Výstup na Sninský kámen (1 006 m n. m.) na Vihorlatě trasou ze Zemplínských Hamrů

Túra ze Zemplínských Hamrů, Vihorlat

Je konec března 2011 a jsem pracovně několik dnů na východě Slovenska ve Strážském, kde se staví nová ocelárna a válcovna. Po Košicích a Podbrezové to bude další významná huť na Slovensku, budou se zde vyrábět dráty a tyče. Novou, moderní technologií. S několika přáteli z Ostravy tady předáváme své ostravské hutnické zkušenosti a shodou okolností to jsou i horští kamarádi. Proto poslední den věnujeme hoře - jak jinak!

Spíme v Humenném, na jihu se jako hradba dme Vihorlatské pohoří nad Laborcem a Cirohou. Jedná se o část subprovincie Vnitřní Východní Karpaty ve Vihorlatsko - gutinské oblasti (společně s pohořím Vihorlat na Ukrajině). Je to asi třicáté nejvyšší pohoří Slovenska. Toto horstvo sopečného původu odtud budí dojem velmi kompaktního masivu a to právě díky výškovým rozdílům mezi vrcholovým hřebenem a Humenným i Sninou.

Mám v úmyslu hochy "vytáhnout" na Sninský kámen (1 006 m n. m.), čtvrtou nejvyšší horu pohoří po Vihorlatu (1 076 m n. m.), Nežabci (1 023 m n. m.) a Motrogonu (1 018 m n. m.). Na všech těchto vrcholech jsem již dříve byl - na Vihorlatu a Sninském kameni jsou skvělé výhledy, Nežabec je "očistec" - bylo tam hrozné značení a polomy a Motrogon je ukryt v lese.

Na Sninském kamenu jsem byl již skoro ze všech stran. Proto ho dnes zkusíme ze severu, ale ne ze Sniny, ale ze Zemplínských Hámrů. Jsou význačné tím, že zde v roce 1815 byla postavena vysoká pec, hutnické výhně a hamry - ocel se tehdy ze surového železa vyráběla tímto náročným způsobem. V roce 1873 však huť zanikla, dnes je pod úpatím hory velký kamenolom. Dříve se ves jmenovala Sninské Hámre. Chronologicky tak skvěle zapadne do hutnické atmosféry tohoto "výletu" na východ.

Auto parkujeme na konci vesnice Zemplínské Hámre hned u nové dřevěné koliby, a i když je teprve půl desáté, již máme nečekanou chuť na brynzové halušky. Místo toho však vyrážíme do zrádné hory. Počasí nám přeje, je jasný jarní den. Marně hledám zelenou značku (inzeruje ji mapa), která ještě ve vsi byla a u lomu nacházíme pro změnu žlutou, která obchází "továrnu na kámen" z východu.

Vnořujeme se do listnatého lesa, vycházíme z výšky 450 m n. m., což je docela optimistické - Snina má jen 216 m n. m. Občas se mezi stromy, ještě bez listů, objeví majestátní cíl naší cesty a my se kroutíme okolo Čierného potoka s občasným blouděním, leč vždy značku nakonec najdeme.

Asi po hodince pomalé chůze jsme u krásné osamocené skály, kde opět značení nenalezneme a kráčíme rozvážně nahoru serpentinami po lesní cestě až na významné sedlo Tri tably, kde je křižovatka turistických cest. Hutník Dalibor si utřel pot z čela a pravil: "To není Sninský kámen, ale "svinský" kámen!" Ujišťuji ho, že neobjevil nic převratného, ale že se tak této skalnaté hoře běžně říká. Tedy - mezi znalci! Dávám pivo v plechu a chvíli odpočíváme.

Posléze vyrážíme na konečnou štaci - na samotný vrchol je to ještě asi dvacet minut. Na jihu vidíme nádherné, ještě zamrzlé Morské oko (600 m n.m.), ozdobu tohoto sopečného pohoří. Na jeho břehu jsme před deseti roky bivakovali s přáteli při přechodu celého pohoří ze Sniny do Vinného.

