkem v černé hloubi jeskyně, vychutnávali ticho a krásu té trpasličí budovy.

Najednou přešel jakýsi stín nízkou klášterní brankou. Král Skřítků nám pošeptal: "Vyjděte ven. Jeroným bude zpívat." I my jsme vyšli jak stíny, posadili se na lavičku před domem, kam Měsíc nesvítil a doslova oněměli. Jeroným stál opřený o plot, pod měsíčními paprsky. A zatímco zurčící voda na dně údolí pěla svůj táhlý doprovod, bývalý představený monastýru zpíval tlumeným hlasem, jakým se zpívá v kostele, bojovné žalmy.

Ale ač jsme sotva dýchali, musel cítit, že tam někde jsme, a chtěl si být jistější svým Bohem, tak jak jej chápal. Přešel pak do jakési zahrádky, pod okna pokojíků na úpatí jedné oslnivě bílé skály. Tam chodil odměřeným krokem jako před oltářem a zpíval hněvivý Pláč Davidův. Byl opravdovou ikonou osamělosti. S mnoha významy. A s liniemi tak prostými: černá silueta na zářivé ploše skály. Kolem ní, kolem toho ubohého chorého člověka, jenž celý život zkoušel zharmonizovat se s přírodou, čistým balzámem horského ovzduší.

Několik málo dní poté, co vedl tuto velkolepou mši, Jeroným zemřel. Spolu s ním zhasla, alespoň v Bucegi, další poustevnická postava. Figura přísná, nepřátelská světu i sobě samému - poustevník cítící hloubku břemene svých hříchů - figura středověká, střižená podle typického původního křesťana. Nepochybně se neztratí úplně z lidstva ještě po dlouhý čas, přetrvávajíce v hloubi srdce mnohých byť pod zdáním družnosti.

Protože čas od času každý z nás potřebuje poustevničit.

Věnování

Tuto knihu věnuji mládeži.

Přeji jí touhu po horách.

Touha po horách nechť je jí průvodcem na prahu nového věku.

Doba bude nová skrze nasměrování duší k důstojnějším cílům než jsou ty barbarské cíle éry, jež teď zapadá.

Nebo - lépe řečeno - té, co se topí v krvi a nenávisti.

Nenávist a krveprolití budou budoucími pokoleními považovány za ty nejhanebnější hříchy.

Budoucnost nepatří hrubé síle, nýbrž bratrství.

Aby se bratrství lépe rozvíjelo, musíme mu připravit zdravé ovzduší, a to jak morální, tak materiální.

V horách hynou všechny marnosti a obavy; ty nejhlavnější překážky ducha bratrství.

Zorganizujte si život tak, aby vám zůstal čas vyrazit do hor; pak bude i vaše práce zdravá a uvážlivá. Sluneční světlo, čistý vzduch a zelené lesy, výšiny touhy vznést se. Žádejte a zřizujte dobré a levné prostředky pro turistiku, jichž budou moci užívat všichni. Až dosud pouze majetní mohli v Rumunsku provozovat turismus. Pohleďte za hory, do zemí kde je turismus organizován už celé roky v duchu opravdu demokratickém, tedy kde je altruisticky k dispozici všem.

KONEC

*) V originále "Hanul drumeţilor", podle stejnojmenného meziválečného turistického spolku, oficiálně zaregistrovaného 15.3.1921; autorka byla jedním z osmi zakládajících členů.

**) Průkopník toho, čemu se dnes říká "ubytování v soukromí". Tedy vlastník velkého domu, jehož část (místnosti) pronajímal zájemcům.

***) Victor Hugo nám ve svém románu Notre Dame de Paris líčí kněze Clauda Frolla, který prstem ukáže nejprve na knihu, pak na věže a na obrazy své milované katedrály a řekne "ceci tuera cela", toto zabije tamto. (kniha zabije katedrálu, abeceda zabije obrazy.)

