Podzimní Strážovské vrchy, nezapomenutelná horská túra v babím létě

Trek Strážovskými vrchy na sklonku léta

Do tohoto rozsáhlého slovenského pohoří se hromady turistů navštěvující tuto zemi moc nehrnou. Jsem si ale jistý, že ty, které toto pohoří nakonec zláká, jistojistě chytí za srdce a už nepustí. Tak jako mě před léty. A tak jsem se na sklonku letošního léta rozhodl zopakovat svoji první túru, kterou jsem tady kdysi absolvoval. Ovšem v obráceném gardu.

Strážovské vrchy jsou rozsáhlým pohořím na západě Slovenska, které se vyznačuje značně členitou stavbou. Vlastně je to jeho nejvýraznější rys, neboť toto pohoří nemá žádný hlavní hřeben, spíše spoustu samostatných vrcholů, spojených tu a tam nějakým tím hřebínkem. Takže, přestože je nejvyšší vrchol Strážov vysoký "jen" 1 206 metrů, nachodíte tady docela slušnou dávku výškových metrů. Já ovšem při své túře, kterou zahájím v podlouhlé vesnici Omšenie za Trenčanskými Teplicemi, nejvyšší vrchol minu.

Na úplném začátku vesnice, kousek za vodní nádrží Svinná začínám. Z údolí vycházím po modré značce pod výrazný vrchol s názvem Baske. To je ta velká strmá věc se skalisky přede mnou, na kterou se musím dostat. Vím ale co mě čeká, tak své pohledy upírám na jihozápad k lučnaté Havránkově dolině. Po tři čtvrtě hodině přijdu k rozcestníku pod Žihlavníkom. Ten mě navádí doprava na pěšinu a opouštím tak lesní cestu.

Žihlavník je rezervace na severní straně Baske, ukrývající vápencová skaliska, karpatský bukový les a k nim se vázající faunu a flóru. Rezervací postupuji serpentinami a překonám několik stovek výškových metrů, než se chodník zase narovná. Potom už jdu bez žádného většího stoupání až na 955 m vysoké Baske, kde se nachází chata, několik přístřešků a suché záchody. Skvělé místo na posezení, jen ze zdejší louky není díky vzrostlým stromům skoro nic vidět.

Pod vrch Peršová

Z Baske se vydávám na východ. Po širokém chodníku, na který se napojila i žlutá značka, pomalu klesám. Typický jev ve Strážovkách, stále stoupat a klesat. Hřeben neposkytuje téměř žádný výhled, jen na dvou místech se díky průseku na obzoru objeví Súlovské skály. Ty sice patří pod zdejší CHKO, ale stavbou se jedná o úplně odlišný celek.

Na konci klesání si hned u cesty všímám nádherného buku, který je doslova rozpůlený. Takový Jekkil a Hyde, z jedné strany zelený a svěží, z druhé strany torzo. Někde v těchto místech se žlutá stáčí dolů k vesnici. Kousek odtud konečně přicházím na první z velkých luk. Těch bude několik za sebou a tato je první. Neposkytuje sice žádný výhled, ale když sem půjdete ráno a tiše, velmi pravděpodobně tu uvidíte zvěř. Té se v těchto lesích daří a obzvlášť stopy té černé pozoruji velmi často. Louka pokračuje pod vršek Peršová.

Na chvíli se dostanu zase do lesa a po krátkém klesání přijdu na druhou, mnohem rozlehlejší louku. Tady už nadvládu přebraly ocúny a lesy pomalu začínají rozehrávat svou každoroční impresionistickou šou. Louka se táhne mírně nahoru a jak nabírám výšku, tak se mi za zády odkrývá celý masív Baske. Pod jejím okrajem usedám a jen tak brouzdám očima po okolí.

Sedlo Trtávka

Čeká mě teď, zcela překvapivě, docela prudký sestup lesem, po velmi sypké cestě, takže sem tady vděčný za hůlky. Značka pak odbočuje napravo a po pěšině se dalším sestupem dostávám k upravenému prameni. Jenže je upraven tak, že trubka leží vytržená opodál. Není to ale nic co by nešlo opravit a tak za chvíli už doplňuji svěží vodu.

Od studánky je to pár desítek metrů na třetí a největší louku táhnoucí se až do sedla Trtávka. Je poseta osamocenými stromy a keři, z jedné strany ohraničena vrcholem, z druhé strany padá do doliny a je tak z ní výborný výhled na severní stranu pohoří s jeho typickým reliéfem. Na obzoru dominují vrcholy Homolka a především Vápeč. Ten je zcela určitě nejznámějším a nejkrásnějším vrcholem tady. Zamiluje si ho asi každý, kdo ho prvně spatří, nápadně totiž připomíná legendární Velký Rozsutec a je takovou jeho zmenšeninou. Já mu osobně říkám Minirozsutec, a prozradím, že je to můj dnešní cíl.

