Poskla (576 m n. m.), nejvyšší návrší v Rožnovské brázdě na Valašsku

Výstup na vrch Poskla, nejvyšší vrchol Rožnovské brázdy

Těžko říci, zda je z hlediska geomorfologického členění více utajený horský celek Rožnovská brázda, jako součást Západních Beskyd s průměrnou výškou 486 metrů nebo samotná hora Poskla (576 m) přímo nad obcí Hutisko - Solanec. Asi obojí. Já sám jsem ještě před několika roky neměl o jejich existencích pražádnou potuchu. I když jsem třeba v Rožnově pod Radhoštěm, Hutisku - Solanci či přímo na nedalekém Soláni byl mnohokrát v létě i v zimě.

Koncem února 2010 jsem měl cestu na Valašsko do Karolinky na chatu za kamarády, tak jsem si konečně na Posklu "odskočil". Jinak se totiž tato "miniatura" nedá ani nazvat. Jedná se o trasu (tam i zpět) o délce asi 2 km. Ale je to nevyšší bod horského celku - takže jaképak copak!

Auto parkuji na náměstí obce, která se datuje již od roku 1583, ale vznikla pod názvem Hutisko - Solanec až v roce 1960 sloučením Hutiska (v 17. století zde byly sklářské hutě) a Solance, který se již nachází v podhůří Vsetínských vrchů pod Soláněm. Proto vlastní tento název. Leží v okrese Vsetín ve Zlínském kraji.

Vytahuji mapu a ujišťuji se, že na vrchol nevede žádná turistická značka. Jsou však zde směrové šipky s názvem "Výletiště Poskla" a nahoře je vysílač, který je vidět již z údolí Rožnovské Bečvy. Takže půjdu přímo za nosem. Nebo taky za "vysílač".

Blíží se konec zimy, zde již sníh začal tát, ale vršky jsou okolo pochopitelně ještě bílé. Kráčím okolo barokního kostela Svatého Josefa z roku 1748 (oltářní obraz od malíře F. Podešvy) a na rozcestí cest se dávám schválně doprava, abych si prošel malý hřebínek v lese, který končí u velké louky s křížem a již zmiňovaným vysílačem, jenž na mne nepůsobí nikterak romanticky.

U lesa stojí pár koní a místní lesáci mají pořád práci. Okolí vrcholu je částečně zastavěno chatami i chalupami a nedaleko je výletní areál, kde se pořádají nejrůznější akce pro mladé i starší, prý se ze i tancuje. Takže okolní zvěř se může v rytmu nejrůznějších písní přidat. Ale nejvzácnější částí tohoto kopce je asi Přírodní památka Poskla, vyhlášená v roce 1989 v n.v. 495 - 565 m (2,4 ha) z důvodů ochrany vzácných luk s rašeliništi, jalovci a vřesem a dalšími chráněnými vzácnými i méně významnými rostlinami.

Ta spadá pro změnu také do naší největší chráněné krajinné oblasti v ČR - CHKO Beskydy z roku 1973 (1 160 km²), jenž svými výběžky zasahuje do všech horských celků Západních Beskyd, včetně Západobeskydského podhůří (Podbeskydská pahorkatina s Ondřejníkem) a nachází se na území několika okresů i dvou krajů. Nyní je tato chráněná lokalita pod vrstvou sněhu, takže se zde znovu přijedu podívat možná někdy na jaře či počátkem léta, až to všechno bude kvést.

Začíná se sympaticky vyjasňovat a na severu je na co se dívat. Přímo za řekou Rožnovskou Bečvou se zvedá mohutný, důvěrně známý, masiv Moravskoslezských Beskyd s dominantou Radhoště, rovněž s vysílačem, kaplí a horským hotelem. Za Pustevnami se již rýsuje Čertův mlýn a kopule Kněhyně.

Západně od Rožnova pokračují Veřovické vrchy s Velkým Javorníkem, Dlouhou, Krátkou, Huštýnem, Jehelnou až do Valašského Meziříčí - "Valašských Athén". Celý hřeben však odtud zdaleka není vidět, škoda. Po hřebínku pokračují nejrůznější chatky a začínám mírně klesat. Proto se posléze se navracím lesní pěšinou pod vysílačem, kde je hezká skála. Opět kolem kostela se dostávám do centra obce a jdu na oběd do místní hospody.