Příběh Notre Dame de Paris se odehrává v 15. století, krátce po vynálezu knihtisku. Předtím byly rukopisy vyhrazeny omezené elitě vzdělaných osob a obrazy byly jediným prostředkem pro poučování mas o příbězích Bible, Ježíšově životu a o životech svatých, o mravních zásadách, ba dokonce i o skutcích národních dějin, či nejzákladnějších pojmech zeměpisu a přírodních věd. Dělo se tak obrazy katedrál.

Středověká katedrála byla něco jako trvalý a neměnitelný televizní program, o němž se předpokládalo, že říká lidem vše nezbytné jak pro jejich každodenní život, tak i pro věčnou spásu. Kniha by rozptylovala lidi od hodnot, které jsou pro ně nejdůležitější, podporovala by zbytečné informace, volné výklady Písma a nezdravou zvědavost.

Jenom několik velmi málo slov o autorce

Jak mnohé z vás určitě okamžitě napadlo, Bucură Dumbrava je pseudonym. Ano, autorčino skutečné jméno je Stefania "Fanny" Seculici. Což je ovšem rumunský přepis; mohla se psát Sekulič, Sekulitsch, Seculics, Sekulić, Sekulits, a kdoví jak ještě. Tato pozoruhodná žena se narodila 28.12.1868 v Prešpurku, tedy v Bratislavě. Jejím mateřským jazykem byla němčina. Po čtyřech letech se s ní rodiče přestěhovali do Vídně a po dalším roce do Rumunska. Ona sama se považovala za Rumunku.

Jednou o prázdninách - to jí bylo čtrnáct - přednášela v Sinai své verše královně Alžbětě (která rovněž, pod pseudonymem Carmen Silva, básnila). Královně se natolik verše natolik zalíbily, že začala Fanny duchovně i materiálně podporovat a rovněž jí umožnila studovat v Bukurešti, kde se začala učit rumunsky. V té době se také začala vášnivě zajímat o rumunskou kulturu, folklór, literaturu, hudbu, malířství, sochařství. Současně si oblíbila rumunské Karpaty, do nichž, jak to jen bylo možné vyjížděla, ba pobývala tam často od jara do podzimu.

Její první román Zbojník (německy) vyšel v roce 1906 - stala se tak vlastně, spolu s takovým spisovatele jakým byl Mihai Sadoveanu, zakladatelkou rumunského historického románu.

Během první světové války působila v řadách Červeného kříže a znechucena válečnými událostmi stala se stoupenkyní pacifismu a feministického hnutí.

Zemřela 30.1.1926 v Port Saidu na cestě do vlasti na malárii (některé zdroje uvádějí dýmějový mor), jíž se nakazila v Indii, kde se účastnila teozofického kongresu.

Lze ji také, spolu s postavami s nimiž se v knize setkáme (např. geograf Mihai Haret (1884-1940), doktor Alceu Urechia (1860-1941), chatař Niculae Butmăloiu), považovat za zakladatelku a největší propagátorku turistiky v Rumunsku.

Knihu hor napsala na přelomu let 1919 / 1920. Původním úmyslem bylo společné dílo autorky (próza) a L.I. Caragiala (syn slavného I.L. Caragiala) - poezie. Od tohoto záměru nakonec upustila a Kniha hor vyšla na jaře 1920, jako vůbec první autorčino dílo napsané přímo rumunsky. Druhé vydání, jež jsem použil jako podklad k překladu, se objevilo v r. 1924 - obohacené o kapitoly Skály a Samota. Třetí vydání je datováno rokem 1943, a zatím poslední - čtvrté - vydalo v roce 1971 nakladatelství Stadion, v době mírného uvolnění diktatury neboť... "jde o jedno z klasických děl rumunské turistiky", praví předmluva. Zadarmo to ovšem nebylo: některé autorčiny úvahy "odporující vědeckému světovému názoru" byly "ustřihnuty" a konce myšlenek vytečkovány.

Z rumunského originálu Cartea Munţilor de Bucura Dumbravă (druhé revidované a doplněné vydání, vydavatelství Cartea Românească S.A., Bucureşti - 1924) přeložil v r. 2009 Ladislav Cetkovský. © Treking.cz a Ladislav Cetkovský.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.