Uprostřed louky je několik stromů, pod kterými bývalo tábořiště. Patřilo asi místním, neboť jsem je tady kdysi viděl pít bečku piva. Dnes tu nikdo není a všímám si, že už nepoužívají celty natažené mezi stromy, ale postavili si tady přístřešek. Dokonce ho vybavili ledničkou!

Vrchol Záhradčie

Trávím na louce docela dost času. Nakonec se ale zvedám a mířím do sedla, ve kterém se chodník stočí na sever a stoupá pod vrcholek Záhradčie. A pod ním je samozřejmě další louka, která je celá poseta ocúny. A výhled z ní je fantastický. Konečně je vidět na východ a jih. Jako na dlani mám další celky Strážovských vrchů, Kňaží stol a Nitrické vrchy. Ty sou asi jediné, které mají výraznější hřeben. Celé to nakonec završuje pohled na Lúčanskou Fatru s dominantním zubem Klaku.

Nedá mi to a opět sedám do trávy. Z údolí se line troubení jelenů a spěchat opravdu nemá cenu. Vidím teď mou následující cestu, která loukou opět klesá, aby samozřejmě začala zase stoupat do lesa. Naštěstí se v té části nachází prostor, který má stepní charakter. Velmi to tady připomíná planiny Slovenského krasu. Není to ovšem žádná velká rozloha, tak po chvíli už kráčím bukovým lesem a po dvou kilometrech přicházím k rozcestí, kde se napojuje červená značka z Nitrických vrchů.

Po krátkém sestupu se ocitám v sedle Košariská, ze kterého mám skvělý výhled na Strážov a Klak, pěkně vedle sebe. A za další čtvrthodinku už stojím pod Homolkou v sedle. Prochází tudy silnice, je tu chata, vleky a hospoda. Dávám si tady zase pauzu. Na tomto pohoří mám nejvíc rád to, že mě vůbec nenutí spěchat. Je to krásně osvobozující.

Po pivku na Homolce výstup na Vápeč

Po obědě a nezbytném pivku vyrážím na poslední a nejzajímavější část dnešní cesty. Mířím na Vápeč! Za chatou Homolka podcházím nedostavěný objekt a mírně stoupajíc dorazím do sedla. Tady pěšina míří doprava a nahoru do lesa. V něm začne chodník docela prudce stoupat a serpentinami se line pod skalku.

Tady není jasné, kudy pokračovat, na rozvětvení chodníku není značka. Správný směr je nahoru nad skálu, ale když půjdete druhou stezkou, tak skálu traverzem podejdete a pak se napojíte zase na značku. Čím dál měkčí světlo dává okolí zlatavou barvu a tak mírně zvlněná cestička bukovým lesem pěkně ubíhá. Na levé straně hřeben prudce padá dolů a vyčnívající skalky tak nabízí krásné výhledy. Na té poslední je už vidět špička Vápeče.

Chuť být nahoře je čím dál větší, ale musím opět sestoupat, docela prudkým srázem. Terén je velmi kluzký a tak se občas spíš kloužu. Ale vyplatí se to, protože se přede mnou objeví louka. Louka ze které je Vápeč jako na dlani. Přestože je jen 955 metrů vysoký, působí mohutně a vyzařuje z něj velký respekt. Přes louku přicházím opět do lesa. Na vrchol to jsou jen necelé dva kilometry, ale nebyly by to Strážovky, abych ještě několikrát šlapal nahoru a dolů. Pak už stojím pod příkrým srázem, kterým po serpentinách šplhám nahoru.

Proplétám se mezi skalami a zakrslými borovicemi až přijdu do sedýlka. Tady se připojí červená značka z Čiman. Za chvíli přijdu k rozcestníku a od něj už pokračuje významová odbočka na samotný vrchol. Těsně pod vrcholem je plošinka se sloupem a vrcholovou knihou.

Tady shazuji batoh a vydrápu se několik metrů na vrchol, který je ozdoben velmi hezkým vrcholovým křížem. Je totiž pokreslený malými žlutými kvítky a je to takový hippie kříž. K mému překvapení jsem tady sám, tak si můžu nerušeně užívat výhledů, které jsou z Vápeče opravdu excelentní.

Nebýt Strážova, který kryje výhled na jižní část Malé Fatry, je dokonale kruhový. Vlastně je vidět celá západní část Slovenska. Dnes se ale s dalekohledem v ruce zaměřuji na vzdálenější pohoří. Za Javorníky vykukují nejvyšší části Moravskoslezských Beskyd, ty Oravské Beskydy jsou vidět taky, Babia hora je prostě nepřehlédnutelná. Vtáčnik, Kremnické vrchy a část Velké Fatry zase přitahuje moji pozornost na východní straně. Dnes se výstup vyplatil, tak dobrý rozhled jsem tu ještě nezažil.