Na severozápadě se nachází další vesnice v Rožnovské brázdě - Vigantice, kterou asi nejvíce proslavil černovlasý útočník - fotbalista Milan Baroš. Ale ten asi o názvu horstva, odkud pochází, a kde leží jeho rodná víska, nemá logicky ani tušení - má jiné starosti. Dávat góly! Jak jinak.

Pak pokračuji již do údolí Vsetínské Bečvy přes známé horské sedlo Soláň, odkud jsem si vychutnal pohledy již na podstatnou část Veřovických vrchů. Kromě dříve uvedených vrcholků se pyšně na severovýchodě tyčí další beskydští velikáni - Smrk a Lysá hora. Mystická hora Smrk odtud vyhlíží poněkud zvláštně, není úplně zřetelná jeho mohutnost a vrcholky Velkého i Malého Smrku jakoby částečně splývaly.

Nahoře na Soláni se ještě vesele lyžuje, ale běžecká bílá stopa okolo Čartáku již roztála, běžkaři však ještě na hlavním hřebeni v lese na obě strany (východní Bumbálka - západní Vsacký Cáb) mají mokrého sněhu snad dost. Už to ale asi není ono. Přímo pode mnou jsou vidět domky v horské obci Hutisku - Solanci a hřebínek oné "utajené" Poskly, kde jsem byl před chvílí. Docela hezké místo! Je snad třeba ještě dodat, že další vrch s tímto podivným pojmenováním Poskla, se nalézá rovněž v regionu Valašska - nedaleko Bystřičky a Malé Lhoty.

I když jsem se všelijak snažil, původ tohoto názvu se mi nepodařilo zjistit. Ale určitě to někdo ze znalců ví. Že by název souvisel se "sklem" a místními bývalými sklárnami? Nevím. Mi se však díky "Poskle" podařilo zase "poskládat" další kousky mých oblíbených horských puzzlí.

Rožnovská brázda skvěle zapadla mezi Moravskoslezské Beskydy na severu a Hostýnsko - vsetínskou hornatinu na jihu. Takže malebný Rožnov (378 m), dříve "dřevěné městečko", dal název nejen Rožnovský hodinám, které "smutně bijú", Rožnovské Bečvě, která pramení pod Vysokou a teče dále přes Rožnov na Moravě do Moravy, ale i jednomu z neznámých horských celků. Takže buďme bdělí! Nic není zcela jasné. A občas vše bývá jinak, jak ostatně již kdysi dávno pravil moudrý rabín.

Poskla na turistické mapě

Rožnovská brázda se však naštěstí (podobně jako rozlohou ještě menší Jablunkovské mezihoří s Gírovou), již dále nečlení. Však je také z hlediska velikosti rozlohy (109 km²) až na 85. místě tohoto horopisného žebříčku, který bývá postrachem žáků a žákyň v zeměpise základních škol a gymnázií. Ještě, že už nemusíme do školy. Pro mne tak snad by byla jen ta "Univerzita třetího věku" (tam se neznámkuje) - ale jak říká můj přítel z hutí a hor Alpský Skřítek (1950): "V našem věku to do hlavy leze dobře, ale ven už ne!"

Kamarád z Prahy (milovník turistiky vysokohorské i nížinné) Franta P. (1943), "Sparťan" jak poleno a autor dvou knih o tomto slavném mužstvu z Prahy, si však úbytek mysli (v jeho případě naštěstí jen zdánlivý) vysvětluje svými dvěmi milenkami - Lízou (paralýzou) a Rózou (sklerózou ). "Za vším hledej ženu!" říkají Francouzi. Určitě vědí proč.

A když do tohoto geomorfologického rozdělení naší nevelké české hroudy ještě zamontujeme chytře národní parky, chráněné krajinné oblasti, národní přírodní památky, národní přírodní rezervace, přírodní památky, přírodní rezervace, dále ptačí oblasti či vojenské újezdy, vznikne z toho pěkný zeměpisný guláš. A tak aby měl horal sebou fakt tu GPS, jenž v překladu znalců znamená "GDE PROBOHA SU?"