Velký Milič (894 m n. m.), tajemná hora v Slanských vrších netradičně z Maďarska

Velký Milič, výstup na vrchol

Protože mi Velký Milič (895 m) při přechodu Slanských vrchů v roce 1998 zůstal utajen, chyběl mi jako skalp tohoto pohoří do mé sbírky již dlouho a těšil jsem se na něj jako malý kluk.

Konečně se naskytla příležitost vloni v květnu, kdy jsem byl na návštěvě u svého kamaráda Marcela v Lastovcích. Na mapě č. 117 - Slanské vrchy - Dargov (1:50 000) nás zaujal okruh z maďarské vesničky Füzer, nad kterou se tyčí stejnojmenný hrad ve výšce 552 metrů. Ten je značený modrou značkou a vede právě přes Velký Milič a při sestupu okolo turistické chaty, kde se dá předpokládat občerstvení. Dle této mapy ze Slovenska na vrchol značka nevede, ale jako téměř vždy, bylo to všechno jinak. Mapa byla totiž z roku 1996.

Slanské vrchy zde na jihu Slovenska plynule přechází do pohoří Zempléni hegység (Tokajské vrchy) a spolu se Zemplínskými vrchy na severu patří do Matransko - slanské oblasti (Ésaki - középhegység), podobně jako třeba slovenské Cerové vrchy či Burda a v Maďarsku pohoří Börzsöny hegység, Gödöllö dombság, Cserhát hegység, Mátra hegység, Bükk hegység či Csereháti dombság. Vše dále přísluší k Vnitřním Západním Karpatům, které spadají do Západních Karpat a dále do Alpsko - himálajského systému.

Většinu těchto maďarských kopečků jsem již navštívil a mohu říci, že se podobají jako vejce vejci. Listnáče, zalesněné a s výjimkou nejvyšší Mátry i dosti opuštěné. I když výhledových bodů se i zde najde díky místním skalám dostatek.

Většině české veřejnosti zůstávají hory v Maďarsku stále dosti utajené a návštěvy této země bývají převážně vedeny účelově za termálními prameny, vodami Balatonu a návštěvě historických měst - hlavně Budapešti. K tomu patří dobré víno a maďarské klobásy, případně skvělá rybí polévka - halasle. Na tu se i my dnes obzvláště těšíme - maďarští kuchaři jsou v tomto oboru skuteční mistři.

Když se ale podíváme na mapě na dlouhou hranici Slovenska s Maďarskem, je zřejmé, že s výjimkou hranice od Bratislavy přes Komárno do Štúrova, kde protéká pohraniční řeka Dunaj jižně pod Podunajskou nížinou, následují již až k Slovenskému Novému Městu pohraniční hory nebo lépe třeba jen "hůrky". Poslední část hranice do Čierne nad Tisou je již ve znamení Východoslovenské nížiny s nejnižším bodem Slovenska (94 m) v místě, kde řeka Bodrog opouští Slovensko směrem na jih, aby v městečku vína Tokaji splynula s Tisou, jenž přitéká z Ukrajiny. U soutoku jsem byl, moc pěkné místo.

Pokud větší část hranic Slovenska s Českou republikou a Polskem existovala již ve středověku, až do konce 1. světové války jižní a východní část hranice Slovenska prakticky neexistovala a její jižní průběh s Maďarskem byl stanoven až v červnu 1920 a s Ukrajinou po 2. světové válce. Mezitím se hranice s Maďarskem zcela změnila v době Slovenského štátu, kdy např. Košice byly maďarské a hranice vedla Slovenským rudohořím.

O tomto jsme se s Marcelem bavili v autě cestou z Ostravy do Košic a já jsem potupně prohrál sázku, protože jsem si myslel, že hranice Slovenska s Polskem jsou delší než s Maďarskem. Nějak se mi to zdálo z Hrčavy na Kremenec daleko, ale na jihu se hranice více klikatí.