Tehdy ještě vedla na Vihorlat zelená značka, která prý byla dnes opět zrušena v důsledku rozšířeného vojenského prostoru. Kdysi na něj také vedla žlutá značka z Jovsy, tu jsem využil při dovolené v roce 1994, kdy jsem byl s rodinou na Zemlínské šíravě. Takže - vzhůru do Evropy! Ještě, že jsem tam dvakrát byl dříve. Dnes bych mohl být zatčen vojáky z NATO. Jako nadporučík v záloze bývalé konkurenční Varšavské smlouvy bych se z toho snad vykecal…

Konečně jsme nahoře, okolo andezitového mohutného skaliska je ještě na úzkém chodníčku led a zmrzlý sníh, vyžaduje to jistou obezřetnost. Pomocí tří železných žebříků vystupujeme na vrchol mohutné nádherné skály a je to tady! Vihorlat jako na dlani, tajuplné a romantické Morské oko, hřeben Nežabce, na severu je na dosah město Snina, nad ním Nízké Beskydy a nejvýchodnější část Slovenska - Bukovské vrchy. Někde vzadu na severovýchodě tušíme polské Bieszczady, kde jsem také trávil mnohé krásné chvíle v hoře.

Krása nebeská, ale škoda, že je jarní opar - bývají prý odtud vidět i Vysoké Tatry. Bohužel nemohu potvrdit. Někde na západě je ukryt v lůně hor a lesů i hrad Jasenov (nebo spíše zřícenina), kde jsem byl předevčírem večer po práci - z Humenného je to kousíček. Moc pěkné místečko! Kocháme se nahoře asi patnáct minut a lehce občerstvujeme z vlastních zdrojů.

Při zpáteční cestě, kdy jsem po sestupu z žebříků kráčel opatrně po okraji "zmrzlého" chodníčku na okraji skaliska, se nečekaně utrhl kus okraje pěšinky a lehce jsem zhučel po řiti asi pět metrů téměř kolmo dolů - ještě, že jsem se zastavil o strom a trochu jsem zabrzdil i holemi. Dosti obtížně jsem pak lezl po čtyřech jako debil nahoru, klouzalo to jak sviňa. Byl jsem pochopitelně špinavý jako to prase…, co se dá dělat. Mohlo to dopadnout ještě hůř. A propos: "Proč chlapi nemohou dostat nemoc šílených krav?" Protože jsou šílené prasata! A je to.

U rozcestníku potkáváme dva borce (parkují u koliby vedle nás), kteří přišli po modré značce (na ni měla dle mapy narazit ta zelená z Hámrů), kterou než našli, rovněž vydatně bloudili. Takže se vracíme chytře raději stejnou osvědčenou pohodlnou cestou, již bez náznaků dalšího dobrodružství. "Kufru" okolo Čierného potoka jsme se již znalecky vyhnuli a okolo třinácté hodiny sedíme hladoví i žízniví v přívětivé kolibě, kde se čepuje pivo z Krušovic. K jídlu mají jen brynzové pirohy, takže si pochutnáme na nich.

Bilancujeme krátký výlet. Pro mladého, horami "neposkvrněného" Tomáše z Havířova, to byl docela nevšední zážitek, dokonce zapomněl na nějakou dobu kouřit. A na nás - staré horaly se začal dívat nečekaně s jistým, byť minimálním, obdivem.

Po cestě do Ostravy obdivujeme z dálnice od Popradu vršky Vysokých Tater s bílými čepicemi, protože sněžilo ještě před pár dny. A ty jsme mohli při trošce štěstí vidět i ze Sninského kamene!

Cesta za rozséváním náročné hutnické vědy východním bratrům, kteří se rozhodli státi se oceláři a valcíři, neměla chybu a měla i horský náboj. Připomnělo mi to i desítky mých služebních cest do oceláren z dob dávnějších. Všude byly kolem kopce. A tak to má být!

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.