Nakonec se na vrchol začnou trousit turisté, většinou z blízkého okolí. Objeví se jich tady postupně tak patnáct, a abychom se na relativně malém vrcholku nemačkali, vydávám se prozkoumávat okolí. Je tady vyšlapáno několik cestiček, které většinou vedou na nějakou tu boční skálu. Nacházím taky několik malých tábořišť. Vápeč je prostě velmi oblíbeným místem, což dokazují i odpadky, co se tady povalují. Bohužel!

Jakmile se začíná Slunce přibližovat k obzoru, vrchol všichni opouští a nastává moje chvíle. Rozbaluji stativ a výbavu a fotím ty neuvěřitelné barvy, co dokáže vykouzlit jen slunce. Když se schová za Bílé Karpaty, rozdělávám na jednom ohništi malý oheň a dlouho do noci pozoruji jasnou oblohu plnou hvězd a poslouchám troubení jelenů.

Tak tady se bratia moc nevyznamenali

Ráno se budím do zatažené oblohy. Z focení východu slunce nic nebude, o čemž se přesvědčím hned, jak vylezu na vrchol. A nejen já, neboť stejný nápad měla i dvojice jiných fotografů, která se tu objevila. Jen nad Oravou ještě není zataženo, tak aspoň tím směrem upíráme zraky a čočky našich objektivů. Potom mi už nezbývá nic jiného než pobalit a vyrazit dolů.

Od rozcestníku v sedle chodník padá docela strmě dolů. Naštěstí začne brzy traverzovat vrchol, takže se narovná. Při cestě se nachází několik výhledových míst, ale žádné už nebude tak dobré, jako z vrcholu. Mnohem zajímavější je pozorovat skalní stěny nade mnou. Vypadají impozantně a pod nimi se z popadaného kamení tvoří kamenná moře.

Chodník se vnoří do lesa a brzy mě přivede ke studánce. Ta je ale v tomto suchém období téměř vyschlá. Stojí tady lavice se stolkem, který tady při mé poslední návštěvě ještě nebyl. Jenže jeho postavení způsobilo, že se jeho okolí podobá popelnici. Tak tady se naši bratia moc nevyznamenali. Nedá mi to a do svého pytle na odpadky něco přihazuji. Sesbírat to celé by mi ale trvalo věčnost, tak se trochu rozčílen vydávám na sestup.

Sestup je chuťovka

Zanedlouho přijdu k rozcestí, ve kterém začíná žlutá značka, která mě dovede až do cíle. Ten je ovšem vzdálen ještě několik hodin chůze. Chodník odtud velmi strmě padá dolů a je naneštěstí velmi kluzký. Za mokra je sestup chuťovka a když na spadané listí sedne sněhový poprašek, je to zážitek srovnatelný s adrenalinovými sporty. Tato trasa je pro výstup jednoznačně nejnáročnější.

Asi za půl hodiny tohle martýrium skončí a chodník mě přivede k malé vodní nádrži, u které stojí luxusní přístřešek. Je postaven z kamení a dřeva a nachází se v něm dokonce krb. V případě nepohody tak může poskytnout přístřeší několika lidem. Je tady i pramen vody, takže je to přímo ideální místo. Jen tady citelně chybí nějaký suchý záchod. Toto místo je totiž navštěvováno poměrně často, a v okolních porostech to podle toho vypadá. Když to tady opouštím, dávám si velký pozor, kam šlapu.

Chodník teď vede střídavě lesem a loukami, z nichž se naskýtá pohled nazpět na Vápeč, který má z této strany tvar velké pyramidy. Po cestě míjím vysílače mobilních operátorů a brzy přicházím do osady Háj. Nad ní se tyčí další ze skalních vrchů nazvaný Sokol, vysoký 651 metrů. Cesta vede pod něj a traverzuje ho. Jakmile ho obejdu, narazím na křižovatku lesních cest s rozcestníkem. Odtud míří odbočka na jeho vrchol. Není ale zaznačena na mapě.

Sleduji provizorní značky a za nějakou půlhodinku už sedím na skalním výstupku a naposled se rozhlížím do nitra Strážovských vrchů. Krásný to pohled. Než se vydám nazpět, prohlédnu si ještě nekryté tábořiště, které se na vrcholku nachází. Potom už scházím k rozcestí a mířím do cíle. Poslední úsek cesty je už poněkud fádní, rozptýlení mi poskytují jen ještěrky, pobíhající po kamenech u cesty. Asi za hodinu se chodník napojí na silnici a já tak brzy přijdu do okresního města Ilava na vlakové nádraží Mám tak za sebou další z túr po tomto krásném pohoří, které mne kdysi chytlo za srdce a ne a ne mě pustit.

Délka této středně náročné trasy je cca třicet kilometrů. V opačném gardu je náročnější a s větším převýšením. Při cestě je několik možností doplnění vody (studánky a chaty) a několik možností přespání či bivaku. V případě nutnosti existuje několik variant sestupu. Údaje na rozcestnících se často rozchází, ale většinou jen v řádu minut.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.