Hraniční úsek s Polskem měří jen 541 km a s Maďarskem 665 km. A s námi jen 252 km. I když jsem se již setkal i s jinými údaji - čert ví, kolik to měří přesně doopravdy.

Za Rakouska - Uherska Slovensko i Maďarsko spadalo pod Království uherské v Zalitavsku s rozlohou 282 297 km² a 18 265 000 obyvateli (rok 1910), kdy hlavní město byla pochopitelně Budapešť s již tehdy 882 tisíci obyvateli. Takže dnešní jistá národnostní nevraživost mezi těmito státy má své historické kořeny i tradice a pan Slota ze Žiliny je toho důkazem. Ale dosti politiky, jsme na horách!

Ráno vyrážíme za krásného květnového počasí z Lastovců směr Michalany a pak novou zkratkou přímo do Maďarska, takže nemusíme projíždět Slovenské Nové Město a Sátoraljaúhely pod kopcem Magashegy (514 m), na kterém jsme již byli v minulém roce. Jedeme tedy přímo na Mikoházu, Palházu až do vsi Füzer, kde pod hradem parkujeme a utrácíme prvé forinty za parkovné. Nacházíme směrovku, která říká, že na horu Nagy Milic to máme dvě hodiny.

Napřed kráčíme současně po červené i modré značce, červená pak odbočuje k hradu (562 m) a my stoupáme směrem na sever pod horou Magashegy (672 m). Krajina je nádherná, navíc zatím nikde nikdo a tak si vychutnáváme klid a mír na jihu Slanských vrchů. Lesem přicházíme k lovecké chatě s názvem Csataréti pod dalším kopcem exotického názvu Kakas - bérc (733 m).

Odtud začíná být stoupání poněkud výživné a dostáváme se na úroveň skalnatého hřebínku, odkud jsou nádherné výhledy směrem na jih k hradu a pohoří Zempléni hégyseg, které se táhne dále na jih k Tokaji a k městu Szerencz. Zde potkáváme prvního maďarského turistu s dalekohledem, na kterém Marcel zkouší svoji angličtinu vypilovanou mezi Indy v huti Arcelormittal Ostrava.

Kterak se domluvili bohužel neumím posoudit - nerozuměl jsem jim vůbec nic. Ale mnozí Maďaři umí německy (potomci starého dobrého Rakouska - Uherska), takže bych se tady snad neztratil úplně. Další cesta mezi křovinami již vede na hraniční hřeben se Slovenskem a brzy stojíme u vrcholového kamenného sloupu Velkého Miliče, kde svačíme a já otevírám Radegast v plechu. Tady je to téměř bez výhledů. Je zde i naučná tabule ve slovenštině a začíná tady slovenská turistická značka, jenž pak kousek klesá a pak se vrací na sever na červené značení ze Slance do Slovenského Nového Mesta přes Izru a Byštu.

Sestup pokračuje listnatým lesem na asfaltovou silnici, po které brzy dorazíme ke skupině chat a jedna z nich je dokonce chata turistická, kde občerstvujeme. Kladný moment! Sestupujeme po silnici na rozcestí modré značky a dáváme se na jihozápad. Před námi se objevuje majestátní silueta hradu Füzer a po malém pokusu o zkratku dosti obtížně nacházíme parkoviště. Kruh se uzavřel - pomalou chůzí nám trval čtyři hodiny a byl opravdu pěkný. Navíc nám přálo počasí, bylo nádherně.

Takže mne Maďarsko opět nezklamalo a význačnou horu Slanských vrchů - Velký Milič jsem netradičně navštívil z maďarské strany za jasné oblohy, svítícího sluníčka i kvetoucích stromů a keřů v máji roku 2009. Mladý Marcel byl dobrým parťákem, navíc mi dělal taxikáře, za což mu děkuji. Mohl jsem popíjet ušlechtilou šťávu z ječmene. Když se to spojí s návštěvou krásného hradu - má to kulturu i horský náboj dohromady!

Veľký Milič, turistická mapa

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.